Antický svět 

Úvod

Krizi a následnému vzepětí římské říše ve třetím století se na webu Antický svět věnujeme hned v několika článcích. Celé téma zastřešuje Rozklad říše a zotavení, podrobné portréty si pak vysloužili nejpozoruhodnější vládci této podivuhodné doby, spadající ovšem až do doby návratu centrální moci do pozice síly – Gallienus, Claudius Gothicus a Aurelianus.  Ovšem o samém začátku této podivuhodné epochy jsme nic podrobnějšího nenabídli. Rok 238 je nejbližším synonymem bídy oné doby, a ačkoliv role jednotlivých panovníků v historii je zcela marginální, je asi dobré vědět, že existovali a jak rychle se na trůně točili. Většina z nich konečně v úloze panovníků nikdy ani nezahlédla brány Věčného města.

Římská říše ve třetím století postrádala silné a energické osobnosti a první dekády století, kdy vládli potomci Septimia Severa, jej nabízely spíše v podobě ženských členek rodu, než v případě mužů. Přesto však nástupnictví v rodu Severovců fungovalo dál a ačkoliv ekonomika říše pozvolna upadala a regionálních krizí přibývalo, nevypadalo to, že by říše měla v brzké době bojovat o holou existenci nebo čelit desítkám uzurpací. Přesto se to však stalo.

Maximinus Thrax (235 – 238)

Za start celé krize římské říše bývá považován rok 235, kdy byl v Moguntiacu (Mohuč) vlastními vojáky zavražděn poslední Severovec Severus Alexander. Genealogicky podložená stabilita zmizela a na trůn se mohli vrhnout zbrusu noví pretendenti, podobně jako v podobném případě Roku pěti císařů. Je poměrně zvláštní, že po celé tři roky říši vládl jediný muž, Gaius Iulius Verus Maxinimus, který do obecného povědomí vstoupil jako Maximinus Thrax. Tomu se v soudobé literatuře dostalo zničujícího hodnocení, ačkoliv šlo o schopného vojenského velitele, který se vypracoval z řadového legionáře – nesnášel totiž vzdělané kruhy, nobilitu a senát.

V době, kdy barbaři začali zvedat hlavy, však Maximinus Thrax ukázal svoji cenu a naznačil, že kdyby žil o tři desetiletí později a vládl jistou diplomacií i směrem k Římu, mohl být velmi úspěšným panovníkem. Porazil dvakrát Germány, poté Jazygy i Dáky a obnovil tak římskou autoritu na severním limitu. Jeho metody však nebyly nevybíravé jen směrem k vnějšímu nepříteli, ale také směrem dovnitř, což vzbudilo několik komplotů. Několik z nich bylo prozrazeno, například nápaditý pokus zničit za císařem most do Germánie a nechat ho tam, ale nakonec k prvnímu pokusu o uzurpaci došlo v severní Africe, tedy v regionu, kam Maximinus Thrax zřejmě nikdy nevkročil – dodejme, že jako císař nevkročil ani do Říma.

Za vznikem vzpoury proti vojenskému císaři stály nenaplněné ambice Senátu a římských elit, ale také nezažranost jednoho z  Maximinových úředníků v provincii Africa, který možná až nad rámec rozkazu vyžadoval platby vysokých daní a konfiskoval půdu bohatých velkodržitelů půdy v okolí Kartága. To vedlo ke spontánní vzpouře mladých aristokratů, která začala asi v Thysdru (dnes El-Džem, místo známé svým dochovaným amfiteátrem) a která skončila smrtí onoho úředníka. Jelikož Maximinus Thrax neproslul právě svojí laskavostí, bylo vzbouřencům jasné, že milost čekat nemohou a musí svoji úlohu dohrát až do konce, ať už jakéhokoliv. A jelikož potřebovali na svoji stranu dostat Senát, oslovili správce provincie Africa, aby se stal císařem.

Gordianus I. (238) a Gordianus II. (238)

Marcus Antonius Gordianus Sempronianus Romanus Africanus by dnes svým jménem způsobil nejednu vrásku například pisateli vysvědčení, nicméně ve své době patřil k významným občanům. Pocházel z jezdecké rodiny a byl údajně úzce spřízněn s předními senátory své doby. Jeho rodina patřila podle jména k propuštěncům Marca Antonia nebo některé z jeho dcer a podle jména Gordianus lze indukovat, že rodina pocházela z Malé Asie. Gordianus patrně zahájil kariéru ve správním aparátu poměrně pozdě, velel čtvrté legii a roku 216 působil jako správce provincie v Británii. Během Elagabalovy vlády působil jako konzul (223?) a postupem času si vydobyl jistou popularitu díky pořádání nákladných her, a samozřejmě i nezanedbatelné jmění.

Na sklonku vlády Severa Alexandra si vylosoval pozici správce v provincii Africa, kterou jako prokonzul zastával i za Maximina. Abychom si přesně dokreslili obrázek, řekněme si také pravděpodobný rok narození Gordiana – šlo o rok 159 n.l. Bezmála osmdesátiletý prokonzul vybavený dobrou pověstí byl vzbouřenci osloven, aby svojí autoritou zaštítil rebelii, a po jistém zdráhání Gordianus souhlasil. Bylo 22.března 238 a s nástupem Gordiana I. na vzdorotrůn v Africe byla zahájena rychlá ruleta změn na císařském trůně. Nutno dodat, že ruleta ruská. 

Gordianus přijal své jmenování, ovšem s jednou podmínkou – vzhledem ke svému pokročilému věku trval na tom, aby úřad vykonával spolu se svým stejnojmenným synem, kterého označujeme jako Gordiana II. Ten se narodil asi v roce 192 a bylo mu tedy kolem pětačtyřiceti, přičemž sloužil jako legát pod svým otcem a měl později zdědit celou říši. Začátek vzpoury naznačoval, že by mohla slavit úspěch. Po několika dnech vešli oba císařové v čele bezmála karnevalového průvodu do Kartága, kde byli nadšeně přijati. Vyslali také poselství do Senátu, které mimochodem asi vedl pozdější císař Valerianus, kterému se dočkalo kladného přijetí a instituce oba císaře potvrdila za pravé a jediné, což se stalo 2. dubna. Nové císaře přijala také řada provincií, které se tak přidaly na stranu obou Gordianů. Praefectus praetorio Maximina Thraxe Vitalianus byl v Římě zavražděn, pozice císaře v metropoli byla velmi slabá a zdálo se, že vzpoura skončí jasným úspěchem.

Tento dojem ovšem nevydržel dlouho a Maximinus Thrax v podstatě nemusel hnout prstem. Gordianus totiž zcela nechal bokem vojenské zajištění svých území, které bylo jednoduše žalostné a sestávalo se především z dobrovolných milicí. Správce provincie Numidia Capelianus tak sesbíral svoji jedinou legii, vytáhl proti Kartágu a v bitvě nedaleko městských hradeb rozdrtil opozici vedenou Gordianem II., který v boji padl. Když se to doslechl jeho otec, oběsil se na svém opasku a stal se tak prvním sebevrahem na trůně od dob Othona. Psal se 12.duben roku 238 a vláda obou Gordianů trvala pouhých 21 dní – Gordianus II., který padl v bitvě, stanovil absolutní rekord římských dějin v nejkratší vládě.

Capelianus nechal svoje muže Africu vydrancovat a zřejmě doufal v to, že právě on naváže na dílo obou Gordianů a dotáhne jej do konce, ale evidentně marně, neboť o něm v dějinách od té doby neslyšíme ani písmeno.

Maximinus Thrax sice nemusel pro udušení vzpoury v Africe hnout prstem, ale rozhodně se musel pohnout ze svého ležení v Sirmiu (Sremska Mitrovica), neboť řada provinciálních správců poslechla volání Senátu o pomoc a povstala. Maximinus se rozhodl situaci vyřešit tím, že vytáhne na Řím, dobije ho a senátorskou opozici zbaví vzpurné hlavy.

Senát si byl velmi dobře vědom toho, v jaké se nachází situaci a senátoři jistě dobře věděli, jak krátká budoucnost je čeká v případě, že se Maximinovi podaří dobýt Řím. Proto naposledy v římských dějinách zvedli hlavy a pustili se do otevřeného boje s vládnoucím císařem. Senátorům se podařilo zmobilizovat proti Maximinovi obyvatelstvo Itálie, znepokojené tím, že centrální region říše přestal dostávat různé výhody. Do čela boje proti očekávanému vpádu Maximina senát postavil dvacetičlenný výbor a z něj byli jako císařové 22.dubna 238 vybráni dva muži – Pupienus a Balbinus.

Pupienus a Balbinus (238)

Marcus Clodius Pupienus Maximus byl v „našem“ roce mužem ve věku kolem sedmdesáti let. Praví se, že byl synem kováře, ale není to pravda, pocházel z některého z méně významných patricijských rodů, které byly teprve nedávno povýšeny. Jeho kariéra byla ohromující, zastával všechny posty římského správního postupového aparátu a byl dvojnásobným konzulem se značnými vojenskými zkušenostmi z Germánie. Vedle tohoto kladu měl také jeden podstatný zápor – jako římský městský prefekt si nezískal přízeň obyvatelstva pro svoji přísnost.

Decimus Caelius Calvinus Balbinus byl zhruba o deset let mladší než jeho spolucísař. Také on byl patricij a dvounásobný konzul, byť seznam jeho zásluh je o dost kratší než v případě Pupiena a minimálně z části je nejspíš vybájený. 

Oba mužové se chopili moci, ale přijetí v metropoli bylo chladné. Pretoriáni notoricky se Senátem vycházeli špatně a na nové císaře pohlíželi s nedůvěrou. Lid zase pohlížel negativně na Pupiena, kterého o několik let dříve zažil v pozici městského prefekta. A senátoři, kteří se nestali císaři, hledali možnosti, jak navázat na populární a mrtvé Gordiany. Za této situace se císařové rozhodli pro krok, který jim měl otevřít srdce nespokojených. Jako svého spoluvládce přijali v pozici mladšího císaře (Caesara) Gordiana III., vnuka Gordiana I. a synovce Gordiana II., kteří byli oba deifikováni. Řím tak získal už šestého císaře během jediného měsíce.

Balbinus a Pupienus se nakonec dohodli tak, že Balbinus bude řídit události v metropoli, zatímco Pupienus si vezme za své řízení boje proti Maximinovi, který se konečně blížil do Itálie z Balkánu. Maximinus se v dnešní Lublani dozvěděl o smrti afrických Gordianů a neočekával podstatný odpor. V tom se ovšem velice mýlil, neboť velmi záhy se mu do cesty postavilo Senátem hájené město Aquileia.

Aquileia byla jako většina italských měst ve třetích století našeho letopočtu nedostatečně připravena na nějaké seriozní vojenské akce, hradby města byly zanedbané a posádka zanedbatelná. Ovšem do čela senátních oddílů se postavili dva muži, kteří dokázali nemožné. Rutilius Pudens Crispinus a Tullus Menophilus dokázali v krátkém čase opravit hradby, osadit je mužstvem, hojně město zazásobit a odolat prvnímu útoku zkušených panonských legionářů, kteří utrpěli velmi těžké ztráty. Navíc dokázali své muže inspirovat k tomu, aby odolali nabídce na kapitulaci od císaře, který prostě neměl čas na neúspěch a potřeboval pokračovat za každou cenu. Město bylo posléze obleženo, ale dokázalo odolávat i dalším každodenním útokům od panonských legionářů, kteří trpěli hladem a rostoucí deziluzí nad bezvýsledným bojem.

Naopak morálka obránců města rostla, stejně jako jejich válečné zkušenosti. Dokázali oproti očekávání nejen odolávat útokům, ale také je vraceli a morálka oblehatelů rychle upadala. Senátní vojska je odstřihla od zásobování, jediným zdrojem vody byla řeka, kam ovšem obléhání naházeli mrtvoly. A tak nakonec došlo k tomu, že vojáci Druhé legie Parthské (stálou posádkou v Albanských vrších u Říma) 10.května 238 zavraždili Maximina i jeho syna a jejich hlavy poslali do Říma. Maximinus Thrax tak skončil svoji tříletou vládu naditou událostmi a stal se již třetí korunovanou obětí roku 238 během jediného měsíce.

Pupienus poté přijal kapitulaci Maximinova vojska a vrátil se zpět do Říma, kde pobýval také caesar Gordianus III. V poločase událostí roku 238 tak byli tři císařové mrtví a tři společně na trůně. Doba funkční tetrarchie byla ovšem ještě daleko a jak se ukázalo, v roce 238 byli tři císařové stále mnoho.

Prvním z problémů vládnoucího dua byly vzájemné vztahy. Nevražili na sebe, možná spíše více Balbinus na Pupiena, ale každopádně si vzájemně nedůvěřovali. Oba navíc byli poměrně dost nepopulární mezi lidem a naopak čelili závisti mezi patriciji. Ruleta násilí a císařovražd tak mohla pokračovat.

Když se Pupienus vrátil vítězně z nadšené severní Itálie, asi byl překvapen, když našel Řím na pokraji vzpoury, kterou Balbinus vůbec nedokázal kontrolovat. Situace se s příchodem Pupiena a zvláště jeho germánské jízdy na chvíli uklidnila, ale netrvalo dlouho a válka v ulicích propukla znovu. Problémem, jako už tolikrát v římských dějinách, byli pretoriáni, kteří tábořili na Viminalu a vedli urputnou partyzánskou válku s místními občany. Pretoriáni oba císaře příliš neuznávali, byli to neoblíbení senátoři a gardoví vojáci navíc žili ve strachu, že se bude opakovat scénář z dob Septimia Severa, totiž že budou rozpuštěni na úkor jednotek, které si přivedl Pupienus. To se zase nelíbilo Balbinovi, který žil v dost možná oprávněném strachu, že pokud by se něco takového stalo, byl by to konec jeho moci.

Oba císařové navenek prezentovali svoji jednotu, ale ta byla vidět jen na mincích. Plánovali obrovskou dvojitou kampaň, při které měl Balbinus vytáhnout na Blízký Východ a Pupinenus do Podunají, ale bylo to spíš zbožné přání, než co jiného, neboť nedokázali držet ani kontrolu nad metropolí.

Když pak 29.července 238 (ale možná také už v květnu nebo červnu, datum je nejisté) vpadli do císařského paláce pretoriáni, neměli oba společní císařové po ruce žádné jednotky, které by ochránily je samotné. Byli zajati, nazí taženi ulicemi, mučeni a nakonec popraveni. Jejich vláda trvala maximálně okolo sto dní, možná až o dva měsíce méně. Z šesti císařů zbyl jediný.

Gordianus III. (238 – 244)

Gordianus III. se narodil 10.ledna 225 a v době pohnutých událostí, které stály za koncem jeho děda a strýce mu bylo třináct. Jeho největší politickou devizou bylo to, že byl dítětem a navíc potomkem mužů, kteří se nestihli diskreditovat v bujarém roce 238, neboť po třech týdnech, tedy dřív, než stihli cokoliv, zahynuli. Jejich památka však vydláždila Gordianovi III. cestu na trůn a právě on paradoxně ukončil sérii uzurpací a vražd – než se o šest let později, na prahu dospělosti, stal sám obětí uzurpační vraždy. To už je ovšem jiný příběh.

Rok 238 přinesl Římu šest nových položek do seznamu císařů, ale jinak máloco dobrého. Ekonomický pád neměl nikdo čas řešit, stejně jako nárůst síly vnějších nepřátel. Podobně i opakované jednání armády, které nefungovala jako tmel státu, nýbrž jako destabilizační prvek, začínalo mít rysy chronického onemocnění. Plody roku 238 a let předchozích sklidil Řím už zanedlouho, v letech, kdy bojoval o holou existenci v kleštích mezi nájezdníky zvenku, uzurpátory zevnitř a ekonomickou a morální krizí. Ke krizi Impéria by ovšem nepochybně došlo, i pokud by se v roce 238 v krátkém časovém sledu neprotočilo na trůnu šest císařů. Jde však o symbol toho, jak hluboko Řím a jeho hodnoty padly.

Jako jediná správná se pak nakonec ukázala cesta, kterou razil Maximinus Thrax – brutální upozadění civilního života na úkor vojenské sféry se stalo klasikou dalšího půlstoletí římské historie, a i když se Diocletianus a jeho následovníci posléze snažili o reformy civilního života, nikdy už do říše nevrátili prosperitu, ale spíš jen zvyšovali útlak obyvatelstva.

Lokality zmíněné v článku naleznete také na Mapě antického světa