Antický svět 

1. Tažení k Rhôně

Druhá punská válka byla zahájena obléháním města Saguntum roku 219 před n.l. a jistou dobu to vypadalo, že právě Hispánie bude hlavním bojištěm druhého kola setkání středomořských titánů, Říma a Kartága. Dávalo by to i smysl, pro Kartágo byla Hispánie ekonomicky velmi důležitou oblastí a Římané zdě měli málo co ztratit a naopak mohli mnohé získat.

Pak se ovšem kartaginský vojevůdce Hannibal rozhodl k tahu, který ho proslavil navěky. Sebral 90 000 pěších a 12 000 jízdních vojáků a na jaře 218 před n.l. vytáhl z Hispánie do té doby nevídaným pěším pochodem až do srdce římské říše, tedy na Apeninský poloostrov.

Hannibal musel nejdříve porazit kmeny v severní Hispánii a musel to udělat rychle – obojí se mu povedlo, ale za cenu těžkých ztrát a navíc musel nemalé množství mužstva ponechat v místě jako posádku. Přes Pyreneje tak pokračovala jen polovina původní armády, kolem padesáti tisíc pěšáků s devíti tisíci jezdci. Tyto síly pak nerušeně prošly Galií až k řece Rhône, pravděpodobně především díky Hannibalově diplomacii a pokladnici, stejně jako nejednotnosti místních kmenů.

U řeky Rhône se však situace změnila, což mělo dva faktory – prořímský postoj řecké kolonie Massilia (Marseille) a příjezd legií Publia Cornelia Scipiona. Massilia dokázala ovlivnit postoj galských kmenů na východním břehu řeky proti Hannibalovi a do toho připlulo šedesát lodí konzula Scipiona, který mířil do Hispánie – a najednou s hrůzou zjistil, že nepřítel je ani ne čtyři dny pochodu daleko a míří neznámo kam. Také Hannibal se dozvěděl o hrozbě ze strany Římanů, ale to ho zatím nechalo chladným, neboť musel překročit řeku, jejíž přechod bránil jeden z galských kmenů.

Hannibal právě zde dokázal svého vojenského génia v nejlepší formě, případně si vzal poučení z Alexandra Velikého, který velmi podobným způsobem vybojoval bitvu u řeky Hydaspes. Zatímco sám se okázale chystal k překročení řeky, vyslal tajně oddíl pod vedením Hannona, syna Bimilkara, vyhledat jiný přechod přes řeku. Hanno jej našel o čtyřicet kilometrů dál proti proudu a zamířil zpět na místo boje.

Hannibal stále okázale připravoval čelní útok přes řeku, přičemž přes ni se vypravil už s vědomím, že Hanno čeká na rozkaz. Když byly lodě ve vodě, Galové se připravili u břehů na boj, když do jeho zad a boků vpadl Hanno a záhy poté se připojily síly dopravené přes řeku, které osobně v jedné z prvních vln velel Hannibal. Odpor nepřítele se počítal na minuty a cesta dále do Galie byla otevřena tak rychle, že Scipio vůbec nestihl zasáhnout a poslal většinu svých sil do Hispánie, aby sám s novým kontingentem čekal na punského velitele a jeho muže za Alpami. A právě k této gigantické překážce se Hannibal spěšně blížil. Na dveře už totiž i na jihu Galie tloukl podzim, a pokud by čekal do jara, mohl očekávat mnohem silnější odpor Římanů. Hannibal nepodceňoval ani diplomacii a péči o morálku vlastních mužů, když jeho pochodující armádu navštívili někteří náčelníci galských kmenů z Předalpské Galie, teprve před pár lety podrobené Římany, a slíbili mu podporu svých kmenů.

2. Výstup 

Hannibal pak pokračoval, s největší pravděpodobností podél některé z alpských řek, směrem k horskému pásu. V podhůří ještě doplnil zásoby a poté se vydal vzhůru. Jedna z největších otázek historie všech dob se tak právě otevírá – kudy Hannibal táhl do Alp a kterým průsmykem je překročil?

Debata historiků, kudy vlastně táhly desetitisíce mužů a zvířat punské armády, začaly už několik dekád poté, co Hannibal Alpy přešel. Už prakticky pamětníci událostí se nebyli schopní shodnout, kudy armáda táhla a který průsmyk byl tím místem, kde Hannibal ukončil stoupání z francouzské (nebo švýcarské) strany a zahájil sestup do Itálie.

Pramenné údaje nám dodávají dva z nejslavnějších římských historiků – Polybios a Livius. Polybios tvořil asi šest desetiletí po invazi, měl ambici hovořit s pamětníky a osobně si měl trasu projít. Livius žil o další století a půl později a rovněž on má pověst seriozního historika. Kdyby se jejich popisy shodovaly, jistě bychom nemuseli nic řešit. Problém je, že oba historikové se rozcházejí natolik, že je více méně jisté, že minimálně jeden z nich je úplně mimo pravdu – a možná oba.

Díky tomu mohly generace historiků bádat a spekulovat nad tím, kudy vlastně Hannibal táhl. V podstatě byly možné dvě ústřední varianty – cesta severní nebo jižní. Severní varianta vedla podél řeky Isére, odkud pak mohla pokračovat jedním z průsmyků z oblasti, například průsmykem u Mont Cenis (2083 m), Col se Montgenévre (1854 m) nebo průsmykem Col de Clapier (2491 m) a ústila v Itálii na úrovni Turína. Jižní varianta pak využívala řeky Durance a poblíž města Gap vstupovala do velehor, které kulminovaly v průsmycích jako Col de la Traversette (2947 m) , Col de Valante (2815 m) nebo Col Agnel (2744m). Poslední, ovšem nepravděpodobnou možností, pak je nejsevernější varianta ze Švýcarska, která počítá s překročením nejklasičtějších alpských průsmyků v oblasti, který jsou Velký svatobernardský průsmyk (2473 m) nebo Malý svatobernardský průsmyk (2188 m), které byly již v té době průchodné i pro vozy.

Ponechejme nyní otázku, kudy vlastně Hannibal šel, trochu stranou, vrátíme se k ní na konci textu. Popišme si nyní, jak jeho cestu popisovali Polybios a Livius. Úvodem si řekněme, že již Polybios varoval před tím, abychom Hannibalovo tažení pokračovali za něco nepředstavitelného, obchod v Alpách koloval již dlouho předtím, stejně jako migrační pohyby přes hory. Ale překonat velehory s desítkami tisíc mužů, zvířat a slony, navíc muži z Afriky nebo Ibérie, tedy zcela nezvyklých na klimatické podmínky velehor koncem října, kdy asi tažení probíhalo, to byla trochu jiná káva. Hannibal mnohokrát ukázal, že svá tažení promýšlel do detailů, ale tady nutně musel improvizovat, neboť šel do něčeho, co nikdo před ním v takovém měřítku nezkusil a co evidentně předpřipraveno nebylo.

Jak se zdá, dosud pečlivě připravený Hanibalův plán zde dostal nějakou trhlinu. Možná ho překvapila Scipionova armáda, konečně přesun od Rhôny k Alpám vedl v rozestavení, které bylo bojové. Možná byl jeho původní plán takový, že projde do Itálie po pobřeží, případně nějakým prověřeným průsmykem (nabízela se kupecká cesta přes Col de Montgenevre, pozdější silnice Via Domitia), ale nakonec musel odbočit do hor dřív nebo jinde, než plánoval. Pochod přes Alpy totiž téměř s určitostí byl jednou velkou improvizací a vedl ke katastrofálním ztrátám, kterým se zřejmě bylo možné vyhnout.

Začátek Hanibalova tažení do hor probíhal v poklidu, v dosud širokých údolích byly jeho voje pro místní kmeny neporazitelné. Situace se ovšem záhy změnila, když si místní armádu vyčíhaly v místech, kde museli vojáci procházet po jednom. Mohlo to skončit hrozným masakrem, ale zaúřadovala povaha místních válečníků, kteří vstávali z úkrytu, aby se chlubili minulými skutky a aby vyhledávali souboj muže proti muži. Hannibal tak byl varován a mohl se po šarvátkách v klidu utábořit, aby promyslel situaci a prozkoumal terén. Zjistil, že nepřátelé drží průsmyk na velmi výhodném místě, ale na noc odchází spát do nedalekého města. Vybral tedy elitní jednotku lehké pěchoty, která v noci tajně obsadila výhodná postavení v úkrytu nad zúžením, a ráno normálně vytáhl dál. Kartaginci představovali ideální cíl – rokle byla úzká, končila hlubokou propastí a Hannibal utrpěl těžké ztráty, které ukončilo až nasazení oné elitní jednotky, která Galy zcela překvapila, obrátila je na útěk a pronásledovala je až do městečka, kde získala zpět tažná zvířata, zajatce i ukradený materiál, samozřejmě spolu s potravinami a další kořistí. Výstup mohl pokračovat, ale Hannibal ztratil celý den.

O čtyři dny později, už vysoko v horách, byl napaden znovu, když na pochodující kolonu padly svržené kameny následované deštěm oštěpů. Kolona byla roztržena vedví, část armády musela nocovat na kamenech v terénu, nicméně ráno už se nové napadení nekonalo – Galové se možná lekli slonů.

Dalšího dne Hannibal vystoupil k planině pod vrcholem průsmyku, kde nechal postavit tábor a celé dva dny čekal na opozdilce. Počasí se začalo kazit, byl pravděpodobně konec října nebo začátek listopadu a začalo sněžit. Po dvou dnech čekání mohla zmrzlá a hladová armáda, doufající, že její utrpení bude mít rychlého konce, pokračovat dále.

Hannibal vystoupil na vrchol průsmyku a ukázal svým mužům Itálii, která byla jasně na dohled. Chvějící se a hladoví muži se určitě těšili na nížinu. Hanibalovo tažení od Rhôny po překročení vrcholu mělo trvat pouhých jedenáct dní, ale šlo o dny plné utrpení a těžkých ztrát na lidech i zvířatech. Poněkud záhadou zůstává, proč devětadvacetiletý Hannibal nepokračoval aspoň s částí armády v postupu dále přes hory a nechal čelní jednotky čekat dva mrazivé dny na opozdilce – aby se po překročení průsmyku opět na dva dny zasekl (viz dále). Každopádně u vrcholu průsmyku se nakonec utábořilo nejméně 25 000 mužů, kteří nedaleko viděli řeku Pád a její úrodnou nížinu. Mysleli si, že mají vyhráno. Neměli.

3. Sestup 

Před sebou sice viděli Pádskou nížinu, ale cesta k ní byla ještě trnitá. Důvod je prostý – italská strana Alp je podstatně příkřejší. Pokud bychom třeba jako místo překročení vzali Col de la Traversette, tak ten leží ve výšce skoro tří tisíc metrů. Sestup do údolí k řece Pád nás o pouhé tři kilometry vzdušnou čarou dál dovede do výšky 1650 metrů a o dalších šest kilometrů dál padneme pod metu tisíc metrů. Co může být za hezkého počasí hezká procházka, se změnilo pro punskou armádu ve slušný horor.

První zaúřadoval čerstvý sníh, který obšťastnil africké a iberské turisty. Jelikož panovaly teploty kolem nuly, tak sníh přes den tál a v noci mrzl, což vedlo k těžkým ztrátám vojáků, kteří neudrželi stopu na příkrých stezkách. Nebezpečné také bylo, když přes den čelní jednotky rozdupaly sníh, který se rovněž změnil v zledovatělý firn, který navíc ve vrcholných částech průsmyku zbyl ještě z minulého roku. Na to doplatilo mnoho Hannibalových vojáků. Ještě mnohem větší problém ale nastal záhy po zahájení sestupu. Cestu zde zničil sesuv půdy a nešlo o nějaký kousek, ale asi o čtvrt kilometru pěšiny v klíčovém bodě, což učinilo veškerou dosavadní snahu dosti marnou. Hannibal se pokoušel překážku obejít, ale marně. Musel tedy silnici opravit.

Právě z tohoto místa a okamžiku pochází historka, kterak byly největší kameny zahřívány a polévány studeným octem, aby praskly a dalo se s nimi hýbat. Tak jako tak vyčerpaní, nemocní a zmrzlí muži pracovali ve směnách a druhého dne mohli opravenou cestou projít nejen vojáci, ale i tažná zvířata a koně, které Hannibal rychle poslal do vnitrozemí k pastvě. S vyhladovělými slony to však tak jednoduché nebylo. Elitní numidská jízda v pozici dělníků strávila další tři dny opravami, než mohli projít i sloni. Z nich pravděpodobně nepošel ani jediný ze sedmatřiceti, jejich čas přišel až později během studené zimy a na jaře v Apeninách, jejichž přechod přežil jediný chobotnatec. 

S lidmi to však byla úplně jiná písnička. Zdroje se shodují, že Hannibal utrpěl těžké ztráty. Jak těžké, to se nikdy nedozvíme, nicméně odhady tvrdí, že k tažení k Alpám nastoupil Hannibal s 38 000 pěšáky a asi 9000 jezdci. Do Itálie pak sešel jako velitel 12 000 afrických a 8000 iberských pěšáků, které doprovázelo kolem šesti tisíc jezdců (ovšem numidští jezdci přežili téměř všichni). Skoro polovina mužů tedy Alpy nepřekročila a zřejmě se tak stala obětí velehor, mohli se ovšem také vrátit do posádek, které mohly chránit velmi chabou punskou zásobovací linii, případně dezertovat. Jisté je, že do dnešních dní se nenašel jediný hmotný pozůstatek Hannibalova nejslavnějšího tažení, ve kterém nevyzval Římany, ale horské velikány a přírodní živly.

4. Trasa

Všechny možné cesty přes alpské cesty a průsmyky měly své zastánce i odpůrce, a jelikož jako zdrojové byly používány výhradně texty Livia a Polybia, šlo o mletí stokrát přemletého tématu dokola. Z jejich textů lze extrahovat některá zásadní fakta, kterou musela cesta splňovat:

a)      úzká rokle, kde muži přecházeli po jednom a kde byl Hannibal přepaden

b)      holé nebo bílé místo poblíž, kde některé jednotky musely strávit noc

c)      místo pod vrcholem průsmyku muselo nabídnout velké množství místa, neboť zde tábořila celá přeživší armáda a zároveň je v okolí celoroční sníh

d)     místo na vrcholu, odkud je vidět do údolí Pádu

e)      úzký a zrádný sestup do Itálie

Fakt, že věda se stále vyvíjí, je neoddiskutovatelným faktem. Věda si ovšem v této otázce dala na čas. K průlomu došlo až v roce 2016 a rozhodně nešlo o průlom definitivní. Posuďte sami.

Věčná otázka, kudy Hannibal táhl, zaujala také Billa Mahaneyho, geologa z Toronta. Ten si osobně prošel různé trasy v Alpách a podle některých Polybiových informací naznal, že tím správným průsmykem je Traversette. Tento průsmyk je vůbec nejvyšším z možných Hanibalových přechodů a nadmořskou výškou 2947 metrů je jeho zdolání slušným výkonem i dnes. Leží mezi nejvyšší horou Kottijských Alp Monviso (3841 m) a horou Monte Granero (3171 m) a na italské straně jsou opravdu místa, kde mohou lidé chodit jen v jednostupu. Potud Mahaney nepřišel s ničím novým. Poukázal na jisté sesuvy půdy nedaleko vrcholu na italské straně, ale ty se dají dohledat také na Col du Clapier a tak obecně v Alpách.  

Podařilo se mu ovšem uspořádat expedici, která v souladu s Polybiem zkoumala místa pod samotným vrcholem průsmyku u jezírka, kde měla kartaginské vojsko čekat na opozdilce. Vědci udělali několik sond v místech, kde bylo pravděpodobné, že mohlo vojsko tábořit, totiž tam, kde podle Polybia mělo vojsko čekat dva dny na opozdilce. Po odkrytí mladších sedimentů pak v hloubce asi půl metru našli velmi hojnou vrstvu usazenin bohatých na organický materiál, primárně koňského trusu, který byl našlapán do starších vrstev usazenin, což by naznačovalo intenzivnímu provozu v době vzniku. Jinými slovy, táhly tudy tisíce koní a lidí. Podle radiokarbonového datování došlo ke vzniku sedimentů zhruba v roce 218 před n.l. Vypadá to na perfektní shodu, ovšem tato metoda datování má rozptyl asi 60 let a nebyl nalezen žádný lidský artefakt, takže můžeme říct, že průsmykem táhla nějaká armáda v druhém nebo třetím století před n.l.

Cesta přes Col de la Traversette je z dnešního pohledu trochu nelogická, mnohem pohodlnější je pochod přes nedaleký Col Agnel nebo Col de Valante, který má stejný startovní bod, vede celou dobu podél potoka a je dokonce přímější, ale těžko můžeme predikovat, co přesně se dělo během Hanibalova tažení. Možná byly některé cesty zataraseny, možná byly jiné cesty neprůchodné nebo bráněné, možná se stali Kartaginci obětí spiknutí domorodých průvodců nebo v ně prostě a jednoduše neměli nebo ztratili důvěru. Možná se úplně obyčejně ztratili nebo jinou cestu neznali.

Nález trusu poblíž vrcholu průsmyku je poměrně silným důkazem, neboť tento průsmyk zřejmě nebyl vojensky užíván a okolnosti nálezu úzce korespondují s nejbližším historikem Polybiem, ale jako nezpochybnitelný důkaz to samozřejmě platit nemůže. Nebyla nalezena žádná materie, která by byla punského původu, nebyly nalezeny ani žádné pozůstatky katastrofálních ztrát, které měl Hannibal utrpět. To ovšem ani v žádném jiném alpském průsmyku, ačkoliv prostředí vcelku úspěšně brání dekompozici materiálů i těl. A protože nemáme žádný lepší důkaz, můžeme říct, že při současném stavu vědění si nesměle myslíme, že Hannibalova trasa přes Alpy možná vedla  přes Col de la Traversette.

Dnes je tento průsmyk nevyužíván a na rozdíl od řady jiných konkurentů jím nevede horská silnice, ale v minulosti tomu bylo jinak – právě zde stojí první alpský tunel, který vznikl roku 1480 v délce 75 metrů, aby usnadnil přechod sedla a ten rozhodně nevznikl na nevyužívané pěšině. 

Doufejme každopádně, že věda neřekla poslední slovo. Zatím nám zůstává nekompletní příběh mladého kartaginského generála a jeho neuvěřitelné vůle.

Na závěr si položme otázku, proč vlastně Hannibal do Itálie táhl? Jistě by bylo jistější počkat na Římany v Hispánii, ale nic by to nevyřešilo, Římané si mohli ztráty dovolit, jak konečně ukázali i v druhé punské válce. V roce 226 před n.l. byl proveden census, který spočetl, že Řím a jeho spojenci mohou do zbraně odvést 700 tisíc pěších a 70 tisíc jízdních vojáků! Samozřejmě je nemohl současně zásobovat, ale lidské zdroje Říma byly de facto neomezené. Musel být poražen doma, musel ztratit politickou podporu, spojence a pak mohl podlehnout. A o to se Hannibal pokoušel u Trebie, Trasimenského jezera a u Cannae. Neúspěšně.

5. Zdroje:

https://www.idnes.cz/technet/veda/hannibal-prechod-alp.A160405_160327_veda_mla

https://onlinelibrary.wiley.com/doi/full/10.1111/arcm.12231

https://en.wikipedia.org/wiki/Hannibal's_crossing_of_the_Alps

https://www.johndclare.net/AncientHistory/Hannibal_Sources3.html

https://www.smithsonianmag.com/history/how-hannibal-crossed-the-alps-180963671/

https://deadliestblogpage.wordpress.com/2017/05/30/breaching-the-alps-hannibals-icy-ordeal/

https://www.kpbs.org/news/2018/apr/04/secrets-dead-hannibal-alps/  

https://www.livius.org/sources/content/hannibal-in-the-alps/