18. 3. 2020
Antoninovský mor 165 - 180 n.l.
Antoninovský mor sužoval římskou říši v letech 165 - 180 a možná náhodou, možná nikoliv, vymezil zenit moci Impéria. Vyžádal si obrovské lidské, ekonomické, vojenské i morální důsledky.
1. Úvod
Pokud vnímáme historii a sílu říší minimálně do jisté míry jako dějiny demografie, patří antoninovský mor k nejdůležitějším zlomům za celou historii Říma. Epidemie „moru“ stála život odhadem pět, deset nebo i patnáct milionů obyvatel antické říše, zlomila vaz nejlepším jednotkám armády a v některých regionech si vyžádala životy až třetiny obyvatelstva se všemi ekonomickými a demografickými dopady. Započala epochu postupného pádu dosud všemocného Říma. Pojďme se nyní podívat na to, co antoninovský mor byl a jaké byly jeho dopady.
2. Vznik epidemie
První vlna epidemie přišla do Impéria po roce 165, kdy se z Blízkého Východu po vítězné válce s Parthy vracely legie pod velením spolucísaře Lucia Vera a do říše zavlekly zřejmě zcela novou chorobu, na kterou nemělo obyvatelstvo prakticky žádné protilátky. První známky choroby zaznamenala armáda při obléhání Seleucie na Tigridu v zimě 165/166 n.l. a po návratu jednotek na římské území a zpět do svých posádek se choroba bleskově rozšířila do většiny provincií. Vedle východu silně utrpěly také Galie a Porýní, přičemž ve všech třech případech šlo o centra těch nejlepších jednotek celé armády.
Do roka byla epidemie v Římě, kde hubila na dva tisíce lidí denně, roku 169 ji podlehl Lucius Verus a trvala minimálně do smrti Marca Aurelia o dalších jedenáct let později, přičemž další vlně patrně stejné choroby čelil Řím ještě za Commoda roku 189.
3. Galénos a určení choroby
Je trochu štěstím v neštěstí, že právě v době moru působil největší antický lékař Galénos (celá epidemie se také někdy označuje jako galénovský mor), který byl osobně přítomen propuknutí epidemie v Římě v roce 166 a poté i mezi jednotkami s posádkou v Aquileji na přelomu let 168 a 169 a jednal přímo z pověření císařů jako "epidemiolog" říše. Mor evidentně na lékaři zanechal značný dojem, neboť zmínky o něm jsou rozeseté všude po jeho hojných spisech, nicméně opravdu podrobný popis moderního rázu nám zachován samozřejmě není. Přesto musíme Galánovy poznatky brát vážně, vždyť měl nejlepší přístup k chorobě a jejímu působení.
Galénos ve spisu Methodus Medendi popisuje příznaky šířící se choroby. Šlo o horečku, kašel, průjem, zvracení, žíznivost, záněť hltanu a kožní vyrážka, někdy suchá a někdy nikoliv, kterou Galénos spojoval s devátým dnem průběhu choroby a která se při přežití jizvila. Galénos také zaznamenal, že průjem býval načernalý, což naznačuje gastrointestinální krvácení, a kašel způsoboval zápach z dechu. Nemoc trvala asi dva týdny a ti, kdož přežili, získali imunitu na její další působení.
Jak vidíme, o průběhu choroby nejsme informováni úplně adekvátně, nicméně i tak se většina kapacit shodla na tom, že šlo pravděpodobně o introdukci choroby známé jako pravé neštovice do dějin lidstva nebo minimálně Evropy.
Pravé neštovice nejsou z dnešního pohledu žádným strašákem, ale ještě v průběhu dvacátého století zahubily 300 – 500 milionů lidí a v roce 1967 jim podlehly dva miliony lidí. Jde o virové onemocnění, které se dobře šíří díky vysoké virulenci, na nakažení člověka stačí jen velmi malé množství viru. Ve smrtelnější formě variola maior pak smrtnost dosahuje zhruba třiceti procent.
Galénem zaznamenané příznaky na chorobu nicméně přesně nesedí, některé symptomy jsou navíc, jiné chybí. Stejně tak z epidemiologického hlediska by dávalo smysl, aby se následně epidemie vcelku pravidelně opakovaly, což z nám známých záznamů není dochováno, další epidemie velkého rozsahu se objevila až roku 249, šlo o tzv. cypriánský mor, který dokreslil krizi říše ve třetím století.
Je také dobře možné, že mohlo jít o epidemii spalniček (jde opět o virové onemocnění šířící se kapénkami a kožním projevem, nicméně podle nových zjištění ke vzniku spalniček mělo dojít kolem roku 500, tedy mimo zkoumanou dobu), případně o pandemii chřipky nebo spíše nějaké krvácivé horečky možná z rodiny filovirů (mezi ně patří například ebola), tyfus nebo pravý mor. Jednoduše řečeno, původcem si nejsme jisti, stejně jako v případě dalších starověkých epidemií. Vzhledem ke značné devastaci populace lze každopádně předpokládat, že šlo o chorobu zcela novou nebo přišedší po opravdu mnoha dekádách, neboť evidentně smrtnost byla obrovská a přirozená imunita obyvatelstva minimální. Více o otázce, kdo byl vlastně původcem antoninovského moru, nám snad řeknou nové vědecké přístupy k celé věci.
4. Původ epidemie
Kde se epidemie vlastně vzala? Přesnou odpověď znají jen legendy. Podle jedné ji vypustil osobně Lucius Verus, když v Seleucii otevřel zapečetěnou hrobku. Druhá obviňovala římského vojáka, který měl nemoc vypustit ze zlaté nádoby v Apollonově chrámu v Babylóně. Ammianus Marcellinus pak napsal, že za vznikem epidemie je svatokrádež a násilný vstup do chrámu, zatímco jiní obviňovali křesťany. A teď pojďme trochu blíž pravdě.
Ve světle dnešních událostí je zajímavé, že historici spekulují, že také tato epidemie mohla pocházet až z Číny, kde o podobné události existují ne zcela jasné záznamy z doby dynastie Han, kdy východoasijskou zemi postihly v letech 151, 161, 171, 173, 179, 182 a 185 podobné epidemie. Jedna z teorií hovoří, že na římský východ mohlo epidemii zavléct římské poselstvo, které se dostalo až do severního Vietnamu a které zastupovalo císaře jménem Andun – mohlo jít o Antonina Pia nebo také Marca Aurelia. Nicméně jistota samozřejmě nepanuje, epidemie mohla být zavlečena obchodními cestami nebo z Číny nemusela pocházet vůbec a mohla přijít do obou říší odněkud ze střední Asie.
5. Dopady epidemie
Epidemie velmi zřetelně nezasáhla jen Římskou říši, ale díky hustému městskému a posádkovému osídlení sklidila více než za Rýnem a Dunajem v barbaricu. Marcus Aurelius strávil posledních třináct let svého života v podstatě nekonečnou válkou s různými nájezdníky v Podunají, kterými čelil se slábnoucími silami své armády. Konečně trvalo mu celé dva roky, než vůbec sesbíral dostatečně silné vojsko na to, aby mohl přejít do ofenzivy – a to ještě musel rekrutovat opravdu každého schopného boje. Jeho armáda díky těsným posádkám, častým společným přesunům a vyčerpávajícím bojům trpěla asi nejvíc ze všech sociálních složek impéria. A byť to není jisté, je možné, že moru nakonec na samém konci epidemie podlehl i sám císař.
Škody na ekonomice jsou těžko vyčíslitelné. Jisté je, že právě v době, kdy rapidně rostly imperiální výdaje na správu provincií i armády, došlo k razantnímu výpadku lidské síly, která musela ovlivnit zemědělskou i řemeslnou produkci, která byla zkrátka závislá na počtech. Ti, kteří přežili, pak požadovali vyšší mzdu, což znamenalo vyšší náklady, dražší produkty a méně peněz vybraných na daních.
Demograficky se odhaduje, že zemřelo zhruba deset procent imperiální populace, primárně zřejmě v hustě zabydlených oblastech a ve vojenských posádkách, byť kněz Paulus Orosius v pátém století psal, že choroba v Itálii i evropských provinciích zcela vyhladila celá města i vesnice. Pokud platí informace, že smrtí končila asi čtvrtina nemocných, chorobou se nakazila skoro polovina římská populace. Jiíné odhady pak praví, že římské obyvatelstvo před morem čítalo 60 – 70 milionů obyvatel. Po něm bylo impérium ochuzeno o čtvrtinu až třetinu obyvatelstva, tedy nějakých patnáct milionů mrtvých. V případě, že zemřela desetina římské populace, šlo o zhruba poloviční počet. Jde nicméně o velmi neotesané odhady.
Pocit dlouhodobé bezmocnosti pak přinesl také změny v náboženské oblasti, kde se mnohem více rozšířilo náboženství spoléhající na štěstí v životě po životě pozemském, totiž křesťanství.
Jisté je, že po roce 180 sice antoninovský mor odešel (minimálně na několik let), ale říše definitivně ztratila sebevědomí a dynamiku a začala mocensky, vojensky, kulturně i demograficky ztrácet otáčky. Z konstantní sestupné křivky ji pak dokázali vyvést jen ti nejlepší císaři – a to vždy jen na krátký čas.
6. Marcus Aurelius o moru (Hovory k sobě IX/2)
"Znamením zvláště ušlechtilého člověka by bylo, kdyby se loučil se životem, aniž vůbec okusil lži, všelikého pokrytectví, prostopášnosti a domýšlivosti. Na druhém místě nejlepším odchodem by bylo, kdyby opouštěl život, když si tyto neřesti zošklivil. Či chceš raději setrvávat ve své špatnosti a už tě ani zkušenost nepřiměje utíkat před tímto »morem«? Neboť zkáza duše je mor mnohem horší než mor ze špatného podnebí a náhlých změn ovzduší kolem nás; neboť toto je mor pro živočichy, pokud jsou živočichy, ono však pro lidi, pokud jsou lidmi."
Zdroje:
https://virologyj.biomedcentral.com/articles/10.1186/1743-422X-7-52
https://en.wikipedia.org/wiki/Antonine_Plague
https://en.wikipedia.org/wiki/Smallpox
https://www.ancient.eu/Antonine_Plague/
https://aeon.co/ideas/how-climate-change-and-disease-helped-the-fall-of-rome
https://study.com/academy/lesson/the-antonine-plague-history-start-spread-facts.html
https://www.academia.edu/34889977/The_Antonine_Plague
Marcus Aurelius: Hovory k sobě.