Antický svět 

Češi jako vášniví chalupáři často a rádi vyráží z ruchu velkoměsta na venkov. Římský císař Hadrianus měl k životu poměrně dost podobný přístup. Život v Římě příliš nevyhledával, a jelikož byl čirou náhodou adoptovaným nástupcem císaře Traiana a v letech 117 – 138 i císařem, měl v realizaci svého chalupářského snu poněkud větší možnosti než běžný Říman jeho doby. Císař byl navíc vášnivý stavitel i architekt a za jeho vlády byl dokončen Pantheon nebo Andělský hrad. Výsledkem jeho snahy o stavbu reprezentativního sídla císařství mimo metropoli je palácový komplex budov známý jako Hadriánova vila, který se nachází necelých třicet kilometrů od Říma.   

Proč vlastně Hadrianus stavěl vilu? Doba tomu prostě chtěla, vlastnictví rozsáhlé a bohaté vily patřilo v té době k povinnosti v řadách římské smetánky a římský císař pochopitelně nemohl zůstat pozadu, ba naopak musel stát v čele. Už první císaři stavěli vily, třeba ta Tiberiova na Capri proslula tím, že císař odsud v podstatě několik let vládl. Nero si pak chtěl postavit palác přímo v Římě, ale z jeho megalomanského záměru se naštěstí nesplnilo vše. A Hadriánův předchůdce Traianus si už nechal postavit zcela seriózní venkovský palác u Citavecchie u moře. Hadrianus se pak rozhodl pro jiné místo a zcela jiný rozměr.

Hadrianovi rodiče pocházeli z Hispánie. Není proto asi náhodou, že když Hadrianus začal krátce po svém nástupu plánovat stavbu nové rezidence, zvolil okolí Tiburu (dnes Tivoli). Toto letovisko sice bylo mezi bohatými Římany obecně dost populární, ale hlavní podíl z tamních vlastníků pozemků hráli provinciálové z Hispánie žijící v Římě, případně jejich potomci. Hadrianus snad místo znal už z raného mládí, každopádně se stavbou uskupení budov, které dnes známe jako Hadriánova vila, bylo započato roku 118, prakticky ihned po investorově nástupu na císařský trůn. Se stavbou se zřejmě nepřestalo až do jeho smrti.

Velkým kladem také byly přilehlé depozity stavebního materiálu a bohaté vodní zdroje, které byly akvadukty odváděny do Říma, ale pro potřeby nově stavěné vily byla pochopitelně část vodních zdrojů odkloněna, neboť právě vodní prvek v Hadriánových plánech dominoval a spotřeba životadárné tekutiny byly doslova šokující.

Okolí Tiburu nabízelo pitoreskní krajinu. Jen třicet kilometrů od Říma ležela a dosud leží vlnitá krajina poblíž řeky Anio, kterou si oblíbili Maecenas, Catullus, Horatius nebo Augustus. Do této krajiny bylo v letech 118 – 138 nasazeno třicet budov a už zhruba roku 125 n.l. ze z Hadriánovy vily stala oficiální císařská rezidence, byť práce zde byly teprve asi v polovině. Některé z budov byly ryze římské, ale většinou šlo o stavby inspirované Řeckem nebo Egyptem.

Jak jsme již poznamenali, termín vila je pro Hadriánovu vilu naprosto zavádějící. Skutečně šlo o venkovské sídlo, ale počtem budov a rozlohou nějakých osmdesáti hektarů sahala Hadriánova stavba skutečně k exkluzivní rezidenci. Mimochodem například antické Pompeje, čítající populaci asi dvaceti tisíc osob, měly rozlohu 64 – 67 hektarů. Sídlo císaře tak mělo dosahovat skutečně ohromujících proporcí. Jednotlivé stavby pak měly vybrat to nejlepší ze všech středomořských civilizací, případně to prostě zkopírovat.

Středobodem celého areálu byl pochopitelně císařský palác, který nabízel ubytování elitám říše. Jádrem stavby je obdélníkový dvůr obklopený sloupořadím, který pak dále lemuje sérii soukromých pokojů, malou knihovnu a také triclinium (jídelnu). Císař se ovšem nespokojil jen s touto budovou, ale pro svoji potřebu zřejmě také vyhradil takzvané Vodní divadlo. Také zde je název poněkud zmatečný, neboť šlo o císařovy osobní prostory spojené s ateliérem a pracovnou. Kruhová zeď o průměru celých čtyřicet metrů oddělovala tento prostor od zbytku rezidence. Zeď byla obkroužena sloupy, které nesly střechu. Za zdí bychom našli vodní kanál a na něm ostrůvek, na který vedl přístup dvěma otočnými mosty. Na něm pak konečně ležela císařova vila s malými lázněmi, knihovnou nebo latrínou. Právě zde patrně císař tvořil, studoval a odpočíval.

Nejčastěji fotografovanou budovou je pak takzvaný Canopus. Ten je mistrovským kouskem adaptované egyptské architektury, neboť jeho předobraz leží v egyptském Canopu, kde se mimochodem utopil císařův oblíbenec Antinous. Velmi dlouhý bazén tak nahrazuje v Tiburu těžko replikovatelný Nil. Toto falešné rameno Nilu leží v uměle vytvořeném údolí a vodní plocha má rozměry 121,4 x 18 metrů. Tento monstrózní bazén byl pak lemován kolonádou se spoustou kopií nejslavnějších uměleckých děl antického světa a soch Antinoa. Vodní kanál pak doplňují také vodotrysky. Na úzkém konci bazénu pak leží kopie Serapidova chrámu, který se nacházel v Alexandrii, který připomíná velkou jeskyni s vodními prvky. K čemu tato budova sloužila? Jak se zdá z nálezu blízké kuchyně a honosných prostor, Canopus sloužil jako místo pro bankety konané za příznivého počasí, nejlépe pak navíc v noci, kde muselo jít o úchvatnou podívanou. Stavba byla podle značek na cihlách dokončena v letech 123 – 124.

O kousek dále pak leží Nymphaeum, které patrně sloužila jako velké letní triclinium se zahradou. Populární stavbou je také Venušin chrám, který je kopií chrámu v Delfách a stojí na kruhovém půdorysu s půlkruhovým sloupořadím okolo.

Ačkoliv rozměry Canopu jsou úctyhodné, nešlo o největší vodní dílo vytvořené Hadriánem u Tiburu. Tím byla kopie slavné athénské kolonády Stoa poikilé. Hadrianova verze disponovala půdorysem vodní nádrže 232 x 97 metrů. Jak se zdá, celá tato legrace vznikla proto, aby se návštěvníci rezidence měli kde projít po jídle, proto také na Poikilé navazovaly další zahrady. Dnes to již není rozeznatelné, ale původně byl celý tento prostor obezděn před pohledem zvenčí a prostor kolonád byl zastřešen.

Již z principu méně viditelnou pak byla budova zvaná Sto komor, která fungovala jako panelák pro služebnictvo a personál celého zařízení, tedy i otroky a vojáky, mimo některé vybrané členy pretoriánské gardy, kteří bydleli separovaně.

Běžnou součástí římských měst bývaly lázně, a tak je samozřejmé, že i v Hadrianově rezidenci je najdeme, pro jistotu v počtu dvou kusů nazvaných originálně Velké a Malé lázně. Velké lázně čítaly laconicum (potní lázeň), caldarium (nádrž se horkou vodou), tepidarium (nádrž s vlažnou vodou) a frigidarium (nádrž se studenou vodou). Kupole lázně byla ve špici vybavena otvorem, kterým se odváděla pára a který vizuálně, jako u několika dalších staveb v areálu, napodoboval otvor stropu Pantheonu, který byl mimochodem dokončen také za Hadriana. Dlouhá léta se počítalo s tím, že Velké lázně působily jako pánská budova, zatímco Malé lázně jako budova dámská, ale vzhledem k exkluzivitě Malých lázní dnes vítězí představa, že sloužily smetánce bez ohledu na pohlaví, zatímco lázně Velké sloužily méně důležitým hostům.

Primárně pro slavnostní příležitosti bylo užíváno Zlaté náměstí. Je to rozsáhlý areál s velkým obdélníkovým dvorem, který byl zdoben květinovými záhony a vodními nádržemi. Vstup do náměstí byl řešen osmiúhelníkovým vestibulem se složitě řešenou střechou, na opačné straně pak byly exedry (výklenky) se sochami a fontánami. Na straně pak leželo velké triclinium a další místnosti. Zlaté náměstí se pak prostoře říkalo pro její hojnou výzdobu, stěny byly mimo jiné obloženy až do stropu mramorovými deskami s ornamenty nebo motivy.

Poblíž Zlatého náměstí stála velkolepá Síň s dórskými sloupy – tedy tehdy jistě velkolepá, dnes z celé obrovské síně zůstalo dnes pouze šest sloupů v jednom rohu. V celé kráse šlo o síň o kolosálních rozměrech 32 x 23 metrů se sloupy po obvodu síně, jejíž určení je tak trochu tajemstvím – snad šlo prostě o průchod do císařského paláce.

Hospitalia znamená svým významem dům pro hosty, ale v případě Hadrianovy vily šlo o ubytování pro pretoriánské stráže v podobě dvou skupin pěti místností – a zajímavěji zdobenými podlahami. Praetorium pak bylo budovou pro personál, skladové prostory a kasárna a další kasárna měli v areálu vigilové.

Samozřejmostí pro silně helenofilního císaře pak bylo klasické řecké divadlo s kruhovým hledištěm a obdélníkovým jevištěm, jakož i tělocvična. Silně sečtělý císař také postavil hned dvě knihovny, řeckou třípatrovou a latinskou, patrně jen dvoupatrovou. Našli bychom také budovu věnovanou filozofii, jakož i řadu menších budov jiného charakteru, stovky soch a dalších památek.

Ne vše důležité se však v Hadrianově vile našlo jen na povrchu. Jelikož koncepce staveb byla taková, že nebylo žádoucí nechat se rušit zásobováním nebo pohybem sloužících, dělo se toto téměř výhradně v podzemí, kde byly proraženy kilometry tunelů sahajících po celém areálu. Ty nejsou dodnes zcela probádány a podobně občas vyskočí některá zapomenutá budova, jejíž odkrytí je povoleno.

Netřeba jistě zmiňovat, že Hadrián si svoji vilu užíval plnými doušky. Jaké však byly její osudy v dalších letech a stoletích? Občas ji používali jeho bezprostřední nástupci, Antoninus Pius, Lucius Verus a Marcus Aurelius. Ve vile se patrně vyskytovali také Septimius Severus a jeho syn Caracalla, svůj nevšední život zde pak možná rekapitulovala poražená královna Palmýry Zenobia. Od té doby pak Hadriánova vila začala procházet jakousi regresí svého vývoje – umělecká díla odtud byla odvážena, mimořádně se v tomto vyznamenal Constantin Veliký. Během gótských válek obě strany areál využívaly jako skladiště a později byla průběžně rozebírána na stavební materiál, čemuž padly za oběť prakticky všechny mramory. Dalším „dobrodincem“ pro památku byl kardinál Ippolito II. d´Este, který v druhé polovině ukradl veškerý zbývající mramor a sochy a odvezl je na nedaleké rodové sídlo vila d´Este, která se bohužel nacházela poblíž.

Přesto však v Hadrianově vile zůstalo mnohé, co z ní dělá jeden z největších a nejslavnějších dochovaných staveb z doby římské říše, především díky tomu, že vznikla samostatná Itálie, která měla zájem za zachování a restauraci celého místa, což se pomalu děje. Od roku 1999 se areál nachází na seznamech UNESCO. Neznamená to samozřejmě, že zbytky areálu jsou již ochráněni vůči destrukci, naopak Hadrianova vila patří k těm vůbec nejohroženějším památkám na světě. Nicméně budeme doufat, že se s vilou v tomto nebo ideálně lepším stavu uvidíme i v dalších stoletích.

Sir Banister Fletcher ve svých Dějinách architektury píše: „Když dnes chodíme po vile, stále můžeme zažít něco z rozmanitosti architektonických forem a dovednost, se kterou Hadrián a jeho architekt uskutečnili souhru os, překvapení, která vás čekají za každým rohem a výhledy, které se otevírají.“

Vila je dnes přístupná, navštívit lze zhruba třetinu rozlohy celého komplexu se všemi nejdůležitějšími a nejslavnějšími památkami.

Zdroje:

http://web.mit.edu/21h.405/www/hadrian/Hadrian%27s%20Villa/website%20intro.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Hadrian%27s_Villa

https://www.visittivoli.eu/le-ville/villa-adriana&lang=EN

https://followinghadrian.com/hadrians-villa/

http://vwhl.soic.indiana.edu/villa/

A další