Antický svět 

Na nejvyšším a nejstrmějším místě svaté skály zvedá se Parthenón jako vrchol řecké antické kultury, neboť tento památník je nejen dílem některého umělce nebo století, nýbrž výplodem celého národa, celé jedné kultury. Nespočetné generace rozvíjely své zkušenosti, než se jim podařilo své tvůrčí síly vyjádřit reprezentativním příkladem svého ducha, chrámem bohyně Athény. 

Dnešní Parthenón není prvním chrámem, vybudovaným na tomto místě. Jak je možno poznat ze základů, byl antický chrám, zničený Peršany ještě před jeho dokončením r. 480 př.Kr., svými šesti sloupy na kratší a šestnácti na delší straně rozměrově menší, než nynější. Proto bylo učiněno mnoho pokusů a změn, než roku 447 př. Kr. byli stavbou pověřeni Perikles, Iktínos a jejich spolupracovník Kallikratés, stavitelé chrámu Athény Niké. Ačkoliv oba byli velcí umělci, zdá se, že hlavním vedoucím stavby byl Feidias, který byl s Periklem úzce spřátelen, byl jeho uměleckým poradcem a který také vytvořil veškerou sochařskou výzdobu památníku. Budova byla dokončena r. 438 a při panathénajských hrách onoho roku dostali Athéňané první sochu své bohyně, zhotovenou ze zlata a slonové kosti. Zbývající výzdoba byla ovšem hotova teprve roku 432. Parthenón, tedy panenský stánek bohyně Athény, tvořil zpočátku jen přibližně krychlový prostor za cellou,16 kde byla přechovávána i státní pokladna. Od 4. století se toto pojmenování rozšířilo také na ostatní prostory budovy. Musíme proto Parthenón považovat nejen za náboženský, ale i politický a kulturní symbol, poněvadž, jak z pohřební řeči Thukididovy vyplývá, Perikles chtěl, aby se Athény prosazovaly hlavně svou duchovní převahou. 

Parthenón je postaven výhradně z bílého pentelského mramoru. Je to dórský peripteros, 69,51 m dlouhý a 30,86 m široký. Má celkem 46 sloupů o výšce 10,45 m, z nich 8 na kratší a 17 na delší straně (dvojitý počet na čelní straně +1). Každý sloup s 20 kanelami spočívá bez patice přímo na podestě (krepis). Jejich průměr není po celé délce stejný. Krátce nad základnou se začínají rozšiřovat, aby později, čím blíže k hlavici, tím více se opět zeslabovaly. Vypadá to, jako by poněkud podléhaly velké tíží, kterou nesou, a zároveň tomuto zatížení živě odolávaly. Toto rozšíření se nazývá enthasis a právě jemu je připisován největší podíl souladu, pružnosti a oživení budovy. 

Osy sloupů nejsou vůči stylobat kolmé. Všechny jsou nakloněny do středu, zvláště čtyři nárožní, jejichž sklon činí 7%. Jednak je tím zabráněno dojmu, vznikajícímu u mnoha velkých staveb, že jejich vrchní část zdánlivě vybíhá do volného prostoru, na druhé straně tím stavba získává větší stabilitu a úspěšněji odolává případnému zemětřesení. 

Protože tyto čtyři opticky izolované sloupy by jinak vypadaly tenčí než ostatní, mají větší průměr a byl i zmenšen jejich odstup od sousedních sloupů. Také ostatní linie Parthenónu nejsou naprosto rovné. Stupně podesty na delších stranách poněkud vybočují a střed podlahy je o 11 cm vyšší. Toto zakřivení se přenáší na celou budovu, i na střechu. Tak byl korigován optický klam, že dlouhé horizontály se uprostřed zdánlivě prohýbají. Kromě toho tak byl vyřešen i problém dešťové vody, která nyní odtéká ven a neshromažďuje se už na podestě a jejich stupních. 

V architrávu nad sloupy jsou patrné čtvercové otvory. Tam bylo zavěšeno 22 pozlacených perských štítů, pocházejících z kořisti Alexandra Velikého po bitvě u Granika r. 334 př. Kr. Na architrávu byly připevněny vlysy s triglyfy a metopami. Dřevěnou střechu pokrývaly mramorové tašky. 

Z množství ozdobných skulptur, doplňujících architektonickou strukturu chrámu, totiž 92 metop, dvou štítů a iónského vlysu, zbyly jen některé, značně poškozené části. Většinou se nalézají v Britském muzeu a jen několik v Akropolském muzeu. 

Na metopách východní strany jsou znázorněny scény z bojů bohů s giganty, v nichž důležitou roli hrála bohyně Athéna. 

Na jižní straně vidíme scény boje kentaurů, t.j. boje thesalijských Laphitů s kentaury, kteří nesnesli množství vypitého vína a na svatbě krále Laphitů Peiritha ztropili výtržnost (pokusili se unést přítomné ženy). Tohoto boje se zúčastnil i athénský hrdina a přítel krále Laphitů, Théseus. 

V metopách západní strany jsou znázorněny scény z boje Amazonek, boje Thésea s Amazonkami, které obléhaly město. Metopy severní strany znázorňují výjevy z trojské války. 

Tyto motivy nacházíme i na jiných památkách, v případě Parthenónu však nabývají zvláštního významu. Znázorněním vítězství svých předků nad netvory a útočníky oslavili Athéňané i svá poslední vítězství u Marathonu a Salaminy nad asijskými vetřelci. Jejich symbolika je zřejmá: je to vítězství krásy, zákona, demokracie a kultury nad šeredností, barbarstvím a tyranií. 

Styl všech metop není stejný. Většinu skulptur vytvořil bezpochyby Feidiás. Je zcela přirozené, že na zhotovení tak velkého díla se nepodíleli jen jeho žáci, kteří získali rovnocenné umělecké vzdělání, nýbrž i nezávislí umělci, z nichž každý měl svůj vlastní styl. Všechny skulptury musely být v antice velmi působivé svou barevností. 

Ze soch zdobících oba štíty chrámu se po mnohých pohromách zachovaly jen málokteré. Ve východním štítu bylo zobrazeno zrození bohyně Athény. Podle pověsti měl Zeus jednou strašné bolesti hlavy a když jej Héfaistos do hlavy udeřil, vyskočila z ní, k překvapení přítomných bohů, Athéna v plné zbroji. Zeus ji posadil proti sobě na svůj trůn a mezi ně sestoupila Niké, aby nově zrozené bohyni podala věnec. Na levé straně pozoruje Dionýsos vycházející sluneční spřežení, na pravé straně skupina Aphrodité a její matky Dioné měsíční spřežení, které zachází. Všichni líně leží v olympském klidu, jako by nic nevěděli o příhodě, odehrávající se uprostřed. Tato příhoda se udála na Olympu, kde bohové sídlili. 

Příhoda západního štítu se však udála v Athénách na Akropoli. Zde se setkali Poseidon a Athéna a obě bohové se snažili dokázat, že jsou hodni ochraňovat město. Obě postavy ovládají střed štítu, hrdé, plné života a pohybu. Poseidon třímá svůj trojzubec, Athéna kopí. Uprostřed stojí posvátný olivovník, který městu nabídla Athéna, a mezi nohama Poseidonovýma je možno rozeznat pramen, který vytryskl po úderu trojzubcem o skálu. Athéna svým olivovníkem zvítězila a dala proto městu i své jméno. Vlevo a vpravo stály vozy, jimiž bohové přijeli. Následovali poslové bohů, Hermés a Iris, rodiny Kekropsova a Erechteova. V rozích obraz doplňovali dva ležící muži, patrně personifikace řek Kephisos a Ilissos. Z těchto skulptur nezůstala na svých místech žádná a ve štítech se dnes nacházejí jen kopie. Originály jsou uloženy v Britském muzeu v Londýně. Z nepatrných zbytků, které se nacházejí v Akropolském muzeu, je nejúplnější vynikající skupina Kekropsova s jeho dcerami. 

Nejoriginálnější a jedinečné skulptury jsou v iónském vlysu, obklopujícím vnější stěny celly. Je dlouhý 160 m s cca 600 postavami bohů, lidí a zvířat, které v tomto jedinečném seskupení představují Panathénajský průvod. Slavnost na Athéninu počest pořádal už v raných dobách Erechtheus. V epoše Théseově, který sjednotil attická města, byla nazvána panathénajskou a dosáhla velkého lesku v letech Peisistratových, ještě většího pak v dobách Periklových. Každého roku se slavily panathénajské hry, ale skvělejší a slavnostnější byly Velké hry, pořádané každé čtyři roky, v měsící hekatombaion (15.července - 15.srpna). Trvaly dvanáct dnů a skládaly se z gymnastických, jezdeckých a hudebních soutěží, vozatajských a veslařských závodů a pod. Hry vyvrcholily posledního dne velkým slavnostním průvodem. Ten začínal v Kerameikos, procházel agorou a vedl na Akropoli, kde byl bohyni obětován její peplos. Tento peplos bylo vlněné roucho, jímž lidé v antických dobách obvykle oblékali své sochy. Jedna z kněžek jej ve městě za pomoci mladých dívek tkala devět měsíců. Bylo obarveno na žluto, ozdobeno scénami boje gigantů, připevněno místo plachty na stěžeň triéry a neseno na Akropoli. 

Následovalo všechno obyvatelstvo, zástupci veřejného života, kněží, hudebníci a osoby zodpovědné za obětní obřad. Na západním vlysu vidíme první fáze slavnosti, která probíhá v Kerameikos a představuje přípravu jezdců. Jeden se obléká, druhý chlácholí svého koně, jiní se baví, další jsou už v sedlech. Na severním a jižním vlysu průvod stoupá na Akropoli. Jsou to jezdci, válečné vozy, staří muži s olivovými ratolestmi v rukou, hudebníci, nosiči vody, mladíci s vanami, mnoho obětních volů a ovcí. Na východní straně bylo zobrazeno zakončení průvodu. Skupina mužů (kmenových hrdinů) čeká na příchozí, vedle je znázorněno dvanáct olympských bohů, kteří přišli na Akropoli uctít velkou Athéninu slavnost. Uprostřed stojí kněz, který s mladým chrámovým sluhou skládá paplos, jakož i jedna žena a dvě dívky, nesoucí stolice. 

Parthenon má pronáos a opisthodom,17 vždy se šesti sloupy, trojlodní cellu s dvoupatrovými řadami sloupů a přibližně čtvercový východní prostor se čtyřmi iónskými sloupy. Cella a tento prostor nebyly vzájemně propojeny. Uprostřed celly stála socha Athény Parthenos. Pausanius zanechal zprávu o této neobvyklé soše, která se však na začátku byzantské doby ztratila. Říkalo se, že spolu s jinými skulpturami byla převezena do Konstantinopole, kde ji zničil požár. Naštěstí máme její různé kopie, z nichž nejvýznamnější je t.zv. Athéna z Varvakeion, malá replika z mramoru (0,95 m vysoká), nacházející se v Archeologickém muzeu v Athénách. Originál byl vysoký 10 m, spolu s podstavcem 12 m. Jádro bylo dřevěné, viditelné části těla ze slonoviny. Naproti tomu šat, přílba a jiné části byly pokryty lístky zlata. Váha zlata, asi 1150 kg, byla vždy kontrolovatelná, neboť lístky byly odnímatelné. Proto Feidias, obviněn Periklovými nepřáteli, že si část zlata nechal pro sebe, mohl svou nevinu dokázat tak, že zlato sňal a zvážil. 

Bohyně tam stála ve své zbroji s attickou přílbou, působivě ozdobenou sfingou a okřídlenými mytologickými koňmi. Záda a prsa pokrýval aigis,18 uprostřed s hlavou Medusy ze slonoviny, kopí opřené o levé rameno. V pravé ruce držela téměř 2 m vysokou sochu Niké ze zlata a slonoviny. Levou rukou držela štít, na jehož vnitřní straně byl stočen had, střežící Akropoli. Vnitřní strana štítu byla zdobena zobrazením boje gigantů a vnější strana pak válkou Amazonek. Dokonce i podešve obrovských sandálů bohyně byly zdobeny reliefem boje Kentaurů a podstavec sochy skulpturou, představující zrození Pandory s postavami ze zlata , vykládaného mramorem. 

Feidias byl opět politickými nepřáteli Perikla obviněn, tentokrát pro rouhání, neboť, jak tvrdili, ve válce Amazonek zobrazil sám sebe jako holohlavého muže a Perikla jako hoplitu (těžkooděnce). 

Parthenón byl až do římské epochy v dobrém stavu. Úpadek nastal v dobách raného křesťanství vlivem náboženského fanatizmu. Za císaře Justiniána bylo rozhodnuto, že všechny velké chrámy mají být přeměněny na křesťanské. Tak se Parthenón stal kostelem Sv. Sofie a později Svaté Matky Boží "Athitionissa". Po čtvrté křížové výpravě byl r. 1204 latiníky přeměněn na kostel a r. 1466 Turky na mešitu. Ti postavili u jihozápadního nároží budovy dokonce minaret. Největší poškození pak Parthenónu způsobili Benátčané, když obléhali Akropoli, ovládanou Turky. Benátský dóže si 26. září 1687 zřídil své stanoviště na pahorku Philopappos a začal Akropoli ostřelovat. Jeden z granátů zasáhl Parthenón, kde Turci měli sklad střelného prachu, a proměnil tak mistrovské dílo Iktinovo v hromadu trosek. Jako by to nestačilo, pokusil se pak Morosini sejmout některé skulptury ze západního štítu, ty však spadly a rozbily se na malé kousky. V roce 1801 získal britský vyslanec lord Elgin sultánovo povolení k "odvezení několika kamenů s nápisy nebo s figurami z Akropole". Vzal si 14 metop, 17 štítových skulptur, téměř 2/3 vlysů a hlavici, která byla rozřezána na dva díly, aby mohla být snáze dopravována, a všechno prodal Britskému muzeu. 

Když se paní Melina Mercouri stala ministryní, promluvila o tom v r. 1982 na Mezinárodním sjezdu ministrů 119 zemí v Mexiku a požádala o navrácení.