Antický svět 

Marcianus patří k císařům, kteří dávno leží v zapomnění, ale v jeho případě nejde o spravedlivou věc. Vládl v těžké době, kdy útoky Hunů a Vandalů válcovaly nejen Západořímskou říši, ale také dunajské oblasti jeho říše vlastní. Byl to právě on, kdo opustil pasivní říšskou politiku spočívající primárně v placení tributu míru a pustil se aktivně do válečného dění. Právě jeho činnost měla velký dopad na to, že hunská hrozba pominula.

Marcianus se narodil kolem roku 392 v Thrákii nebo Ilýrii. Pocházel z vojenské rodiny a zřejmě ne úplně bezvýznamné, protože už jako třicetiletý sloužil jako vojenský tribun. Později se stal osobním asistentem (domesticus) všemocného vojevůdce Aspara. Sloužil v římské Africe, kde někdy ve třicátých letech padl do Geiserichova zajetí. Pak po něm stopa mizí a Marcianus se objevuje v dějinách znovu až roku 450.

28.července 450 zahynul po nehodě při jízdě na koni císař Theodosius II. Zemřel bez potomků i bez designovaného nástupce. Pozdější interpretace, že právě Marcianus byl umírajícím císařem jmenován svým nástupcem, jsou patrně propagandistické a mylné. Je velmi pravděpodobné, že jej dosadil na trůn Aspar a dokázal jej protlačit skrz další mocné figury dvora v Konstantinopoli. Aby zvýšil svoji legitimitu, vzal si Marcianus jedenapadesátiletou sestru mrtvého císaře Pulcherii, která aktivně vstoupila do dění a to s podmínkou, že bude zachován její slib panenství, který složila před skoro čtyřiceti lety. 

Tak se Marcianus stal císařem a brzy ukázal, že na rozdíl od Theodosiovy klášterní politiky on bude jiným typem vládce. Středobodem Marcianovy politiky se stal jeho mnohem agresivnější vztah k Hunům, než jaký projevoval Theodosius. Marcianus proslul výrokem, že pro Atilu nemá zlato, ale železo a skutečně ukončil dlouholetý program uplácení hunského vládce zlatem výměnou za mír. Atila v té době plánoval invazi na západ a Marcianus měl možná štěstí, že svoje plány nezměnil a nevtrhl naopak na východ.

Atilovo tažení do Galie skončilo roku 451 na Katalaunských polích, kde byl v největší bitvě epochy poražen Římany a jejich spojenci pod vedením Aetia. Atila ovšem nesložil zbraně a dalšího roku se objevil v Itálii, která prakticky nebyla účinně bráněna. Hunský vůdce zpustošil severní Itálii, ale tím sám pod sebou podkopl stoličku. Marcianus totiž nelenil a vydal se do velmi slabě bráněné panonské kotliny, domoviny Hunů, kterou vyplenil, obránce porazil a silně tak znásobil Atilovy zásobovací problémy. Po příchodu moru do Itálie se Atila musel stáhnout. Začal ihned plánovat odvetné tažení proti Východořímské říši, která mu opět odmítla platit tribut míru, protože Marcianus správně usoudil, že zlato požadované Atilou by se mnohem lépe hodilo na budování armád proti němu. Marcianovo štěstí fungovalo dále - než expedice vůbec mohla vypuknout, Atila byl mrtev a hunská hrozba Evropě byla ukončena po bitvě na řece Nedao, kde Marcianem podporovaná koalice kmenů porazila Atilova nejstaršího syna Ellaca a zničila jádro hunské vojenské moci.

Mocenské vakuum vyplnili Ostrogóti, které Marcianus usadil v Pannonii, tedy titulárně západořímské provincii. I další kmeny vítězné koalice byly obdařeny územími v říši - Rugiové v Thrákii, Skirové v Moesii, Gepidové v Dacii. Marcianos tak získal relativně spolehlivé spojence ve svém dosahu a jinak si užíval poklidné vlády, opepřené jen menšími kampaněmi na východním limitu. Navíc tak zalidnil provincie, které se vylidnily během předchozích bojů.

Marcianus se na druhou stranu zcela evidentně rozhodl, že se nebude plést do dějů na západě, což se mu vyplatilo v případě Hunů. Císař tak například vůbec neuznal korunovaci císařů, kteří nastoupili po násilné smrti Valentiniana III. - Petronius Maximus i Avitus prostě ně východě nebyli uznáni. Jeho ignorace událostí na západě dosáhla vrcholu v době, kdy Vandalové dobyli a vyplenili samotný Řím. Císař se spokojil s diplomatickým protestem.

Klíčem úspěchu Marcianovy politiky vedle uvážlivé zahraniční politiky byla stabilizace ekonomické situace, která byla zdevastována každoročním placením tributu Hunům. Marcianus odmítl klasickou cestu zvýšení daní, což bylo extrémně moudré, byť asi nezbytné rozhodnutí. Rozhodl se také odpustit všechny dluhy vůči státu, kterých ve veřejnosti evidentně kolovalo strašlivé množství.

Císař se rozhodl, že místo zvýšení daní omezí výdaje státu a pokusí se zakročit proti korupci a zneužívání postavení, což se mu alespoň částečně podařilo. Zlepšené společenské klima a omezené výdaje pak vedly k tomu, že státní pokladna začala prosperovat a vršit rezervy, nutné do horších časů.

Marcianus se na začátku své vlády nenápadně, leč velmi funkčně zapojil do svolání a fungování chalcedonského koncilu, kterého se zúčastnilo 450 biskupů převážně z východu, ovšem i papežští legáti a zástupci z Afriky a bývá tak označován jako IV. ekumenický. Na něm bylo odsouzeno monofyzické učení i nestoriánismus, což se neobešlo bez nepokojů, obzvláště pak v Palestině. Koncil prohlásil, že Bůh má lidskou i božskou podstatu sjednocenou do jeho osoby. 

Císař Marcianus zemřel 27.ledna 457, po šesti a půl letech vlády, v pětašedesáti letech. V pokladně zanechal sedm milionů zlatých solidů, tedy padesát tun zlata, což byl fantastický počin s přihlédnutím k tomu, jakou zkázu v říši zanechali Hunové a Theodosiova politika. Mnozí pozdější spisovatelé vnímají císařovu vládu jako zlatou dobu Východořímské říše, se zabezpečenými hranicemi i ekonomikou, uklidněnou náboženskou politikou a politicky stabilním hlavním městem. Marcianus měl také štěstí v tom, že jak Hunové, tak sasánovská Persie v době jeho vlády upadly do vnitřních zmatků, ale dovedl jich využít. Lidé v Konstantinopoli při dalších korunovacích křičeli: “Vládni jako Marcianus.” A to je asi nejlepší možné vysvědčení vládce, který seděl na trůně v době, kdy se Západ začal nezvratně nořit do temna. Po jeho smrti nastoupil na trůn Leon I.