Antický svět 

Občanská válka mezi Gaiem Iuliem Caesarem a Gnaeem Pompeiem nebyla žádnou selankou. Začala roku 49 před n.l. legendárním překročením Rubikonu a kvapným ústupem Pompeia z Itálie. Caesar pak vyhrál bitvu u Pharsalu a Pompeius se záhy stal obětí pronásledování. To však válku neukončilo. Caesar musel zdolat opozici v severní Africe bitvou u Thapsu (46 před n.l.), čímž zkonsolidoval své jižní křídlo. Během těchto bojů mu však povstala nová hrozba, když se proti němu postavila již dříve zpacifikovaná Hispánie. 

Problémem vojsk tehdejší doby byla loajalita. Schopných vojáků byl omezený počet a jejich vděčnost patřila tomu, kdo je platil – a to už nebyla ani tak římská republika, jako vojevůdce. Pro ty se tak stalo zásadní věcí opatřit si prostředky nutné pro údržbu vojska a jeho vysloužilců, neboť na věrnosti své „soukromé“ armády byli existenčně závislí. 

Sympatie vojska však nebyly vždy odvislé od pravidelné platby žoldu. Byli také vojáci, kteří službu konkrétnímu vojevůdci považovali za srdeční záležitost. A právě takoví legionáři se sešli v Hispánii. Zde ležely posádkou dvě Caesarovy legie, ovšem pozor, složené většinou z vysloužilců jeho soka Pompeia. Ty se vzbouřily, vyhnaly Caesarova prokonzula a do svého čela postavily Gnaea Pompeia, stejnojmenného syna bývalého velitele. Tyto zpočátku skromné síly začaly záhy narůstat, protože celé Středomoří se hemžilo poraženými vojáky a muži zklamanými z různých důvodů Caesarem. Caesarovi tak vyrostla hrozba a on jí musel čelit co nejdříve. Zvláště když nepřátelé získali jeden významný triumf. 

Tím se stal Titus Labienus, Caesarův někdejší pobočník během galských válek, kterému slavný vojvůdce často svěřoval důležité úkoly a byl vnímán v tažení jako druhý ve velení, v Caesarově nepřítomnosti tedy samostatně velel. Nebylo asi člověka, který by Caesarovu strategii a taktiku znal lépe než Labienus, který s ní strávil řadu let na taženích. Je trochu záhadou, proč vlastně Labienus Caesara opustil. Snad šlo o ješitnost, urážku, možná prostě chtěl jen bojovat na straně legitimní republiky proti vzbouřenci, nevíme. Každopádně posila to byla veliká, ačkoliv ani Labienus nedokázal odvrátit sérii porážek v bitvách od Pharsalu dále.  

Caesarovi věrní neměli dost sil na to, aby zastavili růst Pompeiovy armády, a tak se soustředili na obranu a volali o pomoc do Říma. Caesar je vyslyšel a vypravil se na cestu. 2400 kilometrů po moři a souši zvládl za méně než měsíc. Nepřijel pochopitelně sám, ale přivezl s sebou také dvojici elitních legií (X Equestris a V Alaudae), jinak ovšem musel spoléhat spíše na místní zdroje, které nebyly z nejbohatších. 

Do Hispánie navíc dorazil začátkem prosince, tedy zcela mimo válečnou sezónu a musel doufat v rychlou bitvu, k čemuž mu měl dopomoci moment překvapení z jeho rychlého příjezdu. Bitvu se snažil vynutit vysvobozením města Ulipia, které bylo obleženo od podzimu. Iniciativu pak udržel úderem na hlavní město provincie Cordubu, ale zde ho odrazili obránci vedení Sextem Pompeiem, mladším bratrem Gnaea. Caesar se celkem nepokrytě snažil nabídnout otevřenou bitvu, ale Labienus radil k trpělivosti. Zatímco Pompeiovy síly rostly, Caesar neměl právě kde brát, ale to se mohlo otočit. Bylo jisté, že brzké jaro rozhodne o osudu celé občanské války. 

Caesar se dle svého zvyku snažil držet iniciativu a diktoval místa bojů. Překvapivě udeřil na město Ategua a dobyl jej, což Pompeiovými věrnými otřáslo. Po dalším Caesarově vítězství v menším střetu se začala rovnováha sil vychylovat na stranu diktátora. Pompeius začal mít oprávněnou obavu o věrnost svých spojenců i některých vlastních lidí, takže musel přestat s otálením a nabídl Caesarovi bitvu. Ten ji přijal. 

Zase jednou se ve Středomoří setkaly mohutné armády a řekněme si rovnou, že rozložení sil jednoznačně dávalo výhodu vojskům Gnaea Pompeia. Ta čítala celkem třináct porůznu sesbíraných legií, nikoliv však primárně podřadné kvality. Spolu s jízdou o síle šest tisíc koní a pomocnými jednotkami o stejné síle čítala armáda na sedmdesát tisíc mužů. Caesar naproti tomu mohl počítat pouze se službami osmi neúplných legií a osmi tisíc mužů jízdy, celkově asi čtyřiceti tisíc mužů. 

Zdálo by se, že navzdory slabším počtům měl morální výhodu v nadcházející bitvě  Caesar. Dosud nikdy neprohrál rozhodující bitvu, po celém Středomoří sbíral na svých taženích jen úspěchy a odpor Pompeia a jeho následovníků byl také zlomen rychle. Na druhou stranu je třeba si uvědomit jeden významný faktor, který naopak hovořil ve prospěch morálky Pompeiových vojů. Jeho muži totiž většinou už jeden pardon za svůj vzdor dostali – a vzbouřili se. Druhé prominutí nemohli očekávat ani ti největší optimisté, konečně porážku v Africe zaplatilo mnoho podobně bláhových životem, a proto prostě museli bojovat o život. A jak dobře víme, odhodlaná armáda, ať už z jakéhokoliv důvodu, znamenala ve starověkém válečnictví obrovské plus. 

Vše se tedy schylovalo k bitvě, která měla rozhodnout občanskou válku a která měla být střetem kdo s koho. Nakonec k ní došlo 17.března roku 45 před n.l. v místě známém ve starověku jako Campus Mundensis. Dnešní historikové dosud vedou rozsáhlou a letitou debatu o tom, kde vlastně toto místo leží. Spokojme se však s tím, že bitva u Mundy patří k těm několika málo bitvám, jejichž přesnou lokací si nejsme jisti o mnoho více než tím, že jde o bojiště v jižní Hispánii. Snad šlo o místo u sídla La Lantejuela, kde byly nalezeny stopy polní bitvy a římské nápisy, ale jde pouze o teorii lehce pravděpodobnější než ostatní. 

Tak jako tak, obě armády stály proti sobě a opět se čekalo na první pohyb. Pompeiovi muži stáli kolem mírného kopce, ve vyvýšené pozici, která nenasvědčovala tomu, že by chtěla slabší Caesarovy síly rozdrtit dravým útokem. Caesar se pokusil Gnaea vylákat z obranného postavení, ale když se mu to nepovedlo, nevymýšlel žádné další úskoky a prostě zavelel k útoku, který měl ukončit válku. Nebyl nikdy typem válečníka, který bý váhal a nechával iniciativu sokovi.  

Již jsme zmiňovali, že pompeiovci nebyli žádní nazdárci odhodlaní k útěku a nevedli je žádní zelenáči. Caesarův útok tak postupně uvázl a obě strany se do sebe zaklesly v tuhém boji, aniž by jedna nebo druhá strana získala nějakou zřetelnou výhodu. Zálohy byly nasazeny na místa nejtužších bojů, a tak generálové, kteří už neměli vojsku co dát, odcházeli do první linie, aby podpořili své muže aspoň osobním příkladem. Opotřebovávací bitva nebyla právě tím, co by Caesar potřeboval, ten jistě toužil po manévrovém vítězství - a ocitl se v úzkých. Později to komentoval s výřečností sobě vlastní tak, že už mnohokrát bojoval o vítězství, ale u Mundy bojoval o svůj život. Obě strany ztratily při nerozhodných střetech na tisíc mužů, což je značné číslo na poměry doby. 

Caesar se pak osobně odebral na pravé křídlo, kde se nacházela jeho oblíbená legie X. Equestris. Povzbuzeni přítomnosti nejvyššího velitele, pustili se veteráni Desáté legie do tak rozhodného náporu, že začali kouskovat nepřátelský odpor na tomto úseku bojiště. Pompeius měl ovšem situaci pevně v rukou a vyvedl z vlastního pravého křídla legii, aby ohrožený úsek posílila. To se ovšem ukázalo jako zlomový okamžik celé bitvy. Kanibalizace vlastní bojové linie se mu totiž nevyplatila. 

Na oslabené pravé křídlo vojska Pompeia obratem zaútočila Caesarova jízda, která se obchvatem dostala až do týla pompeiovských vojsk a přiblížila se táboru. Titus Labienus , velitel Pompeiovy křídelní jízdy, tento úder viděl a rozhodl se na něj správně zareagovat protiútokem svých jezdců. Tento pohyb však zbytek jeho vlastního vojska špatně pochopil. Pompeiovi muži jistě vnímali, že se dostávají pod tlak na levém i pravém křídle a otočení vojsk zadního sledu ve středu formace interpretovali tak, že se Labienus a jeho voje dávají na útěk, dokud je čas. Jistě také svoji roli sehrál fakt, že Labienus a Caesar se velmi dobře znali a to vrhalo podezření. 

Vypukla panika a dosud dobře organizované šiky se rozpadly. Bitva se už nedala zachránit a ztráty prchajícího vojska začaly lavinovitě růst. Někteří pompeiovci se dokázali zachránit, ale přesto jich na bojišti, hlavně na útěku, zůstalo na třicet tisíc. Také Caesarovy ztráty nebyly úplně lehké, musel odepsat tisícovku mužů, což je na vítěznou bitvu antiky značné číslo. Přesto ale nakonec zvítězil a ukončil občanskou válku. 

Jeho protivníci byli mrtví nebo rozprášení. Labienus na útěku padl a byl pohřben vítězem jako hrdina, zatímco oba Pompeiovi synové dokázali uprchnout, ten starší ovšem ne na dlouho, než byl zadržen a popraven. Naopak Sextus dokázal utéci a později trápil Octaviana svojí námořní silou ze Sicílie, než jej porazil Agrippa (přítomný také u Mundy) a popravil Marcus Antonius. 

Caesarovi se sice podařilo rozprášit opozici a stát se doživotním diktátorem, ale veřejné mínění z jeho triumfu nebylo úplně u vytržení - konečně slavil se triumf nad římským občanem a syny jednoho z nejslavnějších Římanů doby. Caesarova moc se začala spojovat s dávnými a nepopulárními časy králů a Gaius Iulius Caesar přežil svůj triumf ani ne o rok - 15.března následujícího roku je zavražděn. 

Tak jako tak, byla poslední Caesarova bitva velkým vítězstvím, ačkoliv tentokrát ani ne tak vítězstvím jeho vojenského génia, jako vytrvalosti, odvahy a víry jeho mužů. Tyto vlastnosti však musí umět dobrý vojevůdce vzbudit a Caesar to na rozdíl od Pompeia dokázal.