Antický svět 

1. Úvod 

Sedmé století našeho letopočtu bylo pro Byzanc dobou těžkých bojů na východě, které se protáhly na celá desetiletí. Válka mezi sasánovskou Persií a Byzancí začala roku 602 a skončila až o dvacet šest let později. Válečné štěstí se přelévalo na obě strany, Konstantinopolis byla obležena, ale císař Herakleios nakonec vedl úspěšnou ofenzivu, obnovil svoji říši a nakonec se mu podařilo něco, co se Římu nikdy nepovedlo a co Herakleios snad ani sám nechtěl – vojensky v podstatě vyvrátil perskou říši (628), které zbývalo posledních pár let života z posledních sil.  

Římská politika byla dlouhodobě zaležena na udržení rovnováhy sil v globálním měřítku, takže se není čemu divit, že Herakleios nakonec tažení zastavil předtím, než říši vyvrátil, byť to patrně bylo v jeho silách. Císař a jeho okolí, stejně jako císařové předtím, totiž žili v oprávněné obavě, že Persie je sice nepřítelem obávaným, ale známým, a jeho porážkou mohou vypustit tygra z klece – stejně tak jako pád perské říše vypustil Parthy a zase jejich pád nechal vzniknout Novoperské říši. A přesně to se stalo také nyní. 

V Arábii se totiž během skoro třicetileté války děly velké věci. Prorok Mohamed totiž během dvacátých let spojil prakticky všechny arabské kmeny v jednotnou politickou a nábožensky motivovanou sílu a ani jeho smrt v červnu 632 nepřerušila proces formování muslimské expanze, ta naopak už byla připravena překročit hranice poloostrova a vstoupit do dějin. 

2. Arabská expanze

Nový chalífa Abú Bakr si nejdříve poradil s opozičními kmeny, které povstaly, načež zahájil invazi do dnešního Iráku. Velitelem arabských bojů byl vojevůdce Chálid ibn-al Walíd, který bude pro náš příběh důležitý. Narodil se kolem roku 592 v Mekce a k Mohamedovi nacházel cestu po většinu dvacátých let, přičemž teprve na jejich konci konvertoval k islámu a stal se mečem islámu (což není jen rčení, ale jeho přízvisko). V následujících bojích smetl veškerou opozici v Arábii během řady těžkých bitev. Během nich se stal velmi kompetentním velitelem a mistrem taktického užití kombinovaných sil. Právě to se mu u Jarmúku náramně hodilo. 

Pojďme však zpátky k arabské invazi. Zdevastované perské království se záhy zhroutilo a bylo vrženo do prachu dějin. Sebedůvěrou naplněný Abú Bakr pak vydal pokyn, aby jeho vojska pokračovala ve svém tažení úderem na byzantskou Sýrii. Dobře připravené tažení začalo v únoru 634, kdy arabské síly pronikly do Sýrie, ale záhy se ukázalo, že jsou příliš slabé na to, aby dosáhly něčeho velkého. Do Sýrie byl povolán Chálid ibn-al Walíd s posilami a jeho příchod byl zlomem kampaně. Byzantské síly se s Araby setkaly v bitvě u Ajnadaynu (někde v dnešním Izraeli) a ačkoliv je vedl císařův bratr Theodoros, byly těžce poraženy. 

V dalším roce mělo být pro Herakleia ještě hůře, začal ztrácet území v Sýrii a v ohrožení se ocitly také byzantské citadely v Aleppu a Antiochii. Následně na podzim 635 padl Damašek, jedno z největších měst tehdejší Byzance a záhy byla byzantinská nadvláda nad Palestinou minulostí. Právě sem se přemístil císař, aby osobně vedl protiútok proti nové hrozbě. Herakleios situaci jistě nepodcenil, začal sbírat silné vojsko a vybudoval alianci s perským králem Yazdegerdem III., který měl zaútočit proti arabským ziskům v Mezopotámii a pokusit se obnovit svoji říši.

3. Nepřátelské armády a vojevůdci

Byzantská armáda v sedmém století sice už nebyla hegemonem a prohrála mnoho bitev, ale přesto šlo stále o jednu z nejsilnějších armád na planetě. Velel jí profesionální důstojnický sbor a byl složen nejen z Řeků, ale také Arménů, Koptů, křesťanských Arabů (ano), Slovanů, Gótů a dokonce i perských přeběhlíků. Armáda fungovala řádně na žoldnéřském základě a tedy profesionální bázi. 

Základními typy byzantských bojovníků byli pochopitelně pěšáci a jezdci. Pěší bojovníci se rozdělovali na dva druhy zbraní. Šlo buď o tzv. skutatoi, pěchotu pro boj na krátkou vzdálenost vyzbrojenou kopím, mečem a sekerou, nebo tzv. psiloi, což byli v zásadě lučištníci a další vrhači. Ofenzivní taktika tedy byla taková, že psiloi oslabili linii, na kterou udeřili skutatoi. Defenzivu vedli skutatoi, kteří se schovali za své štíty a kopí, přičemž psiloi mohli protivníka zasypávat šípy. Základní jízdní jednotkou doby byli cataphractoi, z Persie přebraná jednotka, těžkoodění a slušně obrnění jezdci, vyzbrojení mezi kopí a meč také lukem. 

Herakleios a jeho štáb také vymysleli bitevní plán, který v prvé řadě počítal s tím, že protiútok Araby překvapí a podaří se je zničit po částech v leženích po Sýrii. Byzantinci se tak přesouvali v pěti různých oddílech po pěti různých trasách, ale jejich plán selhal. Římští zajatci totiž prozradili Arabům, že se chystá mohutný protiútok a ti se na něj začali připravovat. Ve stejné době také Peršané zrušili původně plánovaný koordinovaný útok, takže Byzantinci ztratili výsledek celého plánování. Tažení však bylo neodvolatelné. 

Chálib ibn-al Walíd svolal válečnou radu, která došla ke zřejmému závěru, že tento útok znamená nebezpečí. Stáhnul tedy síly dalších velitelů ze Sýrie a Palestiny tak, aby disponoval celou svojí silou. Walídovy boje představovaly elitu muslimské armády, úderný a útočný sbor, dobře vybavený a boji protřelý. Podobně jako u Byzantinců také Arabové disponovali lehkou i těžkou pěchotu, zatímco elitní jednotky představovalo jízdní uskupení (faris), lehčeji vybavené než císařské jednotky podobného druhu, ale podobně vyzbrojené. Rovněž bojová taktika byla vcelku podobná byzantské.  

Arabského vojevůdce jsme si představili. Byzantinské armádě formálně velel Herakleios, ale ten se tažení neúčastnil a velení polní armády svěřil arménskému vojevůdci Vahanovi. Vojsku měl původně opět velet Theodoros, ale ten se s bratrem pohádal a byl zbaven velení. Strategické řízení operací celé kampaně měl na starosti státní pokladník Theodoros Trithyrus, který ovšem velení polní bitvy nechal na výše zmíněném arménském princi Vahanovi. 

4. Před bitvou

Obě vojska se nakonec 15.srpna 636 setkala na bojišti u vyvýšené planiny u Jarmúku. Jarmúk je přítokem Jordánu a bojiště se nacházelo v relativně plochém terénu, ideálním pro pohyby vojsk včetně jízdy, avšak ohraničenému ze všech stran řekou, jejím přítokem a hlubokým wádí. Poražená strana tedy mohla počítat s tím, že bude mít problém opustit bojiště. Přesto však obě strany přijaly bitvu a ta se protáhla na celých šest dní. 

O síle obou stran se vedou spory. Muslimské voje čítaly podle různých zdrojů velmi odlišným množstvím mužů, my se spokojme s tím, že se bitvy účastnilo snad kolem 20 - 25 000 mužů, ze dvou třetin pěších a z třetiny na koni. Počet Byzantinců nám v pramenech létá o statisíce mužů, ale vzhledem k velikosti standardní byzantské expediční armády nelze předpokládat, že by na bojišti bylo více než čtyřicet tisíc mužů. Početní převaha tedy byla na straně císařské armády. Lepší výchozí pozici naopak obsadili Arabové, kteří měli dostatek času na výběr bojiště. Chálid ibn-al Walíd umístil své voje kolem jediného kopce na planině, který převyšoval terén až o sto metrů a byl z něj dokonalý výhled na bojiště. 

Císařské síly nespěchaly. Herakleios vydal pokyn, aby bitva nezačala dříve, než se nevyčerpají všechny diplomatické prostředky, přičemž pravým důvodem asi bylo to, že chtěl dát Peršanům co nejvíc času na to, aby zaútočili na mezotopotámské frontě. Jednání probíhala celý měsíc, ale jelikož byzantské požadavky příliš nekorelovaly s realitou, jejich konec byl zřejmý. Peršané nakonec prostě nezaútočili, a tak bylo veškeré zdržení marné. V mezidobí Arabům dorazilo šest tisíc mužů posil, převážně z Jemenu. Mezi nimi bylo tisíc Sahabů (Prorokovi společníci z jeho bitev), přičemž stovka z nich byli dokonce veteráni vůbec první muslimské bitvy u Badru, což z nich udělalo vysoce ctěné muže. Stálý příliv muslimských posil znepokojil Byzantince, ti konečně ukončili jednání a rozmístili se k bitvě. 

Jaké bylo rozmístění vojsk? Arabové byli rozhodnuti se minimálně zpočátku bránit, proto zaujali těsnou pěchotní formaci, kterou obsadilo celkem 36 pěších oddílů. Za nimi se nacházely čtyři pluky jízdy umístěné tak, aby mohly podpořit sektory pěší fronty, které by se ocitly pod silným tlakem. Důležitým faktem pro bitvu se stalo i to, že muslimské oddíly tábořily v podstatě hned za bitevní linií, přičemž přítomny byly i jejich ženy. V bitvě to pak sehrálo výraznou roli. Muslimské vojsko se rozestavilo v defenzivním postavení, vědomo si své početní nedostatečnosti. Vojevůdce Chálid ibn-al Walíd hodlal přestát byzantskou ofenzivu a následně sám udeřit, až si bitva vybere svoji daň. 

Byzantinská armáda se pomalu ocitala v problémech. Logistická základna v Damašku nestíhala zásobovat velkou armádu, Vahan začal mít problémy s tím, že byl obviňován z neuposlechnutí rozkazu, různé národy v armádě si nedůvěřovaly – a všemi opomíjen byl Jabalah, vůdce křesťanských Arabů, který nejlépe znal nepřítele i místní podmínky. Vahan se přesto rozhodl pro bitvu, ačkoliv císař mu ji měl vysloveně zakázat – zřejmě čekal na útok Peršanů. Který ale nikdy neproběhl. Byzantince zároveň demoralizovalo nicdělání a pohled na silné posily, kterým se Arabům během čekání dostalo. 

Vahan rozmístil své vojsko tak, aby první vlnu tvořila pěchota, která měla proboxovat cestu pro finální jízdní útok. Byzantský vojevůdce zde udělal těžkou chybu, když jízdní vojsko v podstatě izoloval od pěšáků, kteří de facto bojovali svoji nezávislou bitvu. Chálid ibn-al Walíd naproti tomu počítal s tím, že pokud Byzantinci někde prorazí, okamžitě dojde k jízdnímu protiútoku. 

5. Bitva - byzantská iniciativa

15.srpna 636 tak stanuly obě armády proti sobě, připravené k boji. Úvod celého boje patřil věci, kterou máme spjatou spíš se středověkou Evropou – utkali si vybraní bojovníci obou stran v souboji jeden na jednoho. V bojích slavili výrazné úspěchy muslimové, kteří dosáhli série vítězství. Vahan se tedy rozhodl ukončit jatka svých důstojníků a vydal rozkaz k průzkumnému útoku, který měl otestovat sílu muslimské armády po celé délce linie. První boje ukončil soumrak, boje zatím byly vedeny jen s lehkou intenzitou. 

Druhý den měl zatím trochu pouťový charakter celého boje změnit. Vahan totiž vrhl do boje téměř plnou svoji sílu a udělal to dokonce ještě před rozedněním, aby překvapil muslimskou armádu, která se měla zabývat ranními modlitbami. Jeho plánem bylo zahájit útok na střed protivníka, upoutat zde jeho rezervy a pak provést rozhodující útoky po křídlech. 

Vahanův důmyslný plán bezmála vyšel, chybělo jen málo. Byzantincům se skutečně podařilo protivníka upoutat do těžkých obranných bojů a překvapit následným útokem po křídlech, na který zareagovala řada muslimů ústupem směrem k táboru. Muslimská jízda, která měla prázdné prostory vystužit, také podlehla tlaku císařské armády a byla nucena ustoupit. Zdálo se, že bitva je rozhodnuta, muslimská křídla byla téměř obnažena a samotný střed by pak v žádném případě nevydržel nevyhnutelný útok z boku a zezadu. 

Chálid ibn-al Walíd se ocitl bezmála v koncích, ale měl trochu štěstí a hodně taktického umění. Štěstí spočívalo v tom, že muži z křídel neuprchli z bojiště úplně, ale byli zastaveni ženami, které na ně házely kameny, útočily poleny a nazývaly je zbabělci. To kupodivu vedlo k tomu, že uprchlíci zastavili, znovu se sešikovali a vrátili se do bitvy na svá místa. 

Chálid ibn-al Walíd začlenil navrátilce zpět do svých řad a zahájil operaci na obnovu obou křídel. Nejdříve udeřil rezervní elitní jízdou na svém pravém křídle, kde otupil byzantinský tlak natolik, že mohl kavalerii vyvést na své již zcela zdecimované levé křídlo, kde se jí nakonec podařilo obnovit formaci také. Ze strany arabského vojevůdce to byl brilantní taktický výkon, který mu dal šanci i v situaci, kde by patrně jakákoliv jiná armáda dávno vzala do zaječích. Vahan naopak ztratil obrovskou šanci, když nenašel recept na protiútoky arabské jízdy do řad svých pěších vojsk a vítězství mu proteklo mezi rukama. Druhý den ovšem ukázal, že arabská armáda je porazitelná, ačkoliv byzantinské voje byly demoralizovány průběhem boje i těžkými ztrátami ve svých řadách, k nimž došlo během arabského protiútoku. Obě armády zakončily den opět ve svých výchozích postaveních. 

Rovněž třetího dne, 17.srpna 636, patřila iniciativa Byzantincům. Vahan se tentokrát rozhodl neútočit po celé délce bitevní linie, ale soustředit se na arabské pravé křídlo, kde byl otevřenější terén vhodný pro manévrování. Vahan opět vyslal síly proti středu, aby upoutal síly protivníka, předstíral nápor na levé křídlo, ale naplno udeřil na pravé křídlo. Chálid ibn-al Walíd opět situaci zvládl za pomoci jízdních oddílů a tentokrát i bez kolapsu svých armád. 

Částečný úspěch předchozího dne přesvědčil Vahana, že právě cestou tvrdých útoků na konkrétní místa arabské sestavy vede cesta k úspěchu. Také čtvrtého dne chtěl upoutat arabské rezervy a pak udeřit a také tentokrát se hlavní boje měly udát na muslimském pravém křídle, těžce postiženém už předchozího dne. 

Vahan vyslal do útoku dva oddíly Slovanů, kteří dokázali projít muslimským pravým středem a byli zastaveni až jízdním protiútokem, který oddálil katastrofu. Walíd si však byl dobře vědom, že jeho jízdní rezervy jsou zapojeny do boje a vyčerpány, takže v případě, že by zaútočila celá císařská armáda, byl by v koncích. Rozhodl se tedy nečekat na smrt a vydal rozkaz k obecnému útoku. Ten zastavil ofenzivu, ale nevedl k žádnému pokroku, protože arabský postup narazil na byzantské lučištníky, jejichž zbraně měly větší dostřel než arabské. Sedm set Arabů za toto zjištění zaplatilo ztrátou oka nebo očí. Přesto však ani čtvrtý den nerozhodl, obě vyčerpané armády se se soumrakem stáhly do svých postavení, byť muslimové k tomu potřebovali v podstatě sebevražedný útok čtyř stovek mužů jízdního pluku, který byl do posledního muže vyhlazen. 

Čtyři dny tak utekly a kromě těžkých ztrát a mnoha promarněných šancí nepřinesly nic. Byzantská armáda byla vyčerpaná a demoralizovaná a zvláště během muslimských protiútoků utrpěla těžké ztráty. Rovněž muslimská armáda byla těžce poškozena, ale dosáhla svého – byzantský ofenzivní potenciál se vyčerpal a arabská fronta vyšla z bojů neotřesena. Pátý den bitvy tak patřil smlouváním o příměří, které potřeboval Vahan mnohem více než Walíd. Muslimský vojevůdce si byl vědom toho, že přišla jeho chvíle a příměří odmítl. Na druhou stranu ani Byzantinci nebyli zdaleka poraženi, měli dosud síly, které vůbec nebyly nasazeny do bitvy, zvláště jízdní jednotky. Pátý den ale každopádně patřil odpočinku před rozhodnutím. 

6. Muslimská iniciativa

Iniciativu se na začátku šestého dne rozhodl převzít muslimský vojevůdce. Bylo 20.srpna 636. Již v noci obsadili Arabové most před wádí za západním okrajem bojiště, kterým by Byzantinci museli ustupovat v případě porážky a usadili zde pět set jízdních mužů. Zbývající jízdní síly Arabů byly sešikovány do jediného oddílu, který měl udeřit mohutným úderem a rozhodnout bitvu. Kde? Útok měl přijít z muslimského pravého křídla, které bylo v předcházejících dnech třikrát poraženo a třikrát dokázalo povstat jak fénix z popela. Rovněž zbývající pěší jednotky se měly připojit k boji a znemožnit Vahanovi, aby posílil ohrožená místa. Walíd tak vlastně jen okopíroval bojový plán arménského vojevůdce z předchozích dní – jen se nebál dát do útoku všechno. 

Šestý den tak začal jinak než dny předchozí, totiž útokem veškeré jízdy, který Walíd provedl přes své pravé křídlo směrem do boku a týla byzantského protilehlého křídla. Vahan se pokoušel zareagovat, ale na masu jezdců mohl odpovědět jedině masivním protiútokem veškeré své jízdy a byzantský vojevůdce měl velký problém se šikováním svých těžkých jezdců. Do bojů je tedy nasazoval postupně a k nevalnému užitku. Pěší levé křídlo bylo zlomeno a natlačeno ke středu, kde způsobilo zmatek. V týlu se zatím odehrávaly jezdecké souboje, ve kterých měla lehčí arabská jízda často místní převahu a navíc i výhodu proti teprve se formujícím jednotkám císařské armády a zahnala nakonec své byzantské protějšky na útěk. Bitva se konečně po šesti dnech zlomila. 

Byzantská pěchota bojovala svoji bitvu velmi dobře. Levé křídlo se dosud drželo, ačkoliv čelilo útoku z čela i z boku, ale s porážkou vlastní jízdy bylo záhy jasno, neboť útok do týla Byzantince finálně zlomil. Bitva byla prohrána, začal obecný ústup a bylo nyní jen otázkou, jak velkou část císařské armády se podaří z chaosu zachránit. 

Jízda se spasila útěkem na sever v poměrně hojném počtu, ale tato cesta už nepřipadala v úvahu pro obklíčenou pěchotu. Ta musela hledat spásu na západě, kde roklinu překračoval jediný most. Tentýž, který v noci obsadili muslimové. Byzantská císařská armáda tak padla do dokonalé pasti a je tak trochu zázrakem, že nebyla úplně vybita. Řadě mužů se podařilo uniknout hlubokými roklinami, pokud se do nich nezřítili, někteří se spasili plaváním, dalším se podařilo najít si cestu bez boje. Řada však na ústupu zahynula, mnoho dalších padlo do zajetí cestou do bezpečí na severu nebo v Egyptě. Byla z toho katastrofální porážka. 

7. Důsledky bitvy

Walíd po bitvě dlouho nečekal a vydal se pronásledovat prchající zbytky vojska, nechtěje jim dát příležitost k tomu, aby se někde dobře opevnily. Vahan, který přežil bitvu, tak byl se svými voji dostižen u Damašku a v následném boji padl. Samotné město otevřelo brány novým pánům. A mělo být hůře. 

Císař byl zničený, když se v Antiochii dozvěděl, že jeho armáda je zničena. Nejdřív se pokoušel zorganizovat obranu provincie, ale záhy se smířil s neodvratným, neměl vojsko ani peníze. V noci pak Antiochii opustil a zamířil do metropole. Šlo o hořký konec vlády panovníka, který přebíral před skoro třiceti lety vlády za beznadějné situace, dokázal ubránit obleženou Constantinopol a drtivě porazit Peršany. Nyní přišlo celé toto dílo z větší části vniveč. 

Bitva u Jarmúku je ukázkovým případem střetu, ve kterém je silnější armáda poražena díky vyšší taktické dovednosti slabšího protivníka. Muslimský vojevůdce Chálid ibn-al Walíd dokázal velmi dovedně manévrovat s jízdními zálohami, který byly schopny limitovanými útoky zastavovat útoky a působit navíc těžké ztráty. Když pak zaútočil, počínal si v plánování plně kompetentně a byl schopen do rozhodujícího útoku dát vše tak, aby byzantská armáda neměla naději na úspěch. Dokázal také správně rozvrhnout taktiku v prvních dnech, kdy soupeřovy síly vyčerpal, zdemoralizoval ho a nakonec udeřil. Zkrátka z pohledu vojevůdce šlo o vysněnou bitvu. 

Vahan si na bojišti nepočínal vyloženě špatně, nicméně v rozhodujících chvílích se projevilo, že nedokázal využít své početní převahy a nebyl schopen do bojů v místech pracně vybojovaných průlomů zapojit své jízdní sbory, které téměř celou bitvu strávily v záloze. Nikdy nebyl schopen koncentrovat své síly, ať už proti slabšímu nepříteli nebo do průlomu. Proto bitvu nevyhrál a pomalé manévrování ho stálo i finální porážku. Trvalo pak velmi dlouho, než se byzantští císařové do Sýrie vrátili a nikdy zde už nebyli tak suverénními vládci jako před Jarmúkem.  

Po vítězství u Jarmúku ovládli muslimové rychle Sýrii (636 – 638), Jeruzalém (637), Gazu (637), Arménii, poté definitivně vyvrátili novoperskou říši a už v roce 642, tedy šest let po bitvě, dobyli Egypt, čímž zasadili těžkou ekonomickou ránu celé říši. Do Anatolie se naštěstí pro Byzanc zatím nepustili a místo toho se jali dobývat severní Afriku, což jim zabralo několik příštích generací. Arabský postup proti Byzanci byl pak finálně odražen při obléháních metropole v letech 674 a 717/718 za pomocí řeckého ohně. Na počátku všeho však stál debakl u Jarmúku. 

Bitva u Jarmúku patří k zapomenutým bitvám lidských dějin. Ale kdyby císařská armáda v boji uspěla a rozhodujícím způsobem zvítězila, dnešní svět by se patrně změnil k nepoznání. 

Bitevní schémata naleznete v prezentaci zde: http://www.theartofbattle.com/battle-of-yarmuk-636/

Video o bitvě naleznete na odkazu zde: https://www.youtube.com/watch?v=8cxLxb4Bexs