Antický svět 

Úvod

Římské dějiny jsou prošpikovány zajímavými osobnostmi. Jen málo podnikatelů v dnešním slova smyslu však dokázalo dojít až na politický vrchol. Marcus Licinius Crassus byl jedním z několika takových mužů. Jeho život dlouho visel na vlásku, bydlel v jeskyni, nakonec ale získal bezprecedentní bohatství a nechybělo tak mnoho, aby se zapojil do sporů o to, který jednotlivec povede římskou republiku, a tím ji definitivně pohřbí.

Marcus Licinius Crassus se narodil v roce 115 před n.l. do jedné z nejprominentnějších římských patricijských rodin. Mezi jeho předky bychom našli stejnojmenného praděda, zakladatele římské satiry, několik konzulů nebo Lucia Licinia Crassa, největšího římského řečníka před Ciceronem. Crassův otec konečně také vykonával úřad konzula a cenzora. Marcus byl druhým ze tří bratrů, vyrůstajícím v blahobytu a s perspektivou funkcí na nejvyšších patrech římské moci.

Velké dobrodružství jeho života začala tehdy, když se moci v Římě ujal Gaius Marius, v té době již poněkud duševně narušený slavný vojevůdce, a po jeho smrti konzul Lucius Cornelius Cinna, který rozpoutal masivní čistku zaměřenou na příznivce vyhnaného optimáta Sully. Čistky byly mimořádně tvrdé a silně se podepsaly i na rodině Marca Licinia Crassa. Mezi proskribovanými byl jeho otec i nejstarší bratr, kteří byli donuceni spáchat sebevraždu, načež Marcus pojal bratrovu ženu za svou. Sám Crassus uprchl do Hispánie, kde se bez prostředků skrýval osm měsíců v jeskyni, odkázaný více méně jen na loajalitu několika blízkých.

Měl štěstí, jako během svého života mnohokrát. Dokázal přežít a poté i uprchnout z Hispánie do Afriky, kde se přidal k Sullovu blízkému kolegovi Metellovi Piovi, od kterého záhy přešel k samotnému Sullovi, který se snažil o návrat do Říma. Crassus se do těchto bojů výrazně zapojil, když v několika bitvách porazil Mariovy příznivce, zvláště se vyznamenal v bitvě u Spoletia, kde v čele křídla rozhodl bitvu proti Gnaeu Papiriu Carbonovi. V obsazeném území si hojil finanční rány tak udatně, že si jej dobíral sám Sulla.

Když se pak Sulla znovu chopil moci a roztočil další kolo proskribcí, tentokrát namířených proti Mariovým příznivcům, byl Crassus už na správné straně barikády. Během proskribcí se levně prodávaly majetky nepřátel a Crassus si dokázal rychle sehnat takové prostředky, že vydělal úžasné peníze na nemovitostech. Poprvé zde důrazně prokázal svůj obchodní talent - a také jistou absenci morálky.

Finančník Crassus
Po Crassově smrti bylo spočítáno, že jeho majetek činí nějakých 7100 talentů (229 tun zlata v dnešní ceně asi devět miliard dolarů), což jinými slovy je 42,6 milionu denárů nebo 170,4 milionů sesterciů. Je to ohromující částka, zvlášť pokud známe trochu širší kontext – nejbohatším státem tehdejší doby byl skomírající ptomelaiovský Egypt, který dokázal vyprodukovat do rozpočtu asi 6000 talentů ročně. Crassus tak mohl saturovat státní rozpočet Egypta po dobu delší než rok. Jeho jmění představovalo roční plat 170 000 řemeslníků nebo 190 000 vojáků. Jinými slovy Crassus byl tak bohatý, že jeho peníze byly zcela nadbytečné, protože neexistovalo dostatečné množství zboží na trhu, který by si mohl koupit. Je tak svým majetkem paralelou dnešních miliardářských politiků s vlivem vysoko přesahujícím politiku samotnou.

Kde se Crassovo bohatsví vzalo? Připomeňme si, že v mládí se musel skrývat v jeskyni a musel spoléhat na loajalitu mužů, kterým nemohl ani zaplatit. Budeme-li pokračovat v soudobých paralelách, byl Crassus úspěšný hlavně díky době, která je podobná popřevratovým divokým devadesátým letům u nás. V Římě takovou spirálu uvolňování obrovského množství majetku spustily politické otřesy spojené s působením Maria a Sully.

Po smrti pološíleného Maria a zabitá Cinny vlastními vojáky se do Říma vrátil Sulla a Crassus byl u toho. Začal zkupovat volné majetky takovým tempem, že velice záhy patřil k nejbohatším Římanům. Dokázal získané majetky ovšem velmi dobře investovat. Provozoval stříbrné doly v Hispánii, nepochybně půjčoval peníze na úrok, který bychom asi nenazvali přátelským, obchodoval s dováženým obilím, stavebním materiálem, otroky,...a jeho působnost sahala do celého Středomoří.

Největší bohatsví však získal díky obchodům s nemovitostmi, kde se vypracoval v jestřába, kterému unikla jen málokterá zajímavá akvizice. Měl k tomu jeden takový drobný bonus – senátoři měli totiž oficiálně poměrně omezené spektrum oblastí, ve kterých mohli podnikat. Právě obchod s nemovitostmi nebyl zákazaný, na rozdíl třeba od půjčování peněz, ale naopak podporovaný. Proč? Šlo o jakési státní opatření, které mělo omezit lichvu při výběru nájmů a podpořit bohaté, aby stavěli domy pro chudé, které metropole republiky nasávala v obrovských množstvích a kteří museli někde bydlet, aby byla zachována důstojnost hlavního města.

Nejnovějším římským vynálezem pro městské bydlení byly činžovní domy (insula). Římané docílili stavební úrovně, která jim dovolila stavět v relativně rychlém tempu několikapatrové domy, zpravidla bez jakéhokoli sanitárního zařízení. Ty nabízeli jen velmi omezený komfort, ale na přespání stačily a bylo z nich možné vybírat nájmy od řádově vyšších počtů nájemníků než dříve. Odvrácenou stranu těchto budov byla koncentrace bídy, často dost chabá stavební úroveň, náchylnost k požárům a také kupení budov do tak hustých seskupení, že byly častým terčem římských satiriků- Martialis třeba psal o svém sousedovi z protějšího bodu, se kterým si mohli z oken podat ruce.

Takové budovy, jejíž provoz byl jednoznačně finančně silně výhodný, začaly růst jako houby po dešti, jen v okolí Palatina bychom jich napočítali okolo dvou tisíc. Crassus byl aktivně zapojen do řady takových stavebních projektů, ostatně jako kdekdo další v Římě. Jeho specialitou, pověstnou mezi jeho generací, bylo vykupování domů a bloků postižených požárem a to tak, že Crassus kupoval domy dosud hořící nebo ohněm bezprostředně ohrožené. Jak jsme již naznačili, insuly byly namačkané na sebe, stavěné z hořlavých materiálů a nebyly vybaveny tekoucí bodou. Ideální podhoubí pro požár, zvlášť pokud si uvědomíme, že tehdejší Řím neměl pravidelnou hasičskou jednotku, která přišla až s Augustem.

Požáry tedy byly velmi obvyklé a škody na majetku značné. Crassus záhy začal obcházet hořící nemovitosti a vykupoval je od majitelů, kteří rázem často přišli o značnou část majetku nebo rovnou majetek celý. Je zřejmé, že v takové situaci byly peníze na dřevo vítanou variantou k životu na spáleništi a je také zřejmé, že ceny takový majitel nemohl šroubovat nijak vysoko. Crassus navíc navštívil i okolní nemovitosti, ohrožené ohněm, a pokud to šlo, vykoupil i je, rovněž za ceny, které často byly nižší než ceny holého pozemku. Poté pozval své otroky, kteří se časem vycvičili v dobře fungující hasičskou jednotku. Ti dokázali s ohněm rychle skoncovat, část budov zachránili (tím vydělali Crassovi okamžitě), část sice shořela, ale pro bohatého investora nebyl problém postavit domy nové, zvlášť když amortizace takové investice byla opravdu rychlá. Crassus tak využíval časové, citové a finanční nouze ostatních k vlastnímu zisku a v tomto se mu dařilo – už před Spartakovým povstáním mu bohatstvím mohl konkurovat jen málokdo.

Není úplně dobré hodnotit tuto Crassovu činnost jako hyenismus. Spojil prostě dobré pozorování, kvalitní vyjednávání a hodně peněz k tomu, aby získal ještě více. Významně se navíc podepsal na tom, že Řím se stal výstavným městem, neboť vyhořelé oblasti renovoval, lidé měli stále kde bydlet – a to vše nestálo stát ani sestercius. Ve finále tak Crassova činnost škodila jen bývalým majitelům, což obyčejní lidé tak trochu cítili. Crassus byl totiž nejen bohatý, ale také populární mezi lidem. Jeho hvězdná chvíle měla přijít záhy.

Crassus a Spartacus
Crassus měl obrovské bohatství, pocházel z vynikající rodiny, mohl počítat s přízní vládnoucí garnitury, takže bylo zřejmé, že se bude ucházet o to nejvyšší posty v římské republice. Chtěl se ovšem také prosadit jako vojenský velitel, ale v tomto nebyl zdaleka jediný. Příležitostí však bylo dost. V druhé polovině sedmdesátých let vypukla válka s Mithridatem, v Hispánii se bojovalo proti poslednímu Mariovu generálovi Sertoriovi. Zde však Crassus důvěru nedostal. Jeho chvíle měla přijít teprve s vypuknutím Spartakovy vzpoury nebo třetí války s otroky.

Spartakovo povstání připomínalo proud řeky – začalo jako rebelie několika desítek otroků z gladiátorské školy, ale jakmile vypuklo a podařilo se mu porazit první vojenské oddíly Římanů, změnilo se v dravou řeku, ke které se připojovaly stále nové a nové síly. Pro Římany muselo být mimořádně zdrcující, že povstání nedokázali rozbít, vždyť otroci spadali do stejné kolonky jako nářadí nebo dobytek. Ti však přesto došli až k Alpám a mohli utéct do Germánie nebo Galie, ale loupení se jim zalíbilo tak, že se vrátili do Itálie.

Po několika porážkách římských oddílů včetně dvou konzulských vojsk se do boje chtěl zapojit také Crassus. Římská republika nemohla do války zapojit dostatečné množství oddílů, neboť síly republiky bojovaly v celém Středomoří a vzdálenosti byly obrovské – od Arménie po Hispánii to je dálka i na dnešní transportní možnosti. Crassus tedy využil svého nebývalého bohatství a nabídl, že na své vlastní náklady vyzbrojí a vystrojí vojsko, kterém Spartaka porazí. Na to už Senát kývl.

Crassus musel v počátku tažení bojovat se silně zdemoralizovaným vlastním vojskem, které po sérii porážek nemělo přehršel důvěry v sama sebe. Skládalo se totiž z těch samých čtyřech legií konzulského vojska, které od Spartaka dostalo naloženo již předtím. Vedle toho také samozřejmě musel počítat s nepřítelem, Spartacus byl velmi zdatný vojevůdce a nebylo vůbec jednoduché odhalit jeho záměry. Proto nechal na své náklady vystrojit dalších šest legií, aby mohl Spartakovi reálně čelit. Na to konto jej Senát nastolil na pozici velitele celé armády, byť jeho zkušenosti z velení celým oddílům byly poněkud kusé.

Spartacus před silou deseti legií musel upustit od útoku na Řím, ale pokusil se armádu nepřítele porazit v otevřené bitvě. Podařilo se mu porazit detašované dvě legie a vybojovat si tak cestu na jih, ale strategicky se to rovnalo ústupu. Vojevůdce Crassus byl ústupem legií zděšen natolik, že zvolil starou římskou cestu k obnovení disciplíny – obnovil takzvanou decimaci. Ta spočívala v tom, že pokud nějaký oddíl bez rozkazu ustoupil, byl z něho vylosován každý desátý muž a ten byl popraven. Disciplína tak byla nepochybně upevněna, neboť vlastní vojáci poznali, že jejich vojevůdce může být nebezpečnější než nepřítel, jak poznamenal Appiános.

Spartacus v té době odtáhl pod dozorem Crassových legií na jih Apeninského poloostrova, jistě ve víře, že se mu podaří zemi úplně opustit. Nebylo mu však přáno, nesehnal loďstvo a Crassus se rozhodl jej obklíčit. Nechal vykopat velmi dlouhé opevnění od moře k moři, ve kterém by otroky uvěznil, nechal je vyhladovět a posléze by je dorazil bitvou. Plán to byl dobrý, ale Spartacus se mu dokázal vyhnout – během noci ve sněžné bouři za těžkých ztrát uprchl a Crassus splakal nad výdělkem, ačkoliv otrocká armáda se po těchto bojích změnšila na třetinu a její stav se už mohl jen horšit. Strategicky bylo dobojováno, Římanům proudily posily, otroci se dostali na dno.

Crassus měl ke smutku nad nedokonalým vítězstvím ale i tak více důvodů, neboť k jeho silám se konečně připojily také oddíly Pompeia a Luculla, stažené z bojišť v Hispánii a Arménii, takže Crassus již nemohl vítězství považovat jen za své. Spartacus se každopádně ocitl ve strategicky složité pozici, které se rozhodl čelit tím, že zaútočil na Crassovo vojsko, aby se nepřátele pokusil udolat jednoho po druhém. To, co následovalo, byl masakr otrockého vojska. Spartacus se prý během boje pokusil dostat do Crassovy blízkosti a jeho zabitím bitvu rozhodnout, ale nebylo mu přáno. Jeho vojska byla rozdrcena, šest tisíc otroků padlo do zajetí, osud samotného Spartaca pak zůstal neznámým, jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Crassus slavil triumfální vítězství a dvouletá hrozba Římu definitivně skončila.

Crassus oslavil vítězství drakonickým trestem přeživším. Všech šest tisíc jich bylo ukřižováno podél Via Appia a jejich těla zde zůstala na pospas mrchožroutům, aby dlouho připomínala, jak dopadnou ti, kdož se vzbouří proti Římu. Crassus si asi zpětně vyčítal fakt, že do Itálie nechal poslat posily z východu i západu, protože ačkoliv to byl on, kdo vyhrál v rozhodující bitvě a byly to jeho síly, kdo v ní zvítězil, nemohl si dělat plné nároky na triumf. ¨Senát mu přiznal pouze menší ovaci, ačkoliv Crassus si v tažení vydobyl nároky na plný triumf – svoji roli sehrály jednak pletichy Pompeia, který vedl vyčišťovací operace, jednak přece jen menší prestiž vítězství nad opovrhovanými otroky.

Je pro Crassa tak trochu typické, že v domě, kdy se čekal Spartakův útok na samotný Řím a pád města, padly ceny nemovitostí na nulu a velkopodnikatel vedle vedení vojska neváhal ve velkém vykupovat pozemky prodávané v panice, na čemž se opět nemálo obohatil. Jeho angažmá ve válce tak vlastně můžeme interpretovat jako obranu vlastní investice měřítku, které nemá v historii obdoby.

První triumvirát
Tak jako tak si Crassus vydobyl uznání jako vojevůdce, již dříve sloužil jako praetor, měl obrovské bohatství, takže nic nebránilo tomu, aby se ucházel o post nejvyšší, o úřad konzula. Stal se jím pro roky 70 – 69 a jeho kolegou v úřadě byl právě Pompeius, který zvolil cestu spolupráce s Crassem. Jejich názory se sice během výkonu úřadu lišily téměř ve všem, ale na otevřenou roztržku nedošlo. Crassus se vepsal do paměti Římanů tím, že nechal uspořádat slavnosti, na kterých se servírovala jídlo na deseti tisících stolech a přidal k tomu každému občanovi obilí na tři měsíce, samozřejmě z vlastní kapsy. Není se tedy čemu divit, když řekneme, že jeho popularita byla mimořádná.

Po skončení konzulského úřadu se Crassus trochu stáhl, táhlo mu na padesátku a neměl už tak úplně čeho dosáhnout, své úspěchy už mohl v zásadě jen opakovat za stávající politické situace. V roce 65 před n.l. se stal cenzorem. Poté se pokusil prosadit se na poli výběrů daní, ale tato investice se změnila v katastrofu, když o výběr daní v bohaté Asie vypukla šílená soutěž, která nastavila strašlivou cenu - načež se zjistilo, že provincie je zdevastovaná válkami a rozhodně chudší, než se předpokládalo. Crassus se pokusil ještě soutěž anulovat, ale narazil u Senátu ovládaného Pompeiem a jeho lidmi. Z finančního hlediska to bylo úplné fiasko, ale paradoxně sblížilo Crassa a Pompeia, když se ten první asi rozhodl, že proti vojevůdci nebude politicky vystupovat, ale raději se s ním spojí.

V šedesátých letech začal Crassus podporovat vzestup Gaia Iulia Caesara ve veřejném žebříčku, nejdříve pak tím, že se zasadil o to, aby byl zvolen nejvyšším pontifikem. Později se pak výrazně zasadil o to, aby Caesar dostal svěřeno velení v ambiciózním galském sektoru, kde se vojevůdce rozhodl pro razantní expanzivní politiku, která jej později dovedla až na vrchol římského státu. A jelikož Crassus spolupracoval také s Pompeiem, rozhodli se takto roku 60 před n.l. vytvořit neformální sdružení tří mocných mužů, známé jako první triumvirát. Koalice prosadila, aby se Caesar stal pro rok 59 konzulem a později byl odeslán do Galie, kterou v rámci slavných galských válek dobyl.

Cesta, kterou zvolil Caesar, se ukázala být mimořádně perspektivní, takže jeho kolegové v triumvirátu nelenili a zvolili osud podobný. Pro rok 55/54 před n.l. tak opět na křesla konzulů usedli společně Pompeius a Crassus a po skončení úřadu si Pompeius nechal na pět let propůjčit do správy Hispánii, zatímco Crassus se ujal správy bohaté Sýrie.

Moc prvního triumvirátu dosáhla vrcholu a zároveň sklapla past, která stála Crassa život.

Poslední tažení
Když se Marcus Licinius Crassus stal správcem Sýrie, ocitl se sice zcela v neznámém prostředí, ale bylo známo, že toto prostředí oplývá mnohem větším bohatstvím, než západní provincie. Crassus však na východ nepřišel pro bohatství, toho měl dost. Přišel hledat vojenskou slávu, které v podstatě nikdy nedosáhl, snad jako jediné věci.

Východní tažení už od dob postupu Říma do Makedonie a později do Asie právě takové vojenské úspěchy nabízela v nepřetržité řadě, konečně právě zde proslul Pompeius, Crassův kolega z triumvirátu. Soupeřem zde byla parthská říše, nástupkyně seleukovských a perských králů. Válka s Parthy nebyla něčím nezbytným, Parthové nebyli nějakými agresivními nájezdníky, ale civilizovanou kulturou, která často spoléhala na diplomacii a kterou k Římu poutal často i spojenecký vztah. Crassus však nezvolil východní provincii proto, aby zde v klidu odkroutil pět let a vrátil se domů. Přišel si pro slávu a chtěl parthskou říši pokořit. Jeho cíle údajně nebyly úplně skromné - římské legie měly dojít až k Indickému oceánu na východě Indie a tím překonat Alexandra Velikého. Jako bychom viděli, jak Crassus vyloženě touží překonat své kolegy. Brzy měl zaplatit.

Crassus vedl na východ a do neznáma sedm legií, 4000 galských jezdců pod velením svého syna Publia, který se v této roli dobře osvědčil v Galii Caesarovi, a stejné množství pěších lehkooděnců. To nebylo na ovládnutí světa mnoho, dokonce to bylo méně, než co měl k dispozici proti Spartakovi. Crassus také udělat osudnou chybu nejenom tím, že Parthie vytáhl, ale také tím, jakou k tomu zvolil cestu. K invazi se nabízely dvě varianty – přímá přes Eufrat a poušť nebo oklikou přes Arménii. Arménský panovík Artavazdes II. nabízel 40 000 mužů, z toho deset tisíc mužů těžké jízdy, což by výrazně posílilo možnosti římských legií, sestavených převážně z pěších jednotek. Crassus však tuto nabídku na zdvojnásobení síly svého vojska odmítl. Asi se už nechtěl nechat o slávu dělit, možná nechtěl tažení prodlužovat. Tak jako tak se to ukázalo jako velká chyba.

Crassus tak zvolil přímější cestu přímo ke své záhubě. Parthští jezdci zvolili taktiku spálené země a velmi tak znepříjemnili hned začátek tažení. U města Carrhae (dnes Haran, Turecko) se mu pak postavila do cesty část parthské armády, asi třikrát slabší než třicetisícové římské vojsko (více o bitvě zde). Šlo o střet dvou různých bojových pojetí – parthská armáda byla kombinací obrněné těžké jízdy a lehkých jezdců střílejících šípy. Římská armáda oproti tomu byla postavena klasicky, se sedmi pěšími legiemi, ale bez významnějších lehkých sil nebo jízdy. Jak se u Carrhae ukázalo, pěchota si nedokáže poradit se vším, jak si dosud Římané mysleli.

Parthská armáda pod vedením generála Sureny totiž spustila baráž střelby jízdních lučištníků, proti které neměla římská armáda adekvátní odpověď, musela v podstatě jen pasivně čekat ve formaci testudo a doufat, že Parthům dojde střelivo. Jak se však ukázalo, ti byli dobře zásobeni a připraveni a jejich lučištníci dobíjeli z připravených nádob dovezených velbloudy. Panovalo velké vedro a římské legie zbavené možnosti boje propadaly demoralizaci. Vedro, žízeň a stále útoky postupně nahlodávaly legie i mysl velitele.

Takový průběh bitvy se pokusil Crassus zlomit tím, že vyslal syna Publia s jednou legií, aby vyhledal boj. Publius skutečně boj našel, ale byl obklíčen, jeho oddíl byl úplně zničen a on sám zabit. Padl večer a obě armády se stáhly do táborů. Římané zvolili ústup a během noci se jim za cenu opuštění tábora a raněných podařilo dosáhnout města Carrhae, které Parthové obratem oblehli.

Oslabená římská armáda teď úplně ztratila vůli k odporu, rozpadla se v oddíly, které hledaly cestu pryč na vlastní pěst a zbylí vojáci si vynutili, aby Crassus vedl jednání o kapitulaci. Ta proběhla za velmi nešťastných okolností – obě strany byly ozbrojené, tušily past a pak se nedopatření jednoho z římských důstojníků změnilo v šarvátku, ve které bylo římské velení zničeno. Marcus Licinius Crassus v této chvíli padl, zbytky jeho vojska kapitulovaly nebo se nakonec zachránily ústupem pod vedením kvéstora Gaia Cassia Longina, který poté také vedl obranné boje v Sýrii během parthské odvety.

"A tak Marcus Licinius Crassus, obchodník, spekulant, řečník a politik, vykročil v čele své osobní stráže s Octaviem po boku vstříc Surenovým jezdcům a svému osudu. Těch pár set metrů, které musel urazit, by mohlo být námětem na poslední obraz z jeho života - jeden z nejmocnějších mužů tehdejšího světa kráčí na smrt, když poznal, že všechny peníze i moc světa jsou k ničemu, když vám Fortuna ukáže svou odvrácenou tvář."

Marcus Licinicus Crassus tak ve věku 62 let ležel mrtev na bitevním poli během první velké porážky římských legií na východě. Nedokázal vůbec najít odpověď na parthskou taktiku a zaplatil za to cenu nejvyšší. Jeho smrtí se také finálně rozpadl první triumvirát, když Crassus jako mediátor sporů svých mladších kolegů již nežil, takže se otevřely dveře k občanské válce, ačkoliv to ještě pár let trvalo.

Crassus byl velkou postavou pozdně republikánských dějin a připsal si velké zásluhy o římskou republiku, ačkoliv řadu jen díky svému spekulativně nebitému bohatství. Možná právě u bohatství a tahání zákuliních nitek z Říma měl zůstat – podlehl však touze vyrovnat se svým kolegům z triumvirátu na válečném poli. Přesto však zůstává velkou, byť trochu zastíněnou figurou doby, která se mnohokrát vyskytne v literatuře a filmu – pohříchu však téměř vždy v souvislosti se Spartakovým povstáním, jeho další počiny jsou často překryty působením Caesara a Pompeia. Jeho životopis zanechal Plútarchos.