Antický svět 

Počátek Marobudovy cesty 

Marobud (keltský tvar jména, germánsky Marabadvaz) se narodil jako syn urozeného Markomana. V mladém věku (asi v letech 25 - 20 př. n. l.) se dostal buď jako římský rukojmí nebo přímo v římských službách do Říma, kde se mu patrně po 10 - 15 let dostávalo přímo na Augustově dvoře vzdělání a výchovy v římském duchu. Po návratu do Germánie se Marobudovi podařilo získat významné postavení v čele kmene Markomanů, jehož původní sídla ležela ve středním Pomohaní.. Dokázal využít znalostí a zkušeností získaných v Římě, kde poznal velkou touhu Říma po rozšiřování své moci. Hrozilo, že i jeho kmen se bude muset podřídit Římu, a tak zvolil cestu odchodu části kmene a tím zachování svobody.

Pod tlakem rozpínající se římské říše, se již v průběhu 2. poloviny 1. století př. n. l. posouvali Markomani v několika vlnách z Pomohaní na východ. Někdy v letech 10 - 5 př. n. l. pak stanuli na území Čech i muži a ženy vedeni Marobudem (v té době již sídlily na našem území i jiné germánské kmeny, např. při výtoku Labe z Čech, na Českolipsku,...). Markomani osídlili postupně povodí hlavních řek - Labe, Vltavy, Ohře. Narazili zde na pozůstatky keltských kmenů, s nimiž pravděpodobně mírovou cestou splynuli a převzali velkou část kulturního dědictví Keltů (část znalostí si již přinesli sebou). Přejali mnohé postupy ve výrobě nástrojů, nářadí, šperků i keramiky (na dlouhou dobu ale končí výroba keramiky na hrnčířském kruhu). V běžném životě také zůstaly používány keltské názvy mnoha našich řek a pohoří (Labe, Ohře, Gabréta = Šumava,...).

Vznik "státu" Germánů - rozsah, armáda, sídlo
Marobud se však nespokojil s daným územím a dál rozšiřoval svůj "stát" mocenskými i mírovými prostředky. Jeho součástí se stala území kmenů Lugiů ve Slezsku, Langobardů na Dolním Labi, Gótů na dolní Visle,... Hranice, i když nestabilní, tvořily tedy na jihu Dunaj, na západě Labe, Krušné hory a Šumava, na severu Baltské moře, na východě Visla.

Marobudovi se podařilo vybudovat útvar, jehož mocenská struktura sice vycházela z germánských zvyklostí, ale také obsahovala prvky typické pro římskou říši. V čele stál Marobud, v jehož prospěch se vzdali jednotliví náčelníci části své moci, který měl jako poradní orgán radu starších a důležitou roli hrálo i lidové shromáždění všech bojeschopných mužů a systém družinictví.

Marobud věděl, že jeho říše, která hraničila s římským impériem, nemůže existovat v izolaci. Udržoval tedy s nimi rozsáhlé styky. Otevřel svou zemi římským obchodníkům a řemeslníkům (hlavně z Norika), kteří se na jejím území snad přímo usazovali (především v Marobudově sídle zvaném Marobudum - toto sídlo se objevuje již na mapách egyptského kartografa Claudia Ptolemaia ze 2. st. n. l., ale nepovedlo se jej dosud nalézt. Václav Hájek z Libočan jej umisťoval na Závist, J. L. Píč ho ztotožnil s keltským oppidem Stradonice, za další možné lokality byly považovány Dobřichov - Pičhora, Praha - Bubeneč nebo hradiště Věnec). Zboží k nám asi putovalo přes Korutany do Lauriaka, odkud dále směřovalo vyšebrodským průsmykem a podél Vltavy. Příjemci římského zboží (víno, bronzové nádoby, ozdoby, olej, zbraně, látky,...) byli samozřejmě především příslušníci vyšších kruhů. Protihodnotou putovaly do Říma především zemědělské produkty, kožešiny, kůže, vosk a také otroci.

Vliv Říma se projevil především ve vztahu Marobuda k armádě. Vybudoval početné a dobře cvičené vojsko (tehdy odhadována na 70 000 pěších a 4000 jezdců),které vzbuzovalo obavy jak u sousedních germánských kmenů, tak i u Římanů. Germánští vojáci ale neměli jednotnou výzbroj a výstroj. Bojovali lehce oděni, bez pancířů, jejich hlavními zbraněmi bylo kopí (framea) se kruhovým nebo oválným štítem. Meče (krátké jednosečné nebo dlouhé dvousečné) nosili jen náčelníci a významní bojovníci.

Hranici mezi oběma státy tvořil Dunaj. V této oblasti však Římané neměli dosud řádnou provincii a chyběla tak obrana proti případné agresi. Kromě potencionální vojenské hrozby se vyznačovalo území našeho státu i značným strategickým významem. Jeho připojení k říši by Římanům zajistilo jak větší bezpečí, tak i lepší spojení s Labem, která měla být mezní hranicí římského impéria (od roku 9 př. n. l. - 9 n. l. bylo území až k Labi v římských rukou díky úspěchům Drusa). Římané zpočátku doufali, že bude Marobud provozovat prořímskou politiku a plnit úlohu jakéhosi nárazníkového státu a spojence. Marobudova nezávislá politika však vedla k vojenskému pokusu Říma o vyřešení nejisté situace.

Vojenský konflikt s Římem
Roku 6 n. l. vytáhly proti Marobudovi dvě vojska. První pod vedením Tiberia pochodovalo z Carnunta (poblíž Bratislavy) v Pannonii, druhé vedl Sentius Saturnius z Mogontiaca (Mohuč) v Horní Germánii. Celkem se tažení mělo účastnit 12 legií i se spojeneckými jednotkami (mezi nimi působil i Arminius). Podle plánu se měly oba sbory spojit na našem území, k čemuž však nedošlo (podle historika a účastníka výpravy Velleia Patercula chybělo oběma vojskům ke spojení asi 5 dnů pochodu = 150 km). Tiberiovo vojsko se mohlo dostat maximálně na Českomoravskou vrchovinu. Poté se muselo vrátit zpět, aby potlačilo velkou vzpouru v Pannonii s centrem v Sirmiu. Západní sbor postoupil patrně do Poohří, než se také vrátil zpět.

Marobud věděl, že příště už nemusí císařská vojska nic zastavit a rozhodl přistoupit k vyjednávání, jejímž výsledkem byla římsko - markomanská smlouva. Ta přiřknula Marobudovi titul krále a přítele národa římského a patrně mu také potvrdila jeho nezávislost. Římanům úmluva zase poskytla určitou ochranu před vpádem Markomanů a možnost ovlivňovat politické dění u severního souseda.

Teutoburský les - počátek konce Marobudova panství V této době již začala římská nadvláda nad Germány v Německu získávat trhliny. Místodržitelem se totiž stal v roce 7 n. l. Publius Quinctillius Varus, který dříve působil v Sýrii. Neznal příliš dobře místní poměry a zvyklosti a svými opatřeními (zvyšování daní, omezování osobních svobod, zavádění římského právního systému) vyvolával stále větší nespokojenost mezi Germány. Toho využil cheruský kníže Arminius (v klientském vztahu k Římu, získal i římské občanství), který v roce 9 n. l. buď vyvolal povstání nebo alespoň zprávou o něm vylákal Vara k neuvážené akci. Pokoušel se získat pro svou věc i Marobuda, ten však zůstal neutrální.

Varus nedbal varování Segesta, vůdce Cherusků, a táhl hluboko do nitra Germánie se třemi legiemi (XVII., XVIII. a XIX. legie) a 9 pomocnými sbory, v nichž působil Arminius jako prefekt. Germáni využili své znalosti místní krajiny a vlákali římskou armádu do bažinatého terénu. Vojsko sužované špatným počasím pochodovalo v úzkém zástupu a bylo hodně roztaženo. Toho Arminius využil a zaútočil, (Tacitus uváděl jako místo střetu Teutoburský les - saltus Teutoburgiensis) patrně u vesnice Bramsche u Kalkriese na S od Osnabrücku (byla zde nalezena spousta mincí, zbraní, spon, nádob, zhroucené valy) a většinu vojska v třídenní bitvě zničil. Jen malému počtu se podařilo utéct. Zajatci byli buď prodáni do otroctví nebo obětování germánským bohům. Samotný Varus spáchal sebevraždu.

Marobud ve světle Arminiova vítězství začal ztrácet prestiž a mocenské pozice mezi Germány. Přestože v následujících letech na Arminia tvrdě doráželi Římané pod velením Tiberia a Germanica (podařilo se mu získat zpět dva ztracené orly) a několikrát ho porazili (v roce 16 n. l. na pláni Idistaviso, na valu Angrivariů), vždy se mu podařilo uprchnout a současně stále stupňoval spor mezi ním a Marobudem. Arminius ho očerňoval, štval proti němu kmeny (získal na svou stranu Semnony a Langobardy). Konflikt mezi oběma náčelníky vyvrcholil v roce 17 n. l. bitvou, která skončila nerozhodně. Marobud následně ustoupil, aby zkonsolidoval svá vojska. To se ale ukázalo být chybou, protože ho opustili Gótové, Hermunduři. Stáhl se tedy do Čech a požádal Řím o pomoc. Tomu však současná situace, kdy se germánské kmeny vzájemně oslabovaly boji, vyhovovala a odmítl. Marobud začal ztrácet i podporu mezi mnoha vlastními velmoži (nelíbila se jim Marobudova mírová politika a centralizační snahy), kteří přivítali a podpořili vpád Katvaldy s gótským vojskem v roce 18 n. l. nebo 19. n. l. Marobudovi nezbylo než utéct ze země k Římanům prosit znovu o pomoc. Ani tentokrát se nedočkal a místo vojenského zásahu Římanů se mu dostalo jen poskytnutí exilu v italské Ravenně, kde po 18 letech zemřel. Přesto si však vysloužil úctu v očích Římanů i samotného císaře, který ho prohlásil za muže nebezpečnějšího než byli Antiochos pro Římany nebo Alexandr Veliký pro Peršany.

Následující vývoj na našem území
Katvalda se netěšil dlouho z vlády. Nebyl tak silnou osobností a nedokázal si trvale udržet přízeň domácí aristokracie. Po roce byl sesazen hermundurským náčelníkem Vibiliem. Stejně jako Marobud i on uprchl do exilu k Římanům, kteří ho poslali do Narbonské Galie. Uprchlé Marobudovy a Katvaldovy markomanské velmože i bojovníky pak usadili na Slovensku mezi Moravou a Váhem, kde jim vládl Římany (patrně Drusem) dosazený král Vannius (Kvád). Markomani na našem území a Kvádové na Slovensku pak a až do 2. poloviny 2. století n. l. nepředstavovali pro Řím větší vojenskou hrozbu.

Lokality jmenované v článku najdete na Mapě antického světa

Použitá literatura: 
Dobiaš, Josef : Dějiny československého území před vystoupením Slovanů.
Droberjar, Eduard : Příběh o Marobudovi a jeho říši. Praha 2000.
Droberjar, Eduard : Římské legie v Čechách a na Moravě. In: Dějiny a současnost, 1/2002, s. 16. 
Eck, Werner : Augustus a jeho doba. Praha 2004.
Filip, Jan : Keltská civilizace a její dědictví, s. 127, 198 - 199. Praha 1995.
Klučina, Petr : Homo militaris.
Ottův slovník naučný, sv. XVI, s. 866, 880.
Pečírka, Jan (red.) : Dějiny pravěku a starověku. Praha 1979.
Wolters, Reinhard : Římané v Germánii. Praha 2004.