Antický svět 

Ravenna je městem, které dnes čítá přes sto padesát tisíc duší a žije v obecném povědomí ve stínu něco přes sto kilometrů na sever ležících Benátek. Obě města mají mnoho společného, ale Ravenna v pozdně antickém světě znamenala mnohem více než Benátky. Byla dokonce tři a půl století metropolí celého Apeninského poloostrova. 

Počátky Ravenny jsou značné zahalené mlhou. Není jasné, z čeho pochází název město a z archeologických nálezů jen s nejistotou můžeme tvrdit, že první osídlení vzniklo někdy okolo pátého století před n.l. Obyvatelé Ravenny žili v bažinatém terénu na ostrůvcích v domech postavených na kůlech – ano, přesně takto začínaly i Benátky, které ovšem vznikly až v pátém století našeho letopočtu.

Území Senonů a Umbrů postupně ovládali Římané, byť přímo o území Ravenny se nezajímali. Ravenna se tak stala součástí římské republiky jako spojenecké město v roce 89 před n.l. v rámci spojeneckých válek. Právě zde pak o čtyři desetiletí později sbíral svoje vojska Caesar pro jednu z nejznámějších epizod svého barvitého života, totiž překročení řeky Rubicon. Nás pak může obzvlášť zajímat, že zde dožíval markomanský král Marobud, jehož říše ležela na našem území.

Augustus založil poblíž Ravenny vojenský přístav Classis, který se stal důležitou základnou vojenského loďstva a i samotná Ravenna si získávala stále větší prosperitu díky námořnímu obchodu. Rostoucí počet obyvatel potřeboval nové služby, takže císař Traianus neváhal postavit sedmdesát kilometrů dlouhý akvadukt pro potřeby města.

Lehce detašované území Ravenny, které nejvíce vydělávalo na obchodu s východem, celkem v poklidu přežilo počátek období stěhování národů a roku 402 se dočkalo toho, že sem císař Honorius přesunul hlavní město říše. Důvody byly jistě převážně obranné – bažinami chráněné město bylo považováno za stěží dobyvatelné a navíc z něj bylo možné ustoupit po vodě. Padesát tisíc obyvatel tak dostalo bonus v podobě císaře a jeho suity. Nedlouho poté byl Alarichovými Vizigóty dobyt Řím.

Císař Valentianianus III. se svojí matkou Gallou Placidií strávil v Ravenně větší část svého života a Ravenně nabídl období míru, prosperity a budování převážně církevních staveb. Ani v období posledních západořímských císařů Ravenna neupadla na významu a zůstala důležitým městem i za Odoacera, který zde strávil tři roky obležen Theodorichem Velikým. Ten nakonec město získal, Odoacera osobně zavraždil a usídlil se v Ravenně jako svém sídelním městě a také on přispěl různými stavbami, včetně vlastního mauzolea.

Ostrogótskou nadvládu nad Itálií rozbil Iustianianus Veliký a jakkoliv východořímská hegemonie trvala jen krátce, nechala za sebou dlouho fungujícího pohrobka v podobě takzvaného ravennského exarchátu. Ravenna tak byla hlavním městem východořímských držav v Itálii a na velmi pohyblivých vodách jím zůstala do svého dobytí Lombardy v roce 752.

Ravenna je poměrně nedalekou turistickou destinací a hned osm budov z pozdně antické doby se dostalo do seznamů UNESCO pod sdruženým názvem Raně křesťanské památky v Ravenně. Představme si je nyní.

Basilica San Vitale

Bazilika je jedním z nejvzácnějších příkladů byzantské architektury v západní Evropě. Basilica San Vitale byla započata roku 526 a dokončena roku 547, takže její stavba spadá do doby ostrogótské nadvlády. Je ovšem překvapivě ryze soukromým projektem sponzorovaným místním bankéřem Juliem Argentariem, který velmi pravděpodobně pocházel z východořímské říše, kde podobné donace bývaly dobrou tradicí.

Největším pokladem dnes katolického kostela jsou mozaiky, nejlépe a nejhojněji dochované mimo Konstantinopolis. Nejslavnější mozaikou pak jsou portréty císaře Iustiniana a císařovny Theodory, mnohokrát reprodukované.

Mauzoleum Gally Placidie

Mauzoleum slavné císařovny patří k nejranějším dochovaným stavbám celého města. Její jméno je ovšem mylné, o mauzoleum nejde a nikdy nešlo, císařovna je pohřbená v Římě a omyl v určení stavby vznikl až ve třináctém století. „Mauzoleum“ vzniklo v letech 425 – 450 vzniklo v reálu jako kaple nebo oratoř a Galla Placidia byla spíše patronkou stavby, jako v případě mnoho jiných po celém římském světě.

Mauzoleum Gally Placidie je poměrně malou budovou, ovšem uvnitř krásně zdobenou budovou s mozaikami na tmavě modrém pozadí v klasickém římské architektonickém kabátu.

Theodorichovo mauzoleum

Naopak v případě Theodorichova mauzolea o žádnou mýlku nejde. Právě zde byl pohřben král Ostrogótů a jako mauzoleum byla celá stavba i koncipována. Ostatky vládce Itálie bychom zde však hledali marně, byly rozptýleny čtvrt století po Theodorichově smrti východořímskými vojsky. Přesto však stavba zůstává jedinou takovou dochovanou hrobkou vůbec.

Sestává se ze dvou kamenných desetistěnů postavených na sobě, završených kamennou střechou z jediného kusu kamene o průměru deset metrů a váze 230 tun. Na spodní úrovni se pravděpodobně odehrávaly zádušní obřady, na patře horním byl král pohřben v porfyrovém sarkofágu, který je také dodnes dochován.

Basilica di Sant'Apollinare Nuovo

Tato bazilika byla postavena Theodorichem Velikým s jasným cílem – měla být palácovým kostelem a metropolitní církevní budovou celé jeho říše. Bazilika byla původně vysvěcena jako ariánská a byla dostavěna roku 504. Poté, co po bitvě u Taginae definitivně padla ostrogótská říše, bylo s ariánstvím skoncováno a kostel byl nově vysvěcen pod patronátem svatého Martina z Tours. Původní mozaiky byly začerněny nebo přeloženy, což byl byl třeba zřejmě osud, který stihl mozaiku Theodoricha, kterého nahradil Iustinianus. Dnešní název pak dostala bazilika roku 856, kdy sem byly přemístěny ostatky svatého Apolináře z kostela v Classe, aby byly ochráněny před piráty a bazilika dostala třetí a poslední jméno.

Bazilika je vedle rozhlehlého hlavního prostoru pozoruhodná hlavně dochovanými mozaikami, které zachycují primárně svaté, ovšem také Theodorichův palác nebo místní přístav.

Neonovo baptisterium ortodoxních

Tato budova o osmibokém půdorysu byla dokončena na konci čtvrtého nebo na začátku pátého století jako součást větší baziliky zničené v roce 1734. Samotné baptisterium (tedy místo, kde docházelo ke křtům) bylo dokončeno na konci pátého století, kdy vznikly i místní mozaiky. Původní podlaha je nyní tři metry pod povrchem, díky čemuž poněkud zaniká původní rozměr budovy. Jde o nejlépe zachované raně křesťanské baptisterium vůbec.

Baptisterium ariánů

Baptisterium ariánů nechal postavit ostrogótský vůdce Theodorich Veliký. Rovněž tato budova má osmiboký půdorys a rovněž tato stavba bývala dříve součástí většího komplexu budov. Místní mozaiky pak zachycují základy ariánského učení.

San Apollinare di Classe

Bazilika svatého Apolináře v Classe je rozlehlý, avšak nepříliš zdobný kostel jednoduché konstrukce o třech lodích, jednoduché cihlové fasádě a pravidelných oken. Rovněž zde najdeme rané mozaiky, vnitřek chrámu pak lemuje 24 mramorových sloupů. Také tato stavba je spojena se jménem Juliu Argentaria a byla dokončena roku 549.

Arcibiskupská kaple

Kaple bývala soukromou oratoří biskupů a byla dokončena zřejmě na sklonku pátého století. Jde o jedinou ortodoxní stavbu z doby vlády Theodoricha a také jedinou dochovanou soukromou oratoř z této doby. Je malá, část mozaik byla přemalována, avšak ty zachované jsou na svém místě více než 1500 let.