Antický svět 

1. Úvod

V době, kdy moc Západořímské říše definitivně utichala, se moci mezi ostrogótskými kmeny ujímal muž, který dvacet let po pádu posledního císaře Romula Augustula ovládl Apeninský poloostrov a když o dalších třicet let později umíral, sahala jeho říše od Atlantiku do Adriatik. Jeho mantrou se stalo fungování státu na základě kombinace římské vzdělanosti a kulturního dědictví a gótské energie. Tímto mužem byl Theodorich, který se stal římským císařem vším kromě oficiálního titulu.  

2. Mládí 

Theodorich se narodil roku 454 na břehu Neziderského jezera nedaleko římského pohraničního města Carnuntum do vládnoucího rodu Amalů, coby syn krále Theodemira. Pouze o rok dříve, než se narodil Theodorich, se Ostrogóti zbavili bezmála století trvající nadvlády Hunů, jež padla se smrtí Atily. Do pozice silného a nezávislého kmene ovšem stále měli díky vnitřním třenicím stále daleko.  

Theodorich strávil rané mládí v Panonii, ale už roku 461 se stěhoval do Konstantinopole, aby se stal lidskou záruku za smlouvu svého otce s císařem Leonem. Mladý Theodorich dostal v metropoli nejlepší možné vzdělání a bylo v zájmu císaře, aby možný budoucí vládce barbarského kmene netrpěl v hlavním městě nedostatkem. Během osmi let strávených v metropoli se naučil číst, psát a počítat a nasál do sebe poměrně dost římského ducha, jakkoliv zůstal v prvé řadě Gótem. V roce 469, tedy ve věku patnácti let, se vrátil zpět do Panonie.  

Zde se prakticky obratem ukázal jako zdatný válečník, když v čele šesti tisíc mužů porazil sarmatské nájezdníky nedaleko Singiduna (dnešní Bělehrad). V sedmdesátých letech už pak Theodorich vedl samostatné kampaně proti ostrogótským nepřátelům, často také proti jiným vůdcům svého vlastního kmene. Tím si velmi upevnil pozici jak v rámci vlastního kmene, tak i ve vztahu k Východořímské říši. Roku 474 se stal králem.  

3. Theodorich na Balkáně 

Králů Ostrogótů ovšem bylo více. Například v Thrákii vládl Ostrogótům Theodorich Strabón a právě proti němu vystupoval Theodorich nejúporněji. Vládu v Konstantinopoli mezitím převzal císař Zenón, jemuž samozřejmě válka mezi dvěma frakcemi Ostrogótů velmi vyhovovala. Nepočítal ovšem s tím, že oba vůdci se nakonec dohodnou a povedou dál nezávislou politiku, často namířenou proti Konstantinopoli. Theodorich Strabón zemřel roku 481, když při nasedání na koně upadl na kopí. Theodorich tak ztratil jediného konkurenta v rámci vlastního kmene, sjednotil ho a stal se velmi mocnou hrozbou. Císař Zenón musel jednat, neboť nájezdy Ostrogótů vedly třeba k pádu Larissy a hrozily, že se natáhnou proti samotnému hlavnímu městu.  

Theodorich tak v roce 483 dostal vojenskou funkci magister militum praesentalis a byl navržen na funkci konzula pro rok 484, přičemž měl proti vnějším nepřátelům bránit podunajské provincie Dacia Ripensis a Moesia Inferior a přilehlé regiony. Theodorich se ovšem uplatit nenechal a pokračoval v nájezdech po celém Balkáně. Porazil Protobulhary, které pozval císař a roku 487 zahájil agresivní tažení namířené proti Konstantinopoli, při kterém obsadil některá předměstí samotné metropole, jakkoliv nepochybně nebylo v jeho silách dobýt silně opevněné a dobře hájené hlavní město.  

Zenón hledal způsob, jak se zbavit agresivního a velmi ambivalentního “spojence” a nakonec našel pro oba snesitelnou variantu. Napřel Theodorichovu pozornost na podobně “dobrého” spojence, germánského vůdce Odoakera, který vládl v Itálii, nyní již v podstatě nepokrytě jako samostatný vládce. A právě sem v roce 488 zamířil Theodorich se svými Ostrogóty. Zenón si mohl oddechnout, opět dokázal obrátit barbary proti sobě, ale neměl se radovat dlouho, neboť si vybudoval velmi silnou barbarskou říši hned za hranicemi. Ale jedno po druhém. 

4. Theodorich v Itálii 

Theoorich vyrazil na dlouhou a nebezpečnou cestu přes Balkán do Itálie. Již po cestě si musel poradit s nebezpečnými Gepidy, které porazil u Sirmia (Sremska Mitrovica) v srpnu 489 a zabil jejich krále Thraustilu. Theodorich pak pokračoval přes Julské Alpy do Apeninského poloostrova. Nedaleko Aquileje jej očekával Odoacer s dvakrát tak silnými vojskem, které však dokázali Ostrogóti porazit a na konci září 489 docílili dalšího velkého vítězství v bitvě u Verony, po které musel Odoacer vyhledat útočiště v bažinami chráněném hlavním městě Ravenna.  

Theoderich následně prošel údolím řeky Pád a dobýval města, mezi nimi Mediolanum (Milán). Zde před ním kapitulovala značná síla Odoacerovy armády, včetně velitele Tufy. Ten se rozhodl naoko změnit strany a chvíli pomáhal Theodorichovi, který mu svěřil velení elitní jednotky. Tufa ovšem zběhl a jeho zrazená jednotka byla zničena.  

Na jaře 490 navíc Odoacer dostal posily z jižní Itálie a mohl se pokusit otočit dosud nedobře se vyvíjející kampaň. Podařilo se mu Theodoricha porazit v bitvě u Faenzy a donutit jej k ústupu do opevněné Pavie, kde ovšem ostrogótský vůdce nabral síly a porážku oplatil vítězstvím na řece Adda, po kterém Odoacer opět opustil bojiště a uprchl do těžce opevněné citadely v Ravenně, kde byl obležen a v patové situaci se situace v Itálii ocitla na více než dva roky.  

Nakonec se 2.února 493 oba vůdcové dohodli, že se o vládu nad Itálií podělí. 5.března 493 vstoupil Theodorich do tolik let nedostupné Ravenny. Vzájemnou shodu obou vůdců měl oslavit banket, který se měl odehrát 15.března a který by vzájemné bratrství obou vůdců vytroubil do světa. Dopadl ovšem trochu jinak a světu dal i trochu jiné poselství. Theodorich nechal Odoacera zavraždit a stejně dopadli i jeho nejbližší podporovatelé. Svět se tak dozvěděl, že Itálie má nového svrchovaného vládce.  

Theodorich nikdy nevlastnil extra početné vojsko a celkový počet jeho následovníků mohl dosáhnout nějakých čtyřiceti tisíc osob. Bylo tak jasné, že ostrogótské rodiny nemohou osídlit celý Apeninský poloostrov a jejich král rozhodl, že se jejich osídlení budou koncentrovat ve třech kapsách - kolem Ravenny, Pavie a Picenna. Theodorichovo království tak bylo v podstatě z nutnosti nejvíc římským ze všech barbarských říší a je také nutno dodat, že po zbylých 33 let vlády jej ovládal obratně a bez vnitřních potíží.  

5. Theodorichova vláda 

V zahraniční politice měl Theodorich evidentně dva cíle. Jedním z nich bylo spojenectví barbarských ariánských království a druhým pak obnovení západořímské říše, nejlépe pod jeho kontrolou. Nezbytným předpokladem obojího byla ovšem uvážlivá sňatková politika. Sám si vzal sestru zakladatele francké moci Chlodvíka I. Sestru Amalafridu provdal se vůdce Vandalů Thrasamunda, dceru Theodegothu provdal za vizigótského krále Alaricha II., zatímco druhou dceru provdal za krále kmene Burgundů Sigismunda, zatímco jedinou dceru počatou s franckou manželkou provdal opět za Vizigóta, Eutharicha.  

Takto rozesel svoji dynastii po celém Středomoří. Jeho vizi aliance ariánských barbarských království ovšem jeho švagr Chlodvík potopil tím, že se přihlásil k oficiálnímu nikájskému učení. A také na jiných frontách mu právě Chlodvík dělal velké potíže. Theodorich sice roku 505 znovu porazil Gepidy a rozšířil svoji říši na Balkán, ale Chlodvík roku 507 porazil a zabil v bitvě Alaricha II., čímž Vizigóty významně oslabil. Novým regentem říše se stal právě Theodorich, který tak ve své osobě spojil obě gótská království, což ovšem nezabránilo Chlodvíkovi, aby pro sebe zabral Akvitánii.  

Po roce 511 pak Theodorich obě království ovládl osobně a vytvořil tak superstát sahající od Atlantiku až po Dunaj a Adriatik. Z jeho říše sice teoreticky šla hrůza, ale stárnoucí vladař si už evidentně válečných výprav užil do sytosti a soustřeďoval se na jiné věci. Ztrátu galských území nechal bez povšimnutí a soustřeďoval se spíše na budovatelské a církevní záležitosti. Formálně stále vládl v zastoupení římského císaře, ale v Konstantinopoli už dávno uznali, že na chod událostí v Itálii nemají žádné funkční páky a Theodeoricha de facto uznali jako nezávislého vůdce, dokonce mu vrátili insignie západořímských císařů, které do Konstantinopole poslal Odoacer.  

Theodorichovo království žilo ve značné náboženské svobodě. Král sám byl arián, ale nepotlačoval jiná náboženství - když byly v Ravenně vypáleny synagogy, muselo je město a jeho obyvatelé znovu postavit na svoje vlastní náklady. Podobně Gótové v jeho říši podléhali vlastní jurisdikci, naopak římští občané byli souzeni podle práva římského.  

Theodorichova osobnost přilákala do jeho služeb některé přední osobnosti jeho doby. Ostatně dvěma “premiéry” jeho vlády na sklonku králova života byli přední vzdělanci doby, filozof Boethius, který byl ovšem pro zradu popraven, a po něm Cassiodorus, který již dříve vykonával funkci praefectus praetorio. Theodorich tak ve své říši dokázal spojit barbarskou vojenskou sílu a energii a římské myšlenkové základy a moudrost tisícileté civilizace. 

Ke konci vlády potkaly Theodorichovu říši potíže. Svatba jeho dcery Amalasuinthy s vizigótským králem Eutharichem skončila brzkou smrtí jejího manžela bez potomků, což oslabilo i tak nevalná pouta mezi oběma státy a vedlo k rozpadu gótské unie. V roce 518 navíc nastoupil na východořímský trůn Justin I., jednající pod silným vlivem pozdějšího císaře Justiniana I., který zpochybňoval právoplatnost barbarských vůdců - a jak víme, Justinianus zasvětil svoji pozdější vládu právě tomu, aby je ve Středomoří svrhl.  

Také aliance s Burgundy nebyla nekonečně klidná, když Sigismundus nechal zavraždit vlastního syna (Theodorichova vnuka) a gótský vůdce se tentokrát neváhal spojit s Chlodvíkem v odvetné výpravě, která vedle k porážce Burgundů, nicméně po jednotě nezbyla ani stopa. Rovněž ostrogótsko - vizigótská unie byla minulostí a těsné vztahy s Vandaly vzaly za své, když nový vandalský vládce Hilderich nechal zavraždit Theodorichovu sestru Amalafridu. Theodorich plánoval odvetné tažení, když 30.srpna 526 podlehl úplavici. Dožil se více než sedmdesáti let, prožil dlouhou vládu, ale na jejím konci se většina jeho díla zřítila do dějin. A stejně tak jeho vlastní říše nepřežila ani čtvrt století po jeho smrti, než po bitvě u Taginae definitivně podlehla dlouholeté kampani Justiniana Velikého.  

6. Stavitelská činnost 

Co se naopak dochovalo nezřídka do dnešní doby, jsou výsledky Theodorichovy stavitelské činnosti. Tu soustředil ostrogótský náčelník primárně do jeho hlavního města Ravenny, kde stavěl církevní budovy (Basilica of Sant'Apollinare Nuovo je jeho dílem, stojí dodnes), obnovil veřejné stavby včetně akvaduktu – a podobně si počínal i v řadě dalších severoitalských měst, jakož i v Římě.  

Nejslavnější stavbou Theodoricha je ovšem jeho mauzoleum stojící do dnešních časů. Na rozdíl od prakticky všech staveb oné doby bylo postaveno z kamene a Theodorich zde skutečně po smrti spočinul, ovšem jen velice krátce. Když roku 540 vojevůdce Belisarius dobyl Ravennu, nechal jeho kosti rozprášit a z mauzolea se stal kostel.  

Trochu to charakterizuje celou vládu Theodoricha Velikého - jeho skutky byly obrovské, jeho plány ještě větší, ale část z nich nepřežila jeho vlastní život a zbytek se zhroutil krátce po jeho smrti.