17. 4. 2020
Tarraco
Perla španělského Zlatého pobřeží nabízí prakticky všechno, co si můžete přát - perfektní městský design, využití krajiny ke stavbám, nejstarší římské hradby mimo Itálie, akvadukt, amfiteátr, divadlo, bohatou historii nejen antickou....zkrátka doporučujeme.
1. Historie města
Dvousettisícové katalánské město Tarragona je dnes poměrně poklidným přístavním městem, ležícím ve stínu nedaleké Barcelony. V antických dobách však šlo o jedno nejvýznamnějších sídel v celé Hispánii a z této doby dodnes se dochovalo poměrně značné množství římských památek. A právě na ně se podíváme v našem článku.
Osídlení v místě je datováno nejpozději do pátého století před n.l., kdy zde ležela iberská osada, která obchodovala s Řeky a Kartaginci. Livius místo zmiňuje pod názvem Cissis a Polybios se jménem Kissa, přičemž oba se shodují, že šlo o malou chudou osadu. Do římských dějin vstupuje místo prakticky ve stejnou dobu, kdy se Římané objevili na Iberském poloostrově. Krátce po příchodu Gnaea Cornelia Scipiona do země je Tarraco připomínána, když poblíž Římané přepadli kolonu trénu, která vezla materiál až do Itálie.
Roku 217 před n.l. se začíná psát historie římského osídlení města, když do města přibyl také Publius Cornelius Scipio s posilami z Itálie a spolu se svým bratrem postavili opevnění kolem osady a vybudovali vojenský přístav, nezbytný pro příchod posil a zásobování. Tímto činem zde Římané zasekli své působení, které mělo trvat devět set let, a Tarraco se stalo vůbec nejstarším římským sídlem na poloostrově.
Místní obyvatelé ve válce, která na poloostrově trvala přes deset let a která by naprosto charakteristická stálým přebíháním spojenců mezi stranami, zachovávali věrnost Římu. Livius obyvatele nazývá socii et amici populi Romani, tedy spojenci a přátelé Římanů, a snad proto zde v roce 211/210 před n.l. Scipio Mladší přezimoval a vedl zde široce pojaté setkání s náčelníky Keltiberů. To ovšem neznamená, že místo se stalo součástí říše, do toho bylo ještě daleko. Po bitvě u Ilipy však už definitivně sahalo do římské sféry vlivu.
Datum, kdy se Tarraco stalo pevnou součástí říše, není přesně známé. Už k roku 197 před n.l., kdy Římané zkonsolidovali své državy do dvou nových provincií, je Tarraco připomínáno Strabónem jako místo občasného pobytu správce provincie Hispania Citerior. To ovšem nutně neznamená, že město bylo přímou součástí říše. Prokonzul Gaius Porcius Cato si město roku 108 před n.l. vybral jako místo svého exilu, což naznačuje, že šlo buď o svobodné město, nebo mělo status spojence.
Status kolonie pak město získala od Gaia Iulia Caesara, kterého město hojně podporovalo v občanské válce proti Pompeiovi a angažovalo se v bitvách u Ilerdy (49 před n.l.) a Mundy (45 před n.l.). Na konci války tak bylo město odměněno a neslo také nový oficiální název, který ho měl doprovázet císařstvím – Colonia Iulia Urbs Triumphalis Tarraco.
První císař Augustus se pak do Tarraca podíval osobně, neboť roku 27 před n.l. vytáhl v čele nejméně devíti legií, aby dohlížel na boje v Kantábrii a město si vybral do dočasné sídlo. To pochopitelně zvýšilo prestiž města a to zažívalo za Augusta zlaté časy. Pomponius Mela označil Tarraco za nejbohatší město na celém pobřeží (Tarraco urbs est en his oris maritimarum opulentissima). Město si také tavilo vlastní mince.
Augustus také po dobytí celého poloostrova změnil dosavadní systém dvou provincií a vytvořil provincie tři. Lusitania pojímala dnešní Portugalsko, Baetica dnešní jižní Španělsko a celý sever spolu s východním pobřežím spadal pod novou provincii Tarraconensis se sídlem v Tarracu. Šlo tedy o rozhodně největší provincii na poloostrově.
Nebyl to poslední kontakt města s císařem, byť tentokrát budoucím – Galba zde žil osm let, nedlouho po něm zde jako prokurátor sloužil Plinius Starší. Vespasianus udělil římské občanství všem obyvatelům Hispánie, tedy i Tarraca. Přineslo to obrovský stavební boom ve městě, které právě v této době začalo konstruovat většinu svých velkých budov. Fanatický turista Hadrianus se zde zastavil někdy v letech 122 – 123 n.l.
Na konci druhého století začalo dosud skvěle se rozvíjející město ztrácet tempo. Snad to souviselo s porážkou povstání Clodia Albina proti Septimiu Severovi, snad šlo zkrátka o přirozený vývoj, ale v té době začíná město zvolna upadat. Někdy v padesátých letech třetího století, v době rozkladu říše, bylo Tarraco vypleněno Franky. Po Diocletianově reformě správy provincií zůstalo Tarraco hlavním městem provincie, ale nyní již mnohem menší. Ta musela po roce 409 čelit nájezdům Suebů, Alanů a Vandalů, ale ty byly spíše loupeživého charakteru, takže se Tarraco dočkalo vcelku v poklidu i samotného konce západořímské říše. Po roku 476 ho mírovou cestou obsadili Vizigóti, kteří město dál běžně užívali. Konec starověkého Tarraca pak znamenal příchod Arabů v roce 713 nebo 714.
2. Památky
Za devět set let římských dějin ve městě samozřejmě vzniklo hojné množství staveb a dalších památek. Ty jsou navíc postaveny v kontextu krajiny, což byla epochální novinka. Architekti totiž v případě Tarraca začali používat krajinu ve prospěch města. Jelikož město leželo na poměrně prudkém kopci, rozhodli se Římané vybudovat umělé terasy. Na horní stály veřejné budovy, od kterých se pak směrem dolů rozbíhalo běžné civilní osídlení.
Základem antického města a jeho vymezením v prostoru byly hradby. Ty byly v Tarracu postaveny na přelomu třetího a druhého století před n.l. a jejich obvod při výšce deset metrů čítal 3500 metrů. Dodnes se zachovalo asi 1100 metrů, které tvoří vůbec nejstarší římskou památku mimo Itálii. Vedle hradeb se dochovaly také tři věže, z nichž Minervina se víceméně drží římského rázu. Hradby i zbylé věže byly v pozdním středověku modifikovány do podoby, která měla odolat dělostřelectvu, v dnešní době ovšem nabízí více než líbezná zákoutí. Mimochodem design městských hradeb v Tarracu se stal vzorem pro řadu dalších provinčních měst po celé republice, natolik šlo o úspěšný projekt.
Provinční fórum tvořilo nervové centrum celé provincie Tarraconensis a zaujalo patrně místo vyklizených vojenských zařízení, která nebyla dále potřebná. Dnes z fóra zůstaly jen zbytky, které jsou ovšem dovedně zakomponované do pitoreskního náměstí a novější zástavby. Fórum nechal postavit Vespasianus po roce 73 n.l. a fungovalo do pátého století. Čítalo například budovy archivu, soudu, pokladnice, chrám, kurii nebo cirkus. Chrám byl později zbořen a byla zde postavena katedrála.
Vedle provinčního fóra ovšem v Tarracu najdeme také místní koloniální fórum, které fungovalo jako epicentrum městského dění. Vzniklo někdy kolem roku 30 před n.l. Fórum mělo čtvercový tvar a bylo obklopeno obchody a veřejnými budovami, ze kterých se dodnes dochovaly jen zbytky baziliky, kde se konaly soudy, nebo se scházela městská rada. Mimochodem pokud legendy hovoří pravdu, tak právě na tomto fóru měl kázat apoštol Pavel.
Jedním z klenotů Tarraca byl klasicky důmyslný systém zásobování čerstvou vodou. Klenotem města dodnes je součást akvaduktu známá jako Ďáblův most, jedna z nejzachovalejších památek takového druhu na světě. Most se nachází čtyři kilometry na sever od moderní Tarragony, v romantickém koutu mezi ropnými rafineriemi. Akvadukt nabízí dvě řady oblouků, v horní části jich je 26, v dolní 11. Všechny tyto oblouky mají shodný průměr 5,9 metru neboli dvacet římských stop. Akvadukt dosahuje výšky 27 metrů v nejvyšším bodě a jeho délka činí 249 metrů. Jak bylo řečeno, jde jen o součást systému, který dříve dováděl vodu z řeky Francoli, patnáct kilometrů od města.
Jen tak pro zajímavost, v případě Tarraca šlo jen o jeden akvadukt ze dvou nebo možná tří. Druhý akvadukt přiváděl vodu z řeky Gayá od severovýchodu a třetí možná mířil do přístavních prostor, které nepochybně potřebovaly spousty sladké vody.
Chléb a hry, pravil Iuvenalis. Římané nezapomínali ani na jedno. Tarraco tak samozřejmě čítalo i amfiteátr určený pro asi 15 000 diváků. Šlo o klasicky oválnou strukturu o délkách os 109,5 a 86,5 metrů, která vznikla zkraje druhého století našeho letopočtu a ležela mimo městské hradby, nedaleko od břehů moře. Je zajímavé, že na místě amfiteátru vznikl kostel vizigótský a později románský, který byl roku 1915 zbořen a amfiteátr opět dostal volnost. Tarraco také čítá divadlo, které bylo naopak ve dvacátém století silně poničeno, ale divadlo prošlo zajímavou rekonstrukcí, jejíž postup můžete prohlédnout na časosběrném videu zde.
Vedle památek v samotném městě a jeho blízkém okolí další památky římské činnosti najdeme v okolí poněkud vzdálenějším. Potkat tak můžete třeba římskou vilu, kamenolom, hrobku nebo vítězný oblouk v Berá, postavený Luciem Licinem Surou, vysokým dvořanem císaře Traiana, na počest Augusta nebo jeho ducha. Tarraco tak nabízí doslova desítky antických památek, a proto je od roku 2000 na seznamech kulturního dědictví UNESCO. Pokud se na místo vypravíte, přejeme vydařený zážitek.
3. Zdroje:
http://www.romanaqueducts.info/aquasite/tarragona/index.html