Antický svět 

Segovia patří k nejznámějším archeologickým památkám celého Španělska a nachází se na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Bývalo to relativně malé původně keltiberské město ležící na izolovaném kopci na římské silnici spojující větší sídla Emerita (Merida) a Caesaraugusta (Zaragoza), dnes jej najdeme spíše podle toho, že se nachází velmi blízko metropoli Madridu. Přes svoji relativní nevýznamnost bylo město vybaveno velkolepým akvaduktem, který se v dobrém stavu dochoval dodnes.

Nejznámější akvaduktový most je ovšem samozřejmě jen malou částí celého díla (tvoří asi pět procent celé trasy), které přivádělo vodu ze vzdálenosti celkem sedmnácti kilometrů. Zdrojovou oblastí čerstvé vody byla Rio Frío, což je říčka tekoucí nedaleko od Segovie. Římané sice preferovali kvůli snížení rizika kontaminace jiné zdroje než řeky, ale zde to nebylo možné. Proto byla říčka ve výšce 1255 metrů navedena na akvadukt, který o patnáct kilometrů dále ústí do města ležícího o dvě stě metrů níže.

Z řeky se voda sbírala do nádrže známé dnes jako El Caserón (Velký dům). Nádrže se ve španělštině označují termínem desarenador, což znamená něco jako odpískovač. Pro správnou funkci akvaduktu bylo nutné oddělit sedimenty nejen kvůli kvalitě vody, ale také proto, že měkká voda pocházející z žuly rozkládala cementové spáry na spojích žulových koryt a ty tak ztrácely odolnost vůči protékání. 

Z Caserónu šla voda dále kanálem do druhé vodní věže pojmenované Casa de Aquas. Zde se též přirozenou cestou ukládaly usazeniny a písek, načež voda pokračovala dále k Segovii. K městu se dostala na skalnatém výběžku Postigo a pokračovala nejznámější sekcí, akvaduktovým mostem do samotného centra. Zde na šestimetrových základech stojí dobře viditelné mistrovské dílo římského civilního inženýrství.

Akvadukt v Segovii je nejzachovalejším ze stovek římských akvaduktů. Je proto trochu paradoxní, že o něm nevíme z antických dob skoro nic. Dlouhá léta byla doba jeho stavby pouze předmětem ničím nepodložených spekulací a více či méně odborných odhadů, které se nakonec více méně shodly na tom, že vznikl někdy na konci prvního století, během vlád Claudia, Domitiana, Nervy nebo Traiana. Archeologický průzkum z roku 2016 datuje stavbu akvaduktu někam k roku 112, ale je možné, že k dokončení došlo až za Hadriana.

Klíčová část akvaduktu, most, je dlouhá 823 metrů a klene se ve výšce až 29 metrů přímo nad centrem starověkého města na celkem 119 obloucích a 120 pilířích. Všechny oblouky jsou postaveny nasucho, tedy bez použití cementu nebo jiných pojiv, které by držely 20400 žulových bloků jinak než silou gravitace. Oblouky byly stavěny tak, že se nejdříve umístila výdřeva, na ni se nakladly žulové bloky a poté byla výdřeva odstraněna. Na stavbu bylo použito 7500 krychlových metrů žuly s celkovou váhou 20 000 tun. Největší blok vážil dvě tuny a vcelku běžně se používaly tunové kusy. Je zajímavé, že materiál nebyl těžen v nějakém blízkém lomu, ale pravděpodobně byly užity žulové bloky volně ležící v krajině.

Na náměstí Plaza Azoguejo je monument viditelný asi nejlépe a většina fotografií pochází právě odsud. Nejlépe odsud vyniká celkem 75 jednoduchých a 44 dvojitých oblouků, které zde akvadukt tvoří. Akvadukt pak dále pokračoval zřejmě podzemní cestou, která byla nedávno naznačena na chodnících Segovie, ale o konkrétní distribuci vody už kvůli přestavbám města asi nezjistíme mnoho.

Voda tekla v korytě v horní části akvaduktu korytem ve tvaru U o profilu 0,46 x 0,55 metru, což dodávalo městu 1800 – 4500 kubických metrů čerstvé vody denně.

Akvadukt sloužil svému účelu bezmála dvě milénia, ačkoliv bylo pochopitelně nutné jej průběžné opravovat, díky čemuž některé oblouky akvaduktu ztratily římský ráz. Velká oprava byla potřeba hlavně poté, co Maurové roku 1072 akvadukt silně poškodili a na repasi čekal až do patnáctého století, kdy jej nechali opravit – mimochodem archeologicky dost citlivě a z původního materiálu – Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský. Fakt, že akvadukt nebyl rozebrán na stavební materiál pro četné okolní světské i sakrální stavby i přes nutnou a nákladnou průběžnou údržbu, svědčí nejlépe o faktu, jak užitečný pro obyvatele byl. Akvadukt přestal sloužit někdy ke konci devatenáctého století. Ve století dvacátém jej silně narušila doprava, která byla vedena rušnou křižovatkou přímo mezi oblouky, ale od roku 1992 zde platí zákaz vjezdu a po sérii rekonstrukcí je akvaduktový most možná v nejlepším stavu od doby svého vzniku. 

Na závěr dovolte stručnou vsuvku – Segovia vedle akvaduktu nabízí i řadu dalších historických památek. Místní hrad zřejmě docela dobře znáte, ačkoliv jste o Segovii nikdy neslyšeli – sloužil jako vzor pro zámek Popelky Walta Disneyho.

Čtěte také: Pont du Gard

Zdroje:  

http://www.romanaqueducts.info/aquasite/segovia/index.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Aqueduct_of_Segovia

https://www.ancient-origins.net/ancient-places-europe/segovia-aqueduct-0012747

https://www.youtube.com/watch?v=uKHRXY2UAKk