Antický svět 

1. Úvod 

Alexandr Veliký i jeho nástupci, diadochové, svedli desítky bitev. Makedonci nebyli právě duší filozofové, ale byli to válečníci, kteří ovládali nejlepší vojenskou mašinérii své doby. Je tedy zřejmé, že jejich spory vedly k četným bitvám, které patří do klasických učebnic válečné vědy. Na Antickém světě se tam můžete setkat s popisem tvrdé bitvy u Gráníku, střetnutí u Issu, gigantické bitvy u Gaugamély, takticky zajímavého střetnutí Alexandra se Skythy u Iaxartu, orientální bitvy u řeky Hydaspés, námořní bitvy u Salamíny na Kypru, epického obléhání ostrova Rhodos…ale zatím jste se nemohli setkat s popisem vůbec největší helénské bitvy, obřího střetnutí zkušených válečníků u Ipsu. Alexandr u Gaugamél čelil obrovskému počtu nepřátel, ale jejich vojevůdce byl slabý. Všichni vojevůdci, kteří se postavili na bitevní pole u Ipsu, byli zocelení desetiletími bojů, a kdyby byli slabí, už dávno by nežili. Bitva u Ipsu je tak nejen největší bitvou helénské doby, ale také nejlepší ukázkou toho, čeho bylo helénské válečnictví schopno.

2. Cesta k bitvě a její aktéři 

Bitva u Ipsu byla do jisté míry vyvrcholením sporů diadochů, které začaly prakticky ve chvíli, kdy Alexandr Veliký v Babylóně zemřel bez zřejmého následovníka. Kořist v podobě gigantického impéria byla lákavá a do bojů se v čele armád zapojila řada Alexandrových generálů, ovšem třeba také jeho sekretář. Diplomatická jednání neměla dlouhé trvání, aliance byly křehké a zpravidla byly zaměřeny proti tomu, kdo měl aktuálně nejvíce sil.

Jako nejvýkonnější hráč se záhy vyprofiloval Antigonos Monophthalmos (Jednooký), který v jedné chvíli ovládl Malou Asii, Sýrii a veškerá východní území impéria. Podle výše zmíněné logiky se proti němu spojili všichni ostatní diadochové a dokázali jej porazit v bitvě u Gazy Východní provincie mu pak v podstatě partyzánsky ukradl Seleukos a dokázal je také uhájit. Antigonos se tak ocitl sice poražen, ale nikoliv na kolenou. Jeho impérium mělo základnu v Sýrii a Malé Asii, bohatých územích, která dokázala generovat pohádkové zisky a živit obrovskou armádu. Antigonos se tak nevzdal svého snu a dále pokračoval ve snahách o ovládnutí celé bývalé Alexandrovy říše rozpoutáním čtvrté války diadochů. 

Velkou překážkou všech takových snah byl egyptský faraón, dříve Alexandrův důstojník Ptolemaios I., který si svoji mocenskou základnu v Egyptě vybudoval pečlivě a byl mezi svými poddanými značně populární. Rovněž Seleukova moc na Východě už byla etablována a Mezopotámie, Persie, Parthie, Carmanie, Baktrie a Sogdiána mu říkaly pane. Seleukos se navíc po náročné válce na východě vzdal nejvýchodnějších provincií, které vyměnil s indickým panovníkem za pětistovku slonů, což byla děsivá bojová síla. Na západě pak celkem stabilně vládl v Thrákii a blízkých oblastech Lýsimachos a o vládu nad samotnou Makedonií se nejlépe popral Kassandros.

Antigonos se pokusil mocenskou obruč, která se kolem něj svírala, prolomit. Nejdříve zaútočil na Egypt, ale jeho vojsko nemohlo být zásobováno po moři a prostě podlehlo klimatu, takže se muselo stáhnout. Následovala námořní bitva u Salamíny na Kypru a obléhání ostrova Rhodos, což byly dvě akce, které naznačily, že Antigonos a jeho syn Demetrios mají námořní převahu i dostatek mocenských ambicí.

Roku 303 a 302 před n.l. udeřili otec a syn na pevninské Řecko, kde jim Kassandros odolával jen s největšími obtížemi. Makedonský král se dokonce pokusil dohodnout na potupném míru, ale Antigonos odmítl, chtěl úplnou kapitulaci. Ostatní diadochové museli silně zpozornět. Takové narušení státu quo by následně vedlo k pádu izolovaného Lýsimacha, následoval by Egypt a Seleuka by už pak mohly chránit jen obrovské vzdálenosti v jeho impériu.

Není tedy divu, že nabídka na spolupráci, kterou sestavil Kassandros, se setkala s příznivým přijetím u Lysimacha a jejich společná nabídka se setkala s pochopením u Seleuka i Ptolemaia. Podruhé za desetiletí se celý helénský svět spojil proti nejstaršímu diadochovi, osmdesátiletému Antigonovi.

Jaká byla strategie společného úderu? Pro většinu armád jasná, Ptolemaios a Seleukos museli hlavně dorazit do Malé Asie, do srdce Antigonovy říše. Mnohem zajímavější je strategie, kterou si určili Lýsimachos a Kassandros. Ti byli v největším nebezpečí, takže by jim jistě nikdo nemohl mít za zlé, pokud by se opevnili v některém z mnoha postavení nebo v pevnosti v Thesálii nebo Makedonii. Oni však místo toho v Řecku nechali jen zabezpečovací síly a s jádrem armád se vydali po moři do Malé Asie. Úmysl byl jasný – přenést válku na území nepřítele, překvapit ho, vnutit mu ústup a na něm ho zničit.

Útok z moře byl nečekaný a úvodní zisky drtivé. Lýsimachos si poddal města Lampsakos a Parion, načež dobyl Sigeion. Poté se pokusil dobýt Abydos, ale zde byl odražen, neboť zalarmovaný Antigonos stihl posílit posádky aspoň v přístavních městech. Lýsimachos se tedy přemístil do vnitrozemí a obsadil Synnadu, centrum Frýgie. Detašovaná jednotka složená z Kassandrových mužů obsadila některá města v Iónii, mezi nimi hlavní město Sardy, Efesos a další města.

Antigonos a Demetrios pochopitelně nečekali se založenýma rukama a sbírali armády, kde se dalo. Syrské oddíly byly sešikovány jako první, prošly Malou Asií a postavily se Lýsimachovi, který se vyhnul otevřené bitvě, neboť čekal na příchod posil a oddílů dalších diadochů. Antigonos se pokusil jej k bitvě donutit, ale Lýsimachos to odmítl a nočním šedesátikilometrovým pochodem se přemístil k městu Dorylaion, které později proslavila křížová výprava. Lýsimachos se důkladně opevnil, ale Antigonos jej velmi pevně oblehl a hrozící kapitulaci zažehnala Lýsimachova armáda opět nočním útěkem, tentokrát navíc v bouři. Pak obě armády uzemnil příchod zimy a bojové akce ustaly.

Mezitím se Antigonos dozvěděl, že Lýsimacha vyrazila posílit východní armáda Seleuka, což byla obávaná zpráva, válčit na dvou frontách se nechtělo nikomu. Antigonos tak stáhnul syna Demetria z Evropy, ten po cestě zabezpečil Helespont a rovněž zazimoval armádu. Nadcházející rok 301 před n.l. měl jednoznačně přinést rozhodnutí nad osudem většiny tehdy známého světa. Ovšem věci se děly už v zimě.

Kassandros se po stažení Demetriových sil cítil dost silný na to, aby do Malé Asie poslal posily. Musel je však poslat kostrbatě přes Černé moře a bouře a činnost Antigonovy flotily si vybrala těžkou daň – dvě třetiny z 12 000 mužů Malé Asie nikdy nedosáhlo. Ptolemaios také vycítil, že přišla jeho chvíle a udeřil z Egypta po syrském pobřeží, dobyl několik měst, ale pak se k němu při obléhání Sidonu donesla zpráva, že Antigonos v Malé Asii vyhrál. Ptolemaios nečekal na ověření zprávy, nasázel do obsazených měst posádky a utekl do Egypta. Jeho síly se tak u Ipsu vůbec neobjevily a asi to není okamžik, který by si Ptolemaios dal za rámeček.

Právě do tohoto okamžiku dopsal Diodoros Sicilský vyprávění své knihy. V další popsal jistě velmi pečlivě samotnou bitvu u Ipsu, ale ta se nám bohužel nedochovala. Proto v dalším popisu musíme vycházet z útržků Diodorova textu a z Plútarchova životopisu Demetria Poliorketa. A to není věru mnoho relevantních zdrojů. Proto přesně nevíme, jak se stalo, že se armády Antigona a Demetria postavily spojeným oddílům Lýsimacha, Kasandra a Seleuka právě u vesnice Ipsos ve Frýgii. Dokonce ani nevíme, kde přesně se měla nacházet. Ale jistě šlo o obrovskou pláň, která musela pojmout většinu účastníků události, která proslula jako Bitva králů.

3. Rozložení sil a bitevní plány 

Jaké bylo rozložení sil?

Antigonos Monophthalmos a jeho syn Demetrios Poliorketes postavili do pole armádu čítající asi 40 000 falangistů, 30 000 mužů různých složek lehké pěchoty, deset tisíc jezdců a pětasedmdesát slonů. Jelikož samotný Demetrios měl v Řecku k dispozici 56 000 pěších, je jisté, že do pole nedorazila celá síla nejstaršího diadocha, který musel také bránit města a zajistit své armádě zásobování. Celkem i tak jeho vojsko čítalo na osmdesát tisíc mužů, většina z nich byla zkušená ve válečných operacích a zvyklých na velení Antigona, který dosud nikdy neprohrál bitvu – a to mu bylo osmdesát.

Spojené armády Lýsimacha, Kasandra (ten nebyl na bojišti přítomen) a Seleuka spolu samozřejmě bojovaly poprvé. Čítaly 64 000 pěšáků, asi 15 000 jezdců, čtyři stovky slonů a 120 speciálních vozů s kosami na bocích, coby dědictví perské říše. Seleukos do tohoto počtu přispěl dvaceti tisíci pěšáky, 12 000 jezdci (včetně jízdních lučištníků) a všemi slony a vozy. O příspěvku zbývajících králů se můžeme jen dohadovat.

Tak jako tak se na bojišti sešlo obrovské množství lidí a zvířat. Alexandr Veliký nikdy nevedl do bitvy armádu větší než 47 000 mužů, takže by patrně žasnul, kam jeho následovníci válečnictví dovedli. Sto šedesát tisíc mužů je síla rmády, která vysoce překonává středověké střety a logistika se znovu vrátila do stavu, kdy byla schopna spolehlivě zásobovat tak obrovské armády, až s vynálezem železnice. 

Obě vojska u Ipsu byla každopádně více méně stejně silná a na začátku boje rozhodně nemohl nikdo slavit. Obě strany stály nyní před problémem, jak překonat protivníka, který bojoval prakticky identickou taktikou. Helénské válečnictví bylo na svém vrcholu a diadochové byli konzervativní v tom, že stále podnikali manévr Filipa II. – silný útok jízdou na pravém křídle, který rozložil protivníkovo levé křídlo a pokračoval dále do týla soupeřovy formace. Diadochové tak válčili bez ohledu na to, že bylo navýsost pravděpodobné, že jejich soupeř udělá to samé a vítězná pravá křídla tak kroužila v týlu armád a ve finále už nic moc neřešila. Stejně tak nasazení slonů už nebylo žádnou novinkou, jakkoliv jich Seleukos přivedl obrovské množství. Bitva u Ipsu ale nakonec nabídla alternativu k tradičnímu postupu a tomu, kdo ji použil, přinesla vítězství.

Spojenci rozestavili svá vojska tak, že před hlavní voje umístili v celé délce linie v blokujících pozicích lehkooděnce podporované slony. Ve středu se nacházeli falangisté, zatímco na křídlech jízdní jednotky. Silnější křídlo bylo oproti zvyklostem to levé, kterému velel Seleukův syn Antiochos. Seleukos učinil také jedno velmi prozíravé rozhodnutí, když své jízdní lučištníky skryl před očima nepřátel. Podobně také pravděpodobně měl pod svojí kontrolou silnou zálohu v podobě tří set slonů, které byl připraven vrhnout na levé křídlo, kde se očekával průlom Antigonových sil.

Podobně sestavil svá vojska také Antigonos. Ten se obával úderné síly Seleukových slonů, takže před své linie nechal umístit překážky, které měly rozmělnit očekávaný útok čtyř stovek zvířat. Gros své úderné síly umístil Antigonos na pravé křídlo pod velení svého syna Demetria, což slibovalo klasický makedonský jízdní úder. Antigonos tedy nic nevymýšlel a prostě se spolehl na kvalitu provedení.

Bitevní rozložení tak ukazuje, že lépe svého soupeře přečetli spojenci. Nebylo to konečně nic tak složitého, klasická makedonská formace útočila zpravidla z pravého křídla a po vítězství následoval útok do týla nepřátel. Seleukos a Lýsimachos si toho byli jistě dobře vědomi. Proto také posílili své levé křídlo, které mělo čelit útoku…a připravili také drobné překvapení pro případ, že by to nevyšlo.

4. Bitva u Ipsu 

Samotná bitva začala střety střelbou šípy, kterými se Antiochos snažil rozvrátit blížící se útok Demetriových jezdců. Při samotném útoku však ustoupil na výchozí pozice a dokonce i za ně, protože Poliorketův útok byl prostě perfektně provedený a nezastavitelný. Demetrios slavil na pravém křídle triumfální vítězství a vydal se stíhat prchající spojeneckou jízdu.

Ve stejné chvíli se do útoku vydaly síly na spojeneckém středu, kde se lehkooděnci a sloni pustili do svých protějšků v řadách Antigonových mužů. Přítomnost obrovského stáda slonů udělala svoje a Seleukovi muži zatlačili své protějšky. Seleukos nyní nasadil své jízdní lučištníky, kteří podpořili lehkoděnce a sprchovali Antigonovy muže střelnými zbraněmi z nebráněného pravého křídla. Falangisté se zde prakticky nemohli bránit, neboť vlastní lehkooděnci byli rozehnáni, Demetrios byl mimo dosah a někde stíhal poražené nepřátele a na druhém křídle se vedla vyrovnaná bitva, ze které nemohly přijít posily. Antigonova armáda se začala otřásat a dostávat do problémů. Všechno čekalo na Demetriův návrat na bojiště, což by zásadně změnilo situaci.

Nic takového se ovšem nestalo, ba naopak Antigonova situace se stávala stále hrozivější. Čelil útoku, proti kterému neměl obrany. Na pravém křídle stále neobnovil kontakt s Demetriem, na levém křídle se odehrávala nerozhodná bitva, do které musel starý lišák vrhnout všechny své slony. V centru pak už neměl nic, čím by se bránil proti střelbě nepřátel, kteří nespěchali a systematicky terorizovali bezbranné falangisty. Antigonos se pokoušel své voje přeskupit tak, aby si lépe ohlídal pravé křídlo, ale neměl úspěch a jen zvyšoval ztráty pěchoty. Ta byla tak demoralizována stálým čekáním na hlavní útok a postupnými ztrátami, že začala přecházet k nepříteli. 

Následovalo neodvratné, ovšem vylepšené jednou vynikající rošádou. Seleukos zavelel k útoku falangistům na svém středu a ti neměli problém zlomit odpor svých demoralizovaných a zdecimovaných protějšků. Seleukos navíc tušil, že Demetrios se brzy vrátí, takže své slony vyvedl z bitvy a umístil je do vlastního týla, kde tři stovky slonů vytvořilo obrovský řetěz, který měl zachytit potenciální jízdní útok.

Zkáza Antigonova vojska byla nyní neodvratná. Sám vojevůdce se pokusil ještě jednou zreorganizovat své síly, ale byl brzy zabit salvou oštěpů, což naznačuje, že v boji se stále pohybovali lehkooděnci, a po jeho smrti se obávaná armáda zcela rozpadla. Spojenci slavili triumf. Ztratili okolo tří tisíc mužů, tedy méně než pět procent početního stavu svých vojsk, zatímco Antigonova armáda se zcela rozpadla a na bojišti mělo zůstat téměř padesát tisíc mužů.

Kde byl celou dobu konec Demetriovi? To prostě nevíme. Je velmi pravděpodobné, že si byl dobře vědom taktického plánu svého otce a spěchal s návratem na bojiště, kde měl a mohl rozhodnout. Ostatně i Plútarchos naznačuje ve svém díle, že Demetrios se vrátit chtěl, ale „do cesty mu byli vrženi sloni“. Jestli vůbec došlo k bitvě, kterou by si Demetrios pokusil proklestit cestu zpátky, nevíme. Možné je to, že Antiochos ústup jen předstíral a zablokoval protivníka mimo dohled svého otce v těžkých bojích. Možné je, že jeho koně nenesli pach tolika slonů a prostě odmítli zaútočit. Možné také je, že se Demetrios ocitl mezi dvěma ohni a sám musel hledat záchranu v útěku. Jisté je jedno, na bojiště se už nevrátil.

5. Dopady bitvy 

Velkým vítězem bitvy u Ipsu se stal Seleukos, který z ní vyšel jako bezvadný vojevůdce, který dokázal trpělivě a beze zbytku využít protivníkovu chybu a doslova jej zdevastovat. Dokázal využít bezbrannosti falangy proti střelným útokům, dokázal ušetřit své slony bezhlavých útoků a používal je převážně jako psychologickou zbraň, jako zeď, která protivníkovi naznačovala, že zde úspěch čekat nesmějí.

Bitva v sobě má mnoho tajemství, která jsou dána nedostatečným popisem. Kdo velel spojeneckému pravému křídlu a za co přesně odpovídali Lýsimachos a Seleukos? Opravdu Antiochos podlehl Demetriovi v boji, nebo šlo o taktiku předstíraného ústupu kombinovaného s bojem na zdrženou, který odvedl Demetria z bojiště, a šlo o důmyslnou past? Skutečně byl Demetrios tak nezkušený, že by úplně ztratil kontakt? Těžko, dávno samostatně a úspěšně velel celým operacím. Otázkou také je, jak probíhal střet falang, o kterém se Plútarchos vůbec nezmiňuje, ačkoliv k němu jistě došlo. A další otázkou zůstává, zda Seleukos skutečně postavil proti Demetriovu návratu do cesty slony. Zkrátka působení Demetria Poliorketa na bojišti zůstává záhadou. Víme jen, že z bitvy vyvázl a podařilo se mu sesbírat také silně prořídlé zbytky své armády, tedy 5000 pěšáků a 4000 jezdců, se kterými se pokusil uchytit v Řecku. To se mu nakonec kupodivu povedlo a po mnoha peripetiích ovládl makedonský trůn.

Územní dopad bitvy byl jasný – území poražených vládců byla rozporcována mezi vítěze a jejich říše zanikla. Nejvíce na tom, spravedlivě, vydělali Lýsimachos a Seleukos, kteří nesli hlavní sílu bojů. Nevznikla však žádná nárazníková území a o některé oblasti se vedly spory, které vyústily například v šestici syrských válek mezi Seleukovců a Ptolemaiovci. Navzdory obecnému přesvědčení ještě nepadla šance na spojení celé Alexandrovy říše pod jednu korunu, ale tu nyní držel v ruce Seleukos, zvaný Nikátor (Vítěz). 

6. Více také

Plútarchův text o bitvě najdete v angličtině zde.

Bojové schéma bitvy v powerpointu naleznete zde