Antický svět 

Dějiny římské říše studují lidé hlavně v dobách její největší slávy. Zajímavé příběhy nabízí ovšem také pozdní antické dějiny, doba, kdy už se dávno vědělo, že římská říše je porazitelná a často se zmítala ve vnitřních, vnějších i ekonomických problémech. Z tohoto pohledu je páté století jednou z nejzajímavějších epoch ke studiu. Říše se rozdělila na dvě poloviny, které spolu ne vždy spolupracovaly a tyto poloviny začaly psát své vlastní dějiny.  

Západní říše zažívala v první polovině pátého století pozvolný úpadek, spjatý s nájezdy barbarů z Germánie a stepních Hunů, které se podařilo odrazit až v polovině století na Katalaunských polích. Dějiny východní poloviny říše s hlavním městem v Konstantinopoli postrádají tak epické momenty a velikány typu Aetia, ale také nejsou nezajímavé. Právě v první polovině pátého století se totiž začala rodit politika, která později proslula jako byzantinská. A to vše pod formálním vedením jednoho z nejméně výrazných císařů , Theodosia II. 

Flavius Theodosius se narodil 10.dubna roku 401 n.l. jako jediný syn bezbarvého východořímského císaře Arcadie a jeho manželky Aelie Eudoxie. V případě Theodosia II. těžko mluvit o nějakém dětství, na oslavu dosažení věku devíti měsíců byl totiž prohlášen  za augusta a formálně se stal spoluvládcem, jakkoliv jeho problémy v té době rozhodně nečítaly správu říše, šlo prostě o symbol pokračování dynastie. 

To se ovšem náhle změnilo prvního května roku 408, kdy se sedmiletý Theodosius po smrti otce ujal vlády nad východořímskou říší naplno. Už vzhledem k věku je zřejmé, že svoji funkci plnil více méně ceremoniálně a formálně - a to mu zůstalo po celý život. Osobně více než čím jiným proslul tím, že byl horlivým křesťanem, který se dobře orientoval v náboženských otázkách. Vedle toho proslul náklonností ke kaligrafii, což rovněž k reálně vládě nebyl úplně ten top koníček. Prožil tak celkem spokojený život zcela odstřižený od reality a správu říše vykonávali jiní. 

Ze začátku Theodosiovy vlády vykonával správu říše praefectus praetorio Anthemius, který byl z těch schopných - výrazně se zasloužil o zásobování hlavního města, kde výpadky v dodávkách působily závažné veřejné nepokoje a po smrti Stilichona, germánského vojevůdce ve službách západní poloviny říše, který de facto vykonával správu říše a přinášel do vztahů obou říší spory, se zasadil o rychlé narovnání vztahů Říma a Konstantinopole, jakož i o jistou spolupráci mezi říšemi. 

Jestliže západořímská říše se nenacházela po vpádu germánských kmenů v ideální kondici, ani na východě to nebyla žádná selanka. Stále hrozili Peršané, vedení silným králem Jazdkartem I., rovněž na dunajské hranici nebyl klid, neboť přicházeli Hunové. Ty však Anthemius porazil a Jazdkart, který se podle některých zdrojů stal dokonce poručníkem mladého císaře, pohrozil válkou každému, kdo povstane proti Theodosiovi. Doba pro obě stabilní říše prostě byla příliš zlá na to, aby si ještě vzájemně komplikovaly vztahy. 

První nájezd Hunů se udál už roku 408 a právě zde můžeme sledovat základ byzantinské politiky v tom nelichotivém slova smyslu. Nešlo zdaleka o mohutné údery armád, ale o intriky, podplácení a čekání na vývoj situace. Anthemius totiž nechal nájezdníky dobýt město Castra Martis a vyplenit Thrákii, zatímco postupně podplácel spojence a zásoby shromžďoval ve městech. Bez zásob a s dezertujícími spojenci musel nakonec hunský král Uldin překotně uprchnout za Dunaj bez boje, jen jeho pohrůžkou. Pro srovnání - jen o něco později dobyli Gótové Řím. 

Anthemius byl vůbec mimořádně schopný. Dokázal dobře reagovat na hrozby nové doby, posílil loďstvo na Dunaji, jakož i opevnění mnoha tamních měst. Mistrovským dílem se pak staly theodosiánské hradby, které nechal Anthemius postavit kolem Konstantinopole tak důkladně, že trvalo přes osm set let, než byly překonány. Patří ke stavebním divům antiky. Anthemiova správa sice přinesla ohromné výdaje, ale prefektovi se podařilo také finanční složku impéria konsolidovat a východ tak byl rozhodně v lepší kondici než západ také v tomto ohledu. Říše dokonce odpustila daňové nedoplatky za několik posledních desetiletí, což na západě rozhodně nehrozilo. 

Anthemius byl mimořádně schopný správce, ale někdy kolem roku 414 o něm mizí veškeré zmínky a my nevíme, zda byl sesazen nebo zemřel. Správa říše tak přešla na Theosiovu patnáctiletou starší sestru Aelii Pulcherii, aby se o dva roky později stal plnoprávným vládcem sám Theodosius, v té době už patnáctiletý. 

S nástupem vládnoucí dynastie k reálné moci se do císařského paláce vkradl duch tvrdého křesťanství. Aelia Pulcheria se rozhodla, že prožije život v panenské čistotě a askezi a aby dobrých zpráv nebylo málo, přemluvila k tomu také své sestry Arcadii a Marinu, načež se neúspěšně pokusila z císařského dvora udělat opatství. Theodosius měl s jistotou podobné sklony, nicméně ten se oženit musel. Trochu překvapivě se jeho nevěstou stala pohanka Athenais, dcera athénského filozofa Leontia, velmi vzdělaná žena. Ta musela při svatbě roku 421 přijmout křest a od té doby ji známe jako Aelii Eudocii. Dala císaři jedinou dceru Licinii Eudoxii, která se později provdala za Valentiniana III., západořímského císaře v letech 425 - 455. Dynastie tak každopádně byla u konce a vzhledem ke schopnostem jejich členů je třeba říct, že to bylo dobře. 

Začátek samostatné vlády císaře se nesl ve znamení relativního klidu, který si nakonec Theodosius narušil sám svým fanatickým příklonem ke křesťanství, ke kterému docházelo pod vlivem sestry Pulcherie. Ten totiž narušil klidné vztahy s Persií a vedl k válce, která se odehrála v letech 421 - 422. 

Theodosius totiž obvinil Peršany, že perzekuují křesťany a vyrazil jim na pomoc, ačkoliv počátkem celého sporu byla událost, kdy křesťanský biskup zapálil zarathuštrovský chrám ohně. Jazdkart byl ke Konstantinopoli a křesťanům velmi smířlivý, ale jeho čerstvě nastoupivší syn Bahrám V. nikoliv. Jakékoliv měl každopádně Theodosius plány, musel rychle uzavřít mír, neboť opět přicházela vlna Hunů, větší než kdy dříve a veškerá vojenská moc impéria se musela zaměřit na Dunaj. Křesťané a židé v Persii si tak mohli opět zvykat na perzekuce a zákazy svého vyznání. 

Za celou dobu Theodosiova panování šlo o jediný větší konflikt na východě, obě dvě říše musely čelit větším hrozbám přicházejícím z vnitrozemí a ani jedna z nich neměla zájem se vyčerpávat dalšími konflikty. Na východě tak nastal pat, který sice odčerpával síly obou říší, ale nijak smrtelně. Naopak se rozvíjely obchodní vazby, když středisky obchodu byla města Nisibis a Kallinikon, dnes neschalně proslulá Rakká. 

Pokud na východě byl klid, severní hranice východořímské říše hořela prakticky po celou dobu císařovy vlády. Asi roku 421 podnikla císařská armáda výpravu do Panonie, aby preventivně udeřila na Huny a jim poddané Góty. Expedice slavila úspěch, když odvedla velký počet Gótů do Thrákie, kde byli usazeni jako foederáti. Ovšem už dalšího roku, když se Theododius vojensky zaangažoval v Persii, udeřil hunský král Rua přes Dunaj a donutil Konstantinopol k uzavření pokořující dohody o “výpalném” ve výši 350 liber zlata. Stejná situace pak nastala roku 434, kdy byla dohoda pod nátlakem obnovena a hunské požadavky se stále zvyšovaly. 

Poplatky, které východořímská říše odváděla, se mohou zdát pokořující, ale ve srovnání s vývojem na západě šlo o dobrou volbu. Hunské sbory zde totiž rozvrátily celé pohraničí, Panonie v podstatě padla a jediným městem, které se vojensky drželo, bylo Sirmium, kde stály posádkou východní oddíly. 

Hunské požadavky se i poté dále zvyšovaly. Po Ruově smrti ovládl Huny jeho synovec Attila, který poplatek zvýšil na dvojnásobek a i přes jeho plnění se nebál dohodu porušovat. Roku 441 pak Attila de facto zahájil otevřenou válku. Vypálil dáckou diecézi a ovládl tamní hlavní opěrný bod, pevnost Viminacium (Kostolac). O rok později pak Hunové ovládli Naissus (Niš), vnitrozemskou strategickou křižovatku. Po této pohromě se císařské straně podařilo uzavřít mír, ale pouze za cenu dalšího zdvojnásobení poplatku a s rizikem, že to Huny nemusí zastavit. Jejich schopnost dobývat dobře bráněná města byla mezi barbary stále výjimečná a situace se stávala hrozivou. 

Roku 444 nebo 445 pak Attila zavraždil spoluvládce Bledu a vládl nadále sám. Konstantinopol na to konto patrně zastavila nepopulární platby a přesměrovala prostředky k tomu, aby posílila obranu Balkánu, přičemž právě v této době se v byzantské armádě objevují ve větším počtu isaurští vojáci, kteří měli později říši vládnout. Ani ti však zatím nedokázali zabránit katastrofě, která se blížila. 

Attila totiž na nic nečekal a po marném jednání o obnovení tributu udeřil, když velká část císařské armády dlela na Sicílii, doufaje ve společném podniku se západní říší v obnovení vlády nad Afrikou, kterou dobyli Geiserichovi Vandalové. Pohraniční pevnosti mu neodolaly a velkou bitvu s thráckým polním vojskem Attila drtivě vyhrál, čímž si otevřel cestu do vnitrozemí Thrákie. Tu Attila překročil, dostal se k samotné metropoli, jejíž hradby byly poškozeny silným zemětřesením, ale nezdržoval se obléháním a pokračoval v pustošení. Hunové dosáhli Černého moře a Hellespontu, načež se přesunuli severním Řeckem, všude šíříce zkázu, které mělo podlehnout na sto měst a druhá císařská polní armáda. Celý římský Balkán byl deklasován, přičemž mnoho z dobytých měst se z nájezdu Hunů sbíralo až do dalšího století. Zkáza musela být děsivá. 

Theodosiovi se nakonec podařilo uzavřít mír, který poslal Attilu na západořímskou říši. Mír to byl nebývale tvrdý a ukazuje, že říše byla v krajní nouzi. Konstantinopol musela zaplatit jednorázově dlužných 6000 liber zlata (1962 kg) a zavázala se ke každoročnímu poplatku ve výši 2100 liber (687 kg), coz je šestinásobek toho, co platila o čtvrt století dříve. Vedle toho museli vyklidit hranici na Dunaji a nechat ji na dobu pěti denních pochodů volnou. To zbavilo říši nejefektivnější říční hranice. Na druhou stranu bylo ale ústřední nebezpečí zažehnáno, Attila se vydal na západ a zde byl na Katalaunských polích konečně poražen, načež byla hranice říše obnovena. Na druhou stranu válečné výdaje a těžké škody významně poškodily finanční stav říše, což bylo do budoucna značné riziko. 

Budoucnost se však císaře Theodosia II. netýkala. Zahynul při jezdecké nehodě 28.července 450, ve svých devětačtyřiceti letech, na poranění páteře. Interní boj o moc pak svedli eunuch Chrysaphius a císařova sestra Pulcheria. Ta jej nakonec vyhrála a vdala se za budoucího císaře a kvalitního armádního velitele Marciana. 

Theodosius II. sice vládl dlouho, ale nikdy se významněji nevepsal vlastním rukopisem do dějin, ty psali jiní. Vládu nejdříve držel prefekt Anthemius, poté císařova sestra Pulcheria a krátce také eunuch Chrysaphius. Vlastní císařovy zásluhy se dotýkaly zvláště teologie a se čtením úředních listin se prý nezdržoval, prostě je jen parafoval. Přestože vládl přes čtyřicet let v těžkých dobách a proplul jimi, rozhodně jej nemůžeme počítat mezi velké císaře východořímské říše. Velkou zásluhu na přežití východní říše totiž mají jednak stabilnější ekonomika, jednak solidní soused v podobě perské říše. Ta čelila vlastním problémům a dodržovala tak mírové smlouvy. Theodosius a jeho armáda se tak mohli soustředit na obranu dolního toku Dunaje a to byl úkol, který se ještě dal zvládnout. Nenastala tak situace jako na západě, kde Řím čelil všeobecné ofenzivě barbarů. Rozhodně však nešlo o důsledek geniální císařské politiky. Konstantinopol teprve čekala na císaře, kteří říši zreformují a vrátí ji zpátky na výsluní. 

Můžeme jej považovat za obrovského propagátora církevní ortodoxie, zosobnění přístupu, ve kterém se nejvyšší kněz a vladař spojují v jedné osobě. O teologických otázkách, koncilech, ale i o celé vládě císaře Theodosia si můžete přečíst například v článku Radka Tumy zde. Theodosius ale také ukončil oficiální panování latinského jazyka v úředním styku, což byl anachronismus z dob společné říše. Nahradila jej samozřejmě řečtina, která se na východě de facto používala už dříve. 

Související články na Antickém světě: 

Aelia Pulcheria 

Aelia Eudocia

Rozdělení Impéria