Antický svět 

Krétská civilizace je právem počítána k nejstarším vyspělým kulturám ve Středomoří. Vzhledem k stáří krétské civilizace o ní nemáme přehršel informací, které primárně čerpáme z archeologických nálezů. Záhadou je, proč právě na Krétě vznikla tak důmyslná civilizace. A nemenší pak je, jak krétská kultura vůbec zanikla.  

1. Úvod

Ostrov Santorini je dnes velmi oblíbenou turistickou destinací, která nabízí klasické egejské ubytování v bělostných budovách v kulisách příkrých svahů, modrého moře a menších ostrůvků v okolí, samozřejmě za asistence slunečného klimatu. Hlavní ostrov má něco přes 75 kilometrů čtverečních. Nabízí domov patnácti tisícům stálých obyvatel a až dvěma milionům turistů každý rok. Za kulisou idylické lokality ovšem najdeme mnohem temnější příběh.

Klasickou teorií o zániku mínojské kultury se stala ta řeckého archeologa jménem Spyridon Marinatos. Ten v letech 1935 – 39 postupně sestavil myšlenku, že krétská civilizace padla za oběť výbuchu sopky na ostrově Santorini, kterou řecký starověký svět znal pod názvem Thera. Po výbuchu sopky měla být těžce zasažena i Kréta. Zemětřesení měla zbořit paláce, tsunami zničit loďstvo a přístavy a zplodiny ze sopky měly Krétu pohřbít pod vrstvou popela, která znemožnila zemědělskou produkci, což vedlo k hladomoru a pádu celé civilizace. Jak si ukážeme v dalším textu, pravda je poněkud složitější.

2. Thera

Hlavní “podezřelou” ze zániku minojské civilizace je sopka na ostrově Santorini (který dodnes používá také jméno Thera). Na ostrově samotném ovšem žádnou sopku nenajdete, ta se nachází pod mořskou hladinou – tisíce turistů, kteří místní malebné ostrovy navštěvují, často asi vůbec netuší, že se rekreují doslova na sudu se střelným prachem.

Skupina ostrovů Santorini totiž tvoří kalderu podmořské sopky, která sice od roku 1950 spí, ale je stále aktivní. Jednou za čas navíc sopka udeří vskutku mohutně a díky své lokalizaci každý její silný výbuch může vyvolat také vlnu tsunami. To se stalo nejen při zkoumané erupci, ale třeba také v roce 46 n.l. nebo roku 1650. Výbuch, který srovnal se zemí sopku samotnou a přetvořil ji do dnešního pitoreskního souostroví, byl v dochované historii tím jistě největším.

Nejlepší důkaz síly exploze leží přímo na ostrově, v místních Pompejích. Jsou jimi pozůstatky minojského města Akrotiri, které je s přestávkami vykopáváno od roku 1967. Dosavadní nálezy ukazují kvetoucí minojské město s krásným nábytkem a freskami, které bylo podobně jako Pompeje pohřbeno během krátké chvíle po obrovské přírodní katastrofě. Na rozdíl od Pompejí ovšem v Akrotiri nenajdeme žádná mrtvá těla. Z toho soudíme, že sopka dala obyvatelům dost času na útěk a až do nedávna jsme čekali na první "oficiální" oběť minojského tsunami.

Na ostrově Santorini najdeme až šedesátimetrové nánosy sopečného materiálu, který padal ve čtyřech fázích v průběhu několika měsíců. V první fázi sopka vyvrhovala lehký materiál, který limitovaně poškozoval stavení, ale nezabíjel. Během této fáze obyvatelé patrně uprchli. Druhou fází rozumíme samotnou erupci, s vývrhy lávy a pyroklastickými proudy, ve fázi třetí se zřítila do moře sopečná struktura a byla zaplavena mořem, stále za doprovodu vražedných pyroklastických proudů, bahnotoků a dalších radostí. Fáze čtvrtá pak dokončila destrukci sopečné kaldery a pravděpodobně vytvořila megatsunami. Poté nastal na ostrově klid.

Sloup sopečných materiálů sahal do výšky až 35 kilometrů, tedy daleko do stratosféry. Na opačné straně výbuchu se sopečný materiál dostával do kontaktu s vodou, což vedlo k rozsáhlým výbuchům. Tvář ostrova byla zcela změněna, sopka zničila sama sebe a do světa se dostávaly v několika vlnách tsunami o odhadované výšce 35 – 150 metrů.

Důkazy o výbuchu vulkánu však postupně nacházíme v celém Středomoří. Například v lokalitě Çesme-Bağlararas, která leží zhruba 150 kilometrů od Santorini, bylo v nedávné době odhaleno naleziště, které jasně ukazuje sílu tsunami, které provázelo kataklyzmatickou událost. Tato lokalita byla trvale obydlena od třetího tisíciletí před n.l., nicméně při vykopávkách části pobřeží se archeologové ponořili rovnou do chaosu - pobořená opevnění, vrstvy popela, zlomky keramiky, pozůstatky mořských živočichů. Mezi nimi našli také kostru zdravého muže pohřbeného ve vrstvě trosek a také důkaz, že přeživší se pokoušeli ho zachránit. Nicméně vykopaná jáma končila pár decimetrů od mladíka, více toho zachránci před úderem další vlny nestihli. Archeologové soudí, že na turecké pobřeží v tomto místě přišly celkem čtyři vlny tsunami v horizontu několika dní. Nejinak tomu velmi pravděpodobně bylo na řadě dalších míst ve východním Středomoří, byť archeologických nálezů máme pomálu.

3. Datace

Datace výbuchu sopky je pochopitelně složitá vzhledem k absenci zdrojových údajů. Musíme tak spoléhat primárně na radiokarbonové datování. Archeologové více méně orientačně stanovili výbuch na rok 1500 před n.l. Radiokarbonové datování, mimo jiné i olivové větve, kterou přelila láva, však s pětadevadesáti procentní hladinou spolehlivosti určila datum 1627 – 1600 před n.l., tedy o století dříve. Archeologové kontrovali tím, že možný rozsah kataklysmatu posunuli do roku 1570 před n.l., ale stále zůstával významný rozdíl.

Podobnou dataci jako u radiokarobonové metody se zdála podporovat také analýza ledových jader, která označovala velkou vulkanickou erupci datovanou k roku 1642 před n.l. ± pět let. Ta byla tradičně připisována právě výbuchu na Santorini, ale nedávná zkoumání odhalila, že nemohlo jít o řeckou sopku, ale mnohem spíše šlo o výbuch vulkánu Aniakchak na Aljašce. Tento výbuch pak pravděpodobně ovlivnil i růst stromů v Irsku a Británii, což byl další jev připisovaný výbuchu sopky na Theře.

S ohledem na informace z Egypta a Číny se pak jeví být pravděpodobné, že k výbuchu došlo skutečně spíše o něco později, než naznačuje radiokarbonové datování, ale spokojit se musíme s tím, že ke katastrofě došlo zhruba v letech 1650 – 1550 před n.l. Tělo muže z Çesme-Bağlararas zmíněné výše bude ještě přesněji datováno, ale okolní nálezy jsou datovány k roku 1612 před n.l.

4. Tsunami

Možná však vše probíhalo trochu jinak. Mezinárodní tým vědců totiž zkoumal explozi před několika lety za pomocí modernějších postupů a dospěl k výsledkům, které jsou poněkud odlišné od dřívějšího vnímání celé věci. Vědci odhadli, že sopka vyvrhla až sto kubických kilometrů materiálu, který ovšem nezamířil do Evropy nebo do Egypta, ale východním směrem. Množstvím vyvrženého materiálu by se tak výbuch na Theře stal jedním z pěti největších v “nedávné” historii, víc než pětkrát přesahující výbuch sopky Krakatoa v roce 1883.

Pro osud Kréty ovšem mělo množství vyvrženého materiálu jen poměrně malý dopad. Vítr totiž evidentně nevál směrem na jih, neboť na Krétě se mělo nacházet maximálně pět milimetrů sopečného popela, velmi málo na to, aby cokoliv ovlivnil.

Dalším faktorem, který dosud nebyl zcela přesně zkoumán, je vznik vlny tsunami. Opět až v nedávné minulosti vědci sesbírali vzorky půdy z pobřežních oblastí, které obsahovaly jasné důkazy toho, že se tudy převalila vlna mořské vody – a tato vlna musela obejmout velkou část severního a východního pobřeží Kréty, kde se mínojská civilizace koncentrovala.

Kostas Sivolakis dokázal do speciálního softwaru naprogramovat data, která reinkarnovala průchod vlny tsunami po předpokládané síle výbuchu. Ukázalo, že vlny tsunami měly určitě více než patnáct metrů a proběhlo jich několik v zhruba půlhodinovém intervalu. Lze si jen představit, jak to na postiženém pobřeží vypadalo - zničená obydlí, mrtví a zranění, kdo se po první vlně vrátil, byl zasažen vlnou druhou...

5. Pád minojské civilizace 

Nic z toho však nemohlo minojskou kulturu vyvrátit. Zůstala ještě řada osídlení, která nebyla zasažena vůbec nebo minimálně. Co ovšem s jistotou vzalo za své, byla páteř celého krétského obranného systému - mocné obchodní i válečné loďstvo, přístavní infrastruktura. Krétská města nebyla na rozdíl od mykénských opevněna hradbami a nutný pád loďstva musel být velmi těžkou ranou pro dosud suverénní Kréťany.

Archeologické nálezy jsou opět lehce rozporuplné, nicméně zdá se, že nedlouho po výbuchu sopky se novou vládnoucí elitou na ostrově stali Mykéňané, alespoň tak soudíme podle změny pohřební výbavy v bohatých hrobech. Ti pravděpodobně dál používali krétské paláce, které však postupně chřadly a byly opouštěny. Okolo roku 1450 před n.l. pak ostrovem prošla vlna násilí dokumentovaná zbořeništi a spálenými paláci. Sto padesát let po předpokládaném výbuchu na Santorini nezbylo z minojské kultury funkčního už skoro nic – jen nejslavnější palác v Knósu fungoval o sto let déle.

Nejpravděpodobnější tak je, že minojská civilizace výbuch sopky přežila, ale nakonec podlehla vpádu bojovníků z některého z měst mykénské kultury a mix obou kultur nebyl natolik životaschopný, aby mohl dlouhodobě fungovat. Krétská dominance tak vymizela a gros dějin řeckého světa se pak přesunulo do pevninského Řecka a Malé Asie.

Osud Thery a minojské civilizace, potažmo možná výbušná destrukce celého ostrova, podle mnohých vedla ke vzniku Platónova mýtu o Atlantidě. A zájemcům o knižní zpracování celé události nelze než doporučit dvouknihu Mary Renaultové Král musí zemřít/Býk přichází z moře.