Antický svět 

Úvod

Nejslavnější generálové antického Říma byli už půl tisíciletí po smrti, když přišel na svět mimořádný vojevůdce doby, která po zániku Západořímské říše hledala nového vůdce a nové hodnoty. Poslední triumfátor a muž, který dobyl pro svého císaře Iustiniana Afriku a Itálii, napsal jeden z velkých příběhů pozdní antiky. Pojďme si byzantského generála představit. 

Flavius Belisarius patří k mužům, o jejichž raném životě nevíme s jistotou prakticky nic. Narodil se někdy kolem roku 505 v opevněném městečku Germane v dnešním Bulharsku, na pomezí antické Thrákie nedaleko neslavně proslulé Adrianopole. Belisarius přišel na svět do nikoliv aristokratických poměrů ilyrské nebo thrácké rodiny mluvící latinsky, nikoliv řecky, jak se prosazovalo v horních vrstvách společnosti. Když dosáhl dospělosti, stal se členem císařské osobní stráže, což byla vždy dobrá šance pro cílevědomého muže. Belisarius se jí dokázal chytit.

Rychle karierně postupoval a získal si osobní pozornost císaře Iustina I. i jeho synovce Iustiniana. Jako inovativní mladý důstojník dostal svolení zformovat zbrusu nový pluk řadící se k osobní stráži, ale reálně fungující jako elitní armádní jednotka. Pluk čítal 1500 mužů, které si osobně vybral Belisarius, trvaje na tom, aby se zde neobjevovali vojáci, propuštění otroci a tak dále, ale pouze ambiciózní svobodní muži. Elitní pluk, bucellarii, se skládal z těžce obrněných jízdních vojáků vyzbrojených kopím, dlouhým mečem spatha a kompozitním lukem. Taková jednotka byla všestrannou zbraní – mohla útočit jako klasická těžká jízda, ale taktéž byla schopná účastnit se přestřelek s jízdou lehkou. Smysl celé jednotky byl celkem jasný – měla se stát jádrem armády a měla zkombinovat výhody obou obávaných jízdních nepřátel – těžce vyzbrojených Gótů a lehce vybavených Hunů. Bucellarii pak na bojištích vykonali pro Konstantinopolis mnoho dobrého.

První východní tažení

Císař Iustinus zemřel roku 527 a na trůn usedl Iustinianus I., muž, který se měl stát doslova osudovým partnerem mladého generála. Tomu bylo teprve něco málo přes dvacet let, ale čtyřiačtyřicetiletý císař mu neváhal hned svěřit velení nad východní armádou, která se potýkala se silami sasánovské Persie.

Belisarius se rychle etabloval a prokázal se jako velmi nadaný velitel polní armády, schopný dobře manévrovat a díky svým taktickým vlohám porážet silnějšího nepřítele. Stálé boje na východní hranici patřily už více než půltisíciletí ke koloritu antických dějin a dlouholeté nerozhodné boje neprospívaly ani jedné straně. Přesto se stále opakovaly a novopečený velitel na křest ohněm nemusel dlouho čekat. Peršané vyslali roku 530 padesátitisícovou armádu k městu Daras v dnešním jižním Turecku, kde se jim do cesty postavil Belisarius s přibližně polovičními silami. Ačkoliv v těžké nevýhodě, rozhodl se nabídnout Peršanům bitvu před samotným městem. 

Belisarius si dobře připravil bojiště, když vykopal řadu příkopů a pastí na perskou jízdu a nespolehlivou pěchotu umístil do středu formace ve stínu městských hradeb, aby jí znesnadnil možný útěk na maximum a zpevnil její pozice dle možností. V řadách Belisariových mužů bychom našli také domácí jízdu, ale také specifické jednotky hunských  jízdních lučištníků nebo herulských spojenců, které se měly proslavit později v Africe. Zálohu Belisaria tvořil Dvorský pluk, kterému velel jeho přítel z dětství Jan z Arménie, další z osob, které se později proslavily v Africe. 

Po dvoudenním kočkování střelců a průzkumných jednotek se bitva dala do proudu. Peršané zaútočili na byzantinské levé křídlo, které sice couvlo, ale zachránil je zásah elitních Hunů a protiútok Herulů vedených Farasem. Peršané vzápětí navázali útokem na byzantinské pravé křídlo a ten probíhal velmi podobně, ačkoliv jej vedla elitní pěchota Nesmrtelných. Byzantinci sice couvli od příkopů, ale zásah Dvorského pluku obnovil pořádek, uvedl perské křídlo na útěk a stál perskou armádu 5000 padlých. Bitva tím skončila taktickým vítězstvím Belisaria, ale strategickým patem, protože Belisariova vojska neměla sil na pronásledování prchajícího nepřítele. Ten utrpěl ztrátu vyšší než 8000 mužů, byzantské ztráty nejsou známy, ale byly řádově menší. 

Peršané po porážce kampaň nevzdali a pokračovali v tažení dále. Belisarius se jim tak musel postavit znovu v jedné ze svých nejtěžších bitev u Callinicu (19.dubna 531) v Sýrii, kam Peršané přesunuli svůj útok. Tentokrát se setkala dvě vojska o stejné síle dvaceti tisíc mužů. Peršané celou tuto sílu sesbírali v jednotkách jízdy, Belisariovy síly byly kombinované. Vojevůdce vytlačil Peršany ze směru jejich pochodu a příliš nechtěl riskovat bitvu, ale jeho muži byli příliš bojechtiví a plní sebedůvěry po úspěších v posledních bojích, a tak byla bitva svedena. A žádná procházka růžovou zahradou to nebyla ani pro jednu stranu, 

Perský vojevůdce Azarethes byl vynikající válečník a svedl skvělou bitvu. Svoje síly rovnoměrně rozdělil na třetiny, zatímco Belisarius opřel své levé křídlo složené z pěšáků o řeku Eufrat, na ně pak navázaly byzantské jízdní síly ve středu formace a na pravé křídlo se postavilo 5000 ghassánovských spojenců. Bitva byla zahájena tradiční přestřelkou, ve které zvítězili díky větru a dovednosti Peršané. Ve zmatku prvního boje pak Azarethes přesunul část své jízdy ze středu na levé křídlo a právě odsud pak velmi prudce udeřil na ghassánovské spojence. Ti byli prakticky okamžitě rozprášeni a utekli tak rychle, že byli obviňováni ze zrady. Spíše však šlo o Belisariovu chybu, neboť si soupeřova manévru vůbec nevšiml, dokud nebylo pozdě. Velitel byzantského středu Ascon se pokusil o protiútok těžkou jízdou, ale ten byl rozdrcen a situace byzantské armády byla bezmála katastrofická, neboť zatímco protivník zůstával v plné síle, Belisariovy síly se změnšily jen na levé křídlo a zálohy, navíc vystavené útoku z vyvýšeného postavení a do nepřipravených pozic. 

Belisarius se navíc ocitl v pasti, kterou si připravil sám, když opřel své levé křídlo o řeku - ta mu nyní bránila v ústupu a se zbytky bojeschopných vojsk byl zmáčknut do relativně malého prostoru. Zde ovšem Belisarius statečně odolával a opakované útoky perské jízdy měly za následek jen rostoucí ztráty na obou stranách. Vyčerpané síly na obou stranách nakonec vedly k ukončení bojů a Byzantinci se stáhli za Eufrat. Bitva u Callinicu byla takticky Belisariovou porážkou, ale strategicky šlo spíše o jeho vítězství - Azarethes nemohl pokračovat v tažení, protože také on utrpěl těžké ztráty. jeho armáda byla vyčerpána a zdecimována a po návratu domů byl zbaven velení i vojenských poct. Belisarius ztratil asi více mužů, jeho armáda byla na měsíce ochromena, ale ubránil území. Strategicky šlo tedy o pat a tomu odpovídal také výsledek celé kampaně - takzvaný Věčný mír uavřený roku 532 zachoval na další léta status quo. 

Mladý vojevůdce si udělal na východě dobré jméno a stal se favoritem ve výběru pro další úkoly. Iustinianus se totiž rozhodl obnovit západní říši a právě Belisarius měl další skoro dvě desetiletí pojmout tento úkol za svůj. 

Africká kampaň

Za výše zmíněné zásluhy byl stále ani ne třicetiletý Belisarius jmenován do čela zámořské expedice, jejímž cílem byla anexe afrických provincií, které dobyli na Římu Vandalové pod Geiserichem  mezi lety 435 – 439. Vandalské království nebylo terčem takové expedice poprvé, ale ta na konci šedesátých let pátého století dopadla katastrofální porážkou římské flotily a tato spojená expedice obou císařství přeznamenala pád Západu. 

Vandalové nebyli nijak lehkým soupeřem. Disponovali velmi schopným námořnictvem a jejich hlavní údernou silou bylo početné a velmi kvalitní jezdectvo. Nicméně jejich nezdolná agresivita se přece jen už otupila stoletím klidného života a jejich království také už nebylo nedobytnou pevností. Přesto však Vandalové z Kartága pořád vládli říši, která budila respekt a jejíž dobytí se mohlo protáhnout na desetiletí.

Vandalské království se lišilo od většiny ostatních germánských panství, která vznikla na troskách Západořímské říše. Ta totiž zpravidla využívala rozvinuté římské správní a církevní aparatury. Vandalové si naopak vše zařídili po svém – stali se elitou svého království, stále hovořící vlastním jazykem a nepřijímající cizince. Vandalové také vyznávali ariánství, odlišný výklad křesťanství než v Římě  nebo Konstantinopoli a křesťané zde byli pronásledováni, což samozřejmě zvyšovalo nevoli ochránců víry v císařském paláci.

Vedením expedice byl pověřen Belisarius. Byl vycházející hvězdou císařské armády a byl si také dobře vědom, že východořímské jednotky najdou v kraji podporu, pokud je vojevůdce udrží na uzdě. Byl také rodilým latinským mluvčím, což v provincii, kde se stále běžně hovořilo latinou, znamenalo jistou devizu. Pro pozdější historiky bylo naopak devizou, že se Belisarius rozhodl místo svého tajemníka svěřit Prokopiovi, který později toto tažení historicky zpracoval a jeho dílo patří k tomu nejlepšímu z celé epochy.

Belisarius dostal k vínku do tažení také vcelku slušnou armádu, byť na úkol, který bylo dobytí celé provincie, nešlo o nic závratného. Deset tisíc pěšáků, pět tisíc jezdců, šest stovek Hunů a čtyři stovky Herulů. Oba poslední národy plnily ve východořímské armádě úlohu jízdních lučištníků a zvláště Hunové se měli brzy stát postrachem, protože jejich styl boje nebyl Vandalům blíže znám a neměli proti nim fakticky obranu. Armádu dopravovalo pět stovek transportních lodí, kterým velel admirál Calonymus z Alexandrie, ochranu zajišťovalo devadesát válečných veslic.

Už samotná doprava vojska na místo určení hrozila katastrofou, protože Vandalové se vypracovali ve velmi dobré námořníky a vládce západního Středomoří a případná námořní bitva by mohla dopadnout podobným fiaskem, jako při více než půlstoletí starém společném pokusu východořímské a západořímské říše o napadení Vandalů.

Belisarius ovšem měl štěstí – Vandalové totiž proti Římanům na moři vůbec nezasáhli, neboť museli hasit vzpouru na Sardinii. Sem se přesunula elita vandalské moci, 120 bojových lodic a 5000 elitních bojovníků, která sice vzpouru rychle udusila, ale nebyla v Africe právě v době, kdy se k ní blížila římská flotila.

Belisariova vojska zažila strastiplný přesun, kterému nechyběl nedostatek větru, epidemie úplavice a další radosti cestování ve starověku. Když flotila  dorazila na Sicílii, která patřila k tehdy spojeneckému ostrogótskému království, donesla se k Belisariovi informace, že jádro vandalské armády je na Sardinii a Gelimer není přítomen v Kartágu. Belisarius na nic nečekal a místo předpokládaného zásobování se okamžitě vydal do Afriky. Tam připlul nikým neobtěžován a vylodil se 240 kilometrů od Kartága.

Někteří velitelé navhovali urychlený přesun loďmo do Kartága, které podle zpráv nebylo řádně chráněno (Vandalové neměli vůbec pěchotu, bojovali výhradně na koních) a které také představovalo jediný opevněný bod v celé Africe, když Vandalové nechali opevnění dalších měst pobořit v obavách ze vzpour. Armáda i loďstvo by tak získaly pevné zázemí, ze kterého by mohly rozvíjet další operace. Belisarius, varovaný podobně pojatou katastrofou z roku 468, se však rozhodl pro pochod podél pobřeží krytý loďstvem. Tak se také stalo, přičemž vojevůdce pečlivě dbal na to, aby vojsko nekořistilo na domorodcích, jejichž podporu potřeboval.

Pochod na sever probíhal tak, že tři míle před jádrem armády jela předsunutá jednotka Jana z Arménie s třemi stovkami jezdců. Šest stovek Hunů pak chránilo levý bok pochodující armády před možností napadení z vnitrozemí, pravé křídlo kryla flotila a zadní voj tvořila Belisariova gardová jednotka.

Vandalský vojevůdce Gelimer byl nepochybně překvapen, ale začal jednat rychle. Sám zaujal postavení ve vnitrozemí, odkud se chtěl ve správnou chvíli vynořit. Jeho bratr Ammatas zatím v Kartágu dával dohromady brannou moc, která se nacházela ve městě a jeho okolí. Gelimer také nechal popravit Hildericha a jeho příbuzné, aby se vyhnul riziku vzpoury a s takto rozdanými kartami se chystal do bitvy.

Desátý den pochodu po vylodění se východořímská armáda přiblížila k místu, kde ležel desátý milník od Kartága. Bylo třináctého září a právě tento den si Gelimer vybral pro komplikovaný zničující úder. Vandalské síly z Kartága měly nejdříve zablokovat postup východořímských sil v soutěskách před Kartágem, poté měl do levého boku udeřit Gelimerův synovec Givamund s dvěma tisícovkami jezdců a zkázu nepřátel měl dokonat sám Gelimer s jádrem armády, který měl udeřit do týla otřesené armády. Plán to byl vynikající, jen trochu náročný na koordinaci.

Belisarius měl v bitvě u Desátého milníku možná víc štěstí než rozumu, protože udělal hodně pro to, aby strčil hlavu do oprátky. Nicméně pomohla mu náhoda a válečné štěstí. To se na něj poprvé usmálo, když gardisté pod vedením Jana z Arménie narazili na nic netušící vandalský předvoj. Obě strany, ač plnily roli průzkumu, byly střetnutím překvapeny, nicméně v následné šarvátce byl zabit Ammatas a Vandalové ztratili odvahu a nechali se třemi stovkami jezdců zatlačit daleko z bojiště. Desetinásobně větší síly se nakonec zastavily až v hradbách Kartága. Gelimerův plán dostal první trhlinu, ale ani jeden z vojevůdců o tomto střetu vůbec nevěděl.

V druhé fázi boje se pokusil Givamund překvapit levý bok východořímské armády, který strážili Hunové. Givamund měl dva tisíce jezdců, takže disponoval více než trojnásobnou převahou. Pln optimismu tedy zaútočil na Huny, kteří ho ovšem zasypali tak tvrdou palbou z luků, že se Vandalové otočili k útěku ještě před tím, než k Hunům vůbec dojeli. Při pronásledování pak Hunové zničili Vandaly do posledního. Ani o tomto střetu se oběma vojevůdcům nic nedoneslo a Gelimer tak mohl nadále věřit tomu, že plán pracuje spolehlivě.

Gelimer nemohl najít nepřítele, takže se potloukal kolem milníku a čekal na zprávu, že v soutěskách došlo k boji. Když se ničeho takového nedočkal, vyrazil přímo k milníku zjistit situaci. Narazil zde na thrácké foederáty, kteří také rekognoskovali terén a kteří byli opět překvapeni existencí nepřítele v blízkosti. Gelimer zaútočil, Thráky snadno vytlačil a Belisariovu jízdu jako celek uvrhl ve zmatek. Nyní stačilo jen zaútočit na Belisariovy síly na jednu nebo druhou stranu a vítězství by se přiklonilo na stranu Vandalů. Nicméně právě v této chvíli se Gelimer dozvěděl o osudu Ammatase a Givamunda a neudělal prostě nic.

Belisarius tak mohl vzchopit své jednotky, připravit je na útok. Útok vytlačil Vandaly z výšin a ti ještě navíc na útěku opět narazili na Huny, kteří je zmasakrovali. Bitva u Desátého milníku skončila naprostým vítězstvím Belisaria, i když ten se o tom dozvěděl až večer, kdy se dostavili Hunové a Jan z Arménie, dosud nezvěstné jednotky. Gelimer nicméně unikl a po stažení vojsk ze Sardinie disponoval pořád ještě značnou silou. Kampaň proto ještě nekončila. Kartágo nicméně Gelimer zachránit nemohl, Belisarius tam dorazil druhý den večer a město bez boje a rabování ovládl. O stupni vandalské sebedůvěry svědčí fakt, že tam našel slavnostní chod nachystaný pro vítěze bitvy – Gelimera.

Belisarius tak vyhrál důležitou bitvu a ovládl metropoli, ale vyhráno zdaleka neměl. Prozíravě nechal opravit hradby města a loďstvo umístil do bezpečí tuniského jezera u Kartága. Gelimer také nelenil. Ze Sardinie dorazil Tzazon a pět tisíc elitních jezdců, byla utužena místní spojenectví a Gelimer také sondoval možnost, že by podplatil Belisariovy Huny, kterým tak vojevůdce už nemohl důvěřovat a musel je ze zásadních bojů vynechat. Belisariovy řady naopak rozšířil generál Cyril, který měl původně dobýt Sardinii, ale našel ji pevně v rukou Vandalů a stáhl se do Afriky.

Když oba vojevůdci posílili své řady a zpevnili své postavení, mohli se znovu utkat. Byl to Gelimer, kdo vytáhl směrem ke Kartágu. Není příliš jasné, proč to udělal, neboť na obléhání nebyl zařízen, ale asi neměl rezervy na protahování války a chtěl svést rozhodující bitvu. Pobořil kartaginský akvadukt  a pokusil se zabránit zásobování města, aby tak vylákal Belisaria k rozhodujícímu střetu. Belisarius hozenou rukavici přijal.

Ke střetu došlo u Tricamaru, necelých padesát kilometrů od Kartága, kde měli Vandalové svůj opevněný tábor. 15.prosince roku 533 se zde Belisarius v čele asi osmitisícové armády střetl s Gelimerem, jehož síly dosáhly počtu 15 000 mužů. Belisarius se rozhodl přes početní nevýhodu pro čistě ofenzivní taktiku, když se zkrátka rozhodl útočit tak dlouho, dokud Vandaly neporazí. Jan z Arménie zaútočil na Vandaly třikrát. Při třetím útoku byl zabit Tzazon a Gelimer se opět sesypal v okamžiku, kdy bitva ještě nebyla zdaleka rozhodnutá. Gelimer ztratil bitvu a v ní pouze osm set mužů. Belisarius odepsal padesátku padlých, mezi nimi i Jana z Arménie, který byl nešťastnou náhodou zabit při pětidenním pronásledování Gelimera vlastními muži.

Rozsahem nevelká šarvátka u Tricamaru v podstatě ukončila africké tažení, Vandalové už neměli síly na odpor a Gelimer se záhy vzdal. Nyní přišel čas sklízet zralé ovoce – byly vyslány oddíly na Sardinii a Korsiku, byly získána Mauretánie, Baleárské ostrovy, jakož i pevnosti Septem a Gabira, které strážily Gibraltsrský průliv a území v Tropolitaně. Vzhledem k nasazeným silám to byl obrovský úspěch.

Na druhou stranu je třeba říct, že africké tažení nepatřilo k něčemu, na co by měl být Belisarius jako vojevůdce obzvlášť hrdý. U Desátého milníku se o tom, že vyhrál, dozvěděl až dlouho po bitvě, u Tricaramu zase nedokázal zastavit své muže od loupení a stačilo málo, aby Vandalové vrátili úder. V obou bitvách se mu rozpadla bitevní sestava a zkušenější velitel by jeho nesnází jistě využil lépe. Gelimer však takový nebyl.

Italská kampaň

Byla-li Belisariova africká kampaň příkladem rychlé a úspěšné anexe cizího území, kampaň proti Ostrogótům se naopak stala příkladem táhlé, skoro až zákopové války, která sice přinesla územní zisky, ale ty nebyly adekvátní nákladům a stavu získaného regionu. Ostrogótské války totiž trvaly skoro dvacet let...a krátce po jejich skončení vpád Langobardů velkou část východořímských územních zisků navíc anuloval. Ale po pořádku,

Iustinianus vyšel z africké kampaně jako velký vítěz, kořist byla značná, africká obilnice byla obnovena, takže není divu, že se císař rozhodl ve své snaze o restituci říše pokročit o krok dále. Geograficky jasnou volbou pro další tažení pak bylo území Apeninského poloostrova, který z větší části ovládal kmen Ostrogótů, velkých jezdců a obávaných nepřátel císařství už po několik staletí. Jistá část Itálie, totiž hlavně ostrovy v jejím okolí, zůstaly po pádu Vandalů bez pána a byzantský úder do Itálie navíc mohl nabýt klešťového charakteru, neboť ke slovu se měla dostat i balkánská armáda, která měla znovudobýt Dalmácii.

Pokud ovšem císař očekával další bleskové tažení, měl se ve svých nadějích rychle zklamat. Ostrogótské války trvaly skoro dvacet let a nabitá území nezůstala v rukou říše nadlouho, kořist ze zdevastované země byla malá a průběh války nebyl prost vypjatých momentů. 

Ostrogóti získali Itálii na Odoakarovi jako spojenci východořímské říše, když se císař Zeno rozhodl, že použije jedny barbary na druhé a sám ze střetu vyjde jako vítěz. Ostrogóti pod Theodorichem Velikým skutečně Itálii získali a formálně jednali jako foederati východořímské říše. Byly zde zachovány úřady a minimálně titulárně Theodorich uznával nadřazenost Konstantinopole, ale reálný vliv říše na dění v Itálii se rovnal nule.

Když Theodorich Veliký roku 526 zemřel, zanechal říši svému pravnukovi Athalarichovi, který byl dítětem, takže regentskou vládu vykonávala jeho matka Amalasuntha. Ta měla dobré klasické vzdělání a svého syna učila římským mravům, což se setkalo s nepřízní Gótů. Spory rostly a byly spojeny také s náboženskou otázkou, neboť Ostrogóti byli Ariáni, zatímco italské obyvatelstvo vyznávalo chalkedonské křesťanství.

Amalasuntha dokázala udržet zemi na okraji vzpoury skoro deset let, ale roku 534 její syn zemřel a když se královna svoji přízeň pokusila přenést na Theodahada, ten ji využil a na počátku roku 535 nechal popravit. Jelikož Amalasuntha byla chráněnkou Iustiniana, byla roztržka na světě, krytá samozřejmě také ochranou zájmů správného křesťantství. Casus belli byl na světě a válka vypukla v podstatě vzápětí.

Vedením výpravy byl pověřen Belisarius a ten úvodem celého tažení provedl vcelku zřejmý krok. Vylodil se na Sicílii, která ležela mezi nově získanou Afrikou a samotnou Itálií a jejíž obyvalstvo bylo prořímské. Do konce roku si ostrov podmanil, když na odpor narazil jen při dobývání pevnosti Panormus (Palermo). Odtud se pak mohl snadno odrazit do samotné Itálie.

Druhou větví Iustinianova tažení byly boje v Dalmácii. Tam vojevůdce Mundus nejdříve také snadno získal provincii včetně hlavního města Salona (u Splitu). Gótské posily dokázal Mundus také rozprášit, ale při pronásledování nepřítele padl a jeho armáda ustoupila. To, čeho vojevůdce dosáhl, tak přišlo vniveč a ve východořímském držení zůstala jen Salona. Gótský král Theodahad měl v úmyslu kapitulovat, ale po zprávách o zvratu v Dalmácii se rozhodl pokračovat ve válce. Ta měla trvat skoro dvacet let. 

Iustinianus se rozhodl pokračovat v ofenzivě. Belisarius se přeplavil do Itálie a nový magister militum per Illyricum Constantianus získal Dalmácii, když se gótská armáda musela překotně stáhnout do Itálie, aby ji bránila před sicilským vojskem. Belisarius na jaře přeplul do Itálie a dobyl Rhegium, načež až do listopadu obléhal Neapol a po jejím dobytí se vydal do Říma, který získal bez boje na konci roku 536. Vypadalo to, že gótská válka skončila, ale zvraty k tomuto střetu patřily a příběhu zdaleka nebyl konec. Ostrogóti se totiž velice rychle vzchopili a převzali iniciativu tam, kde by Vandalové odpadli.

Ostrogóti se rozhodli zbavit Theohadada, který se v těžké době výrazně neosvědčil a novým králem se stal Witiges. Ten opustil Řím a stáhl se do Ravenny, kde si vzal za ženu jedinou dceru Amalasunthy jménem Matasuntha, čímž potvrdil svůj královský nárok. Witiges posbíral vojsko, které početně převyšovalo východořímskou Belisariovu armádu a vytáhl na Řím. Jelikož Belisarius nemohl riskovat polní bitvu, musel se stáhnout do Říma a opevnit se zde. První obléhání Říma trvalo celý rok, od března 537 do března 538. Čítalo samozřejmě řadu střetnutí, ale Ostrogótům se nepodařilo město dobýt a sami čelili těžké zásobovací situaci. Ta se ještě zhoršila, když Belisarovi přišly jízdní posily, které vyslal plundrovat italský venkov a které mimo jiné dobyly Ariminium (Rimini), které se nacházelo necelý den pochodu od Ravenny. Poté musel Witiges odléhání vzdát a stáhnout se na sever.

Po cestě posílil posádky měst a obrátil se proti Ariminiu, které správně považoval za největší hrozbu. Belisarius město nejdříve obsadil elitní kavalerií, kterou měl v úmyslu vystřídat pěší posádkou, která se na úkol samozřejmě hodila mnohem lépe. Velitel jízdní jednotky však odmítl uposlechnout rozkaz a zůstal ve městě. To se záhy dostalo do potíží, neboť mělo málo zásob.

Právě v té době do Itálie v čele herulských posil přibyl nový výrazný velitel, eunuch Narses, který se okamžitě s Belisariem pohádal o dalším vedení války. Zatímco Narses preferoval přímý postup proti Ravenně, Belisarius chtěl razit opatrnější postoj. Obležení posádky v Ariminiu však tak jako tak donutilo generála jednat. Belisarius rozdělil armádu na tři části a chtěl ostrogótské vojsko chytit do kleští pevného obklíčení. Witiges se ovšem o plánu dozvěděl, opustil obležení a stáhl se do nedobytné Ravenny.

Jelikož Belisarius byl donucen použít plán Narsa, považovala řada velitelů tento triumf bez boje spíše za Narsův a jeho postup za správný. Už tak špatné vztah obou velitelů se dále vyostřily a ve výsledku tak dříve jednotná armáda byla rozdělena a následovala rozkazy dvou vojevůdců, kteří své kroky nekoordinovali a vedli každý svoji válku. Oba sice zpočátku sbírali úspěchy a dobývali města ve střední Itálii, ale skutečně nebezpečí leželo přece jen jinde. Neobratnost tohoto systému pak vyplula na povrch při obléhání Mediolana (Milán).

Mediolanum bylo už dlouho druhým největším a druhým nejvýznamnějším italským městem. Jako takové samozřejmě bylo stále pod silným římským vlivem, takže není divu, že obyvatelé Mediolana poslali dopis, ve kterém žádali Belisaria o ochranu. Generál do oblasti poslal tisíc mužů, kteří si město i jeho okolí snadno podrobili. Witiges požádal o pomoc Burgundy, kteří poslali deset tisíc mužů, kteří ve spojení s Ostrogóty oblehli Mediolanum a další městečka a posádky v okolí. Mediolanum na obléhání vůbec nebylo připraveno, mělo nedostatek zásob a také posádka byla velmi slabá, neboť z tisícovky původních obránců jich řada odešla bránit další sídla. Belisarius vypravil posily, ale jejich velitelé se rozhodli čekat na posily od Narsa, který odmítl nějaké poslat. Město se bránilo až do března 539, ale nakonec bylo vyhladověno. Vojáci odešli se ctí, ale civilní obyvatelstvo Gótové a Burgunďany pobili a město samo bylo zničeno, aby se už nemohlo stát citadelou odporu. Systém východořímského velení zde ukázal svoji nesmyslnost, neboť Mediolanum padlo zbytečně.

Na to zareagoval také Iustinianus, který Narsese odvolal a vrchním velitelem italských vojsk jmenoval Belisaria. Ten však už čelil trochu jiné situaci. Na podporu Ostrogótům přicházely další kmeny, které velmi dobře cítily, že v případě porážky gótské armády bude řada na nich. Vedle už zmíněných Burgundů se do nové aliance připojili také Frankové. Witiges navíc podnikl významný diplomatický krok, když oslovil perského krále Chosroa II., aby zaútočil na východořímskou říši. Perský král souhlasil, ale než podnikl potřebné přípravy, bylo pro Witiga už pozdě. Belisarius totiž vytáhl směrem na Ravennu, aby jejím pádem celou válku ukončil.

K pádu Ravenny musel dobýt dvojici pevností Auximum a Faesulae. Když Belisarius obléhal Auximae, přiblížili se Frankové, kteří poněkud překvapivě zaútočili nejdříve na Góty, kteří v překvapení uprchli. Poté Frankové pod svým králem Thaudebertem I. zaútočili také na Belisaria, který musel ustoupit až do Toskánska. Frankové však svým vpádem nerozhodli zhola nic – jejich výpravy stihla epidemie úplavice a po těžkých nebojových ztrátách se museli vrátit za Alpy. Válka se tak vrátila tam, kde byla a obě pevnosti do listopadu 539 padly do Belisariových rukou.

Belisarius si tak vyčistil zázemí a pokračoval na Ravennu. V Adriatiku hlídkovala císařská flotila a Belisariova vojska zmáčkla město z pevniny. Zdálo se, že pád Ravenny je jen otázkou času, ale perské nebezpečí už nemohlo dále čekat a Iustinianus potřeboval armádu na východě. Nabídl proto Ostrogótům výhodné podmínky míru. Měli si nechat všechny země na sever od řeky Pád, jižní oblasti měly připadnout Konstantinopoli. Belisarius však s mírem nesouhlasil a odmítl ho podepsat, neboť torpédoval hodně z toho, čeho za roky v Itálii dosáhl. Ostrogóti nakonec nabídli vládu nad celým poloostrovem Belisariovi a ten naoko přijal. V květnu 540 tak vtáhl do Ravenny, svrhl Witiga a po pádu města se vzdaly i některé další pevnosti severně od řeky Pád – ne však všechny. Gótové si mohli ponechat vlastnictví, Witiges odjel do Konstantinopole a tamtéž ho následovala i vítězná armáda, která se přesouvala na východ. Zdálo se, že gótská válka skončila triumfem podobným jako ta vandalská. Nebylo tomu tak. Východořímské vojsko totiž nedobylo pevnosti na severu jako bylo Ticinum nebo Verona a v nich duch odporu rozhodně nehasl. Pochodeň odporu měl dále nést až do konce nový král Totila.

Druhá perská kampaň

Belisarius se vrátil do metropole. Pro jeho podezřelé jednání při pádu Ravenny mu byl odepřen triumf, ale nebylo mu odepřeno další velení. Toho se dočkal na východě, kde Peršané sbírali velké úspěchy, které ohrožovaly provincii Syria, srdce římského orientu.

Belisarius opět přišel na scénu, kterou znal a která se od jeho odchodu příliš nezměnila. Východní vojsko trpělo nedostatkem kvalitních branců, otřesná byla kvalita velení, činnost armády byla prolezlá korupcí a strachem z nepřítele. Ve výsledku tak východní armáda na napadení prakticky nereagovala a odevzdávala perskému velekráli jedno město za druhým. Mezi nimi byla i Antiochie, metropole východu, která perskému králi poskytla mimořádné množství kořisti.

Belisarius opět sesbíral rozprášené vojsko a vydal se k Eufratu, odkud musel nepřítel přijít. Střet se měl odehrát u města Nisibis, které tuto roli sehrálo v historii již mnohokrát. Belisarius doufal v polní bitvu, kde mohl nepřítele překvapit a poté proniknout do Peršany držené pevnosti. Šarvátku u města sice východořímský generál vyhrál, ale město samotné pro něho zůstalo nedobytné. Perský král mířil k pevnosti osobně, ale měl smůlu – jeho vojsko zredukovala cholera a cestu mu blokovaly sesuvy půdy. Když dorazil, bylo léto a vedro zabraňovalo větším operacím. Belisarius tedy nechal jízdu vyplenit Asýrii a chystal se na další válečný rok.

Rok 542 měl opět patřit perské ofenzivě. Chosrú chtěl kamuflovat útok na horním Eufratu a skutečným úderem chtěl zamířit na Jeruzalém, svaté místo křesťanství, jehož pád by pro silně věřícího Iustiniana byl obrovskou ránou. Belisarius naštěstí prohlédl úmysl protivníka a zaujal dobré defenzivní postavení u Karchemiše. Sem také přitáhl perský král s hlavními silami, ale přestože měl výraznou početní převahu, rozhodl se neriskovat bitvu a stáhl se do vnitrozemí. Svoji roli také sehrála lest, kterou Belisarius sehrál na perské vyslance, kteří uvěřili tomu, že východořímské vojsko je mnohem početnější, než tomu bylo ve skutečnosti. Východní hranice tak byla ubráněna bez boje a ztrát, což bylo velmi důležité, protože deset let trvající války vyčerpávaly rezervy říše na samou mez.

Vítězství nad Peršany stálo Belisaria mnohé. Opět se dostal do dvorských klepů, které ho obviňovaly z neloajality. Navíc na krátkou dobu zapudil svoji manželku Antoninu, dobrou přítelkyni císařovny Theodory, která měla u dvora i svého manžela velké slovo a která se dosud generála zastávala. Když nyní Belisarius ztratil přízeň císaře i císařovny, byl odejit na odpočinek, nicméně jen na krátkou dobu.

Návrat do Itálie

Situace v Itálii se totiž rapidně změnila. V době Belisariova odchodu odpor Ostrogótů už jen doutnal a jejich nový král Totila vládl v podstatě jen ve Veroně. Pak ovšem východořímskou říši silně oslabila epidemie moru, který přišel z Egypta a později se prohnal celým Středomořím. Metropole zažila velké ztráty a stejně tak i bojující armády na všech stranách barikády. Dalším faktorem, který pomohl Ostrogótům, byla pochopitelně perská válka. A konečně faktorem třetím byla naprostá nekompetentnost římských generálů. Ti dokázali dokonce dobýt bránu Verony, ale po sérii několika porážek od početně slabších nepřátel byli vyhnáni nejen ze severní Itálie, ale Totila snadno dobyl i jih poloostrova včetně Neapole. Totila byl velmi schopný velitel jízdy, takže neváhal udeřit na velkou vzdálenost, obsadit venkov a nechat si izolovaná opevněná místa v zádech, aby si s nimi poradil později. Pokud nějaké místo dobyl, srovnal jej se zemí a se zajatci zacházel slušně. Touto taktikou dokázal dobýt obrovské úspěchy.

V roce 544 se do Itálie vrátil Belisarius v čele flotily dvou set lodí. Z východořímské moci našel už jen velmi málo. Vedle vojenských neúspěchů se také na odlivu síly podílel fakt, že Iustinianus utrácel obrovské sumy za chod dvora a dary, takže vojska v Itálii bojovala už dlouho bez řádného žoldu. Belisarius tak v podstatě neměl žádnou páku na to, aby ovlivnil chod událostí. Totilovo úspěšné tažení poloostrovem pokračovalo a roku 546 mu podlehl i Řím, ačkoliv Belisarius jej v jediné úspěšné akci po svém návratu na poloostrov dokázal dobýt zpátky. Na sestupné tendenci byzantských akcií na Apeninském poloostrově však nedokázal ani Belisarius změnit zhola nic. Jeho armáda byla stižena chronickým nedostatkem zásob, posil i zájmu ze strany panovnického dvora, historik Prokopios dokonce Iustiniana obviňoval z vědomé sabotáže Belisariova válečného úsilí. Tak jako tak, rozhodující bitvy v italském tažení, včetně té u Taginae, už vybojoval eunuch Narses a Belisarius byl odejit do ústraní. Stalo se na pomezí let 548 a 549, těsně předtím, než opět Totila získal kontrolu nad Římem.

Stáří

Dalších deset let nedostal stárnoucí vojevůdce žádnou možnost, jak ovlivnit situaci na četných bojištích, sloužil jako titulární velitel císařské gardy. Stále čelil silné podezřívavosti ze strany císaře, žil spíše v ústraní. To skončilo až roku 559, kdy se z východoevropských stepí vynořili kočovní Bulhaři, kteří pak více či méně válčili s byzantskou říší po mnoho dalších století.

Nápor Bulharů nebyl početně nijak silný, ale byl velmi rychlý a velel mu přímo chán Zabergan. Jeho dvě tisícovky jezdců překročily Dunaj a rychlým postupem ohrozili přímo metropoli tehdejšího světa, Konstantinopolis. Do zbraně byl tedy povolán Belisarius, aby svedl svoji poslední bitvu. Ta se odehrála u sídla Melantias, dvacet kilometrů od Konstantinopole. Belisarius disponoval pouze třema stovkami jízdních veteránů, pouhým zlomkem armád, kterým dříve velel, a čelil skoro sedminásobné převaze.

Zabergan se pokusil Belisaria překvapit a vytáhl z tábora, aby Byzantince přepadl ze zálohy, ale Belisarius byl ve střehu a naopak napadl nic netušícího nepřítele, který pak ve zmatku opustil bojiště, kde zanechal čtyři stovky mrtvých. Poražení Bulhaři se pak stáhli opět za Dunaj. Belisariova vojenská kariéra tak skončila tak jako začalo – bitkou na úrovni šarvátky, ovšem perfektně velitelsky vyřešenou.

Belisarius se poté už nikdy do čela armád nepostavil. V roce 562 byl odsouzen za korupci, ale vzápětí byl omilostněn a dožil v relativním klidu, ačkoliv v literatuře často najdeme zmínky o tom, že byl oslepen a musel žebrat v metropoli. Velmi pravděpodobně nejsou založeny na pravdě. Belisarius zemřel asi v březnu roku 565 v Rufinianae, tedy na asijském předměstí metropole. Iustinianus, jeho souputník, ale také stín, zemřel stejného roku 14.listopadu. Skoro čtyři desítky let jejich společných tažení rozšířily Východořímskou říši o 45 procent a ustanovily jejich epochy jako nejslavnější v celých byzantských dějinách.

Závěr

Belisarius se stal nejslavnějším vojevůdcem byzantských dějin a je poměrně široce známou figurou, která se nesčetněkrát objebila v různých uměleckých zpracováních doby, z nichž asi nejznámější je kniha Hrabě Belisarius od Roberta Gravese. Pro vojevůdce je asi nejlepším vysvědčením, že z většiny pojetí vychází jako jasně kladný hrdina nacházejícím se ve zkaženém světě a bojujícím s ním.

Belisariovy válečné úspěchy byly vynikající, i když nezřídka vycházely z nemalé části ze štěstí, nejvíce asi v případě epické bitvy u Ad Decimum. Na druhou stranu si Belisarius mnohokrát uměl poradit i v situacích, kdy byl jasně v horší pozici a jako vojevůdce tak navázal na tradice dané těmi vůbec největšími válečníky římských dějin. Belisarius se zařadil mezi ně a stal se posledním z řady. Koneckonců jeho muži ho přezdívali Poslední Říman.