Antický svět 

1. Úvod

Hlavní město Východořímské říše čelilo různým obléháním poměrně pravidelně, ale zpravidla šlo spíše o palácové převraty a podobné radosti byzantského vládnutí. Pokud už nicméně čelila Konstantinopolis vnějšímu nepříteli, bylo to s říší vždy silně na krajíčku. Obléhání, které metropole přežila během třinácti měsíců v letech 717 až 718, patřilo k těm vůbec nejnebezpečnějším. Bylo vedeno z moře i ze země, bylo vedeno velikou silou, bylo i dobře načasováno – ale stejně neuspělo a skončilo málem ekonomickým kolapsem kalifátu a otřesnými ztrátami.

Připusťme si ovšem myšlenku, že Konstantinopolis by neodolala a v roce 718 by se stala citadelou islámu.  Následky pro celou Evropu by pravděpodobně byly nedozírné, neboť jedinou mocností, která byla schopná čelit islámu, byla kromě Byzance francká říše – a ta s nájezdníky již utkávala ve Francii a odrazila je až o patnáct let později, roku 732 v bitvě u Tours (nebo Poitiers). Začátek osmého století tak musíme brát jako dobu vrcholu arabské expanze do Evropy a případné porážky u Konstantinopole a Poitiers by nepochybně zcela změnily mapu starého kontinentu. To jsou ovšem kdyby. Realita je ta, že Byzanc podlehla nájezdníkům o 715 let později. Což jen tak pro připomenutí je doba, kdy jsme se v českých zemích dostali z totálního informačního temna dlouho před vznikem přemyslovských Čech do doby Jiřího z Poděbrad.

2. Kalifát versus císařství

Střety Východořímské říše s kalifátem se datují zhruba od třicátých let sedmého století a z pohledu císařství šlo více či méně o seznam nepodobný slavnému Cimrmanovu cyklu „Naše slavné prohry“. Východní Středomoří, které bylo do vzniku kalifátu tradiční državou Římské říše po mnoho staletí, se začalo hroutit zvláště po bitvě u Jarmúku, po které Východořímská říše musela opustit Egypt, severní Afriku a také Levantu. Hranice říše se ustálila na pozemí dnešní Sýrie a Turecka, v pohoří Taurus. Rašídovský chalífát však záhy vybudoval i kvalitní námořnictvo, které někdy kolem roku 654 drtivě porazilo byzantskou flotilu a otevřelo si cestu do Egejského moře. První nápor Arabů ovšem zastavila občanská válka, která znamenala konec Rašídovského kalifátu a až po několika letech sporů a vnitřních válek z ní vyšel vítězně Mu´avíja I., zakladatel Ummajovského kalifátu se sídlem v Damašku.

Ummajovci byli schopní znovu provádět ofenzivní akce a také tak činili, nájezdy do Malé Asie vyvrcholily Prvním obléháním Konstantinopole v letech 674 – 678, to ovšem nemělo velkou naději na úspěch. Roku 680 se arabský kalifát opět ponořil do občanské války mezi třemi větvemi vládnoucího rodu, což mu zabralo plný tucet let. Byzanc si zatím upevnila ztracené a otřesené pozice v Malé Asii, ale do nějaké ofenzivy měla stále daleko. A po roce 695 mělo být ještě hůř, neboť dvaadvacetileté „okénko“ politické nestability si vybrala tentokrát Byzanc.  

„Autorem“ celé krize byl Justinianus II., který se ujal vlády roku 685 a vládl natolik despoticky a násilně, že byl roku 695 vyhnán. To ovšem situaci moc nezlepšilo, neboť za 22 let přišlo hned sedm císařů a žádný nebyl nijak vynikající. Leontios, Tiberios III., opět Justinianus II., Phillipikos Bardanes, Anastasios II. ani Theodosios II. se právě do římských dějin nezapsali zlatým písmem. Konstantinopolis však měla štěstí, že poslední císař krizového období, Leo III. Isaurijský, se prokázal jako panovník velmi schopný a přišel opravdu za pět minut dvanáct. Tyto rychlé změny na trůně měly pochopitelně dopad i na sílu celé říše na východní hranici, která byla cílem každoročních útoků vyznavačů islámu od roku 692. Někdy kolem 712 se začala hranice štěpit, říše ztratila kontrolu nad Arménií a zeměmi pod Kavkazem a čelila nájezdům do Malé Asie. Pevnosti byly často ničeny a údajů o byzantských protiakcích začíná ubývat. Scéna byla připravena pro rozhodující krok.      

3. Přípravy na obléhání

Prostým faktem je, že ummajovský kalifát mohl Konstantinopolis oblehnout v podstatě kdykoliv po konce vlastní občanské války. Měl mnohem více zdrojů, více vojáků, dosud šlo o mladou říši, která měla tah na bránu a která byla zvyklá na expanzi a byla pro ni důležitá. Sahala od Indie po Andalusii a tam všude ji nebyli schopni odolat. To, že k napadení Konstantinopole došlo až roku 717, mělo ovšem svoji logiku.

Rozklad impéria v té době vrcholil. Císař Anastasios (713 – 715) byl násilně svržen po vzpouře flotily, která byla původně poslána proti Arabům. Nový císař Theodosios II. (715 – 717) držel tradici tohoto jméno na byzantském trůně a prokázal se jako slabý vladař, který sloužil spíše jako loutka jiným. Naštěstí pro Konstantinopolis se jeho neschopnost prokázala dostatečně rychle a vojensky dosud silné regiony v Anatolii a Arménii se vzbouřily pod velením svých respektovaných stratégů Leona (Lva) Isaurijského a Artabasda.

V té době už dávno probíhaly arabské přípravy na obléhání. Celý podnik odstartoval už za kalify al-Walída I. (705 – 715), kdy vznikl plán monstrózní výpravy po souši i po moři s cílem byzantskou metropoli dobýt a začaly přípravy, zvláště ve formě masivní stavby námořních plavidel. Po smrti kalify jeho bratr Sulejman v podniku pokračoval, prý i díky proroctví, které pravilo, že Konstantinopolis dobude kalifa s jménem proroka – což Šalamoun byl a byl v celém rodu jediný. Nový kalifa měl přísahat, že nepřestane v boji proti Konstantinovu městu, dokud úplně nevyčerpá arabské zdroje, nebo dokud město nepadne. Nutno říci, že svůj slib dodržel.

Sulejman začal shromažďovat pozemní síly u Aleppa, rovněž flotila se začala sbírat v Levantě, což nemohlo zůstat utajeno. Zatímco Arabové shromažďovali desetitisíce mužů, už císař Athanasios měl dost času na přípravy na neodvratný střet. Nechal opravit hradby, vybavit je zbraněmi s dlouhým dostřelem, shromáždil zásoby na několik let a evakuoval z města ty, kteří nemohli sehnat zásoby pro své potřeby na tři roky dopředu. Císař byl posléze svržen Theodosiem a tomu se postavil Leo Isaurijský, ale město bylo připraveno, město, které nebylo dosud dobyto.

V září 715 Arabové vyrazili a postoupili do Kilikie, odkud další rok z jara pokračovali do centra Malé Asie, zatímco je následovala flotila plující při pobřeží. Arabové chtěli posílit rozbroje mezi Byzantinci, takže podpořili Leona proti vládnoucímu císaři. Dokonce mu nabídli k užívání strategicky nesmírně důležitou pevnost Amorium, která by jinak padla do arabských rukou. Leo takovým darem nepohrdl, pevnost zabral a nechal se prohlásit císařem.

Leo hrál dvojí hru, která se mu ovšem měla vyplatit – vytáhl na metropoli a na jaře 717 dosáhl toho, že Theodosios II. abdikoval v jeho prospěch. Mezitím se na pochod vydalo jádro arabské armády, které zamířilo přímo ke Konstantinopoli. Kolik mužů se vydalo k centru řeckého světa, není důvěryhodně známo. Asi nejpřesněji počty arabských bojovníků spočítal autor syrské kroniky z oné doby, který napsal, že Arabů bylo nepočitatelně. Jejich počet mohl každopádně přesáhnout sto tisíc, z toho asi třicet tisíc tvořili džihádisté, tedy dobrovolníci svaté války. Vedle toho také celá armáda čítala elitní syrské jednotky a mnohé veterány válek s Byzancí. Jelikož kalifa byl příliš nemocen na to, aby osobně velel, držel taktovku tažení jeho bratr Maslama ibn Abd al-Malik. Armáda v létě překročila Helespontos a 15.července 717 se objevila před samotným městem.

Jedním z paradoxů této existenčně důležité bitvy je fakt, že nemáme nejmenší tušení, jakými silami disponovali Byzantinci. Ti rozhodně mohli počítat s mohutnými theodosiánskými hradbami, ale každopádně na ně nemohli postavit více jak nějakých patnáct tisíc mužů. Naděje na pomoc zvenčí z vlastních zdrojů byli mizivá, takže nový císař Leo III. Isaurijský udělal velmi prozíravý krok, když uzavřel spojenectví s Bulhary. Tedy snad, není to doloženo, ale všechno tomu nasvědčuje.

Jelikož Konstantinopolis je ze tří stran obklopena vodou, bylo pro úspěch obléhání klíčové, aby arabská flotila dorazila v takovém počtu a takové síle, aby zabránila městu v zásobování a pokud možno byla schopná městu hrozit i přímým útokem. Sulejman poslal k metropoli stovky a zřejmě i tisíce lodí, nejnižší dobový odhad hovoří o flotile osmnácti set plavidel. Opět není známo, kolik lodí vlastnil císař, nicméně jisté je, že námořnictvem disponoval a to disponovalo řeckým ohněm, což byl epochální vynález.

4. Obléhání

Letní obléhání bylo zahájeno tím, že arabské síly přišly před město a začaly budovat dvě hradby, mezi který mi nacházel tábor. Jedna hradba byla obrácena k městu čelem a měla tábor chránit před výpady obležených, zatímco druhá byla obrácena do Thrákie a měla chránit oblehatele před útoky do zad. Arabové tak zvolili stejnou metodu jako Caesar při obléhání Alesie.

Na cestě byla také nespočetná arabská flotila. V této chvíli se údajně císař pokusil město vykoupit nabídku jedné zlaté mince za každého obyvatele, ale byl odmítnut. Arabský velitel Maslama měl odvětit, že arabská posádka města již byla vybrána.

Úspěch celé operace ovšem nespoléhal ani tak na blokádě města pozemními silami, ale na úspěchu námořnictva, které naprosto nezbytně muselo odříznout metropoli od zásobování a sebrat mu tak naději a zdroje. Je to totiž poměrně dost smutné, ale pozemní část expedice byla odsouzena k nezdaru už dávno před tím, než vytáhla do pole. Arabové více méně zcela postrádali obléhací stroje, a pokud je měli, byly to jen lehké mechanismy, které v žádném případě nemohly ohrozit monstrózní antické hradby. Naděje na přímý útok přes hradby byla taktéž mizivá, dokud měli obránci dostatek sil a dostatek morálky, byly hradby prostě nedobytné. Morálku obležených mohla nejlépe zlomit porážka byzantské flotily, kompletní obklíčení města a pád naděje na pomoc zvenčí. To vše měla zajistit obrovská arabská flotila.

Ta připlula do oblasti až 1.září a rozmístila se všude v okolí města. Elitní jednotka dvaceti těžkých lodí s 2000 námořními pěšáky měla ovšem při promenádě před městem smůlu, když se otočil vítr a flotila byla obratem napadena byzantskými loděmi, které spálily oddíl na prach za pomocí řeckého ohně, proti kterému nebylo obrany. Tato porážka zničila jednak elitu arabské flotily, jednak zcela zničila morálku námořníků, kteří se začali vyhýbat střetu s děsivými oheň plivajícím nepřítelem. Padla tak možnost, že z lodí bude možné zaútočit na městské hradby v přístavu, kde byly rozhodně přístupnější než z pevniny. Téže noci totiž Leo nechal vytáhnout slavný řetěz tarasící vstup do přístavu Zlatý roh. Arabská flotila mohla maximálně provádět blokádu a bylo jasné, že obléhání se protáhne.  

Následující období znamenalo boj o to, kdo dokáže lépe hromadit zásoby. Arabové měli nevýhodu v tom, že se nacházeli v nepřátelském zázemí a bylo jich příliš mnoho na to, aby si prostě v okolí brali, co je potřeba. Maslama mohl získávat zásoby jen z Asie a velké množství si jich přivezl, ale tím, jak se obléhání protahovalo, začalo zásob silně ubývat. Navíc zima v letech 717-718 byla na místní poměry velmi krutá, na polích kolem města ležel sníh celé tři měsíce v kuse. Arabům došly potraviny a výsledkem byl těžký hladomor, kde došlo na scény nehodných kulinářských speciálů, jako třeba jedení kůry, listů nebo kořenů stromů. Pochopitelně došlo k eradikaci dobytka, velbloudů a koní, což ovšem silně zmenšilo možnosti zásobování nějakým stylem doplnit a obnovit. Nezřídka docházelo ke kanibalismu nebo ke konzumaci vlastních exkrementů. Arabové si také přivezli osivo, které ovšem bylo sklizeno, sotva vyklíčilo. Koncentrace desetitisíců lidí na malém prostoru a v dlouhém čase s nulovou hygienou také vedla ke vzniku epidemií, které arabskou armádu dále oslabily. Monte Casinnský historik Paulus Diaconus (720?-799?) vyčíslit počet arabských ztrát na tři sta tisíc, což bylo jistě přehnané, ale o desetitisíce šlo bezpochyby.

Obléhání se tak dostalo do mrtvého bodu a hrozilo, že se dvě provizorní hradby před Konstantinopolí stanou hrobem celé arabské armády. Kalifa Sulejman zemřel roku 717 a jeho nástupce Umar II. musel reagovat – buď své síly stáhnout, nebo se přesně neřídit radou vojenského teoretika Carla von Clausewitze. „I když si musíme ve válce sebevíc cenit odvahy a neústupnosti .... přesto existuje hranice, za kterou je každé další setrvávání v bitvě možno nazvat jen zoufalou pošetilostí, kterou kritika tedy nikdy nemůže schválit. V bitvě ze všech nejslavnější, v bitvě u Belle-Alliance, vynaložil Bonaparte své poslední síly, aby docílil obratu v bitvě, když už žádný obrat nebyl možný, vydal všechno do halíře a potom utekl jako žebrák z bojiště i z říše.“

Carl von Clausewitz „O válce"

Umar II. pochopitelně Clausewitze číst nemohl…a tak se rozhodl posílit neúspěch, který už aktuálně hrozil debaklem. Z Egypta připlulo 400 lodí posílit blokádu a dovést obilí, dalších 360 se objevilo se stejným posláním z Afriky a na pomoc se vydala také další pozemní armáda, která vyrazila z Malé Asie. Umar a Maslama vsadili vše na to, že odpor Konstantinopole zlomí přímo na místě. Ovšem narazili.

Obě nové flotily nepřirazily k evropským břehům, ale raději zakotvily na asijském břehu. Jejich posádky byly v poměrně značné míře složeny z egyptských křesťanů, kteří se cítili být spřízněni spíše s obléhanými a začali hromadně dezertovat. Leo III. pak na obě flotily, které kotvily nezávisle, vypustil svoji flotilu, která obě loďstva neschopná po útěku posádky jakékoliv rozumné reakce, spálila na prach i s klíčovými zásobami. Tím skončila námořní blokáda metropole, arabské lodě se odteď zcela vyhýbaly střetu, ačkoliv jistě měly těžkou přesilu. Do Konstantinopole tak mohly nerušeně proudit zásoby a do práce se mohli vrátit také rybáři.

Ke smůle Maslamy nedorazily ani pozemní posily, když se Arabům pro změnu nevyplatilo jejich smlouvání s tehdy ještě pouhým vzbouřencem Leonem III. na začátku tažení. V rámci ústupků vůči němu totiž nechali na pokoji oblasti v severní Anatolii, které spadaly pod byzantského stratéga. Odtud se teď vynořily síly, které přepadly posilovou armádu nedaleko Nicomedie a zcela ji zničily. Obléhání se místo Alesie začalo inspirovat spíše neslavným athénským vystoupením u Syrakus a mělo být ještě hůř.

Do boje totiž někdy na jaře nebo začátkem léta vstoupili Bulhaři. Jejich působení během obléhání je tak trochu tajemstvím, podle jednoho svědectví spolupracovali s císařstvím už od samotného začátku tažení Arabů Evropou. Zprávy jsou ovšem poměrně sporé, možná proto, že Bulhaři přijali křesťanství až o století a půl později a jako pohané neměli v historii místo. Každopádně Bulhaři, snad ještě vedení chánem Tervelem, snad jeho nástupcem, zaútočili na Araby a pobili jich na 22 tisíc. Není úplně jasné, jestli šlo o útok někde u Konstantinopole, nebo Bulhaři přepadli armádu, která překročila hranice bulharské říše s úkolem vyplenit, co šlo, ale výsledek každopádně zlomil vaz arabské armádě v Evropě.

Nyní i kalifa Umar a velitel oblehatelů Maslama jasně viděli, že obléhání zcela selhalo a začali stahovat své zdecimované síly. 15.srpna 718, na svátek Nanebevzetí Panny Marie, jejíž kult byl ve městě tradičně velmi silný, Arabové odtáhli. Císař se rozhodl zbytky kalifovy armády nepronásledovat, méně štěstí ovšem měla nešťastná arabská flotila. Tu si podala příroda. Část loďstva dlouhodobě ukotveného na břehu zničila bouře v Marmarském moři, další část pak spálil sopečný prachy z vulkánu Santorini. Byzantský kronikář Theofanes Homologetes pak napsal, že do přístavů se vrátilo přesně pět lodí. Což z nějakých dvou tisíc opravdu není nějaké zbytečně velké číslo.

Důvody neúspěchu Maslamy a jeho mužů byly v prvé řadě logistické. Operoval velmi daleko od svých základen v Sýrii a to v době, kdy přeprava velkých objemů po zemi byla nesmírně náročná. Po vodě to šlo o poznání radostněji, ale arabská flotila nestála za mnoho a nedokázala si poradit s řeckým ohněm. Další chybou bylo nechat si v zádech byzantské regiony a strategie useknout drakovi hlavu a tělo padne, se těžce nevyplatila. Je také otázkou, jakou mělo obléhání vůbec naději bez obléhacích strojů, ale ty byly vynalezeny až později – trakční trebuchety už sice byly na světě, šlo o byzantský vynález, ale ty byly také slabé. Teprve trebuchet s protiváhou byl účinný, ale ten přišel až ve dvanáctém století. Pád Konstantinopole mohl být pouze výsledkem zrady, beznadějné situace nebo vyhladovění – a k ničemu takovému během třinácti měsíců v letech 717 – 718 prostě nedošlo.

5. Důsledky

Arabský umajjovský kalifát utrpěl drtivou porážku. Ztratil v podstatě celé námořnictvo, velmi těžké ztráty utrpěly také pozemní síly. Samotní arabští kronikáři píší o ztrátě 150 000 mužů, což bude číslo přemrštěné, ale dobře vyjadřující dobovou náladu. Umajjovci měli sídlo moci v Sýrii a právě místní síly utrpěly ty vůbec nejvyšší ztráty. Dynastie sice vládla dalších třicet let, než byla vystřídána Abbásovci a stáhla se do Granady, ale jejich moc už nikdy nebyla taková jako před obléháním. Splnila se tak prorocká slova kalify Sulejmana ze začátku tažení. V kombinaci s neúspěchy na dalších bojištích pak právě tato doba znamenala konec arabské expanze a začátek běžného soužití s touto stále ještě mladou říší.

Císař Leo III. Isaurijský uhájil své hlavní město a posléze obnovil byzantskou moc nad většinou Malé Asie. Tam sice drobná válka trvala ještě dlouho, ale nešlo už o dobyvačná tažení, ale spíše o loupeže. Císař je pak utnul roku 740 po drtivém vítězství nad Araby u Akroinonu. Obnovil také svoji vládu nad Sicílií, nicméně vzdal se Sardinie a Korsiky a odtrhl se také ravennský exarchát, který nesouhlasil s císařovou náboženskou politikou.

Byzanc tak uhájila svoji existenci, ale nebyla už schopná své vítězství naplno využít. I tak ovšem Leo III. Isaurijský odvedl na bojišti skvělou práci. Říše potřebovala klid na východě, neboť na severu začala v průběhu osmého století sílit Bulharská říše, se kterou se dlouhodobě potýkal už Leonův syn Konstantinos V. Arabsko – byzantská hranice se každopádně ustálila na linii pohoří Taurus a vydržela tak až do desátého století, kdy ji posunula Byzanc.

Tím největším důsledkem celé kampaně ovšem jednoznačně bylo to, že nástup islámu byl zastaven před hradbami metropole císařství a Evropa tak zůstala až do patnáctého století křesťanská. Pokud bychom hráli na historická kdyby, úspěch arabské strategie useknout Byzanci hlavu mohl mít nedozírné následky. Na kdyby ovšem nehrajeme ani v karanténě, faktem je, že islám se zastavil v Sýrii a Egyptě – a tak tomu s výjimkou Turecka je v podstatě dodnes.

6. Zdroje

https://en.wikipedia.org/wiki/Siege_of_Constantinople_(717%E2%80%93718)

http://firedirectioncenter.blogspot.com/2012/09/decisive-battles-constantinople-717-718.html

https://www.warhistoryonline.com/ancient-history/siege-constantinople-bulgarian-khan-fought-arabs.html

https://www.youtube.com/watch?v=n4BtmRMwYmw