31. 12. 2017
Londinium
Londinium, dnešní Londýn, má hluboké historické kořeny. Dodnes tvář hlavního města ovlivňuje římská struktura města, které už v antické době bylo lidnatější než třeba Praha za Karla IV. Podívejme se, jak se vyvíjely dějiny města, co se v něm nacházelo a jak to s antickým Londýnem dopadlo.
1. Úvod
Jen nemnoho světových měst se dokázalo udržet na vrcholu od starověku až po současnost. Mezi nimi jedno z nejdůležitějších míst patří Londýnu – ten byl hlavním městem římské provincie, pak metropolí anglického království, centrem anglické zámořské říše a dodnes funguje jako jedno z největších obchodních center světa. Londýn, jako desítky dalších evropských měst jižně od Rýna a Dunaje, založili Římané.
Metropole na Temži dnes čítá něco přes osm milionů obyvatel. Před příchodem Římanů u řeky Temže nestálo možná vůbec nic. Zemi protínala řeka potoků, které se vlévají do Temže dodnes, ale najdeme je už jen v podzemí. Šlo o venkovskou krajinu, dnes snad už s jistotou můžeme říct, že se zde nenacházelo žádné větší keltské osídlení. Naopak můžeme směle tvrdit, že nešlo o úplně neobydlenou krajinu, ale jistě se zde nacházely samoty a možná i menší vesničky, které daly místu jméno.
Odkud se vzalo jméno Londinium, London nebo Londýn, je totiž dodnes tak trochu záhadou. Teorií existuje samozřejmě celá řada, ale rozumná většina se dnes kloní k tomu, že vychází z britonského domorodého pojmenování lokality, které mohlo znít podobně jako Londinion nebo Londonion a Římané si jej pak jen lehce adaptovali. Do historie tak město vstoupilo jako Londinium, v raném středověku bylo známo jako Lundem, Lunden nebo Lundein, až se konečně stalo Londýnem.
2. Založení města
Římské dějiny města byly započaty v podstatě současně s římskou ozbrojenou přítomností na ostrově. V roce 43 n.l. sem přišly římské legie pod vedením Aula Plautia, které později posílil osobně císař Claudius s posilami. V místě dnešního Londýna postavili Římané most přes Temži v místech, které stálo na strategickém pomezí silných kmenů – Catuvellaunové stáli na západ, Trinovanté na východ a Cantiacové na jihu. Místo přechodu řeky se tak stalo už samo o sobě strategickým místem, ke kterému se brzy přidružilo osídlení a město zde vzniklo snad kolem roku 47. Řeka zde byla hluboká, ale relativně úzká, takže šlo o ideální místo na přemostění a právě tento most a jeho následovníci byly jedinými mosty přes Temži více než 1600 let. Zbytky římského dřevěného mostu byly nalezeny v roce 1981 v těsné blízkosti slavného London Bridge. Záhy po stavbě mostu bylo postaveno i lehké opevnění držící severní část mostu a to se stalo základem osídlení.
Nové sídlo Londinium samozřejmě nebylo žádným obrem, ale postupně se rozvinulo do zajímavé provinční velikosti. Staré římské město se rozléhalo na ploše ani ne jeden a půl kilometru čtverečního, což je přibližně velikost dnešního Hyde Parku. Přiléhalo k severnímu břehu řeky Temže a bylo úzce spojeno s mostem a dalšími komunikacemi, které vycházely z tohoto přechodu.
Nové město mělo velkou výhodu v tom, že se sice nacházelo hluboko ve vnitrozemí, ale zároveň bylo přímo dostupné pro námořní lodě, což znamenalo velkou výhodu pro zásobování sídla. Jak se také zdá, první Londýn byl velmi kosmopolitním městem, kde se střetávali lidé z celého Impéria, kteří sem přijeli za příležitostmi. Město tak vyrostlo spíše živelně a rozhodně nepředstavovalo vrchol urbanismu. Primárně šlo o obchodní sídlo, kde se střetávaly vlivy místní i cizí, přičemž obranné prvky byly asi jen provizorní.
3. Vzpoura Boudiccy a destrukce starého města
Na to velice brzy Londinium doplatilo. Roku 60 nebo 61 zemřel král Icenů, přičemž svoji říši rozdělil na dědické podíly pro Řím a dvě své dcery. Římské právo však neuznávalo ženské dědictví a Římané navíc jako odúmrť získali i mnohá další území, takže neváhali ani nyní a pokusili se území Icenů obsadit. Narazili však dost nečekaně na odpor Boudiccy, manželky zemřelého krále, která dokázala postavit na odpor celou zemi a Římané měli těžce zaplatit za svoji suverenitu, stejně jako Londinium.
Londinium bylo chráněno asi dvěma stovkami chabě vybavených mužů pomocného vojska, kteří byli na začátku povstání posláni do římské metropole v Camulodunu coby posila posádky. Tito muži byli přepadeni, přemoženi a Londinium bylo následně zanecháno bez ochrany a Icenové jej srovnali se zemí, když místodržící Suetonius naznal, že s dvěma legiemi nemá v tomto terénu naději. Pravděpodobně kousek od Londýna však rebelie Icenů skončila – bitva, kterou známe jako střet na Watling Street se patrně odehrála nedaleko od spáleného města a triumfální vítězství naprosto přečíslených legionářů zajistilo vnitrozemí provincie klid na dalších 350 let.
O konci starého Londinia napsal zprávu Livius: „Ze začátku Paulinus váhal, jestli zůstat a bojovat zde. Nakonec ho početní slabost...donutila obětovat jedno město, aby zachránil celou provincii. Nepohnutý bědováním vydal signál k odchodu. Obyvatelé měli dovoleno táhnout s ním. Ale ti, kdož zůstali, neboť šlo o ženy, děti nebo lidi spjaté s místem, byli pobiti nepřítelem.“
4. Rozkvět a stavba nového města
Vítězství u Watling Street znamenalo také nový start pro Londinium. Římané dobře poznali význam tohoto místa jako obchodního i administrativního centra, které se navíc dá bránit a posilovat lépe než poněkud izolované Camulodunum. Nejpozději deset let po vzpouře bylo Londinium znovu postaveno, tentokrát už jako žádně plánované římské město.
Nový plán města opět vycházel z podmínek daných jednak existencí mostu, jednak existující sítí silnic, které z něj vycházely do různých částí země. Z patnácti různých silnic, které máme zachyceno na přelomu druhého a třetího století, jich hned sedm procházelo Londýnem, přičemž většina z nich vznikla velmi záhy po založení města. Hlavní cesty byly široké kolem deseti metrů, silnice vedlejší pak měřily kolem pěti metrů.
Cesty neznáme jejich původními latinskými jmény, ale jelikož většinou díky vynikající konstrukční práci sloužily až do moderní doby, máme o nich velmi dobrý přehled z pozdějších dob. Nejstarší z nich je už zmíněná Watling Street, která původně překonávala Temži brodem poblíže Westminsteru, poté byla přeložena k mostu, spojovala přístavy Rutupiae (Richborough) a legionářskou základnu v Deva Victrix (Chester). Další cesta, Velká silnice, spojovala Londinium a Camulodunum (Colchester) a Ventu Icenorum (Caistor St. Edmund). Ermine Street vedla z Londinia do významných měst Lindum (Lincoln) a Eboracum (York). Ďáblova silnice spojovala Londinium a Callevu (Silchester). Menší cesta pak vedla na jihovýchod a Stane Road sice netrefila přímo římské Londinium, ale mířila po jižním břehu Temže a končila v Noviomagu (Chichester). Síť silnic v Londiniu tedy byla dokonalá a udělala z místa jasnou strategickou jedničku v regionu. Na tomto základě tedy vyrostlo nové město.
Druhý nezbytným předpokladem existence velkého města byl funkční přístav. Jak jsme již zmínili, v případě Londinia byl hlavním tahákem fakt, že se do hubokého vnitrozemí dostaly i námořní lodě, navíc zboží z lodí se díky hojným silnicím i četným trhům v městě samém snadno dostávalo do oběhu. Římský přístav se nacházel ve více sekcích po celém břehu Temže od dnešního London Bridge dále po proudu. Obsahoval relativně málo skladových prostor, takže jak se zdá, Londinium nebylo skladištěm nebo distribučních centrem, ale opravdu živým obchodním centrem. Přístav pak dále vzkvétal a ve třetím století prošel rekonstrukcí, na které se asi podílela místní vojenská posádka.
S takovým zázemím tedy vzniklo řádné římské provinční město. První fórum zde vzniklo někdy v sedmdesátých letech a bylo celé archeologicky prozkoumáno. Měřilo asi 100 x 50 metrů a čítalo basiliku, několik obchodů a otevřený dvůr. Basilika mohla sloužit jako místní administrativní centrum nebo sídlo místního senátu. Římský chrám neznámé donace se nenacházel na fóru, ale kousek na západ od něj.
Běžná zástavba se sestávala téměř výhradně z dřevěných budov a těch podobně jako obyvatel rapidně přivítalo. Na sklonku prvního století už Londinium čítalo 45 - 60 tisíc duší a stalo se jednoznačně největším městem římské Británie a také jejím hlavním městem, v kteréžto funkci nahradilo Camulodunum. Jedinými většími a objevenými stavbami mimo fórum jsou lázně poblíž Huggin Hill a velká budova poblíž Cannon Street Station, která sloužila asi jako praetorium, tedy palác místodržícího. Praetorium, duše provincie, čítala několik velkých hal, bazény a zahrady, přičemž podlahy budov (a patrně i stěny) zdobily mozaikové podlahy. Londýn tak do druhého století vstoupil jako velké provinční město postavené na hliněných nohou – těmi byly dřevěné budovy.
5. Londinium v druhém století
Právě ty se staly Achillovou patou, když někdy za Hadrianovy vlády vypukl v Londiniu požár. Ten sice nezachytil žádný soudobý autor, ale archeologové našli jasné doklady toho, že téměř celé město lehlo popelem. Šlo téměř s jistotou o nešťastnou náhodu, neboť provincie zažívala mírové časy a pokud se boje vedly, pak daleko na severu. Požár se stal signálem k přebudování města, snad na počest návštěvy fanatického turisty Hadriana, který se v Londiniu vyskytl v roce 122.
Co mohl císař spatřit? Těžko říci, v jakém stavu se nacházelo město právě v tomto roce, ale na sklonku císařovy vlády čítalo stále šedesát tisíc duší, kteří už nezřídka obývali kamenné domky (domi). Město mělo svůj vodovodní i splaškový systém, obojí moderní a dobře promyšlené. Palác místodržícího byl rozšířen, stejně jako fórum, které se nyní rozšířilo do čtverce o hraně 167 metrů. Bazilika na fóru byla rozšířena do tří pater a stala se tak největší takovou budovou severně od Alp. Výrazně se dařilo obchodu, takže místní tržiště mohlo velikostí soupeřit dokonce s tím římským a bylo opět největší severně od Alp až do doby, kdy se Augusta Treverorum (Trevír) stala mnohem později císařským hlavním městem.
Město také zažilo renovaci centrálního chrámu, vznikly početné lázeňské budovy, soukromé i veřejné. Londinium také krátce po vzpouře Icenů postavilo amfiteátr o kapacitě 7000 diváků, který ležel poblíž dnešní Guildhall – jeho zbytky zde zůstaly až do konce jedenáctého století a jsou k videní dodnes.
Důležitou součástí města se staly také obranné prvky. Jako první vznikla řádná pevnost (aryx) o čtvercovém půdorysu o stranách 200 metrů dlouhých, která posunula vojenskou posádku mimo samotné město. Pevnost disponovala na každé straně branou a na každém rohu mohutnou kamennou věží.
Jak vidíme, Londinium se stalo vzkvétajícím sídlem, ale i přes stavbu řady vznosných budov a obecný růst blahobytu se počet obyvatel město začal ve druhé polovině druhého století snižovat. Příčinou nebyl ani tak úpadek Londinia nebo Británie jako provinčního celku, ale spíše epidemie takzvaného antoninovského moru, který sužoval říši v letech 165 – 190 a poznamenal i mnohé další oblasti na západě Evropy. Londinium mohl poškodit také Hadrianus, který stavbou svého valu ukončil epochu expanze (byť dočasně) a dalším důvodem může být prostě začátek úpadku římské říše, který byl na periferiích cítit dříve než v centru.
6. Hradby
Přesto však Londinium ještě čekalo na jeden velký konstrukční projekt. Šlo o stavbu londýnských hradeb, která se udála někdy v letech 190 – 225 a ohraničila Londýn hranicemi, které dodnes ohraničují londýnskou centrální čtvrť City. Důvod konstrukce hradeb je poněkud tajemný, Londinium bylo bezpečným zázemím a nehrozilo mu žádné napadení, snad ale šlo v počátku o spory vedené kvůli povstání Clodia Albina proti Septimiu Severovi.
Hradby částečně využily areálu pevnosti, jejíž zdi musely být posíleny a zvýšeny, aby navázaly na městské hradby. Ty byly totiž ve výsledku vysoké až šest metrů, široké 2,5 – 3 metry a dlouhé 3,2 kilometru. Před hradbou se nacházel obranný příkop o hloubce 2 metry a šířce 5 metrů. Zakonzervovalo se tak území o rozloze 130 hektarů, které se staly jádrem anglického státu. Hradby disponovaly samozřejmě také hradbami, kterých bylo v návaznosti na římskou silniční síť šest, přičemž sedmá byla dostavěna ve středověku.
Hradby byly nadále vylepšovány, říční strana například byla opevněna až někdy po roce 255, kdy Londinium začalo silně trpět nájezdy saských pirátů, další vylepšení se pak objevila i na konci čtvrtého století, čímž šlo o jednu z posledních stavebních aktivit celé říše na území ostrova. Hradby pak hrály i důležitou úlohu ve středověkých dějinách Londýna.
Ve funkčním stavu tyto hradby zůstaly až do osmnáctého století, kdy byly v letech 1760 až 1767 zbořeny brány, načež byly ve století devatenáctém zničeny i některé části hradeb. Zbytek jich byl zakomponován do budov nebo prostě zůstal na svém místě, nezřídka dodnes. To se ovšem již netýkalo pevnostní oblasti, která zanikla někdy koncem třetího století.
7. Třetí století
Právě začátek třetího století byl dobou posledního rozvoje londýnské sídelní oblasti. Ekonomický stimul k rozvoji dal císař Septimius Severus, který se rozhodl pro vojenské výboje směrem do dnešního Skotska a Londinium sloužilo jako vynikající strategická základna pro týlové jednotky. Severus byl jedním z posledních císařů, kteří se zapojili aktivně do dění v Británii a to znamenalo pro Londinium další známku úpadku, tentokrát už definitivního, byť pomalého. Městu rovněž nepomohlo, že právě Septimius Severus provincii rozdělil na dvě a Londinium tak sice zůstalo hlavním městem provincie, ale jen poloviční velikosti.
Přesto však město žilo dál svým životem a nadále zde vznikaly zajímavé stavby. Tou dnes asi nejznámější je chrám Mithry, který byl objeven roku 1954 v ulici Walbrook. Tento nejznámější londýnský archeologický objev dvacátého století byl nejprve považován za raně křesťanský chrám, nicméně nakonec se ukázalo, že je dedikován Mithrovi a snad i několika dalším božstvům oblíbených vojáky. Vznikl v polovině třetího století a měl zajímavé osudy spíše po svém objevení, kdy byl chrám nejdříve odsunut, načež se v posledních letech vrátil na své místo a byl zrekonstruován jako součást sídla firmy Bloomberg. Ve třetím století, konkrétně po roce 255 byla také vybudována hradba na říční straně řeky jako reakce na nájezdy saských pirátů na město. Její zbytky najdeme na dnešní Thames Street.
Londinium se pak zapojilo do vzpoury admirála římské flotily Carausia, který na několik let ovládl Británii, ale město se nakonec celkem rádo vrátilo do římských rukou Constantia Chlora, neboť mu hrozilo zničení žoldnéři bojujícími pro Carausia (nebo spíše jeho tajemníka Allecta). Po těchto bojích zaniká trh a vůbec celá oblast fóra, která se mění v luxusní lázeňskou oblast.
Diocletianovy reformy vedly k dalšímu rozdělení provincií na ostrově, není ovšem jasné, kolik provincií zde vlastně vzniklo a jak byly geograficky vymezeny. Londinium jistě zůstalo hlavním městem provincie a snad jí byla provincie Maxima Caesariensis, která vedle města čítala jižní pobřeží ostrova.
Samotné město stále ještě vcelku prosperovalo, jak se zdá z rozborů vil na městských předměstích. Počet obyvatel i význam města ovšem i nadále a setrvale klesal. Vedle fóra se kolem roku 300 přestal užívat také místodržitelský palác, naopak se začaly stavět křesťanské stavby. S ohledem na celkovou historii Londýna je pozoruhodné, že dodnes nevíme přesně, kde stál první londýnský kostel. Dlouho existovala hypotéza, že stál na místě dnešní katedrály svatého Pavla, kterou postavil Christopher Wren. Až v roce 1995 byly objeveny zbytky katedrály, která zřetelně imitovala milánskou stavbu na počest svatého Ambrože a svojí délkou sto metrů a šířkou padesát metrů byla pravým centrem náboženství na ostrově. Budova stála na Tower Hill, její dedikace patří asi svatému Pavlovi a byla postavena ze zbytků jiných budov někdy mezi roky 350 – 400.
Právě od poloviny čtvrtého století začíná poslední dějství římského panství nad Británií. Nájezdy Piktů, Sasů a dalších kmenů zintenzivnily a přes snahu místních i centrálních hodnostářů dosahovaly stále větších úspěchů. Londinium zažilo stavbu dvaadvaceti nových věží na hradbách, které sloužily jako platformy pro balisty a evidentně spěšné opravy hradeb na říční straně. Boje zde zažili vojáci za vlády Iuliana Apostaty, Theodosius Starší, otec pozdějšího císaře, se proslavil právě na bojištích Británie a v Londiniu měl svoji základnu.
Římská moc v Británii nakonec zemřela na uzurpace. Prvním císařem, který se se svými vojsky vydal přes Kanál a následně byl při pokusu o uzurpaci poražen, byl v roce 383 Magnus Maximus, poražený o pět let později císařem Theodosiem. Zbývající jednotky už nebyly schopny ostrov efektivně bránit a římská města včetně Londinia v této době jeví známky rychlého a nevratného úpadku.
Londinium tak dokládá rychlý úpadek přístavu, který byl srdcem města, podobné známky jeví také další veřejné budovy. Velká invaze barbarů přes Rýn na Silvestra roku 406 v podstatě zastavila komunikační linie mezi Británií a dalším světem, čímž se zastavil také obchod. Vojáci si za svého vůdce zvolili Konstantina III., který sebral všechna římská vojska a vydal se za štěstím na kontinent. Římské legie se na ostrov už nikdy nevrátily a římská vláda už o ostrov nejevila zájem, měla mnohem větší starosti a Británie byla už prostě příliš odlehlá. Londinium pak ještě zažilo krátké vzepětí spjaté s tím, že se přestaly platit daně a místní obyvatelstvo vedlo běžý římský život do poloviny pátého století. Pak už přišel úpadek ekonomický i mocenský, město se rychle změnilo v neobývané ruiny a velký kostel na Tower Hill vyhořel do základů. Město tak bylo opuštěno, pozdější saské království obývalo sice okolí Londinia, ale mimo římské hradby. Teprve Alfred Veliký vrátil v devátém století osídlení zpátky do hranic bývalého slavného římského města a to se později stalo centrem království.
Londinium hrálo v římské době zásadní roli jako administrativní a obchodní centrum římské Británie. Její význam skončil spolu s vojenskou přítomností Říma na ostrově, ale naznačil své možnosti, které pak zúročil o více než milénium později, kdy se stal v podstatě hlavním městem světa. Dnešní Londýn pak nabízí řadu možností jak nakouknout pod pokličku svých dějin. Najdete je v odkazech na konci článku.
Více také:
https://www.heritagedaily.com/2017/12/roman-londinium-interactive-map/115807
http://www.romeacrosseurope.com/?p=2059#sthash.WgH49TXa.v5jAJHxw.dpbs