Antický svět 

Po téměř stovce klidných let, které uběhly od chvíle velkých gótských nájezdů na římská území, to na dunajské hranici říše opět začalo vřít. Kočovní Hunové, kteří pod tlakem dalších kmenů pronikli ze Střední Asie a Povolží do oblasti, kde sídlili Gótové, nyní rozdělení na Vizigóty a Ostrogóty, začali germánské kmeny napadat. Prvním kmenem, který tlaku podlehl, se stali Vizigóti. Když se proti nim Hunové spojili s kočovným kmenem Alanů a navíc s jejich bratrskými Ostrogóty, Vizigóti vedení Fritigernem se rozhodli hledat útočiště na římské půdě. Císař Valens jejich prosby o pomoc vyslyšel a usídlil je jako foederaty v Thrákii. Trochu naivně se domníval, že tímto aktem zvýší obranyschopnost tohoto území. Novým usedlíkům navíc slíbil zásoby proviantu, aby mohli přežít do doby, než si sami budou schopni jídlo opatřit a vypěstovat. Římská správa Thrákie však s Vizigóty jednala jako s porobeným národem a dokonce se ve velkém lichvařilo s dodaným proviantem. Všeobecná nespokojenost velmi rychle přerostla v ozbrojené povstání. Roku 377 u Marcianopole porazil Fritigern menší římské vojsko. Jeho síla nadále rostla, protože se k němu přidávali další Gótové usazení na Balkáně již předtím. Situace se pro Řím rychle zhoršovala, protože na jejich území začali přes dolní tok Dunaje pronikat i Ostrogóti a Taifalové. Celá situace vyvrcholila drtivou porážkou Římanů v bitvě u Adrianopole roku 378, kde zahynul i římský císař Valens. 

Po této tragédii byla římská moc ve východní části říše v troskách. Neexistovala armáda ani císař. Vládce západní části, císař Gratianus, proto musel jednat. Jmenoval augustem (tedy císařem) Theodosia a spolu začali pomalu a od základů budovat novou armádu. Protože na to, aby vyřešili vizigótský problém, neměli dostatek vojenských sil, přišla na řadu politika. Uplácením a vyjednáváním s čelnými představiteli Vizigótů se jim podařilo vytvořit uvnitř kmene poměrně silnou prořímskou stranu. Přesto, že prostí Gótové Římanům nedokázali zapomenou minulá příkoří, jejich předáci s Římem uzavřeli spojeneckou smlouvu (foedus). Na jejím základě byli usídleni v provinciích Thracia a Moesia. Území sice zůstalo součástí Římské říše, ale bylo osvobozeno od daní. Zato se od Vizigótů čekaly vojenské služby pod velením jejich vlastních velitelů, za něž byl vyplácen žold z římských peněz. K tomu došlo roku 382. Ještě dva roky předtím však Fritigernovi muži zpustošili Makedonii a Řecko. Foederati, jak se říkalo takovému kmeni, usazení na říšské půdě však uznávali císaře (v našem případě Theodosia) jen jako jakousi svrchovanou autoritu a ve skutečnosti poslouchali své vlastní předáky a krále, kteří si ovšem spojeneckou smlouvu vykládali spíše podle svého, než podle římského práva. Porušení smlouvy na sebe tedy nedalo dlouho čekat. Roku 391 barbarské vojsko proniklo na jih od balkánských hor. Vůdcem těchto "narušitelů" byl jakýsi Alarich. Muž, jehož jméno, tehdy poprvé proniklo na světlo dějin, z něhož nemělo ustoupit po dalších dvacet let. Do roku 395 se stal vůdcem nebo chcete-li králem všech Vizigótů. 

Po smrti císaře Theodosia nastoupili na své stolce na západě Honorius a na východě Arcadius. Oba synové velkého císaře však v té době ještě nebyli dospělí (Arcadiovi bylo 17 a Honoriovi jen 10 let), takže za ně vládli jiní. Zejména faktický vládce Západu Germán Stilicho pak Vizigóty začal využívat ve svůj prospěch. Zdá se pravděpodobné, že to byl on, kdo je vyslal roku 397 na Východ, aby tam zpustošili provincii Illyricum. Za to si kupodivu vysloužil Alarich jmenování magistrem militium (nejvyšší vojenský velitel) celého Illyrica. Tímto jmenováním chtěl východní císař Arcadius Alaricha uchlácholit a použít jej a jeho Vizigóty jako štít právě proti Stilichonovi. Akce byla úspěšná. Alarich se vzdal myšlenky na dobytí Konstantinopole a obrátil své muže na Západ. Itálie musela Vizigótům připadat jako země zaslíbená. Během následujících let se tam postupně přesunuli a začali ohrožovat i větší města. Alarich dokonce ohrožoval i hlavní město Mediolanum (Milán) a přinutil tak císaře Honoria přestěhovat se do nedobytné Ravenny. Stilicho teď již nemohl spoléhat na diplomacii jako před několika lety a musel zasáhnout silou zbraní. O Velikonocích roku 402 napadla římská armáda v součinnosti s Alany Góty u města Pollentia a zahnala je. Další vítězství si Římané připsali na konto u Verony, nicméně jádro vizigótského vojska zůstalo nedotčeno a v pořádku se stáhlo zpět do Pannonie a Illyrica. Stilicho byl ovšem neúnavný diplomat a znovu získal Vizigóty pro své plány. Jenže tentokrát stálo štěstí někde jinde. Stilicho už nezvládal vojenskou situaci v Británii a Galii a když roku 408 požadovali Vizigóti za své služby přes 1300 kg zlata, tak Stilichonův souhlas s tímto poplatkem byl důvodem pro římského císaře Honoria k tomu, aby jej nechal zatknout a popravit. 

Alarich, který nedostal požadovaný poplatek, okamžitě využil nastalé situace a vtrhl do Itálie. Vizigóti byli posíleni o 30 000 germánských vojáků, kteří odmítli sloužit pod císařem bez Stilichona. Bez odporu prošli až k Římu. Vyhladovělému městu nezbylo než zaplatit. Cena byla vysoká. 5 000 liber (1600 kg) zlata, 30 000 liber stříbra a další cennosti. Částí výkupného byli i otroci. Spolu s jinak uprchlými otroky se tak k Vizigótům přidalo dalších 40 000 lidí. Alarich od města spokojeně odtáhl, ale hlavní problém vyřešen nebyl. Vizigóti toužili po nových domovech, po půdě, kde by se mohli usadit. Jejich požadavek na vydání severní části říše (provincie Noricum) císař Honorius zamítl a také jednání s římským senátem k ničemu nevedlo. Vizigóti se tedy před římské hradby o rok později (409) vrátili. Protože právoplatný císař Honorius s Vizigóty jednat odmítal, zvolili si obyvatelé Říma svého vlastního císaře. Stal se jím praefectus urbi (něco jako římský starosta) Priscus Attalus. Okamžitě dojednal s Góty mír a jmenoval Alaricha hlavním velitelem římských vojsk. Vizigóti však chtěli více. Žádali průchod do Afriky s tím, že budou zabezpečovat dodávky obilí Římu. Na tento průhledný trik však Priscus Attalus přistoupit nemohl. Alarich tedy odtáhl jednat na sever Itálie s Honoriem. Ačkoliv mír byl téměř na dosah bylo nakonec vše zmařeno a Vizigóti potřetí stanuli před branami Věčného města. Tentokráte ovšem Řím dlouho obléhat nemuseli. 24. srpna 410 překonali u Salarijské brány severní římské opevnění. Řím prý zradila jedna útlocitná žena, která nechtěla, aby se opakovalo vyhladovění města z doby před dvěmi lety. Co se dělo pak známe jen útržkovitě, každopádně drancování netrvalo dlouho, prý jen necelý týden. 

Další postup byl jasný, Gótové se měli přeplavit do Afriky, aby tak ovládli zásoby obilí pro většinu říše. Při přípravách na tuto akci však náhle Alarich zemřel. Jeho nástupcem se stal jeho švagr Athaulf. V té chvíli se postup Vizigótů změnil. Athaulf si zřejmě uvědomil, že nedokáže zničit Římskou říši jako celek a nebude schopen ji nahradit jakousi Góthií. Pochopil, že více může získat jedině ve spolupráci s říší a jejími orgány než bojem proti ní. Taky mu došlo, že Gótové jsou příliš barbarští na to, aby dokázali žít podle zákonů, které každá říše ke své životaschopnosti potřebuje a mají-li Vizigóti žít v římském světe, pak musí žít jako Římané a jejich vůdce musí vládnout jako římský císař. Athaulf proto se souhlasem císaře Honoria Vizigóty odvedl do jižní Galie, aby pokračovali v hledání země, kde by se mohli usadit. Tam se oženil s Gallou Placidií (roku 414) nevlastní sestrou Honoria, kterou Vizigóti zajali při dobytí Říma. Podle smlouvy měli Římané dodávat Vizigótům pravidelné dodávky obilí, ale už roku 415 svůj závazek nedokázali splnit kvůli povstání comes Africae (afrického místodržícího) Heracliana. Opět vypuklo nepřátelství, ale Vizigóti byli drtivě poraženi Honoriovým vojevůdce Flaviem Constantiem. Athaulf se s celým kmenem a s úmyslem dostat se do Afriky, přesunul do Hispánie, ale tam byl zavražděn. Po krátké vládě jeho nástupce krutého Sigericha (byl také zanedlouho zavražděn) nastoupil na vizigótský trůn král Wallia. Ten znovu uzavřel foedus (spojeneckou smlouvu) s Honoriem a Vizigóti byli opět usazeni do jihogalské Aquitánie, kde dostávali ročně značné množství obilí. Za to byla na císařský dvůr navrácena Galla Placidia. Tu si nakonec za ženu vzal Flavius Constantius a roku 421 se stal spoluvladařem Honoria jako Constantius III. Společný syn Gally a Constantia je historii znám jako císař Valentinianus III. 

Ještě před opětovným usídlením v Aquitánii bojovali Vizigóti v Hispánii proti Vandalům a jejich spojencům a málem se jim podařilo je zničit. Pak je ovšem Constantius povolal zpět za Pyreneje. Jejich území bylo ohraničeno řekami Garonnou a Loirou s hlavním městem Toulouse. Na tomto území pak zůstali téměř v nečinnosti a pod slabými vládci po třicet let až do roku 451. Země kterou osídlili patřila k nejlepším v Galii a mohlo se zdát, že Vizigóti konečně našli klid. Jenže roku 451 do Galie vpadli Hunové. Král Vizigótů Theodorich I. se držel spojenecké smlouvy s Římem a jeho kmen tvořil jádro jinak velmi různorodé armády, která expanzi Hunů zastavila v bitvě na Katalaunských polích. Tam sice král Theodorich padl, ale jeho stejnojmenný syn se smlouvy s Římany držel i nadále. Nadále bojoval ve službách Říma jak na území Galie tak i v Hispánii, kde roku 456 bojoval proti Svébům a o dva roky později obsadila vizigótská armáda provincii Baeticu. 

Prořímský král Theodorich II. byl ovšem zavražděn roku 466 svým mladším bratrem Eurichem. Ten už Římu natolik nakloněn nebyl a své dobyvačné choutky obrátil směrem ke zbytkům římské moci v Hispánii. Během následujících patnácti let se Vizigóti stali pány celého Pyrenejského poloostrova s výjimkou dnešního Baskicka. Počátkem 6. století stáli Vizigóti na vrcholu moci. Kromě Hispánie jim patřila i celá Aquitánie a tvořili největší germánskou sílu na Západě. Jenže pak byl král Alarich II. poražen u Vouillé (nedaleko Poitiers) Chlodvíkovými Franky a jejich moc se začala drolit. Brzy se dostali pod faktickou nadvládu Ostrogótů. Po jejich pádu v polovině 6. století se ale jejich moc poněkud zkonsolidovala a Vizigóti se v Hispánii udrželi jakožto její vládci. Další dějiny tohoto kmene už časově nezapadají do zaměření našeho serveru takže je zmíním jen ve zkratce. Přes dlouhé boje na jihu s Byzantinci a na severu s Franky, Svéby a Basky, se říše držela na nohou. Velkým mínusem pro klidnou vládu byla neschopnost Vizigótů vytvořit stabilnější vládnoucí dynastii. Jednotliví králové byli voleni a odstraňováni velice často a to na základě jejich vojenských úspěchů nebo proher. Žádná dynastie nepřežila více jak dvě generace a vraždy králů byly tak časté, že tehdejší kronikáři tomuto jevu dali příhodný název "gótská nemoc". Ačkoliv by se mohlo zdát, že Vizigóti na Pyrenejském poloostrově vytvořili vlastní národní stát, nebylo tomu tak. Gótsky hovořilo podle současných odhadů asi 100 000 až 200 000 lidí z celkového počtu několika miliónů obyvatel říše. Vizigóti byli původně ariáni, ale po roce 601 se rychle prosadilo katolické vyznání. 

Najednou ale přišel bleskový konec. Roku 711 se pod vedením Tárika ibn Zijáda přes Gibraltar (což je ostatně zkomolený název Džabal Tárik neboli Tárikova hora) přeplavilo arabské vojsko a během následujících třech let dobylo většinu poloostrova a Vizigóti se stali už jen námětem pro historiky a nás na Antice, co si na ně hrajeme :o).