13. 11. 2020
Lugdunum
Antické Lugdunum, dnešní, byl v římské době dlouho nejvýznamnějším městem severozápadní Evropy - a takovým zůstal v podstatě až do dnešní doby. Představujeme antické dějiny nyní skoro dvoumilionového města.
Dnešní francouzské město Lyon má asi milion a tři čtvrtě obyvatel a je druhým největším sídlem ve Francii po Paříži. Není ovšem úplně známou věcí, že historické kořeny Lyonu (a konečně i Paříže) jsou starší než dvě milénia. Antický Lyon pak hrál velmi důležitou roli již ve své době.
Galie se Římanům otevřela po invazi Caesara a slovutných galských válkách. Obrovské území od Středozemí po Atlantik a Rýn se stalo poměrně náhle římskou provincií a v rámci tradičního římského procesu bylo nutno postavit silnice, administrativní sídla a další výdobytky civilizace nutné k úspěšnému výkonu správy dobyté provincie.
Jedním z raných plodů této činnosti bylo místo, které bylo z počátku známé jako Colonia Copida Felix Munatia, teprve ke konci prvního století letopočtu se pak prosadil název přece jen známější – Colonia Copia Claudia Augusta Lugdunum. Jméno Lugdunum je tak trochu lingvistickým oříškem. Patrně jde o latinský přepis místního názvu Lugudunon, což znamená pevnost boha Luga nebo pevnost velkého bojovníka. Setkáme se i s jinými interpretacemi, například místo boha Lugha za jménem někteří vidí latinské slovo lux (světlo).
Lugdunum leželo na zcela evidentně příznivé poloze na soutoku řek Saône a Rhône, takže se nelze divit, že Římané nestavěli zrovna na zelené louce. Místní osídlení lze sledovat až do neolitu, stálé osídlení zde nepřetržitě fungovalo od 4.století před n.l., kdy zde stála keltská osada. Tu pak někdy mezi lety 58 a 53 dobyl Caesar, ale ve svých Zápiscích se o tom explicitně nezmiňuje.
Antická historie Lugduna začíná krátce po Caesarově smrti. Na prahu občanské války vydal roku 43 před n.l. Senát příkaz správci centrální Galie Munatiu Plancovi, aby postavil město pro skupinu uprchlíků z nedalekého sídla Vienne, evidentně z obavy, aby se nepřipojili k Marcu Antoniovi. Tato fundace se vydařila, mimo jiné jistě i proto, že už v době vzniku města zde mělo žít několik tisíc lidí. Munatius Plancus, jinak prakticky neznámý, tak založil metropoli evropského významu.
Samozřejmě město vznikalo pomalu a postupně. Velice těžilo z faktu, že správní uspořádání Galie dosud nebylo dokončeno, takže území tří provincií bylo prozatímně spravováno legátem právě z Lugduna. Tři Galie, tedy galské provincie Belgica, Aquitania a Lugdunensis, sice časem získaly běžné provinciální členění i správu, ale vliv Lugduna vysoce převyšoval ostatní sídla zde.
Nodální funkce města získala místu status římské kolonie, což znamenalo, že obyvatelé města požívali stejných výhod jako římští občané, jen tedy platili více přímých daní.
Někdy okolo roku 20 před n.l. byl dokončen první městský akvadukt (Mont d´Or), na který o deset let později navázal druhý a vydatnější (Yzeron), přičemž oba fungovaly na vzdálenost skoro třicet kilometrů. Později rostoucí aglomerace pak dala vzniknout dalším dvěma akvaduktům (Brévenne a nejznámější Gier), které dováděly vodu na vzdálenost 70, respektive 86 kilometrů!
Vznikala zde také další zařízení typická pro římské město. Už kolem roku 15 před n.l. zde vzniká vůbec první divadlo v Galii pro 4500 diváků. Hadrianus jej později rozšířil na 10 700 sedících míst. V roce 19 n.l. se pak otevírá místní amfiteátr, jehož kolbiště mělo rozměry 67,6 x 42 m a vnější rozměr budovy činil 81x60 metrů. Zpočátku byl amfiteátr vybaven jen asi 1800 místy, což sice stačilo pro sněmy šedesáti galských kmenů, které se zde konaly, ale pro obyvatelstvo to bylo až nepatřičně málo. Za Hadriana byla i tato prostora přebudována, prostory pro diváky byly masivně zvětšeny a ty nyní pojaly skoro 20 000 diváků, dostatek pro celé město. Amfiteátr pak po pádu Říma postupně mizel coby zdroj stavebního materiálu a už v šestnáctém století už více méně zmizel. Teprve v druhé polovině dvacátého století pak amfiteátr znovu vstal z popela a nyní jsou jeho zbytky přístupné.
Většina populace na počátku městských dějin sídlila na vrchu Fourviére a v jeho okolí, přičemž byla mírně vzdálená od soutoku obou místních řek. V pozdějších fázích dějin města pak hustota populace rostla nejvýrazněji v údolí řeky Saône, tedy pod vrchem Fourviére. Na kopci bychom našli většinu klasických římských staveb občanské vybavenosti – vedle zmíněného divadla zde vyrostlo fórum, chrámy, curia, lázně či basilika. Vznikl také cirkus, jehož lokace je ovšem dodnes neznámá, známe ho pouze z mozaikového vyobrazení. Antoninus Pius pak nechal vybudovat odeon s kapacitou tří tisíc osob. Už roku 15 před n.l. zde vznikla pobočka císařské mincovny, která možná s přestávkami chrlila mince nebo na ně chystala kovy až do roku 413.
Už padesát let po svém založení a stále ještě za vlády Augusta se Lugdunum stalo patrně nejvýznamnějším městem Galie a Germánie, potažmo celého západu. Strabón město popsal jako křižovatku čtyř klíčových silnic západu – na jih vedla cesta do Massilie a Itálie, na sever k Rýnu a do Germánie, na severozápad k moři a do Británie a na západ do Akvitánie. Blízkost germánské hranice a dobrá dostupnost také vedla k tomu, že se Lugdunum stalo hlavní zásobovací tepnou germánských armád a měst na pomezí, samozřejmě ku prospěchu Lugduna samotného. To se de facto stalo hlavním městem římského západu a administrativním centrem galských provincií.
Důležitým faktorem blahobytu města také byla velmi hustá říční doprava, která proudila oběma vodními toky. V antické době se totiž velké objemy materiálu nejlépe dopravovaly právě po vodě, neboť ji neomezovala tíha materiálu nebo stav cest. Lugdunský spolek loďařů byl největším v celé Galii, přičemž hlavními komoditami bylo víno z Itálie a provincie Narbonensis a olej z Hispánie.
Jelikož se Lugdunum stalo velice záhy dominantním centrem v Galii, šlo také předpokládat, že se mu nevyhnou významné návštěvy. A hlavně na počátku existence města jich bylo opravdu požehnaně. Augustus pobýval v Lugdunu nejméně třikrát. Drusus zde pobýval v letech 13 – 9 před n.l. nepřetržitě a narodili se zde jeho synové Germanicus a Claudius. Tiberius zde jako nejaktivnější Augustův generál pobýval opakovaně a vrátil se sem i jako císař. Sloužila zde také Augustova pravá ruka Agrippa – jinými slovy za Augusta se zde protočili všichni významní muži říše.
Také císař Caligula, syn místního rodáka Germanica, Lugdunum navštívil a jak bylo zvykem excentrického císaře, bylo to ve velkém stylu. Císaře doprovázel král Mauretánie Ptolemaios, kterého Caligula později nechal zavraždit, ale v Lugdunu spolu strávili hezký čas plný her a zábavy, včetně aukce palácového nábytku, při které císař nominoval nejen silně přemrštěné ceny, ale rovnou i „šťastné“ výherce. Po císařově odjezdu zde trávil svůj čas v exilu židovský král Herodes Antipas.
Další císař, místní rodák Claudius, pobýval v Lugdunu před svojí kampaní v Británii a po ní. O Lugdunum projevoval velký zájem, město podporoval a někteří místní občané to dotáhli až do římského senátu. Claudius také byl velký stavitel a projevil to také v Lugdunu, kde nechal přemostit Rhônu a její bažinaté údolí, čímž zrychlil a zjednodušil dopravu. Konečně právě za vlády Claudia získala město své finální jméno Colonia Clopia Claudia Augusta Lugudunenisium, což se zkracovalo na CCC AVG LVG.
Nero asi přímo ve městě nebyl, ale Lugdunum přispělo čtyřmi miliony sesterciů na obnovu Říma po velkém požáru roku 64 – Nero pak toto gesto srovnal, když pro změnu vyhořelo Lugdunum, což je sice událost doložená ze Senecových dopisů, ale archeologové žádnou vrstvu zkázy nenašli. Během vzpoury proti Neronovi, kterou vedl správce provincie Gallia Lugdunensis Gaius Iulius Vindex, se Lugdunum postavilo za císaře a přežilo i obléhání občany Vienne, kteří pro vzpouru projevili více nadšení. Vindex byl sice poražen, ale Nero přesto nakonec padl a vítězové si pamatovali, že Lugdunum stálo proti vzpouře – někteří z císařových nejhlasitějších podporovatelů ztratili majetek. Galba se rychle zprofanoval a nový kandidát Vitellius se nechal prohlásit císařem právě v Lugdunu, ten později porazil Othona a sám byl poražen Vespasianem, čímž skončil rok čtyř císařů.
Tím byly doložené císařské návštěvy města v podstatě u konce – s výjimkou nadšeného turisty Hadriana a císaře Caracally, který se zde podobně jako Claudius roku 185 narodil. Neznamená to rozhodně, že by město ztrácelo vliv nebo prosperitu, jen se pozornost celé říše začala od Germánie a Británie odvracet spíše k Dunaji. Lugdunu se však dařilo dobře a v klidných dobách dosáhlo svého vrcholu. Jeho populace v této době dosáhla až dvou set tisíc obyvatel, minimálně se pohybovala okolo sedmdesáti tisíc obyvatel a pokrývala plochu 350 hektarů. Vedle mincovny zde sídlil také celní úřad, byly zde nejméně dvě banky. Město patřilo k výrobním centrům hrnčířství, zpracování kovů a tkalcovství.
Soumrak města pak přišel na konci druhého století během události spojených s takzvaným Rokem pěti císařů, kdy se okolí města stalo dějištěm jedné z největších bitev, které se kdy odehrály na římském území. Clodius Albinus na začátku občanské války opatrně spolupracoval se Septimiem Severem, který si ovšem porazil se zbylými soupeři a pak se obrátil proti Albinovi. Ten se roku 195 uchytil v okolí Lugdunu a sesbíral své síly z Británie, Galie a Hispánie. Pokusil se na svoji stranu dostat i rýnské legie, ale marně. Nakonec se obě strany střetly velice netypicky v zimě, 19.února 197 v bitvě, které Cassius Dio připisuje tři sta tisíc účastníků. Clodius Albinus byl severozápadně od města katastrofálně poražen a v domku u Rhôny spáchal sebevraždu.
Lugdunum bylo jako centrum nepřátelského odporu samozřejmě potrestáno. Město bylo během bitvy a krátce po ní těžce poškozeno a navíc muselo v letech 198 – 211 snést a živit posádku Legio I Minervia. Z vlády Septimia Severa se už Lugdunum nikdy nevzpamatovalo a centrum římské moci se posunulo k Rýnu, převážně do Trevíru (Augusta Treverorum), což souviselo s tím, že Řím se začal na rýnské hranici bránit s Lugdunum bylo moc daleko v zázemí. Přesto i v této době sem zamířili i císaři, pobýval zde Constantin a svůj život zde ukončil uzurpátor Magnentius.
Lugdunum pustlo, akvadukt přestal být udržován, ale město samozřejmě nepřestalo existovat. I nadále zde fungovala mincovna, přidala se státní manufaktura na zpracování vlny. Město však pomalu začalo ztrácet pozici obchodního centra a s úpadkem obchodu odešly z města i peníze a následně i lidé. Ti zbylí se z nějakého důvodu začali stěhovat z výšin nad řekou do říčního údolí, kde přivítali také postupný úpadek dříve neporazitelné římské říše. Lugdunum se pak ještě stalo nakrátko hlavním městem barbarského království kmene Burgundů, ale již roku 534 podlehlo Frankům, do jejichž politického rámce se město brzy zařadilo. Zůstalo však až do dnešních časů jedním z nejvýznamnějších center v Galii, potažmo Francii, a ukázalo takovou trvanlivost jako jedno z mála měst vůbec.
Zdroje:
http://www.romanaqueducts.info/aquasite/lyon/index.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Lugdunum
https://en.wikipedia.org/wiki/History_of_Lyon
https://www.archeologienadosah.cz/clanky/lugdunum-po-stopach-rimanu-v-dnesnim-lyonu