Antický svět 

1. Úvod

Epický zápas pevninských Řeků s perskou říší vstoupil do obecného povědomí a učiva už na základní škole. Je poněkud s podivem, že stranou zájmu historie zůstává podobný boj, který se ve stejné době odehrával na Sicílii. Bitva u Himéry totiž třeba počtem zúčastněných řeckých bojovníků zastiňuje většinu střetů řecko – perských válek, ačkoliv strategický dopad této bitvy byl v podstatě nulový. Na Antickém světě bychom vám tedy rádi představili bitvu u Himéry, která patří k tomu známějšímu, co západní Řekové na bojištích předvedli. Jde o jakousi paralelu řeckého vítězství u Salamíny, v těžké pozici proti přesile dokázali Sicilané vyhrát a vyhnat barbary. 

Sicílie byla vždy ostrovem, který fungoval jako křižovatka národů. Féničané zde založili řetězec obchodních sídel u pobřeží krátce po roce 900 před n.l., Řekové zde začali zakládat osady v polovině osmého století před n.l. Do toho zde samozřejmě ještě žili domorodí obyvatelé Sicílie, kteří byli vytlačeni do vnitrozemí, ale zde byli dále tolerováni. Řekové a Féničané spolu naopak bojovali a to často a málokdy s rozhodnými výsledky.

Kartaginské základny se nejpevněji etablovaly na západě a severu ostrova, zatímco řecké na východě a jihu. Jelikož hlavní základny nepřátelských sil, Panormus a Syrakusy, ležely přesně na opačných stranách ostrova, bylo vždy nesnadné odhalit záměry nepřátel a vyslal flotilu na správný břeh, obě strany totiž mohly udeřit volně na severu i jihu a flotila na druhé straně ostrova by byla zbytečná. Také proto příliš námořních střetů Sicílie nenabídla a bojovalo se převážně na zemi.

Ze začátku hráli na ostrově prim Kartaginci, kteří někdy v šestém století pravděpodobně byli schopni nakrátko ovládnout celý ostrov. Řekové se nicméně začali z původně slabší role zmáhat a prim hrály dórské kolonie, dynamičtější a agresivnější než ionské kolonie, což konečně kopírovalo politiku jejich metropolí.

Řecký nástup vedly kolonie Syrakusy, Akragás a Rhegion, které politicky spadaly pod vedení místních tyranů, do Sicílie tedy dosud nedorazila vlna demokracie, která zachvátila metropole. Sicilským Řekům ze jmenovaných měst se podařilo zatlačit jak domorodé kmeny, tak i další řecká města. To vedlo k tomu, že ionské kolonie, mezi nimi i Himéra, začaly cítit větší ohrožení ze strany Řeků, než ze strany Kartága a spojili se s ním. Několik nárazníkových městských států tak lavírovalo mezi Kartágem a Řeckem a rozbuškou celého konfliktu se stala právě Himéra. Z ní byl vládcem Agrigenta Theronem vyhnán prokartaginský vládce Terillus, který se o pomoc obrátil přímo k Hasdrubalu Magonovi, vůdci vojska Kartága. Ten výzvu přijal, snad byl s Terillem i pokrevně spřízněn a marginální spor se stal záminkou ke gigantickému tažení, které mohlo rozhodnout o osudu Sicílie na další desetiletí a staletí. 

Ve stejné době bylo jasné, že pevninské Řecko bude znovu napadeno Peršany, tentokrát už vedenými nikoliv Dareiem, ale Xerxem. Východní Řekové hledali posily u svých kolonií, mezi jinými samozřejmě i na Sicílii. Zde se nesetkali s úplně vřelým přijetím, ale tyran Syrakus Gelon byl ochoten nachystat na cestu velmi slušnou posilu v podobě 24 000 pěších, 4000 jízdních bojovníků a 200 lodí, spolu se všemi patřičnými zásobami. Za to chtěl vrchní velení. To mu odmítli Sparťané. Nato Gelon žádal velení buď na moři, nebo na zemi. To zase odmítli Athéňané. Pevninští Řekové tak museli odtáhnout s prázdnou…a záhy se ukázalo, že to bylo dobře. U Thermopyl, Salamíny, Platají a Mykalé se východní Řekové dokázali ubránit a sicilské posily byly třeba na místních bojištích. Roku 480 před n.l. totiž Kartaginci zahájili novou ofenzivu s cílem znovu získat vládu nad Himérou a pokud možno získat ze Sicílie, co půjde. .

2. Tažení 

Kartaginskou expedici s cílem dobýt Himéru a pak pokračovat dále vedl osobně suffet Hamilkar Mago. Podařilo se mu shromáždit značné síly, které antičtí autoři kvantifikují na 300 tisíc bojovníků ze všech koutů kartaginského impéria, 200 válečných lodí a 3000 přepravních. Je vcelku zřejmé, že údaje jsou zveličeny, otázkou je jako vždy míra zveličení, v moderní době se punské armádě přičítá síla kolem padesáti tisíc mužů. Zdá se, že punské síly početně krajně nepřevyšovaly řecké, neměly obléhací stroje a tentokrát chyběli tradiční spojenci z řad domorodých bojovníků a Etrusků.

Jádrem punské armády byli afričtí těžkooděnci, vybavení kopími a kulatými štíty a bojující ve formaci podobné falanze. Doplňovali je libyjští a iberští lehkooděnci nosící oštěpy a bojovníci ze Sardinie, Korsiky a Galie byli vybaveni dle svých domácích zvyklostí. Klenotem punské armády byla vždy africká jízda, doplněná o jezdce ze Sardinie a Galie. Z Afriky se měly přepravit také elitní válečné vozy.

Řecká sicilská armáda byla tvořena kombinovanými silami tyranů Agrigenta Therona a Syrakus Gelona. Syrakusy byly v té době největším a nejbohatším městem řeckého západu a žilo zde asi 300 000 obyvatel. Spojená vojska obou tyranů představovala velkou sílu, schopnou se postavit kartaginské hrozbě. Oba tyrani disponovali klasickou řeckou skladbou vojska tvořenou občanskými silami vybavenými do boje dle svých možností a zvyklých bojovat ve falanze těžkooděnců. Sicilští vojáci byli zkušení a zvyklí trávit dobu na bojištích. Jejich řady vyztužili také námezdní vojáci z Řecka a Itálie, přičemž na provoz armády si oba tyrani museli půjčit. Antické zdroje uvádí, že takto sesbírali Řekové armádu o síle 50 000 pěších a 5000 jízdních vojáků. Moderní zdroje armádu redukují na zhruba dvacet tisíc mužů či o něco málo více. 

Hamilkar Mago se rozhodl přepravit své síly z Afriky do válečného přístavu Panormus na západě ostrova. Jeho flotilu jako mnoho jiných v té době těžce poškodila bouře, která významně změnila strategické počty do nacházející bitvy – Kartaginci přišli o to nejlepší, o svoji jízdu a válečné vozy, které se prostě nepovedlo přepravit. Jestliže dosud byli Punové favoritem, po bouři se počty trochu změnily.

Hamilkar Mago se však rozhodně nevzdal kampaně. Po tři dny dával dohromady své zdecimované síly a flotilu, načež vytáhl směrem k Himéře. Pozemní síly kryla od moře flotila a Řekové se neměli k žádnému útoku, takže Hamilkar bez potíží dorazil k cíli své operace, kde vybudovali dva tábory – jeden pro pozemní vojsko a druhý pro flotilu.

Město Himéra se nacházela na vrcholu stometrového kopce na břehu stejnojmenné řeky. Bylo vcelku dobře opevněno a navíc zde osadil své vojáky Theron, který se na bojiště dostavil dříve než Kartaginci. V prvním průzkumném střetu zvítězili Hamilkarovi muži, kteří ovládli západní okolí města a donutili Řeky zazdít brány na této straně města. Není jisté, jestli chtěl Hamilkar město obléhat nebo chtěl prvoplánovitě rozhodnout střet na bitevním poli, ale další události byly tak jako tak rychlejší.

Na Theronovo volání o pomoc se dostavil Gelon s jádrem řecké armády. Pomocí své jízdy, na kterou opěšalí Kartaginci neměli protizbraň, vyčistil okolí města, což zlepšilo morálku obležených, kteří opět vyčistili městské brány, aby byli schopni provést ofenzivní akce. Záhy poté došlo k rozhodujícímu střetu sicilské války.

3. Bitva

Bitva trvala od úsvitu do soumraku a odehrávala se na západním břehu řeky Himéra, nedaleko od města. O střetu nás informují dva historici – Hérodotos střídmě a bez detailů a podrobněji Diodoros Sicilský. Vzhledem k tomu si představme verzi sicilského historika. Bitva, která se měla odehrát, se vedla o osud Himéry, nicméně v případě debaklu Řeků mohla skončit také obsazením valné části Sicílie a konci řeckého panství v několika regionech, s čímž byly spojeny i potenciální ekonomické škody. 

Ještě před bitvou vyslal Hamilkar posly do města Selinus, jeho řeckých spojenců a žádal jízdní posily – nedávné události mu ukázaly, že bez vlastní jízdy bude velmi zranitelný. Dopis obsahoval také datum, kdy se měly posily dostavit, nicméně zachytili ho Gelonovi muži. Řecký tyran informaci hodlal použít ve vlastní prospěch a operací ve stylu pozdějších commandos chtěl Hamilkarovi místo posil poslat v přestrojení vlastní muže, kteří by se tak bez boje dostali do punského tábora a mohli zde šířit zkázu, nejlépe samozřejmě spojenou s velkým pozemním útokem na hlavní síly Kartaginců. Takový byl bojový plán Řeků.

Noc před dohodnutým termínem příjezdu posil Gelo vyslal diverzní jízdní jednotku a ta kupodivu prošla nepovšimnuta a nepoznána až k táboru určenému punské flotile, do kterého byli bez potíží vpuštěni. Odsud pak Gelonovi signalizovali svoji připravenost k přepadu. Syrakuská armáda se na počátku nového dne nacházela pravděpodobně už na přesunu, kterým z jihu obešla města Himéra i řeku, aby se opět otočila na sever a připravili se na útok na hlavní punské síly. Theron zatím zůstal v Himéře, aby hrál úlohu hrozby i zálohy při případných potížích.

Bitva začala lehkými útoky řecké pěchoty na hlavní síly, které měly upoutat pozornost kartaginských velitelů na předpokládané místo střetu. Nyní nazrála ta správná chvíle pro akci přepadové jednotky Řeků v severním táboře. Ta po začátku bojů shodila přestrojení, udeřila na překvapené Kartagince a způsobila obrovský chaos mezi vojáky i flotilou zde. Mnoho lodí bylo zapáleno a jednou z obětí se stal i vůdce kartaginského vojska Hamilkar Mago, který se zde chystal k oběti a uhořel v obětním ohni. Tím úloha přepadového oddílu skončila, nemáme žádné zprávy o jeho dalším osudu. Velitel a flotila nepřátel byli každopádně zničeni.

Máme mimochodem dochovanou také další verzi smrti velitele Kartaginců a také ta by dokládala prohnanost řeckého vůdce Gelona. Ten měl vůdce svých lučištníků Pediarcha převléci za sebe sama a poslat s jeho muži převlečené za kněze mezi obě armády, přičemž měli své zbraně schované. Hamilkar musel zareagovat také tak, že vyrazil mezi armády obětovat...a přestrojení lučištníci ho zastřelili. Tak jako tak, kartaginský vojevůdce byl mrtev a to byl pro každou starověkou armádu velký zlom.

Na hlavní frontě také nikomu dříve nebo později neušlo, co se stalo v mořském táboře. Povzbuzení Řekové přidali na svém náporu a zlomili odpor kartaginských hlavních sil, díky čemuž se dostali do tábora nepřátel. To byl zlomový okamžik každé bitvy, protože řada armád se uchylovala k vykrádání kořisti a to byla chvíle, kdy ji mohl dosud nezlomený protivník ještě porazit - zvlášť pokud měl jistě dosud početní převahu jako Kartaginci. 

Řekové se zachovali tak, jak se čekalo, začali loupit a zcela nebo minimálně zčásti opustili formace. Iberská pěchota v punských službách se za táborem znovu zformovala a soustředěným útokem udeřila na tábor, kde loupícím Řekům způsobila velmi těžké ztráty. Řekové se pokusili zreorganizovat a porazit Ibery, ale vedlo se jim špatně a osud bitvy se překvapivě znovu ocitl na vážkách.

V této chvíli přišla chvíle Therona a jeho armády, která dosud dlela v Himéře. Theron se vydal na pomoc svému kolegovi, přičemž udeřil do boků a týla Iberů, kteří už dlouho nesli sami tíži celé bitvy. Nyní se zlomili, byli poraženi a museli opustit bojiště směrem k lodím, které zůstaly na hladině. Bitvu u Himéry vyhráli Řekové. Ti ještě vytáhli proti dalším uprchlíkům z kartaginské strany, kteří se opevnili ve vnitrozemí na kopci (asi hora Calogero, slabých deset kilometrů od Himéry), ale ten k jejich smůle nenabízel žádnou vodu. Jejich kapitulace tak byla jen otázkou času a jí celá bitva také skončila. Zajatci nebyli pobiti, ale stali se otroky a fungovali jako motor následného sicilského rozmachu.

4. Analýza

Hlavní roli v řadě antických bitev hrál chaos. Bitva u Himéry nebyla výjimkou. Řekové dokázali vyvolat v řadách Punů zmatek a ovládli bitvu natolik, že dobyli nepřátelský tábor. Pak se ovšem do zmatku uvedli sami během loupení bagáže a bitvu málem ztratili. Theron naštěstí pro ně duchapřítomně zasáhl a otočil misky vah opět na řeckou stranu.

Bitva u Himéry se stala jednou z největších kartaginských porážek v dějinách. Na bojišti měla zůstat polovina mužstva celé armády včetně vrchního velitele, do hlubin klesla většina loďstva, přičemž řada zbylých měla podlehnout další bouři při návratu do Afriky. Řekové se zmocnili bohaté kořisti a mnoha zajatců, sami ovšem nevyšli beze ztrát, v důsledku zmatku při obsazování a rozkrádání nepřátelského tábora a odporu Iberů mohli ztratit asi osminu armády. To byly na vítěznou antickou bitvu skutečně těžké ztráty a důkaz toho, že boj byl skutečně tvrdý.

výJe trochu paradoxní, že tak obrovská bitva neměla žádné omračující dozvuky. Řekové neměli žádnou snahu proniknout do kartaginské domény a celý střet tak skončil statutem quo, pouze stál Kartagince nespočetné oběti a 2000 talentů stříbra válečné pokuty. Nelze však říci, že by se celý střet ocitl zcela bez následků – punské síly byly zcela zdecimovány a Řekové ukázali svoji připravenost čelit libovolně velké invazi. Uplynulo nějakých sedm desítek let, než byli Kartaginci schopni znovu schopni podniknout ofenzivní akci na Sicílii – vedl ji pravnuk Hamilkara, Hannibal Mago. Zatím zažily řecké obce období zlatého věku, kulturního i mocenského růstu a rozmachu stavebnictví, které nastartovala právě kořist z bitvy. Kartágo se zatím soustředilo na jiná teritoria, a tak se o bojový ruch staraly jen vzájemné spory mezi řeckými městy.

Jednu dohru měla bitva u Himéry také v nedávné době. V roce 2008 došlo při pracích na železnici nedaleko antické Himéry k objevu masového hrobu více než deseti tisíc těl včetně spousty padlých mužů se zraněními z boje. Lze předpokládat, že minimálně část z nich padla na řecké straně právě v popisované bitvě. Více informací o těchto pracích najdete v lincích na konci článku. 

Velkou otázkou pak zůstává, jestli načasování celé kartaginské kampaně mělo co do činění s perským tažením pevninským Řeckem, které se odehrálo stejného roku. Samo se to nabízí – obrovské celosvětové spiknutí za cílem zničení Řeků ve Středomoří, které by z východu vedli Peršané a ze západu Kartaginci. Jaký je verdikt? Vyloučit samozřejmě nemůžeme, že došlo k jakési domluvě mezi oběma mocnostmi, konečně domovské město Kartága, Tyros, leželo v perské sféře vlivu. Moderní historikové se staví spíše k tomu, že šlo prostě o náhodu, konečně naplánování obou kampaní zabralo roky. Tedy nechť laskavý čtenář věří, čemu chce.

Bitva se měla odehrát ve stejný den jako bitva u Salamíny, ale spíš pravděpodobnější, že se obě vojska srazila okolo jiného slavného a tragického dne řeckých dějin, tedy v době, kdy Leonidovy tři stovky Sparťanů blokovaly thermopylský průsmyk. Paralelou k výhře u Salamíny chtěli řečtí historici ukázat, že obě bitvy představovaly to, čím skutečně byly – skvělými vítězstvími nad početnějším barbarským vojskem v situaci, která byla nelehká. Obě výhry nastartovaly růst řecké civilizace a její kulturní i mocenský rozmach, který se zastavil až v Indii.

5. Dále také

https://www.youtube.com/watch?v=_aCflYIsfYw (zapněte anglické titulky)

https://www.youtube.com/watch?v=xmYrp_CwUkE

http://www.livius.org/articles/battle/himera-480-bce/herodotus-on-himera/

http://news.nationalgeographic.com/news/2008/12/081217-himera-mass-grave.html