Antický svět 

Úvod

Druhá punská válka byla bezmála dvacetiletým konfliktem mocných soupeřů, který dostal obě říše do smrtelných nebezpečí. Pokud bychom ovšem měli vybrat okamžik, který šokoval, nebyla to snad ani široce známý debakl římských legií u Cannae, jako spíše chvíle, kdy se Hannibal s celým vojskem dokázal dostat přes Alpy a porazit zalarmovaná římská vojska. Něco, co bylo ještě nedávno nepředstavitelné, se stalo skutečností. Nepřátelé Říma se dostali na Apeninský poloostrov a zřejmě neexistovala síla, která by je odsud mohla dostat. Na počátku všeho byly střety u dvou severoitalských řek - Ticinu a Trebie. Právě zde Římané poprvé okusili medicínu proti brutální síle těžkooděných legionářů v boji na krátkou vzdálenost - manévr, křídelní útok a překvapení. S touto triádou dokázal kartaginský vojevůdce Hannibal velké věci. 

Hannibalovo tažení

Kartaginský velitel Hannibal se do pozice velitele punských sil na Iberském poloostrově dostal ve věku 26 let po smrti Hasdrubala a úvodem zpacifikoval své území, sahající jižně od řeky Ebro. Poté napadl iberské město Saguntum, spojence Říma a vyprovokoval tak válku (218 před n.l.). Římský Senát nereagoval úplně stoicky, bylo konečně jasné, že Řím dosud nikdy nečelil tak silnému protivníkovi a v živé paměti také bylo, jak dlouhá, nákladná a bolestná byla první punská válka. Přijal usnesení, na jehož základě bylo postaveno šest legií a 40 000 spojeneckých pěšáků, spolu s více než šesti tisíci jízdními. a více než dvěma stovkami lodí. Římané nevěli, kde bude bojiště, čemuž odpovídalo i rozmístění jejich sil. Dvě legie byly detašovány na Sicílii, klasické místo bojů obou mocností. Dvě legie byly designovány pro boje v Ibérii, kde se měly postavit Hannibalovi. Konečně poslední dvě byly drženy v záloze v Předalpské Galii, jednak proto, že nebylo jasné, kde Kartaginci udeří, jednak proto, že místní kmeny nebyly Římu příliš loajální.

Hannibal také přemýšlel, kde bojovat, ale nakonec zvolil riskantní a překvapivou variantu - cestu do Itálie. Polybios napsal, že z Nového Kartága do Itálie to bylo devět tisíc stadií, tedy asi šestnáct set kilometrů. Na tuto cestu vyrazilo 90 000 mužů pěších a 12 000 jezdců. Do Itálie dorazila pouhá třetina, takže cesta musela být hrozná, i když Hannibal poslal některé vojáky domů a část sil vyčlenil k obraně Ibérie. Hannibal vyrazil asi v květnu 218 před n.l. a dokázal ujít nějakých 350 kilometrů měsíčně, něco málo přes deset kilometrů denně. V cestě mu stály nepřátelské kmeny, četné přírodní překážky, problémy s logistikou…a kdykoliv se mohli objevit Římané. Hannibal tak dobyl území mezi Ebrem a Pyrenejemi a začal vyjednávat s galskými kmeny o průchodu. Galskými zeměmi pak zamířil k Itálii.

Římané nebyli tak úplně nevědomí ohledně Hannibalova pohybu, informovali je spojenci z řecké Massilie. Dvě legie se postavily s galskými spojenci Hannibalovi u Rhony, ale spojenci nedokázali odolat punským útokům a legie se do bitvy nezapojily, byly daleko. Hannibal překročil Rhonu a po březích Isery se vydal k Alpám, zatímco Římané dokázali jeho stopu dokonale ztratit. Konzul Publius Cornelius Scipio poslal dvě legie po souši do Ibérie a sám se lodí vrátil, aby čelil předpokládanému útoku za Alpami.

Alpy a Ticinus

Hannibala však ještě čekaly Alpy, největší horská soustava středomořského prostoru. Přístup k nim hlídal kmen Allobrogů, ke své smůle ale jen přes den. Hannibal tak v noci proklouzl a byl v Alpách. Zde ho čekalo takové peklo, že průchod obdivoval i jinak vyloženě prořímský historik Livius. Cesta nahoru ještě celkem šla, ale sestup za proměnil v muka. Sněžilo, klíčový kus cesty zmizel pod lavinou v hlubinách, zvířata padala do propastí. Hannibal se nakonec vypořádal i se zničenou cestou kolem třísetmetrového útesu - Kartaginci skálu nahřáli a následně prudce zchladili vínem z přídělů. Popraskanou skálu pak už ručně odstranili. Po patnácti podzimních dnech v Alpách stál Hannibal v Itálii. Z původní obrovské armády mu zbylo jen torzo. Dokázalo to 12 000 afrických a 8000 iberských pěšáků a 6000 jezdců, společně se slony. Jen v Alpách prý ztratil Hannibal 18 000 pěších a 2000 jízdních bojovníků. Ale byl, kde chtěl být, ačkoliv jeho armáda byla těžce poškozena a bez zásob. To se mělo záhy změnit, Hannibal potlačil chabý odpor v Předalpské Galii a doplnil zde výrazně řady své armády, neboť velká část místních obyvatle mu byla přátelsky nakloněna. 

Je to neuvěřitelné, ale přestože Římané byli v podstatě o celé Hannibalově kampani informováni a ten po celé cestě bojoval se spojenci Říma, byli konzulové šokováni zprávou, že Hannibal už je v Itálii, za Alpami a šikuje prořídlé řady své armády. Teprve nyní začali Římané konat. Konzul Sempronius Longus dostal povel vrátit se z nic neřešící kampaně na Sicílii i se svými muži a jeho kolega Publius Cornelius Scipio začal na severu dávat rychle dohromady aspoň pohotovostní oddíly, aby zpomalil Hannibala a zjistil o jeho silách více. Od Sempronia nemohl čekat zatím nic - ten sice rozpustil svou armádu, aby urychlil její putování, ale věci byly v pohybu moc rychle a cesta přes celou Itálii byla prostě moc dlouhá. Scipio tak musel svést boj na zdrženou. 

K první bitvě celé války tak došlo u řeky Ticinu, kde jak Scipio tak Hannibal dlouho o nepříteli vůbec nevěděli. Oba velitelé pak zvolili podobný způsob reakce, tedy průzkum bojem. A tak se v rychlé a zmatené bitvě střetly jízdní a lehké jednotky, zatímco jádra obou armád se střet vůbec netýkal. V listopadové bitvě u Ticinu byli Římané obklíčeni, rozprášeni, ale nebyli zničeni, zvláště proto, že Hannibal i po vítězství čelil přesile a hlavní síly Římanů zůstaly netknuty. To se nedá říci o tělesné schránce římského konzula, který byl v bitvě zraněn a nechybělo mnoho, aby u Ticinu padl. Bitva u Ticinu byla Hannibalovým vítězstvím a ukázal světu, že porazit Římany v bitvě dokáže. Nicméně nic moc nevyřešila. Bylo jasné, že musí dojít nejméně ještě k jedné bitvě, kde se střetnou jádra obou armád a do bitvy se zapojí také legionáři. Řím tak ztratil 2300 mužů, nikoliv ale dobrou náladu.

Jestliže Římané neztráceli dobrou náladu a čekali na příchod posil, Hannibal neztrácel čas. Věděl, že rychlost bude hrát klíčovou roli a nesmí dát Římanům čas na oddech a ničit je ideálně po částech. Rychle sbíral posily od Galů, kteří začali odpadat od Říma a dokázal znovu postavit skoro stotisícovou armádu, dobře zásobovanou a konečně i odpočatou po anabázi posledních měsíců. Přestože kvalita oddílů byla rozdílná a mnoho rekrutů se muselo podrobit výcviku, měl opět sílu, které se Řím musel bát.

Hannibal se navíc ukázal jako mistr manévru. Dokázal se vklínit mezi poražené oddíly Scipiona, který držel Placentii (dnes Piacenza) a mezi posily, které přicházely pod velením druhého konzula Tiberia Sempronia Longa z jihu. Hannibal tak zaujal centrální pozici, jeho nepřátelé se nemohli spojit a on si mohl vybrat, na kterou stranu udeří. Manévr zaujetí centrální pozice byl proveden asi poprvé v dějinách vojenství. Přesto však nebyl doveden k dokonalosti - Scipio dokázal ve sněhu a dešti opustit tábor a ačkoliv kartaginská jízda jeho pohyb odhalila, soustředila se na plenění opuštěného tábora a nechala v podstatě bezbranné muže projít. Byla to velká chyba, Scipio prošel a římské armády se spojily, ačkoliv není zaznamenáno, kde a jak to legie a spojenci dokázali. Psal se každopádně prosinec 218 před n.l. a počasí rozhodně stálo za to.

Obě armády nyní stály proti sobě u řeky Trebia. Kartaginci si připravili půdu tím, že vyrabovali území neloajálních kmenů v okolí, přičemž ale byli napadeni římskou jízdou a donuceni k ústupu. Sempronius Longus byl naplněn pýchou a naznal, že uspěl tam, kde Scipio selhal - v jízdním boji. Naplněný důverou, setkal se svým kolegou a trval na rozhodující bitvě co nejdříve. Scipio argumentoval, že legie potřebují výcvik a Galové od Kartaginců bez výsledků rychle odpadnou, chtěl zkrátka čekat na jaro. Sempronius se touto - jak dnes víme dobrou - radou nechtěl řídit a rozhodl se zaútočit na Hannibala, přičemž není ani jasné, jestli Scipiona o svém plánu vůbec informoval. Hannibal se mohl mnout ruce, od začátku chtěl status quo prolomit tím, že Římany přiláká na “svoji” stranu řeky. Nyní přišli sami.

Nepřátelské síly

S jakými silami mohli vojevůdci obou stran počítat?

Římané disponovali u Trebie dvěma konzulskými vojsky. Prvním konzulem byl Publius Cornelius Scipio (otec Scipiona Africana, který již také bojoval). Ten své přidělené dvě legie poslal do Ibérie pod velením svého bratra a do Itálie se tak vrátil prakticky bez jediného muže. Pod své velení zde obratem dostal dvě legie a deset tisíc spojeneckých pěšáků s tisícovkou jezdců. Později se k němu dostala i třetí legie a dalších pět tisíc spojenců. Scipio tak i po ztrátách utrpěných u Ticinu velel asi 12 tisícům legionářům, o něco vyššímu počtu mužů spojenecké pěchoty a dvěma tisícům jezdců, celkově pod jeho velení spadalo asi 27 000 mužů

Sempronius Longus měl k dispozici dvě legie, tedy v té době 8000 mužů a 600 jezdců. Spolu se spojeneckými silami tak Sempronius Longus velel šestnácti tisícům pěším a osmnácti stům jízdním vojákům. Obě římské armády tak disponovaly spojenou silou 42 000 mužů, z čehož bylo 18 000 legionářů, 4000 jezdců a 20 000 spojenců. Bitevní plán Sempronia nebyl nijak oslňující, ale fakticky fungoval už mnoho desetiletí - legionáři udeří na střed nepřátelské formace a vyhrají, zatímco spojenci a jízda se pokusí bitvu neprohrát. 

Hannibal zapojil do bitvy podobné množství mužů. Nasadil 20 000 těžkooděných pěšáků, Afričanů, Iberů i Keltů. Hlavní sílu jeho armády pak tvořilo deset tisíc jezdců. O palebnou a lehkou podporu se pak staralo osm tisíc obávaných prakovníků z Baleár a dalších lehkých bojovníků. Úlohu žolíka mělo zastávat stádo asi tří tuctů slonů. Hannibal si také připravil menší překvapení, které ho stálo tisíc jezdců a stejné množství lehkooděnců skrytých v houštinách mimo bojiště pod velením jeho bratra Magona. Zbytek armády byl rozestavěn klasicky - pěchota ve středu, jízda a sloni na křídlech. Hannibal zamýšlel vyhrát na křídlech, ve středu vydržet a pak Římany obklíčit a zničit. 

Obě armády tedy byly početně vyrovnané. Kartaginci měli velkou výhodu v tom, že spadali pod jednotné velení Hannibala a jejich velitelský štáb byl sehraný už z dřívějších let. To Římané měli velitele dva a dodnes se vedou spory o to, v jakém vztahu vlastně byli v bitvě. Do bojů se totiž zapojila obě konzulská vojska, ale proč jim velel zrovna Sempronius Longus, který přišel zdaleka, byl mladší a měl méně početnou armádu, to se prostě neví. Snad v tom hrálo roli zranění, které Scipio utrpěl u Ticinu, snad tvrdohlavost a touha po slávě Sempronia, zkrátka nevíme. 

Bitva

Blížil se zimní slunovrat a prosinec se lámal do druhé poloviny, ačkoliv Vánoce se v té době neslavily a římský kalendář měl začátek roku až na počátku března, takže nebylo zas tak co slavit. Rozhodně nebyla válečná sezóna, ale situace byla taková, že Sempronius nechtěl čekat na jaro - mimo jiné asi i proto, že v březnu se volili noví konzulové a tedy i velitelé vojska a chtěl si prostě utrhnout kus slávy. Hannibal byl o náladě a záměrech Římanů dobře informován od Galů, kteří bojovali v obou táborech a oběma stranách donášeli informace z tábora protivníka. Jak jsme již zmínili, pokud chtěl jedna strana napadnout druhou, musela překročit řeku Trebia, která byla ledově studená a rozvodněná. Na západním břehu stál Hannibal, na východním pak Římané.

Psal se snad 18.prosinec. Hannibal tušil, že římská bojochtivost chce jen popíchnout, a tak vyslal svoji lehkou jízdu, aby zasypala římský tábor projektily a pak organizovaně ustoupila přes řeku. Numidští jezdci splnili úkol a Sempronius se chytil na udičku. Proti návnadě vyslal nejdřívě jízdu a poté i 6000 lehkoděných mužů  Za nimi pak do bitvy pochodovalo jádro římské armády, 12 000 legionářů a 20 000 spojeneckých těžkooděnců v liniové formaci. Jízda ukončila lov nepolapitelné numidské jízdy a kryla křídla pěchoty. Dosud se vše zdálo v pořádku. Ale…Římané dosud nejedli, byli napadeni brzo ráno a od té doby se chystali k bitvě. Byl opravdu odporný den a Římané byli daleko od ohňů a nemohli se zahřát, což se rozhodně nezlepšilo, když museli přebrodit ledovou řeku Trebia, která jim sahala po prsa. Po přechodu řeky byli Římané tak zmrzlí, že sotva udrželi své zbraně. Morálka v té chvíli musela být bídná a legionáři mohli připomínat všechno, jen ne kousky vojenské skládačky, která ovládne svět.

Hannibal se naopak nikam nehnal, nechal své muže najíst a držel je co nejdéle u ohňů, aby si před bitvou odpočinuli a zahřáli se. Dokonce odolal nepochybnému pokušení zaútočit na Římany při přechodu řeky, což by jistě skončilo jejich debaklem, ale do něj by se mohlo zaplést méně mužů a římská armáda jako celek mohla opět zůstat neporažena. Hannibal tak počkal, až Římané přebrodí a až poté sešikoval své muže. Čas hrál i tak pro ně, Římanům po přebrodění řeky rozhodně větší teplo nebylo. Punský vojevůdce se tak rozhodl, že počká a pokusí se dohnat do záhuby celou římskou armádu, která překročila řeku. Část Římanů totiž zůstala na druhé straně řeky, nejspíše, aby chránila tábor a týl bojující armády, ačkoliv opět není úplně jasné, jestli nešlo spíše o chybu v komunikaci mezi oběma konzuly. S touto částí vojska zůstal také Scipio. 

Úvod bitvy patřil lehkooděncům, přičemž ti římští měli po předchozím boji už málo střeliva a byli tak promrzlí, že jen stěží ovládali své zbraně. Kartaginci tak vyhnali své soky z bojiště a ti ustoupili za těžkou pěchotu v dobré víře, že ta bitvu rozhodne. Prakovníci a další lehká pěchota Punů pak ustoupili svým hlavním silám a sami se přesunuli na křídla. Následoval předpokládaný vrchol celé bitvy - střet obou těžkooděných pěších středů formací. Sempronius Longus se patrně bitevním plánem moc nezatěžoval a prostě vsadil na to, že jeho legionáři tvoří sílu, které nikdo neodolá. Do jisté míry měl pravdu, neboť v boje muže proti muži měli Římané jistě navrch. Ovšem klasickou slabinou římských formací byla jízdní křídla.

Na to vsadil Hannibal, jehož přednost naopak tkvěla v jízdě a manévrování. Zaútočil tedy na obou křídlech plnou silou své jízdy, kterou navíc podpořili sloni. Takové síle nemohla přečíslená římská jízda vůbec čelit a opustila bojiště, částečně také proto, že římští koně prostě nebyli zvyklí na slony a jejich pach je nutil k útěku. Do boje se navíc následně zapojilo eso, které si Hannibal schovával v rukávu od začátku bitva. Tisíc jezdců a tisíc lehkoděnců se pod velením jeho bratra Magona schovalo daleko za pravé křídlo kartaginské formace, kryté terénní nerovností a bitvou. Nyní přišla chvíle této detašované jednotky. Ta se dostala do zad římské pěchoty, která tak byla zepředu zaklesnuta do Hannibalovy pěchoty, z boků pod útokem od vítězné jízdy a zezadu odstřelována dvěma tisíci punských bojovníků. Římané na bocích a v zadních částech formace takový tlak nevydrželi a utekli z bojiště směrem k řece Trebii, kterou museli znovu překročit, aby si zachránili holé životy. Jen nemnoha se to podařilo. Jak se zdá, drtivou většinu těžkých ztrát z této fáze bitvy tvořili spojenci, neboť římské legie zatím zůstávaly v bitvě v jejím epicentru a šlo o zkušené oddíly. Spojenci z řad Italiků takoví nebyli a nyní platili cenu v podobě tisíců zabitých a utonulých.

Římané v centru dění se naopak projevili jako elitní pěchota. I přes porážku všech ostatních oddílů nepropadli panice, ti v zadních řadách a na bocích se otočili čelem k nepříteli a pokračovali v boji ve velkém čtverci, který byl schopen odolávat obklíčení. Kartaginci se soustředili na nahánění uprchlíků daleko za bojištěm, a tak umožnili legiím, aby si prosekaly cestu ven. Lehkoděncům se podařilo poranit slony v zoufalých bojích, takže je Hannibal raději stáhl z bitvy. Sempronius sice svým uvažováním bitvu více méně prohrál, ale nyní vydal ten správný rozkaz - římské legie prostě pokračovaly v náporu na řady punské těžké pěchoty, která začala pod tlakem kolísat. Africké a zvláště pak galské oddíly utrpěly těžké ztráty. Římané se tak nakonec dostali do kartaginského týla, mnozí teprve nyní zjistili, že bitvu stejně drtivě prohráli a pokračovali dále do římské pevnosti v Placentii, kde našli bezpečné útočiště. Dokázalo jich to celých deset tisíc. Ostudou Římanů pak bylo to, že ničím nepřispěli k tomu, aby zachránili své spojence, kteří se tak ocitli odříznuti ode všech a jejich úprk se změnil v masakr. Dvě a půl legie si však zachránily životy. 

Analýza a důsledky

Římská republika utrpěla u Trebie těžké ztráty, které čítaly 26 000 - 32 000 mužů. To vypadá jako velmi těžká porážka a takovou bitva u řeky Trebia také byla, ale co se týče bojové síly, nešlo o nic katastrofického, protože zkáze propadly především spojenecké oddíly, které nebyly tak kvalitní jako římské legie, což se konečně v plné nahotě ukázalo i v bitvě. Mnohem horší byla rána prestiži republiky a morálce spojenců i domácího obyvatelstva, protože byla poražena vojska obou konzulů. Hannibal ztratil na 5000 mužů, zvláště těch, kteří čelili legiím ve středu bojiště. Hannibalova armáda ovšem svoji velikost stále měnila, zvláště spojenci bojovali spíše sezónně, takže nejvíce Hannibala musela mrzet ztráta několika slonů, přičemž zbylí uhynuli vzápětí v důsledku chladného počasí a úrazů při přesunech a v dalších bitvách až po Zamu už musel bojovat bez nich. Sloni a velitelé totiž byli nenahraditelní.

Sempronius udělal tři těžké chyby. Za prvé se postavil Římanům v prostoru, který byl rovný a bezlesý a to v situaci, kdy byl podstatně slabší v jízdě a neměl slony - obě tyto zbraně potřebovaly plochý terén a římský konzul jim ho přímo nabídl tím, že vytáhl do bitvy. Druhou chybou Sempronia Longa byl ten fakt, že úplně podcenil průzkum bojiště, takže mohl bitvu rozhodnout relativně nepočetný oddíl Magona skrytý v záloze. A konečně třetí chybou bylo, že vyslal hladové vojáky do mrazivé řeky v ledovém počasí, takže jejich bojový výkon a morálka byly podlomeny ještě předtím, než samotná bitva začala. Na druhou stranu dokázal Římu ze zkázy dostat dvě a půl legie a nijak ho to nezlomilo na duchu. Sempronius Longus tak prohrál bitvu, ale nikoliv válku. Nebyl prvním ani posledním římským konzulem, který šel do bitvy bez hlubšího plánu a znalosti sil protivníka a nevedl si hůře než konzulové dalších let. 

Hannibal naopak vyhrál bitvu, ale ta ho nijak nepřiblížila konci války. Síť přítoků řeky Pád byla těžkou překážkou v libovolné době a také Hannibal zde uvízl déle, než by sám chtěl. Podařilo se mu vyvolat paniku v Římě, ale reálně Ticinus ani Trebia neřešily nic moc velkého. Na bojišti se Hannibal ukázal jako mistr taktiky a manévru, ale v závěru se mu už bitva vymkla z kontroly, když mu uniklo jádro nepřátelské armády z téměř beznadějné situace, zatímco jeho vítězná křídla naháněla v panice prchající Italiky. V době komunikací pomocí poslů a za hrozného počasí snižujícího viditelnost to ovšem bylo zcela normální.

Římu totiž i přes porážku ve dvou bitvách zůstalo skoro osm kompaktních legií a početné spojenecké oddíly - dva a půl legie se probilo z bitvy, tři se do ní vůbec nezapojily a dvě bojovaly v Hispánii. S těmito silami v bezpečí zimního ležení se dala plánovat efektivní kampaň do dalšího roku. Jak málo se z křídelních manévrů Hannibala Římané poučili, se v plné nahotě ukázalo v dalších dvou letech. Roku 217 před n.l. Hannibal nastražil největší přepadení pochodující armády v dějinách vojenství, jak to pojmenoval Lidell Hart a v bitvě u Trasimenského jezera rozdrtil další konzulské vojsko. O rok později pak umění klešťového manévru dotáhl k dokonalosti u Cannae, kde zcela zdeptal výkvět římské armády v obklíčeném kotli. Na počátku této cesty stála bitva na řece Trebia.