Antický svět 

Antické dědictví, to nejsou jen demokracie, filozofie, vynálezy nebo pozůstatky staveb v Řecku, Římě i jinde ve Středomoří. Mezi dědictví antiky patří také křesťanství, které ze skromných začátků dokázalo ovládnout antický svět a nakonec právě přes bašty křesťanství, kláštery, se dochovala velká část antických vědomostí a spisů, které známe. Jedním z nejvýznamnějších hnutí, která formovala středověkou Evropu a přenesla nemalou část antické učenosti, je benediktinské učení a klášterní forma, kterou založili mniši v klášteře v Monte Cassinu. Po duchovní stránce jde o nejvýznamnější pohrobky římské říše na západě. 

Duchovním otcem benediktýnského hnutí je svatý Benedikt z Nursie, o jehož významu pro církev asi nejlépe svědčí ten fakt, že je od roku 1964 patronem celé Evropy (ale také třeba nemocí ledvin). Benedikt se narodil v Nursii v regionu Umbria v centrální Itálii kolem roku 480 n.l. O jeho mládí toho moc nevíme, ostatně i jeho život je popsán dost útržkovitě, neboť doba prostě nepřála historiografii a nahrazovala ji hagiografií, kde šlo spíše o zázraky než o pravdu. Tak jako tak Benedikt v mládí studoval v Římě a to přibližně do svých dvaceti let. Kolem roku 500 pak zhnusen životem ve městě a jeho neřestmi odchází na venkov, do asi třicet kilometrů vzdáleného Enfide. Ani to ovšem nestačilo, a tak Benedikt strávil další tři roky asketickým životem na samotě v Sabinských horách. Zde se naučil být tvrdý k sobě a právě v odříkání a tvrdé práci našel tu správnou cestu k naplnění mnišství. Právě tento přístup, zvěčněný do hesla “Ora et labora” (Modli se a pracuj), se staly základem mnišských řeholí, které na Benedikta navazovaly. K tomu ovšem ještě vedla dlouhá cesta. 

Benedikt si svým přísným životem a askezí získal jistou popularitu, takže si jej mniši z Vicovaru vybrali za svého opata. Benedikt souhlasil, ale naplánoval tak ostrou řeholi, že se mniši vzbouřili a dokonce se jej pokusili otrávit, což asi nejlépe svědčí o tom, že řehole byla skutečně značně odlišná od způsobů dosud užívaných. Jako správný křesťanský hrdina ovšem Benedikt z Nursie pomocí zázraku utekl z nebezpečí a pokračoval ve své práci. 

Podařilo se mu inspirovat vznik dvanácti společenství po dvanácti mniších. Číslovka dvanáct byla už od dob dvanácti apoštolů pro křesťanství zásadní, konečně setkáváme se s ní dodnes na vlajkách Evropské unie. Roku 529 se pak přesouvá do Monte Cassina, kde na vrcholu pětisetmetrového kopce zakládá slavný montecassinský klášter, který je jeho největším dílem a měl v historii sehrát několikrát velmi významnou úlohu. 

Právě zde vytvořil Benedikt vzorovou mnišskou komunitu - byla umístěna na odlehlém místě poblíž bývalého antického osídlení, ale šesté století v Itálii bylo dobou razantního úbytku obyvatelstva v důsledku válek vedených Iustinianem s Ostrogóty, takže šlo de facto o pustinu. Klášter tak musel být soběstačný a k řeholi patřila tvrdá práce na polích i v dílnách. Benedikt také přetvořil Apollónův chrám na vrcholu kopce v kostel svatého Martina. 

Benedikt se samozřejmě stal opatem kláštera a svoji řeholi prosadil za v podstatě oficiální směr mnišského hnutí v západní Evropě. Po čtrnácti letech působení v Monte Cassinu pak smrtelně onemocněl a roku 543 (či nejpozději o sedm let později) zemřel, údajně vestoje podpírán svými žáky. Navzdory tomu, že Benedikt založil klášterní řeholi, která ovládla západní Evropu, sám čekal na své svatořečení mnoho století a dočkal se jej až v době, kdy benediktinské učení nebylo jedinou řeholí, totiž v roce 1220. 

Jaké byly základy benediktinského učení? Šlo o několik heslovitých přikázání. V prvé řadě musíme hovořit o poslušnosti (příkazů řehole, opata a samozřejmě božích přikázání), mlčení a pokory. Benediktini nebyli nějakým nabubřelým řádem, šlo v něm hlavně o skromnost a jednoduchost, což mělo vystihovat heslo Ora et labora (Modli se a pracuj). A Benediktovo učení mělo také k válce vztah dost odlišný od vojenských řádů středověku a dost bližší k původní církvi - vystihovalo jej heslo PAX (mír) na znaku řádu. 

Jaký byl konkrétní obsah Benediktovy řehole? Šlo o sedmdesát tři kapitol, které popisovaly aspekty života v klášteře, od příchodu civilisty do kláštera, přes jeho iniciaci, povinnosti a tresty, fungování společenství v klášteře a tak dále. Benedikt udělal rozumnou věc v tom, že dosavadní sáhodlouhé dokumenty podobného střihu výrazně zkrátil a přenesl větší pravomoci do rukou opata i mnichů. Řád neznal vyvolených, tedy alespoň teoreticky, a přijímal do svých řad osoby bez ohledu na stav, všichni chodili v černém, prostém oděvu. 

Jak vypadal takový den mnicha? Celý den byl rozdělen do částí řadou modliteb a bohuslužeb. Ve zbylém čase pak mniši pracovali (7 hodin) a četli (3 hodiny), a to i v době, kdy čtení nebylo činností široce rozšířenou. Zde někde leží počátek fungování benediktinských klášterů jako center vzdělanosti v dobách, které edukaci příliš nepřály. Kláštery se pak stávaly majáky gramotnosti a předávání dědictví římského impéria v temných dobách po pádu říše, stejně jako po celý středověk, který širšímu vzdělání mimo klérus nedopřával ani podmínky ani společenskou hodnotu. Mniši mimo to více méně už jen spali, a to osm hodin v zimě a šest v létě.

Jakkoliv to tak nemusí vypadat, šlo o velmi šťastnou konfiguraci života v separaci od světa. Kombinaci duševní a fyzické práce a spolupodílnictví všech mnichů na chodu kláštera, to byly základní rysy benediktinských klášterů. Větěina mnichů po vstupu do smrti konvent neopouštěla, neboť benediktinský řád to zapovídal. 

Přestože Benediktova řehole se stala tak často užívanou, rozhodně nebyla na západě řeholí první. Řády Pachomia a Basila Velikého zde byly dříve, konečně Benedikt si od každého z nich něco vypůjčil, podobně jako autoritu opata kláštera odvozoval z díla svatého Augustina. Řád svatého Benedikta pak vznikl až později, ve středověku, kdy zastřešil řadu autonomních klášterů rozesetých díky podpoře od papežů i světských panovníků po celé Evropě. Vzorovým zařízením mnišského soužití se pak stal právě klášter na Monte Cassinu. 

Monte Cassino je hora v centrální části Apenin, která nabízí v zimě dostatečně otřesné klima na to, aby život zde byl skutečným odříkáním. Nachází se 130 kilometrů jihovýchodně od Říma v nadmořské výšce 520 metrů, vysoko od okolními údolími. 

Pod horou se však osídlení dařilo odedávna. Už v pátém století před naším letopočtem zde stála osídlení kmene Volsků a právě tento kmen na vrcholu kopce vybudoval citadelu. Volskové podlehli Římanům při tažení roku 312 před n.l. a ti zde postavili město Cassinum a u citadely postavili Apollónův chrám, ze kterého se nedochovalo zhola nic. Pod horou pak archeologové našli zbytky amfiteátru, divadla a mauzolea, které jasně vypovídají o klasické římské přítomnosti v oblasti. Cassinum byl v podstatě zapadákov mezi horami a nijak se do římských dějin nezapsal.

Je to o to více s podivem, že cassinské okolí mělo odjakživa značnou strategickou hodnotu, neboť mohlo bránit přirozenou invazní trasu z jihu na sever - nebo ze severu na jih. Navzdory tomu zde žádné silné opevnění nevzniklo a v podstatě libovolná invaze armád do těchto krajů končila pleněním. Na počátku šestého století zde už prakticky nezůstali žádní obyvatelé a původní stavby se rozpadaly. Ideální místo pro separované opatsví. 

To zde, jak zmíněno výše, založil někdy kolem roku 529 Benedikt z Nursie. Přišel do krajů opuštěných a křesťanství netknutých, takže si mohl dovolit klasické teatrální gesto a slavnostně zbořit pohanský chrám na vrcholu kopce a roztříštít Apollónovu sochu. Na místě chrámu pak postavil křesťanský kostel svatého Martina a kapli svatého Jana Křtitele. Kolem těchto duchovních staveb pak začal vyrůstat klášter a sláva jeho zakladatele vedla k tomu, že jej zde navštívil snad roku 543 sám král ostrogótského státu Totila, který později zahynul v bitvě u Taginae. Nejpozději roku 550 pak zakladatel opatství umírá. 

Nutno říci, že pro mnišský život neměli zdaleka všichni nepřátelé pochopení a řada z nich aktivně přiložila ruku k dílu, když se nabízelo plundrování více méně bezbranného svatostánku. Klášter byl poprvé zničen už roku 581 Lombardy a to tak dokonale, že přeživší mnichové uprchli do Říma, kde zůstali celé jedno století a klášter byl zcela opuštěn. 

K obnovení došlo až roku 718, kdy opat Petronax přesunul do pustého kláštera opět mnichy, kterým se díky podpoře mocných začalo velmi dařit, mezi mnichy kláštera bychom našli i Karlomana, syna vítěze od Poitiers Karla Martela. V roce 744 dostal klášter od Lombardů do držby také rozsáhlá území v jeho okolí, kterým se přezdívalo Terra Sancti Benedicti. Klášter tak držel rozsáhlé nárazníkové pásmo mezi lombardským státem a byzantskými državami na jihu. Svaté území nicméně příliš nezajímalo Saracény, kteří klášter a jeho okolí vydrancovali oku 884 a mezi oběťmi bychom našli i opata Bertharia, který zahynul ve vypáleném opatství. 

Klášter byl znovu obnoven a největší slávy dosáhl v 11. století, kdy zde sídlil opat Desiderius, pozdější papež Viktor II., který v řadách svých mnichů našel dvě stovky osob. Jejich činnost se už dávno nesoustředila jen na nutné přežití jako v začátcích kláštera, naopak se z kláštera stalo velmi významné sídlo učenosti, místo vzniku několika kronik a také místo, kde se knihy ve velkém opisovaly a množily.

Také samotný klášter už nebyl jen strohým místem odříkání, ale uměleckou perlou doby, na jejíž rekonstrukci v 11. století pracovali umělci nejen z Itálie, ale také přímo z Konstantinopole. Sídelní kostel svatého Tomáše byl přebudován a roku 1071 znovu posvěcen za účasti samotného papeže, přičemž se stal jednou z nejkrásnějších staveb celé epochy., ačkoliv z práce řeckých mistrů se dodnes nedochovalo skoro nic. Navíc se opatům podařilo při mosaikových pracích zaučit jisté množství mnichů v tomto byzantském umění, díky čemuž bylo velké množství mozaiek po celé Itálii obnoveno a dochovalo se dodnes.  

Ještě v roce 1321 byl kostle povýšen na katedrálu, ale krátce poté začalo opatství upadat. Zasáhlo ho zemětřesení roku 1349, které poškodilo budovy a celou Itálii právě v této době zasáhlo několik vln morové epidemie, která dramaticky snížila populaci v celém regionu. Opatství se z kombinace těchto ran a růstu nových klášterních hnutí už nikdy plně nevzpamatovalo, ačkoliv zůstalo významným centrem benediktinů  a je jím dodnes. 

Největší ránu pro celý areál ale znamenala až druhá světová válka, během níž se okolí kláštera stalo centrem opevněné Gustavovy linie, která měla zabránit postupu spojeneckých vojsk směrem na Řím. Teprve teď se ukázala v plné síle strategická důlěžitost Monte Cassina, které drželo v šachu celé údolí na kilometry daleko, přičemž právě tudy vede důležitá dálnice číslo 6 na Řím. Přestože Němci se pravděpodobně v klášteře vůbec nenacházeli a opevněni byli pouze v okolí, byl klášter na žádost novozélandského důstojníka bombardován a 15.února 1944 z něj po těžkém náletu zbyly v podstatě jen trosky. 

Šlo o dost kontroverzní rozhodnutí. Mezi oběťmi náletu nebyl ani jeden Němec, zato ovšem 230 italských civilistů, kteří zde našli útočiště. Na skončení náletu pak Němci usoudili, že opatství je ve válečné zóně a obsadili ho parašutisté, kteří z něj vybudovali nejtvrdší oříšek celé montecassinské obrany. Ten se podařilo polským vojskům rozlousknout až v květnu 1944, kdy boje v úseku už trvaly skoro tři čtvrtě roku. Teprve o čtvrt století později zástupci západních spojenců uznali, že v klášteře nebyl žádný německý voják. 

Z kláštera zbyly v podstatě jen tisíce tun sutin, ale také tentokrát se mu podařilo vstát z popela, když byl roku 1964 znovu vysvěcen, částečně také díky sbírce občanů. Jistě vás také zajímá osud tisíců předmětů s historickou nebo uměleckou hodnotou, které v klášteře za druhé světové války byly. Největšími poklady bylo 1400 nenahraditelných manuskriptů, které zde vznikly během dlouhých dějin kláštera. Ty byly zachráněny díky tajné práci německých důstojníků z tankové divize Hermann Goring, kteří je na počátku bitvy tajně převezli do Vatikánu. Řada dalších předmětů, především obrazů, měla stejný osud, ale nepodařilo se odvézt všechno a samozřejmě zde zůstala řada částí mobiliáře a samotná budova. Ty čekala zkáza v ohni a sutinách.    

Dnes každopádně klášter v Monte Cassinu opět stojí a je živoucí pžipomínkou díla Benedikta z Nursie. Stál vlastně i na počátku klášterního hnutí u nás, když právě benediktini z německého Niederaltaichu přesunuli svůj personál na pražský Břevnov, kde roku 993 založili první mužský klášter u nás.  Rovněž na Moravě vznikl první klášter v této řeholi, šlo o roku 1048 založený klášter v Rajhradě u Brna. 

Linky: 

Video z fotek z Monte Cassina: https://www.youtube.com/watch?v=KNWw_ju_E2U  

Zkáza kláštera při bombardování v roce 1944: https://www.youtube.com/watch?v=kEh6CUZvRFw  

Klášter dnes a v roce 1944: https://www.youtube.com/watch?v=lI5QB0uM5Vs