Antický svět 

Řecké městské státy trpěly chronickou rozdrobeností do doby, kdy je po bitvě u Chaironeie Filip II. Makedonský násilně spojil pod knutou makedonské královské armády. Když jeho syn Alexandr vyrazil do Asie podmanit si perskou říši, rozhodně si za zády nezanechal klidné zázemí. Hašteřivé řecké státy se nemínily smířit s podrobením a Alexandr tak musel zanechat za sebou část armády a spolehlivého správce, samozřejmě nejlépe bez tendencí k uzurpaci. Vybral si Antipatra. 

1. Antipatros

Antipatros se narodil asi roku 400 před n.l. jako syn makedonského šlechtice jménem Iollas, který byl vzdáleně spřízněn s vládnoucím rodem Argeadovců Pocházel z města Paliura – a to je tak všechno, co víme o prvních padesáti osmi letech života budoucího správce říše. Nepochybně se ovšem pohyboval ve vysokých kruzích, neboť roku 342 před n.l. je jmenován správcem Makedonie po dobu nepřítomnosti krále Filipa II., který bojoval tři roky proti Thrákům a Skythům a rozšířil svoji říši až k Helespontu. Antipatros tehdy jednal jako právoplatný králův zástupce, což byla role, ze které neměl vypadnout dalších dvacet let.

Po bitvě u Chaironeie fungoval jako vyslanec v poražených Athénách a po Filipově násilné smrti se angažoval, aby zajistil nástupnictví jeho synovi Alexandrovi. Když pak roku 334 před n.l. Alexandr vyrážel do Asie, zanechal Antipatra, v té době pětašedesátiletého, jako regenta v Makedonii. Protřelý generál také získal titul stratéga Evropy, který rovněž držel až do Alexandrovy smrti.

Perská kampaň začala pro Alexandra u Gráníku dobře, ale Antipatros musel bránit Egejské ostrovy proti výpadům silnější perské flotily. To se ovšem vyřešilo po bitvě u Issu a po pádu přístavu Tyros, kdy flotila ztratila pozemní základny. Ani tehdy si ovšem Antipatros neodpočinul, jeho problémy teprve začínaly.

Roku 332 před n.l. se proti makedonské nadvládě krátce po sobě vzbouřili Thrákové a Sparťané. Nebezpečnější byla rebelie Sparťanů, kteří pod vedením schopného krále Agida III. toužili obnovit nadvládu nad Peloponésem, které ztratili po bitvách u Leuktry a Mantineie. Alexandrova absence jim k tomu dala dobrý základ, který ještě podpořila štědrá perská podpora celého projektu. Agis také získal podporu od Achajců a většiny Arkáďanů. Jako první musel udeřit na Megalopolis, centrum Arkádie, které se postavilo proti vzpouře.

Antipatros, jehož síly tvořili muži příliš mladí nebo příliš staří, se ocitl v úzkých, neboť pro boj na dvou frontách neměl síly a jeden neúspěch mohl vést k lavině dalších. Uzavřel proto dohodu s Memnónem Thráckým, guvernérem provincie, který se postavil do čela vzpoury. Ten byl uplacen a ponechán v postavení. Agis takto být vyřešen nemohl, ale Antipatrovi se nakonec podařilo sehnout armádu, která dvojnásobně převyšovala Agidovo dvacetitisícové vojsko. Až na jaře roku 330 před n.l. se Antipatrovi podařilo Agida porazit a zabít v bitvě, ale poslední významný spartský král nedal svoji kůži lacino a způsobil nepříteli těžké ztráty. Antipatros ztratil 3500 mužů, zatímco Agis 5300. Sparta byla nicméně opět na kolenou. Zdá se, že Alexandrovi, toho času už perskému velekráli, vítězství jeho regenta právě neimponovalo. V dopise ho označil za válku myší.

Další Antipatrova léta v roli evropského regenta už probíhala vcelku klidně, jakkoliv si makedonský generál nezískával lidové sympatie a co pro něj bylo horší, z počátku dobré vztahy s královnou Olympias, matkou Alexandra, začaly dostávat povážlivé trhliny. Ať už ze žárlivosti, kvůli prevenci domácích sporů nebo z důvodu nutnosti „protočit“ velící kádry, roku 324 před n.l. Alexandr rozhodl, že Antigonos vyrazí s posilami do Asie a na jeho místo nastoupí oblíbený generál Krateros, který měl domů doprovodit 11 500 vysloužilých vojáků. Když Alexandr v Babylóně zemřel, výměna dosud nebyla provedena a Antipatros neměl jediný důvod vydat se do Asie – už první výzvu v podstatě odmítl, když vyslal jen svého syna, neboť se obával, že jde jen o zástěrku k vraždě. Krateros byl teprve v Kilikii.

Antipatros byl patrně mnohým trnem v oku, ale v Babylóně se rozdělovala většina známého světa a starý lišák sedící na makedonském trůnu byl brán prostě jako fait accompli. Nový regent říše Perdikkás tak Antipatra potvrdil v jeho roli. Alexandrova smrt samozřejmě otevřela separatistické tendence ve všech regionech a Řecko nemohlo v tomto bodu zůstat vůbec pozadu. (více o rozdělení Alexandrovy říše a válkách diadochů ZDE) 

Na začátku vzpoury stáli Athéňané, kteří se spojili s Aetolci a později se na jejich stranu přidala i Thessalie. Spojenci hnaní demagogií Demosthena dokázali postavit vojsko o síle 25 000 mužů, zatímco Antipatros sehnal jen 13 000 vojáků, takže na začátku se musel bránit, ale i tak byl poražen na slavném bojišti u Thermopyl a donucen ustoupit do pevnosti Lamia, kde se zavřel a čekal na posily.

Obléhání Lamie bylo náročné pro obě strany. Makedonce trápil hlad a spojence vědomí, že jejich kampaň se u pevnosti v podstatě zastavila bez výsledku. Athénský vůdce Leosthenes v šarvátce padl. Po jeho smrti se Athéňané stáhli a Makedoncům dorazily posily, dvacet tisíc pěších a 1500 jezdců pod vedením Leonnata. Tento satrapa a muž, který jako jeden ze tří s Alexandrem přeskočil hradby indického hlavního města Mallů, přišel do Řecka nikoliv z lásky k Antipatrovi, ale zřetelně s cílem starého generála vyhnat. Nejdříve však musel ukončit válku, která vešla ve známost jako lamijská a to se mu nepovedlo – padl v boji. Dorazili nicméně také Kraterovi veteráni a iniciativa přešla na makedonskou stranu. U Amorgu byla poražena athénská flotila a k rozhodujícímu pozemnímu střetu došlo u Crannonu v srpnu 322 před n.l. Antipatros s Kraterem shromáždili přes čtyřicet tisíc mužů a v bitvě, která byla fotbalovým ekvivalentem remízy z venku, spojence doslova utahali. Po porážce u Crannonu se koalice zhroutila a Makedonci byli znovu pány Řecka. Antipatros byl pánem Řecka, jako již patnáct let předtím, Krateros hrál zatím druhé housle.

Krátce po vítězství v lamijské válce se daly do běhu události, které zformovaly nové říše. Perdikkás, správce říše, upadl v podezření, že hodlá uzurpovat neomezenou moc (což mezitím udělali mnozí satrapové) a proti němu se postavila koalice ve složení Antigonos, Ptolemaios a Antipatros. Ten dokonce vytáhl do Asie, ale Perdikka zavraždili jeho vlastní vojáci, než došlo ke střetu. Krateros však mezitím u Helespontu padl v boji s Eumenem, čímž Antipatrovi ubyl další možný soupeř. Roku 321 před n.l. tak vítězové prvního kola v Triparadeisu rozhodli o nových sférách vlivu. Nikoho asi nepřekvapí, že Antipatros získal evropské Řecko. Navíc ovšem získal i titul vrchního správce říše, kterou svoji smrtí uvolnil Perdikkás. Antipatros se poté vrátil do Makedonie, kde ovšem brzy poté, roku 319 před n.l., zemřel. Bylo mu 81 let a zanechal po sobě deset potomků.

2. Kassandros (319 – 297 před n.l.)

Antipatrův nejstarší syn se jmenoval Kassandros a byl Alexandrovým současníkem, v době smrti otce mu bylo 36 let. Jen na máločem se historici a spisovatelé shodnou, ale že Kassandros byl mužem se špatným charakterem, na tom se shodnou všichni. Narodil se roku 355 před n.l. a byl tedy jen o rok mladší než Alexandr, se kterým byl vychováván v kruhu kolem filozofa Aristotela. Kassandros byl neduživé dítě, a ačkoliv se pohyboval v kruzích budoucích generálů východního tažení, sám se anabáze vůbec neúčastnil, což také o lecčem mluví.

Do historie tak vstupuje v roce 323 před n.l., kdy dorazil jako posel svého otce do Babylónu. Poprvé v životě zde viděl běžný perský zvyk, totiž proskynézi, tedy klanění se panovníkovi až k zemi. Kassandros se neovládl a začal se smát, a jak zaznamenal Plútarchos „nemohl se přestat smát, protože byl vychován v řeckých způsobech a nic takového předtím neviděl.“ Alexandr se neovládl a fyzicky napadl Kassandra a byl by ho zabil, kdyby nebylo ostatních. Vztahy obou mužů, nepochybně dost chladné už předtím, to dovedlo k nule, ale Kassandra to nemuselo mrzet dlouho. 10.června 323 před n.l. Alexandr zemřel.

Zmíněný konflikt a jistě i pocit odvržení, který zažíval mezi svými nyní vysoce postavenými vrstevníky, poznamenal také Kassandrův vztah ke králově příbuzenstvu a celkově jeho památce. Byl to právě on, kdo Alexandrovu památku špinil ze všech diadochů nejvíce. Konečně i on sám se až do smrti nemohl podívat na malbu nebo sochu největšího makedonského vojevůdce, protože měl tendence omdlévat.

Možná to bylo i proto, že právě Kassandros býval obviňován z toho, že dosud mladého krále otrávil. Mnozí neviděli jako náhodu fakt, že králova smrt následovala těsně jejich vypjatému setkání a jeho bratr Iollás navíc pracoval u králova jídelního stolu, takže možnosti by tu jistě byly. Velkou příznivkyní teorie o tom, že právě on stál za smrtí jeho syna, byla králova matka, princezna Olympias. Nicméně Alexandr se zřejmě obětí otravy nestal a zemřel z přirozených příčin.

Tak jako tak, Alexandr byl mrtev a Kassandros byl nejstarším synem svého otce, který hodlal převzít to, co mu de facto patřilo už více než jednu dekádu – evropské části říše. Dokázal to vítězstvím v lamijské válce  a smrtí několika dalších možných pretendentů v různých srážkách, takže když Antipatros roku 319 před n.l. umíral, svíral v ruce konsolidovanou moc nad Makedonií a Řeckem.

Všeobecné mínění by asi stálo za myšlenkou, že by svoji říši odkázal svému nejstaršímu synovi a Kassandros s tím asi celkem počítal, ale nestalo se. Regentství nad Alexandrovým mentálně zaostalým bratrem Filip III. a malým synem Alexandrem IV. získal poměrně nevýznamný, ale velmi zkušený důstojník Polyperchón.

Tento krok byl v dobových reáliích naprosto bezprecedentní a stal se tak trochu hádankou i pro současníky. Spekuluje se, že Antipatros považoval svého syna za příliš mladého a nezkušeného (bylo mu 36!), než aby se ubránil ostatních pretendentům, kteří prošli dekádou bojů v Asii. Je také možné, že nechtěl diadochy vyplašit otevřeným zavedením dynastického principu, byť jej všichni ostatní časem také užili. Možná svému synovi prostě a jednoduše nevěřil.

Tak jako tak, Kassandros se stal chiliarchou, tedy zástupcem Polyperchonta, a to mu bylo zoufale málo. Hledal spojence a našel jej v Antigonovi, Ptolemaiovi a Lýsimachovi, satrapovi Thrákie. S touto podporou Polyperchonta vyhnal na Peloponés, kde nebyl nijak zvlášť nebezpečný, zvlášť poté, co byla poražena také jeho flotila. Vypadalo to, že Kassandros nebude mít problémy, když do boje vtáhla poněkud překvapivě Olympias, která sebrala armádu v Epeiru. Proti matce slavného krále se nikdo neodvážil dlouho vztáhnout zbraň a Olympias rychle postupovala, až zajala Filipa III., kterého nechala roku 317 před n.l. zavraždit. Roztočila pak kolo šílených odvet proti Kassandrovým přívržencům, které ovšem byly tak přehnané, že se veřejné mínění otočilo proti královně. Její vojáci začali dezertovat a Olympias byla záhy obležena v Pydně, kde byl její osud po pádu jediného spojence Eumena v Asii zpečetěn. Mladý král, Alexandrova manželka Roxanna a Olympias se nedočkali pomoci a museli kapitulovat (316 před n.l.). Olympias pak násilně zemřela, snad byla ukamenována příbuznými těch, které nechala popravit. Z vládnoucí rodiny tak zůstal jen Alexandr IV., kterému bylo teprve sedm, a jeho matka.

Byli internováni v Amfipoli, kde hráli role politické figurky, než Kassandros naznal, že už nejsou užiteční a roku 310 před n.l. je nechal popravit. Malému Alexandrovi nebylo ještě čtrnáct a jeho matce bylo třicet. Kassandros tak dokonal svoji odplatu na rodině Alexandrově, kterou dokázal kompletně vyhladit a jako regent žen a dětí se tak úplně neosvědčil. O to ale nešlo, šlo o reálnou moc. A tu Kassandros od roku 316 před n.l. měl nad celou Makedonií i Řeckem s výjimkou Peloponésu, kde nechal živořit Polyperchonta.

Aby ještě posílil svoje postavení, vzal si Kassandros za ženu Thessaloniku, Alexandrovu nevlastní sestru a jednu z mála přeživších členů vládnoucího rodu. Jeho moc byla časem tak pevná, že se roku 305 prohlásil makedonským králem a vzhledem k tomu, že měl tři syny, jistě věřil, že založil vládnoucí dynastii, která vytrvá staletí. Nestalo se.

Krátce po svém prohlášení králem se na říši vrhl Antigonos se svým synem Demétriem a docílili značných úspěchů. Kassandros nabídl potupný mír, ale byl odmítnut, Antigonos chtěl úplné vítězství. Jelikož rovnováha moci v helénských královstvích by byla zničena, podařilo se Kassandrovi postavit proti Antigonovi Lýsimacha, Seleuka a Ptolemaia a nakonec starého válečníka v bitvě u Ipsu porazit a zabít. Kassandros se ovšem bitvy zřejmě nezúčastnil. Jeho postavení bylo nyní definitivně zabezpečeno, byť se musel potýkat s nezmarem Demetriem Poliorketem, který vyvázl z porážky u Ipsu a zachytil se právě v Řecku. Než jejich střet mohl někam zamířit, Kassandros roku 297 před n.l. zemřel. Bylo mu 58 let. Zemřel na edém a jeho vnitřnosti byly údajně úplně rozložené a prolezlé červy, což bylo bráno jako boží trest za jeho politické vraždy Alexandrovy rodiny.

Abychom Kassandra jen nepomlouvali, je třeba říci, že se mu dařilo v ekonomice, kterou dokázal ve vyčerpané zemi slibně nastartovat, a proslul jako zakladatel měst. Nechat obnovit Théby, které srovnal se zemí Alexandr, postavil město Kassandreia a nejvíce pak proslul jeho projekt nového města, které nese jméno jeho manželky a dnes je druhým největším sídlem v Řecku – jde o Soluň neboli Thessaloniku.

3. Kassandrovi synové (297 – 294 před n.l.)

Kassandros po sobě zanechal tři syny. Nejstarší z nich vstoupil na trůn jako Filip IV., ale po velmi krátké době zemřel z přirozených příčin na vnitřní chorobu, podobně jako jeho otec. Jeho nástupci se stali společně jeho mladší bratři Alexandr V. a Antipatros II. Jak už to v historii bývá, spoluvládnutí dvou bratří nedopadlo nejlépe. Antipatros zavraždil svoji matku a vyhnal Alexandra. Ten se obrátil na pomoc do Epeiru a k Demetriovi Poliorketovi. Spojenci vyhnali pro změnu Antipatra, který utekl k Lýsimachovi, který ho nechal zavraždit. Alexandr byl pak zavražděn Demetriem, který po něm převzal královskou moc a založil dynastii novou.

Antipatrovská dynastie se pak ještě kratičce na trůn vrátila na začátku sedmdesátých let, ale její moc byla poté definitivně zničena a byli to potomci Antigona a Demetria Poliorketa, kdo dovedl Makedonii až do římského područí.