Antický svět 

Úvod 

Ježíš z Nazaretu je poněkud paradoxně největší postavou z antiky, ať se nám to líbí nebo ne. Jeho učení hluboce změnilo římskou říši, středověkou i novověkou Evropu a on sám a příběh jeho života se stal základem křesťanství, které de facto ovládá Evropu dodnes, dva tisíce let po Ježíšově smrti. Nic jiného antického tak bezprostředně neovlivnilo osudy Evropy jako pouze tříleté působení Ježíše jako kazatele - a samozřejmě jeho smrt. Právě proto, že je Ježíš pro křesťanství osobou centrální, čekali bychom, že o něm máme velmi precizní zprávy, které zachovali jeho učedníci, jeho současníci nebo pozdější historikové. Zprávy, evangelia, máme dokonce čtyři. Často si ovšem protiřečí a jejich historická přesnost je mnohdy pochybná. Historici se o Ježíše dlouho nezajímali nad úroveň zmínky o něm. Zkusme tedy alespoň my najít obraz Ježíše, který skutečně žil a pokusme se rozbít mnohá klišé s jeho životem spojená. Potkáme na své cestě mnohá kdyby a snad a mnoho věcí zůstane ve finále stejně na vaší fantazii. Ale i to je krása historie - že nezná odpovědi, ale hypotézy. 

“Vezměte si, že 25.prosince má narozeniny Ježíš! Znáte nějakou jinou osobnost, která by tolik ovlivňovala dějiny světa? V ten den, na oslavu jeho narození, kdysi ustávaly války a na chvilku propukala erupce lásky.” (Znigniew Czendlik, Týden 51/2016).

Zdroje

Problematika zdrojů o životě Ježíše je hojně popsána. Největším problémem potenciální Kristovy biografie je ten fakt, že žádný seriózní historik o něm za jeho života nepsal. Neboť zkrátka zaživa nic neznamenal a další historiografické práce vzniklé s odstupem času čítají jen velmi stručné zmínky. Většina údajů, které můžeme označit jako pramenné, pochází z evangelií, tedy souborů Ježíšova života z per Lukáše, Matouše, Marka a Jana. Účel jejich vzniku nicméně byl trochu jiný než historický a navíc se evangelia v často historicky důležitých detailech značně rozcházejí. 

Nyní ovšem konkrétněji. Římské historiografické zdroje jsou na informace o Ježíšovi nebo jeho žácích dlouho velmi skoupé. Není se ostatně čemu divit, Blízký Východ byl přímo prodchnut z římského pohledu podivnými sektami a náboženstvími, takže život nebo smrt jednoho takového sektáře nebylo možné zaznamenat, nikdo zkrátka netušil, co dokáží Ježíšovi žáci a jeho učení v oblasti propagandy. Navíc Judea byla dosti odlehlou a bezvýznamnou provincií. Proto za Ježíšova života nevznikly žádné zmínky. Teprve pozdější historici křesťany zmiňovali. 

Pojďme si nyní konkrétně představit, co tři římské spisovatelé píší o Kristovi a jeho žácích. Suetonius se svých životopisech prvních dvanácti císařů křesťany zmínil dvakrát. Poprvé, když je Claudius vyhnal z Říma: „Židy vypudil z Říma, protože tam z podněcování Chréstova vytrvale tropili nepokoje.“ Suetonius se sice mýlí, když nepřímo tvrdí, že Kristus byl v Římě, ale není to o tohoto historika poprvé ani naposledy. O Ježíšově životě tedy nic relevantního, ale víme alespoň, že kolem roku 50 fungovala v Římě židokřesťanská komunita. Druhá Suetoniova zmínka se pak týká pronásledování křesťanů za Nerona, ale o tom si řekneme více dále. 

Nejrelevantnějším historikem epochy byl nepochybně Tacitus. Tak tomu je také v otázce života Ježíše Krista. Tacitus řeší problematiku pronásledování křesťanů po velkém požáru Říma, které proslavila kniha Quo vadis: „Avšak ani úsilím lidským, ani štědrými dary císaře anebo smírčími oběťmi, přinášenými bohům, neustupovala zlá pověst, aby se nevěřilo, že požár byl založen na rozkaz. Aby tedy nařknutí toto odstranil, Nero podstrčil provinilce a nejvybranějšími tresty potrestal ty, jež lid pro neřestný život nenáviděl a nazýval je Chrestiáni. Původce toho jména, Kristus, byl za vlády Tiberiovy popraven od místodržícího Pontia Piláta, a ač na okamžik potlačena, vzplála tato zhoubná pověra nanovo, a to nejen v Judsku, pravlasti toho zla, nýbrž také v Římě, kde se spojují a provozují odporné a ostudné věci z celého světa.“

Tacitus tak zcela jasně uvádí, po kom se vlastně křesťané jmenují a konkretizuje Kristův konec spolu s náznakem datace. To se nám může zdát málo, ale je to totální argument proti tomu, co tvrdili například komunisté a řada dalších autorů od 19.století dále – že Ježíš je mýtická postava a nikdy nežil. Ježíš tedy žil a skutečně zemřel na kříži za Pontia Pilata. Můžeme se také dozvědět, že za patnáct let od Suetoniovy zprávy mizí spojení křesťanů a židů. 

Plinius Mladší se v jednom z listů císaře Traiana dotazoval, co si s křesťany počít. Stávající stav popsal tak trochu římsky: „S těmi, kdo byli u mne obžalováni jako křesťané, jsem zatím postupoval takto: zeptal jsem se jich, jsou-li křesťany. Když to doznali, zeptal jsem se jich podruhé a potřetí, pohroziv jim trestem smrti; když setrvávali na svém, dal jsem je popravit. Nepochyboval jsem totiž, ať doznávali cokoliv, že rozhodně je třeba potrestat zarputilost a tvrdošíjný odpor.“ Zpráva je to zajímavá, o Ježíšově životě nám ale neříká nic. 

Tím jsme v podstatě vyčerpali původní římské zdroje. Není jich mnoho, nic moc nám neříkají a spojuje je také jedno – křesťanství rozhodně nepovažují za přínos antickému světu. Jejich přínos je v podstatě jediný – existující zprávy potvrzují ty vzniklé z křesťanského prostředí. 

Svébytnou větev historiografie tvoří Josephus Flavius, autor židovských starožitností a muž pocházející z židovského prostředí, který se dostal na dvůr flaviovských císařů. Tomu je poplatná i jeho kniha. O Ježíšovi napsal následující:„V té době (Pilátově) žil Ježíš, člověk moudrý, možno-li jej nazývati člověkem. Činil totiž zázraky a byl učitelem lidí, kteří s radostí přijímali pravdu. A připoutal k sobě mnoho Židů i Řeků. On byl Kristus. Když jej Pilát na udání našich předních mužů dal usmrtit na kříži, nepřestali jej milovat ti, kteří jej dříve milovali. Zjevil se jim totiž třetího dne opět živý, jak o něm vedle mnohých jiných podivných věcí zvěstovali proroci od Boha poslaní. Až dosud nevymřelo pokolení těch, kteří se po něm nazývají křesťany.“

Jistě sami naznáte, že jde o dost nadšenou ódu, natolik nadšenou, že je to trochu podezřelé. V dnešní době se vědci kloní k názoru, že tento text byl poznamenán křesťanskou rukou a vylepšen – Flavius Josephus se jinak držel rabínského principu a konfliktní a mesianistické postavy vynechával, psal konečně pro římského čtenáře. Vepsáním do původního díla se dá vysvětlit více méně leccos, nicméně vzhledem k povaze celé Flaviovy knihy lze usoudit, že minimálně nějakou zmínku o Kristovi na tomto místě čítala, na Ježíše totiž autor odkazuje ještě na jednom místě a nijak jej nepředstavuje. Celkový přínos Flaviovy informace je ovšem opět veskrze nijaký, jen potvrzuje dataci a historičnost Ježíšovy postavy. 

Proto nezbývá než se plně svěřit křesťanským zdrojům, podle nichž jde pohlédnout trochu hlouběji do Kristovy osoby a jeho skutků. Zkoumat musíme především synoptická evangelia, Janovo evangelium a některé epištoly jednoho z Ježíčových nejvěrnějších učedníků – apoštola Pavla.  

Základním kamenem popisu Ježíšova života budou vždy knihy Nového zákona, kterých je 27, přičemž jejich obsah se poměrně dlouho vyvíjel a byl definitivně ustaven až synodami na konci čtvrtého století našeho letopočtu. Nejzákladnější zdrojovou četbou o Ježíšovi pak jsou listy jeho asi nejlepšího učedníka, apoštola Pavla. Tento mimořádně nadaný muž, který v podstatě stál na počátku křesťanské církve, psal pastýřské listy členům různých křesťanských obcí. Problémem je, že ne všechny tyto listy lze připisovat jemu a dodnes se vede polemika o tom, které listy jsou pravé a které vznikly později. Pavel z Tarsu také své listy, ve kterých psal o Ježíšovi a jeho učení, nebral jako historický dokument, ale již jako náboženský text, který nemusel vyjadřovat historickou pravdu, ale náboženský názor. 

Pavel napsal své listy v letech 50 - 56 a mohl čerpat z velmi validních zdrojů - sám napsal, že dva týdny bydlel u apoštola Petra, znal se také s Jakubem, Ježíšovým bratrem. Historická cena Pavlových dopisů tkví především v tom, že mnohdy potvrzuje informace z evangelií, přičemž evangelisté Pavlovy dopisy jistě neznali, takže jim dává punc hodnověrnosti. V souvislosti s Ježíšovým narozením se tak můžeme z Pavla, spíše mimoděk, dozvědět, že se narodil jako Žid z Davidova rodu a měl nejméně dva bratry, jednoho z nich jménem Jakub. 

Dalším zdrojem jsou evangelia. Také ta nemají historické poslání, jde jim o zvěstování života, působení a smrti Ježíše Nazaretského, které mělo spasit a vykoupit lidstvo. Evangelia známe celkem čtyři. Tři z nich jsou známa jako synoptická, tedy souběžná, a jejich vyprávění je často podobné nebo stejné, ale mnohde se zase v detailech liší a mnohé příběhy a detaily se objevují jen v jednom textu, což samozřejmě zvedá řady debat o jejich pravosti. Jde o evangelia Marka, Matouše a Lukáše. Každý z evangelistů nepopisuje Ježíše jako historickou osobnost, ale vytváří vlastní ideologickou koncepci, která nemusí mít s reálem vůbec co do činění. Dřívější vnímání evangelií jako dogmatu a historické pravdy je nyní dávno překonáno, což staví do pokusů o Ježíšovu biografii další a další překážky. Evangelia totiž jsou v podstatě mýticko - religiozně - historické dokumenty a hledat v nich pravdu je mnohdy velmi složité a ošemetné. 

Vůbec nejzásadnější otázkou pak je, které ze synoptických evangelií bylo předlohou dalším dvěma. Dnes panuje názor, že nejstarší je evangelium Markovo, které vzniklo někdy krátce po dobytí Jeruzaléma Vespasianem. Matoušovo evangelium mělo vzniknout krátce poté a Lukášovo s asi desetiletým odstupem. Jelikož ale všechna evangelia vznikla relativně pozdě a dlouho po Ježíšově smrti, je také možné, že existuje nějaký společný pramen, který se nedochoval. 

Specifickou větev evangelií pak tvoří evangelium Janovo. To vzniklo pravděpodobně jako poslední někdy koncem prvního století v Efesu a jeho autorem měl být apoštol Jan, který se měl vyskytovat osobně u Ježíšova ukřižování. Janovo evangelium se obsahem i formou vymyká trojici evangelií ostatních. Je považováno za informačně nejpřínosnější, protože pracuje s dobou vcelku přirozeně a opravdu působí tak, jakoby by pisatel byl přítomen na místech a při dějích, které popisuje. 

Představili jsme si tedy zdrojové materiály k Ježíšovu životu. Řekněme si také otevřeně, že nám příliš nepomohou - zpravidla jedna zpráva popírá druhou nebo ji přinejmenším nepodporuje, což nás dostane do závažných problémů týkajících se libovolné datace Ježíšova života a smrti. 

Narození 

Narození Ježíše je z dnešního pohledu zlomovým dějinným zvratem a zdálo by se, že i pro křesťany jde o klíčovou událost a evangelisté o něm budou perfektně informováni. Není tomu tak. O Ježíšově narození píší jen evangelisté Matouš a Lukáš na začátku svých textů a jejich příběhy se v detailech velmi silně liší. Jan a Marek se o narození Páně nešíří vůbec. Lze předpokládat, že činy z Ježíšova dětství jsou součástí legendy a jsou vybájené. Zůstává jediná jistá věc. Ježíš Nazaretský se skutečně narodil. 

Kdy se vlastně Ježíš narodil? 

Už tento poměrně prostý dotaz nás dostane do nesnází. Přestože křesťané si připomínají narození Ježíše 25. prosince, nezdá se, že by to bylo to pravé datum. Pokud se totiž podíváme do evangelií, znají vánoční příběh dvě z nich, Matoušovo a Lukášovo. U obou je docela dobře možné, že jde o pozdější vsuvku, jakési entrée do příběhu, která vznikla až poté, co se rozšířilo slavení Vánoc. Což trvalo nejméně tři staletí. Pro prvotní církev navíc nebylo datum Ježíšova narození vůbec zajímavé, slavily se zvláště Velikonoce, ještě ke konci druhého století se třeba učenec Klement Alexandrijský vysmíval všem, kdo hledali datum Ježíšova narození. Teprve roku 204 pak Hippolytos Římský poprvé naznává, že Ježíš se narodil 25.prosince a to ještě dlouho trvalo, než toto datum přijali křesťané sami.  

Je tedy dost dobře možné, že Ježíš se ve vánoční době opravdu nenarodil. Nasvědčují tomu konečně také zmínky o pastýřích s ovcemi pod širým nebem, což rozhodně není něco, co by se dělo v zimních měsících. Učenci pozdějších věků pak hledali přesné datum Ježíšova narození v březnu, dubnu, i na podzim, přičemž jediné, co zjistili, byl ten fakt, že zkrátka nevíme. Je proto mnohem pravděpodobnější, že křesťanští ideologové pozdější doby naroubovali populární svátky zimního slunovratu na Ježíšův život. Takový přístup je v křesťanství vcelku častější a přinášel mnohé výhody - nebylo třeba vyýšlet nic moc velkého a existence silných křesťanských svátků navíc měla popřít velmi rozšířené svátky pohanské, ačkoliv třeba v našich zemích to trvalo hluboko do středověku a možná i baroka. 

O mnoho moudřejší nejsme ani v tom, v jakém roce se Ježíš narodil. Logické by samozřejmě bylo, kdyby se narodil na začátku letopočtu, ale to se určitě nestalo. Rok začátku letopočtu totiž stanovil až v šestém století mnich Dionysius Exiguus a z tehdy dostupných zdrojů prostě nepřišel ke správnému výsledku, zkrátka se spletl. Na druhou stranu jelikož nevíme přesně, jak a z čeho mnich vypočetl svůj začátek letopočtu, nemůžeme s ním ani řádně nesouhlasit  

V Bibli pak můžeme hledat další vodítka, na jejichž základě můžeme spekulovat o tom, kdy přišel Ježíš na svět. Jedním z nich je betlémská hvězda. Z Bible se už tak úplně nedozvíme, o co konkrétně šlo, zda to byl výbuch novy nebo supernovy, konjunkci planet nebo o kometu. Známý astronom Johanes Kepler už v roce 1603 v Praze pozoroval konjunkci Jupitera a Saturnu, přičemž takto významný astronomický jev také propočítával do minulosti. Došlo k němu mimo jiné i v roce 7 před n.l. a to hned třikrát během půl roku, totiž 29.května, 30.září a 5.prosince a to vždy v souhvězdí Ryb. Vzdálenosti dvou planet tehdy byly jen jeden stupeň, což bylo nepochybně velmi nápadné a jistě to bylo v nábožensky exaltované době bráno jako znamení shůry, zvlášť, když Saturn byl brán jako hvězda Židů a souhvězdí Ryb mělo vztah ke konci světa. Mohlo ovšem jít také o jinou astronomickou událost - seznam zajímavých astronomických událostí doby naleznete například zde: http://kalendar.beda.cz/data-narozeni-a-ukrizovani-jezise-krista 

Evangelista Matouš pak klade Ježíšovo narození do doby vlády Heroda Velikého, který zemřel roku 4 před n.l. Evangelium Lukášovo datuje událost do doby římského sčítání lidu za Augusta, které se ale odehrálo v Sýrii v roce 6 našeho letopočtu, což je zřejmý nesmysl, ačkoliv je možné, že za místodržitelství Quirinia nešlo o první takový census (nebo si evangelista prostě spletl místodržící) a možná došlo k ještě dřívějšímu, jehož záznamy se nedochovaly, a které mohlo proběhnout někdy okolo roku 4 před n.l. Z evangelií je každopádně patrné, že Ježíš se narodil za života Heroda a ten zemřel v roce 4 před n.l. Většina historiků tak dnes klade Ježíšovo narození někam do rozmezí let 7 a 4 před n.l. 

Kde se Ježíš narodil? 

Klasickým příběhem Ježíšova narození, které zná v podstatě každý z nás, zachovává evangelista Lukáš. Ježíšovi rodiče tak do Betléma přichází z Nazaretu a po porodu se tam zase vracejí, aniž se úplně hodnověrně řeší, proč se vlastně taková rošáda udála. Matouš naopak praví, že v Betlémě Josef a Marie už žili a město opouští do Egypta, aby se vyhnui vraždění dětí krále Heroda. Teprve poté se usazují v Nazaretu. 

Ježíš se podle klasického podání měl narodit v Betlémě v jesličkách. Jesličky jsou nepochybně ikonograficky vložené později, až ve středověku, neboť Lukáš mluví o jeskyni a Matouš o domě. Trochu rozpaky pak budí i město Betlém. To totiž bylo také rodištěm krále Davida, a tak je zřejmé, že Mesiáš se měl a musel narodit právě zde, už podle proroctví Starého zákona. Není tedy úplně zřejmé, zda se Ježíš skutečně narodil v Betlémě nebo někde jinde. Je naopak dost pravděpodobné, že se narodil v Nazaretu a Betlém je jen vsuvka, aby se splnila stará proroctví. S jistotou to však rozhodně říct nemůžeme.

Celý evangelický popis Ježíšova narození a jeho umístění nemůžeme vnímat jako nějakou přesnou informaci. Šlo zde o naplnění proroctví a Ježíšovo narození tomu mělo odpovídat. Proto konečně také měli Tři králové donést zlato, myrhu a kadidlo. Zlato náleželo králi, kadidlo knězi a myrha ukřižovanému. 

Historicky tak můžeme celou kapitolu uzavřít tím, že nevíme ani kdy ani kde se Ježíš narodil. Můžeme si položit otázku, jestli to věděl Ježíš sám, přece jen vnímání času ve starověku bylo o dost pohodlnější než nyní. Je proto více než pravděpodobné, že k narození Ježíše došlo naprosto anonymně někdy v průběhu roku a teprve ve třetím století spolu se snahou vymýtit pohanské svátky tehdejší ideologové "našli" datum 25.prosince. 

Jak vypadal Ježíš? 

Ježíš je zobrazován za pomocí umělecké topoi jako asketicky vyhlížející muž se světlou pletí a dlouhými vlasy, prostě tak, jak vypadal středověký Evropan. Evangelia Ježíšův vzhled ignorují, takže odsud se nápovědy nedočkáme. Jelikož Ježíšovy ostatky se nám nedochovaly, nemůžeme tuto představu napadnout přímo, ale za pomocí studia ostatků soudobé populace z podobného teritoria se zdá, že Ježíš by coby průměrný Semita vypadal dost jinak. Průměrný žid doby totiž byl snědý, s kudrnatými vlasy, tmavýma očima, širokými lícemi a hustým vlasovým porostem a vousy. Teorii, že Ježíš byl prostě klasickým židem napovídá také to, že ho Jidáš musel při zatýkání římským vojákům ukázat, nebyl prostě nijak výjimečný - a muž, který by vypadal tak, jak je Ježíš klasicky zobrazován, by v dobovém a místním kontextu rozhodně dost výjimečný byl. Ježíš také patrně měl krátké vlasy, neboť Pavel z Tarsu napsal: “Je to ostuda pro muže nosit dlouhé vlasy.” Těžko si představit, že by takto mluvil, pokud by Ježíš dlouhé vlasy opravdu měl. Je třeba se ted vnitřně smířit s tím, že představy generací křesťanstva o podobě Ježíše byly nejspíš zcela liché. Více zde: http://extrastory.cz/jak-skutecne-vypadal-jezis-kristus-byl-maly-svalnaty-snedy-a-kudrnaty-tvrdi-vedci.html

Závěr 

Ježíšovo narození nebylo pravděpodobně nikým v té době považováno za přelomovou událost a tomu také odpovídá historická informovanost o ní. Zkrátka víme naprosté minimum. Mnohem zajímavější je, že s problémy v dataci se potkáme také u druhé významné události Ježíšova života, totiž příběhu o jeho ukřižování, které je bráno jako berná mince křesťanství. O tom však více v druhém dílu seriálu. Spokojme se nyní s tím, že se nikdy nedozvíme, kdy a kde se Ježíš narodil. Ježíšův život totiž v očích křesťanů začal teprve jeho smrtí, radostnou událostí, kterou byly vykoupeny hříchy světa. 

Teprve Ježíšovou smrtí začala historicky nesmírně zajímavá cesta k tomu, aby se naplnila slova 700 let starého proroctví: “"Bude vládnout od moře k moři, od Řeky (Eufratu) až do končin země. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit." To už je ovšem jiný příběh. Ježíš reálně žil a reálně zemřel. Ale teprve na jeho mrtvém těle vybudovali jeho následovníci křesťanství, které mělo za tři století ovládnout římskou říši a později celou Evropu a části dalších kontinentů. Ve jménu křesťanství se spousta hodnot zničila a spousta vytvořila. Na počátku cesty stal židovský tesařův syn, který se po třech letech veřejného působení a potupné popravě stal jedním ze symbolů západního světa po dva tisíce let. 

Chápeme, že závěrem, že se Ježíš narodil někdy mezi roky 7 a 4 před n.l. v Betlémě, Nazaretu nebo taky někde úplně jinde a že o něm v zásadě nic jistého nevíme, těžko nadchneme. Ale právě taková je někdy historie - tápající a nenacházející odpovědi.  

Viz také na Antickém světě

Kořeny křesťanství

Zrození Mesiáše