Antický svět 

ezi diadochy, tedy vojevůdci, kteří si rozkouskovali říši Alexandra Velikého, bychom našli podobné typy lidí. Šlo o profesionální vojáky, rozené Makedonce, vzděláním nikterak nehýřící. Najdeme ovšem také jednu výjimku, kterou byl Eumenés z Kardie. Tomu se sice nepodařilo založit nějakou říši (a ani se o to nepokoušel), nicméně stal se velmi zajímavou figurou počátku válek, které otřásly třemi kontinenty.

Eumenés se narodil někdy kolem roku 362 před n.l. v Kardii na thráckém Chersonésu, nikoliv tedy v Makedonii. Plútarchos píše, že jeho otce chudoba dovedla k tomu, že fungoval jako dopravce zboží a zmiňuje také, že pověsti pravidy, že mohl pocházet až ze Skythie, což byla ovšem nepochybně povídačka. Eumenovi se dostalo vzdělání v literatuře a byl nadaným atletem. Právě to druhé oslovilo makedonského krále Filipa II., když se jednou přišel podívat do Kardie na chlapecké závody a nadchla ho statečnost a inteligence chlapce a nechal si ho u sebe.

Takovým „únosem“ možná začala Eumenova kariéra, možná to bylo úplně jinak. Co je však jisté, tak Eumenés se již ve velmi mladém věku stal osobním sekretářem makedonského krále, mohlo mu být lehce přes dvacet. Při působení na dvoře mohl poznat řadu svých budoucích konkurentů, jakož i králova nástupce. Když byl Filip II. zavražděn, bylo jeho tajemníkovi teprve pětadvacet a plynule přišel do služby jeho syna Alexandra. S ním také brzy odešel na východ.

Eumenés se během Alexandrovy anabáze staral primárně o běžné úkoly sekretáře, vedl ovšem také to nejdůležitější, totiž finance, minimálně ke konci tažení. V Indii už také fungoval v podstatě jako generál, když dostal několik samostatných úkolů v čele vojsk. Eumenés se vrátil do Babylónu určitě ne jako válečný hrdina, ale rozhodně jako člověk, který viděl kus světa a dobře sledoval práci důstojníků i správních úředníků kolem něj. O tom, že jako civilista nebyl vnímán zrovna jako hrdina, svědčí také výrok jednoho z generálů, který pravil, že on sloužil Makedonii mečem a štítem, zatímco Eumenés brkem a papyrem. Což byla jistě pravda. 

Přesto – nebo možná právě proto – v hierarchii Alexandrovy říše stoupal vzhůru. Zatímco vojáků měl Alexandr dost, lidí vzdělaných ve státní správě se mu nedostávalo a to tím spíš, čím větší byla jeho říše a čím důležitější bylo spíše držet pero než meč. Poté, co zemřel Alexandrův neformální zástupce Héfaistión a na jeho místo se posunul velitel jízdy Perdikkás, se Eumenés stal v podstatě mužem číslo tři na babylónském dvoře. A kdo ví, kam až by se jeho kariéra vyvíjela, kdyby Alexandr, o šest let mladší než Eumenés, v roce 323 před n.l. náhle a mladém věku nezemřel.

Otevřela se tak úplně nová situace. Říše neměla žádného přirozeného dědice, Alexandrovy děti se dosud ani nenarodily, vůbec to nemuseli být chlapci (ačkoliv nakonec byli) a obrovské říši stejně nemohlo vládnout dítě. Ambice hodnostářů říše tak mohly propuknout naplno a jen málo z nich časem nepodlehlo tomu, aby nezapomněli na to, že říše dědice přece jen má – Alexandra IV., syna Alexandra Velikého, narozeného po otcově smrti. Eumenés byl jedním z těch mála, kteří nezapomněli, snad i proto, že nebyl Makedonec a že za všechno vděčil makedonské královské dynastii. 

Při dělení říše se Eumenés dostal do čela provincií Kappadokia a Paflagonia. Na jednu stranu šlo o strategicky dobře umístěné regiony v Malé Asii, nicméně jmenování mělo přesto háček – Kappadokie nebyla vůbec podmaněna a ovládal ji perský satrapa Ariarathes. Eumenés jako všichni ostatní musel řešit, ke komu se přidá nebo jakým směrem zamíří. Rozhodl se, že bude následovat jmenovaného regenta Perdikku, který říši vládl ve jménu Alexandra IV.

Perdikkás pravděpodobně s bývalým sekretářem vycházel dobře, a tak rozhodl, že provincii pro Eumena dobudou diadochové disponující vojskem, totiž Leonnatus a Antigonos. Antigonos příkaz ignoroval a Leonnatos se pokusil Eumena zlomit na svoji stranu při plánovaném tažení do Evropy. Perdikkás ale nakonec nastolení Eumena v Kappadokii prosadil.

V té době ovšem už propukala první válka diadochů, jak označujeme války spojené s odmítnutím poslušnosti Perdikkovi jako regentovi říše. Proti Perdikkovi se postavili Antipatros, Antigonos a Krateros, k nim se později přidal i Ptolemaios. Zatímco Perdikkás se vydal do říše faraónů zklidnit Ptolemaia, musel Eumenés držet Malou Asii proti makedonskému evropskému vojsku, které vyslal Antipatros, ale místo osmdesátiletého starce mu velel mezi Makedonci nesmírně populární vojevůdce Krateros.

Eumenovým prvotním úkolem bylo evropskému vojsku zabránit v překročení úžin do Asie, což se mu ale nepovedlo. Důvodem bylo zrada ambiciózního Neoptolema, který bývá označován jako satrapa Arménie, ale spíše šlo o stratéga v Arménii původně bojujícího. Krateros tak překročil Helespontos a spojil své síly s Neoptolemem. Oba dali dohromady sílu přibližně dvaceti tisíc mužů a spoléhali na zkušené falangisty a také bezvadnou pověst Kratera.

Eumenés dal dohromady také přibližně dvacet tisíc mužů, nicméně správně tušil, že ve střetu falang by neměl naději na úspěch, jeho muži byli nezkušení. Disponoval ale silnějším jezdectvem než protivníci a zajímavé je, že velení na levém křídle svěřil do rukou „cizincům“ – vedli Peršan Pharnabazus a řecký žoldnéř Fénix z Tendru. Také jejich muži pocházeli primárně z Asie, což byla velká výhoda, neboť makedonští jezdci by proti Kraterovi dost možná odmítli zaútočit. Právě proto také Eumenés oběma velitelům přikázal, aby útok byl svižný a případní heroldi měli být okamžitě zahnáni. Vojsko nemělo tušit, proti komu bojuje.

Kraterovi bylo okolo padesátky a prošel mnoha bitvami, ale bitva u Helespontu (321 před n.l.) měla být jeho poslední. Asijští jezdci rychle překonali odpor makedonské jízdy a Krateros byl ve zmatku smrtelně zraněn, načež se toto křídlo odebralo ve zmatku z bojiště. Na opačném křídle velel Eumenés, který si podobně porazil s Neoptolemem a údajně jej zabil v boji muže proti muži. Také druhé křídlo se zhroutilo a makedonská falanga, v obklíčení a bez vůdců, se vzdala. Eumenés falangistům nabídl vstup do svých služeb, mnozí souhlasili, ale většina brzy stejně zběhla. Eumenovo vítězství v bitvě bylo velkým překvapením, získal si jím slávu, obdiv i nenávist, ale to přišlo vniveč – regent Perdikkás byl krátce po bitvě zavražděn vlastními důstojníky po nepovedeném přechodu Nilu. Nad Eumenem se začala stahovat mračna.

Není úplně jasné, kdy se Eumenés dostal k elitním útvarům pěchoty známým jako argyraspides (Stříbrné štíty), ale buď to bylo krátce po této bitvě, nebo k němu přešli na začátku druhé války diadochů při tažení Malou Asií. Argyraspidé byli zcela unikátní jednotkou – jejich průměrný věk údajně sahal k šedesátce, mnozí byli ještě o dekádu starší a šlo o veterány desítek bitev a válek Filipa II. i Alexandra III. Jejich bojový um byl všeobecně uznávaný, strašliví staříci byli považováni za neporazitelné a uznávali jen máloco a málokoho. Podle jedné historické verze bojovali v bitvě u Helespontu proti Eumenovi, který své vlastní pěchotě nalhal, že bude bojovat proti čerstvě odvedeným nováčkům, aby se jeho muži do bitvy vůbec pustili. Argyraspidé byli skvělou bojovou jednotkou, ale značně svéhlavou a nedisciplinovanou – není asi náhoda, že po Eumenově smrti byla jednotka rozpuštěna a její velitel Antigenes upálen. Eumenés si jejich loajalitu nemohl držet odkazy na makedonské tradice, ale spoléhal na jejich úctu ke královské rodině, kterou bránil, a častými odkazy na Alexandrovy činy či hmotné pozůstatky po něm. Argyraspidé mu zůstali věrní skoro až do konce.

Eumenés se po Kraterově smrti ocitl v prekérním postavení. Neměl v podstatě spojence a jestřábi, dělící si Alexandrovu říši dělením v Triparadisu, na něj mysleli pouze v tom, že obávaný válečník Antigonos dostal za úkol nad Eumenem vykonat trest smrti. Eumenés se pokoušel udržet se silou, ale záhy byl zrazen, poražen v bitvě u Orkynie a se zhruba šesti stovkami věrných musel vyhledat úkryt v pevnosti Nóra v pohoří Taurus.

Zde byl obležen déle než rok, než se stalo to, na co čekal celý helénský svět – zemřel regent říše Antipatros. Svoji pozici předal, velmi překvapivě, nikoliv svému synovi Kassandrovi, ale svému příteli Polyperchontovi. A proti němu se vzápětí zvedl nejen Kassandros, ale také další staří známí – Antigonos, Ptolemaios a Lýsimachos. Naopak pravomoc makedonského královského rodu a Alexandra IV. podpořil nejen Polyperchon, ale svoji pověst do věci vložila Alexandrova matka Olympias. Eumenés byl propuštěn z obležení se slibem, že se přidá k Antigonovi, ale prakticky okamžitě otočil a přešel ke královské frakci. Odpovídalo to jeho vidění světa, kdy Polyperchon a Olympias reprezentovali a chránili královskou rodinu, zatímco jejich odpůrci byli uzurpátory. Polyperchon jmenoval Eumena stratégem v Asii, tedy vrchním velitelem loajalistů na východě. Rozhořela se druhá válka diadochů.

Polyperchontovi se v Evropě příliš nedařilo, přes podporu silně respektované Olympias, která si však zničila pověst krutou pomstychtivostí. Eumenés musel začínat v podstatě od nuly, nicméně dařilo se mu držet ve strategických prostorech. Pomohlo mu dobytí královské pokladny, která mu umožnila najmout hojné množství žoldnéřů, v této době pak už bezpečně měl ve svých řadách také Stříbrné štíty. Roku 317 před n.l. se přesunul z Malé Asie do Sýrie a Fénicie, kde budoval loďstvo na pomoc Polyperchontovi. To však záhy po vyplutí dezertovalo k Antigonovi, Polyperchontovo loďstvo bylo poté poraženo u Bosporu a Eumenés už se neměl nikdy Evropě ani přiblížit. 

Eumenés byl pomalu tlačen na východ, kde ovšem mohl získat také silnější podporu od satrapů, kteří se hlásili k jeho věci. Mezi ně patřil satrapa Mezopotámie Amphimachos, nikoliv však satrapa Babylónie Seleukos nebo satrapa Médie Peithón. Eumenés prošel Mezopotámií, zahojil se v královské pokladnici v Susách a hledal pomoc dále na východě, zaklínaje se královým jménem. Posily přišly a Eumenés tak mohl poté, co prošel půl kontinentu, konečně pomýšlet na bitvu.

Nejprve ukázal bystrý mozek, když překvapivě udeřil na Antigonovo vojsko, když překračovalo řeku Kopratas a zabil nebo zajal 4000 protivníků. Antigonos vzdal přechod a zamířil na sever do Médie. Eumenés chtěl zamířit zpátky na západ a odříznout tím Antigona od zásobování, nicméně jeho satrapové odmítli opustit své provincie. Scéna tak byla připravena k bitvě u Paraitakene (316 před n.l.).

Paraitakene je oblast mezi Médií a Persií, v níž se obě vojska střetla. Antigonos měl převahu v počtu falangistů i jízdy, Eumenés měl zase víc lehkých jednotek a slonů. Bitva skončila v podstatě remízou, byť Antigonos utrpěl mnohem těžší ztráty a musel se stáhnout, dokonce v noci v obavě z pronásledování a rozpadu armády. Bitvě u Paraitakene se budeme brzy věnovat v samostatném článku, proto více o ní později.

Válka pokračovala. V zimě se Eumenés pokusil použít dalšího úskoku a rychlým pochodem přes poušť chtěl překvapit Antigona v zimním ležení, nicméně prozradili jej kolejdoucí domorodci, kteří Antigona varovali. A tak se v roce 315 opět střetli oba diadochové v bitvě na neúrodné rovině u Gabiene v dnešním Iránu. Rovina sice znemožňovala nějaká taktická překvapení, na která byl Eumenés mistr, ale i tak si nechal něco moudra do boje.

Antigonos měl přibližně o polovinu silnější jízdu (devět tisíc proti šesti), a tak bylo jasné, že udeří první. Makedonci tradičně útočili silněji na pravém křídle, neboť to byla strana čestnější, neboť nesla meč. Pravidlem tak bylo, že protivníci často vyhráli na svém pravém křídle, prohráli na levém a pak rozhodl boj falang. Eumenés nebyl Makedonec, a tak mohl postupovat jinak.

Eumenés si byl vědom, že Antigonos postavil své elitní jízdní útvary na své pravé křídlo, a tak, logicky ovšem netradičně, umístil své elitní jednotky na svoje levé křídlo. V centru armády mohl spoléhat na neporazitelné Stříbrné štíty, jejichž velitel Antigenes ještě před bojem zdevastoval morálku protivníkovy falangy, když jí oznámil, proti komu budou bojovat a zda chtějí opravdu hřešit proti svým otcům a dědům, kteří pod Filipem a Alexandrem dobyli svět. Nicméně bitvy se ne vždy řídí logikou a vítězí dobrým nápadem.

Bitva začala srážkou lehkooděnců a slonů, jak bývalo zvykem. Přitom se zvedla velká mračna prachu, která silně omezila výhled. Antigonos vyslal lehkou jízdu kolem Eumenových linií, aby přepadla tábor, kde měli vojáci svoje rodiny a svůj léty nastřádaný majetek a tábor vyloupila. Dohlednost byla tak bídná, že si tohoto manévru nikdo nevšiml. Poté zaútočila Antigonova elita, kde bojoval i jeho syn Démétrios a nečekaným úderem z boku překvapila Eumenovu jízdu, které velel veterán Peukestás a která se hbitě dala na útěk. Vzniklou situaci se snažil Eumenés řešit přímo na místě se zbytkem jízdy, ale byli vážně přečísleni, navíc utekli také sloni. Jejich situace však nebyla beznadějná.

Při střetu falang došlo k očekávanému výsledku a Argyraspidé totálně rozdrtili Antigonovu falangu. To otevřelo Eumenovi nové možnosti, nicméně Peukestás se odmítl vrátit na bojiště a dokonce utekl ještě dál. Eumenova falanga tak byla obklíčena, ale ne nadarmo to byli zkušení mazáci, jednoduše udělali čelem vzad a bez problémů a prakticky beze ztrát vyšli z bitvy. Obě vojska se pak vrátila do tábora. Antigonos ztratil 5000 mužů, Eumenés údajně ještě víc. 

Bitva u Gabiene skončila sice Antigonovým vítězstvím (byť Plútarchos i Diodoros píší, že bitvu dokonce prohrál), když vyhrál na obou křídlech, ale v centru utrpěl debakl a zanechal Eumenovi stále víc než dost sil na další boj. Bitva skončila v podstatě podobně jako střet u Paraitakene o rok dříve, jen s opačným vítězem. Problém nastal, když se Eumenova vojska vrátila do vyloupeného tábora. Eumenés se sice pokusil vojsko namotivovat k boji dalšího rána, ale satrapové chtěli odejít bránit své provincie a vojáci chtěli svůj majetek. Právě v této chvíli se Stříbrné štíty obrátily proti svému veliteli a po domluvě s Antigonem jej výměnou za svůj majetek a rodiny prodali vítězi.

Eumenés byl další tři dny držen pod zámkem a o hladu a Antigonos rozhodoval o jeho osudu. Za jeho život prosili Démétrios Poliorkétés nebo admirál Nearchos, ale v radě byli v menšině a osud řeckého sekretáře dvou králů byl tak zpečetěn. Byl sťat, spolu s ním byli popraveni i velitel Stříbrných štítů Antigenes a satrapa severní Indie Eudemus, který přivedl Eumenovi 120 slonů. Antigonos ovládl východ, ale těšil se z něj jen několik málo let, když se mezi roky 312 a 311 před n.l. osamostatnil satrapa Babylónie Seleukos a během krátké doby Antigona z východu úplně vystrnadil. 

Tragicky tak skončil život jedné z nejpozoruhodnějších postav prvních let válek diadochů. Eumenés si nikdy nedobyl důvěru Makedonců, ale naučil se od nich válečnému umění na výbornou a mnohokrát dokázal potrápit a překvapit i nejobávanějšího diadocha Antigona. Zatímco Eumenés jej zaměstnával sám několik let, musel se nakonec proti Antigonovi spojit prakticky celý svět, aby jej dokázal v bitvě u Ipsu porazit. Eumenés svedl s Antigonem tři bitvy, přičemž u Orkynie byl zrazen a poražen, u Paraitakene vyhrál a u Gabiene šlo až do zrady jeho vojska o zřejmě strategicky nerozhodný střet. Zde tak jasně vidíme, na čem řecký vojevůdce nejvíce hořel.

Eumenés měl vždycky trochu smůlu na spojence, neboť prakticky vždycky vsadil na nevítěznou kartu, Perdikkás, Olympias ani Polyperchon nepatřili mezi vítěze válek diadochů. Kdyby si dokázal poradit s mnohdy nejasnou loajalitou satrapů i vojska a uplatnil své ambice ve stylu Antigona, Seleuka nebo Ptolemaia, mohl také on založit velkou říši. Takto napsal jen velký příběh plný utrpení bez happy endu a zakončený zradou.     

Zdroje:  

http://www.historyofwar.org/articles/people_eumenes.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Eumenes

http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Plutarch/Lives/Eumenes*.html

https://weaponsandwarfare.com/2016/09/04/argyraspides/

https://www.livius.org/articles/person/eumenes/ 

http://turningpointsoftheancientworld.com/index.php/2018/04/11/diadochi-wars-eumenes/ 

http://turningpointsoftheancientworld.com/index.php/2018/05/26/wars-diadochi-paraetacene-gabene/