Antický svět 

Na vrcholu své moci čítal počet obyvatel římské říše asi 65 milionů, což činilo více než pětinu světové populace. Samotné město Řím mělo kolem milionu stálých obyvatel, zatímco jiná významná nodální centra říše jako Antiochie, Kartágo nebo Alexandrie čítaly kolem dvou set tisíc duší. V Římě se tak kumulovalo milion a více lidí na ploše kolem osmnácti čtverečních kilometrů, což by nám dávalo průměrnou hustotu zalidnění přes 50 000 osob na kilometr čtvereční, tedy asi tak dvakrát více než má dnes Monako, stát s nejvyšší hustotou zalidnění dnes.

Berme samozřejmě oba odhady trochu s rezervou, jak velikost populace, tak velikost města jsou trochu problematické veličiny (za časů Aureliana, který postavil kolem Říma hradby, měla obydlená oblast už 24 kilometrů čtverečních). Ovšem snadno jsme si dovodili, že hustota osídlení v Římě byla obrovská a v moderní době nevídaná. Položme si nyní otázku, kde mohli Římané složit hlavu a jak se proboha do města vůbec vešli.

Odpovědí na tuto otázku pro skoro sto procent obyvatel byl dům zvaný insula. Šlo v kostce o velké nájemní domy pro chudší obyvatelstvo města. Insula se jim říkalo proto, že byly zpravidla ze všech stran obklopeny silnicemi, ze kterých vystupovaly jako ostrov – insula. Důvod jejich stavby byl zcela zřejmý – obrovské množství lidí hledalo jakoukoliv střechu nad hlavou a jenom insulae jim mohly přinést odpověď. Často šlo pochopitelně o spekulativní stavby, na kterých by kvalifikovaný stavební dozor utrpěl několik srdečních příhod, ale boom takových staveb byl tak velký, že nebylo ani možné je kontrolovat.

Obytné domy byly stavěny z různých materiálů a v podstatě záleželo spíš na aktuální nabídce stavebních materiálů a vůli stavitele. Insulae tak byly nejčastěji kombinovány z nepálených cihel, dřeva a zaházeny betonem coby nejdostupnějším pojivem. Samozřejmě existovaly i řemeslně důmyslně postavené insulae na dobrých adresách, ale stavby jinak nedosahovaly ani průměrné kvality zpracování, hrálo se především na rychlost a levnost.

Insulae bývaly vysoké několik pater, nejvyšší sahaly až na úroveň devátého podlaží. Císař Augustus jejich výšku omezil na maximálně sedmdesát římských stop, tedy něco přes dvacet metrů a tato výška pak byla ještě o deset stop snížena Neronem po velkém požáru nebo Traianem. Důvodem takových opatření byl prostý fakt, že insulae bývaly zpravidla postaveny tak, aby za co nejmenší investici nabídly co nejvíc peněz za nájemné. Proto bývaly často prostě odfláknuté a nebylo vůbec řídkým jevem, že se náhle celé bytové domy zřítily kvůli nekvalitní konstrukci nebo nedostatečným základům, případně podlehly vodnímu živlu při relativně častých povodních na Tibeře.

Kvůli v horních patrech chybějícímu sociálnímu zázemí, vodě a také rizikům vyplývajícím z častých požárů byly ceny za „bytové jednotky“ přesně opačné než dnes. Nejdražší byty byste hledali v dolních patrech, kde občas bývaly i záchody a tekoucí voda, často pak šlo o prostorné byty s několika místnostmi, kde se nájem vybíral ročně.

Naopak šance na něco takového narazit nahoře byla nulová, a proto takové byty byly nejlevnější a nejméně žádané. Ani výhled na Věčné město to asi nezachránil. Rodině obyčejně nabízel jedinou nevelkou místnost, poměrně často bez oken, bývalo zde v létě bylo vedro a v zimě zima. Tyto místnosti navíc nesly jméno přímo prodchnuté reklamním duchem – cella. Nájem se zde vybíral týdně nebo dokonce denně a obyvatelé nepochybně žili v neustálém strachu z vystěhování. Obyvatelé horních pater také nemohli trpět přehnanou radostí z přemrštěné hygieny – exkrementy se zpravidla házely prostě na ulici, což tvořilo živnou půdu pro epidemie, přičemž je s podivem, že první velkou epidemií v Římě byl až antoninovský mor. Zkrátka život na horních patrech byl opravdu drsný a všichni jeho obyvatelé se nepochybně toužili posunout až na dno…domu.

Přízemní prostory na úrovni bývaly nejvíc prominentní, zvláště pak na frekventovaných trasách, takže se v nich nacházely obchody (tabernae) a služby zde také poskytovali různí trhovci. Insulae pak v přízemí zpravidla obsahovaly také vnitřní dvůr, kde se často nacházela studna nebo nějaká svatyně. Samozřejmě nelze generalizovat, stavby byly zpravidla unikátní, variabilní a podřizovaly se nezřídka trochu jiným cílům než přitažlivosti pro osazenstvo.

Insulae zpravidla bývaly označeny jedinečným jménem, často po stavebníkovi. Právě stavebníci byli osobami, které se na nájmech snadno značně obohatily. Svoji kariéru na insulae založil třeba nejbohatší Říman své doby, triumvir Marcus Licinius Crassus, ale třeba také řečník Cicero, zbohatli na obytných domech a pochopitelně řada dalších.

Jelikož prostor byl v Římě tou nejdražší komoditou, stavělo se opravdu doslova všude, kde to terén dovolil. Mezi jednotlivými bytovými domy tak vznikaly uličky, které nebyly dlážděné, rozhodně však byly křivé a velmi úzké. Máme doložené ulice mezi domy o šíři pouhých šesti stop, tedy slabých dvou metrů. To nebyl samozřejmě problém jen vizuální. V nepřehledných ulicích bujela kriminalita, a jelikož v insulae se pochopitelně vařívalo na otevřeném ohni, strašákem těchto budov se záhy staly požáry. Kvůli úzkým uličkám nebyly fakticky možné se k budově dostat s jakoukoliv čerpací technikou a navíc takové požáry pak přeskakovaly blok od bloku. Nejvydařenější takové číslo proběhlo od 19.července 64 a proslulo jako velký požár Říma. Oheň začal za teplé a větrné noci a uhasit se jej podařilo až o devět dní později, kdy byly zničeny dvě třetiny Říma. Poté byly ulice rozšířeny, srovnány a vybaveny požárními prolukami, byť samozřejmě nešlo o dokonalé řešení a požáry stále hrozily. Ne nadarmo měl antický římský požární sbor 7000 vigilů, což je více, než kolik jich je v Římě dnes (byť vigilové měli i další, bezpečnostní úkoly).

Kolik obytných domů Řím nabízel? Odhaduje se, že jich na vrcholu moci říše bylo kolem padesáti tisíc, v roce 315, kdy počet obyvatel Říma klesl asi o dvě stě tisíc, jich napočítali 44850. Ovšem klasických insulae, jak byly popsány, muselo být jistě méně, snad kolem patnácti tisíc.  

Ze všech těchto budov se do dnešního dne dochovala ve slušném stavu jedna jediná, Insula dell'Ara Coeli nedaleko Kapitolu. Zde šlo evidentně už vzhledem k adrese o jednu z lépe situovaných konstrukcí, která byla objevena poněkud kuriózně pod kostelem, který nechal Mussolini zbořit kvůli rekonstrukci městského centra. Insula z druhého století byla asi pětipatrová, přičemž čtyři patra se relativně dochovala. Přízemí patřila obchodům a první patro obchodníkům, kteří do obytných prostor lezli po žebříku přímo ze svých obchodů. Třetí patro nabízelo prostorné apartmány a čtvrté pak třípokojové bytečky, které archeologové směle srovnali s tím, v čem žijí Římané v 21.století. V tomto kontextu je asi dobře, že vyšší patra, pokud nějaká byla, se nedochovala. Odhaduje se, že tato konkrétní budova ubytovávala asi 380 osob.

Insulae nebývaly v Římě od toho, aby byly krásné, ale aby byly účelné a svému účelu, totiž ubytovat před dvěma tisíci lety skoro milion lidí, posloužily. Právě insulae učinily z Říma demografické centrum světa s populací, které se třeba Londýn vyrovnal až v devatenáctém století. Bydlení v nich nebyl v drtivé většině případů žádný med, ale příjemné bydlení pro většinu je vynálezem dvacátého století a je mimochodem spojena s bydlením založeným na stejném principu, jaký nabízely insulae.

Vedle Říma najdeme insulae také v dalších městech, například přístav Ostia jich obsahuje dost a dost, ale jsou také lokality, kam insulae nepronikly. Naše znalosti o těchto stavbách by jistě byly úplnější, kdyby se některé z nich nacházely v Pompejích, ale oblíbené letovisko bohatých je nemělo proč stavět. Podobně v Herculaneu najdeme jedinou insulu. Insulae ovšem i tak tvoří nedílnou součást římských metropolí a páteř urbanizace římského světa.

Zdroje: 

https://en.wikipedia.org/wiki/Insula_(building)

https://www.ancient.eu/article/637/roman-daily-life/

https://www.khanacademy.org/humanities/ancient-art-civilizations/roman/beginners-guide-rome/a/roman-domestic-architecture-insula

https://www.britannica.com/technology/insula

https://www.thoughtco.com/life-in-ancient-roman-apartment-117742

https://www.bbc.com/news/magazine-33962178