Antický svět 

Úvod

Vnímání homosexuality si prošlo v lidských dějinách, tedy alespoň v těch zachycených, opravdu dramatickým vývojem a ten není dodnes ukončen. Již jen v regionech naší republiky najdeme na homosexualitu radikálně odlišné názory, a tak není divu, že také historický vývoj a společenská tolerance k ní se měnila. Můžeme si to snadno promítnout na těch nejznámějších starověkých říších. 

Babylonská říše, matka písma a také místo vzniku prvního známého zákoníku, homosexualitu odsuzovala a za její provozování stanovil Chamurapiho zákoník jako trest kastraci. Ve starověkém Egyptě sice také nebyla homosexualita vítána jásotem, ale byla tolerována, nebyla-li násilné povahy či byla-li namířena na nedospělého chlapce. Je známý literární příběh o faraónovi Pepim II. a jeho generálovi Sisenetovi, kteří spolu udržovali homosexuální vztah a bylo to považováno za chlípné a nevhodné – ovšem není plně jasné, jestli při hodnocení nešlo o literární topoi a moralizování. Zkrátka Egypťané byli vůči homosexualitě nejspíše lhostejní.

Naopak doba Řecka a Říma homosexualitu široce tolerovala a v některých městských státech byla dokonce podporována jako věc státního zájmu nebo stadium výchovy muže. Vztah dvou mužů, staršího a mladšího, se stal klasickou figurou v mnoha řeckých městských státech, které si tento model cenily pro pedagogický i vojenský dopad a způsob kontroly růstu populace, ačkoliv i v antice najdeme spisovatele, kteří homosexualitu odsuzovali – nejslavnějším byl jistě Platón v pozdějších pracích. Vztah dvou mužů byl obecně přijatelný, běžný a za jistých podmínek zdravý, ba i obdivuhodný.

Prim v článku bude hrát mužská homosexualita, za čímž prosím nehledejte nic víc, než ten fakt, že o ženské homosexualitě toho zkrátka v dotyčné době víme málo. Přesto vám však neuniklo, že básnířka Sapfó z ostrova Lesbos dala vzniknout adjektivům, které si s ženskou homosexualitou jistě spojíme – sapfická a lesbická.

Naproti tomu poznamenejme, že výrazy homosexuální a heterosexuální Řekové neznali a ani je nepoužívali, zkrátka se v jazyce obešli bez termínu pro sexuální preferenci, kterou přišili až vědci v druhé polovině devatenáctého století.   

Pederastie

Primárním a nejčastěji popisovaným modelem homosexuálního chování byla pederastie. Můžeme si ji definovat jako společensky schvalovaný vztah mezi dospělým mužem (erastés) a mladším hochem, nejčastěji v letech, které bychom dnes nazvali teenagerovským (erómenos). Provází nás dějinami archaického i klasického Řecka a podobně založené vztahy nalezneme ještě v pozdní antice, případně z nich byli často obviňováni renesanční umělci. Jedna taková technická vsuvka – chlapcem byl v antice každý, komu ještě nenarostl plnovous, nebo nenarostlo kompletní ochlupení.

Pederastie byla obecně rozšířená. Ze starých textů klasické doby je známo, že výraz "láska” (erós), byl většinou užíván pro vyjádření homosexuálního vztahu a jen zřídka pro vztah mezi jedinci rozdílného pohlaví. Tradice pederastie byla v Řecku tak silná, že ještě v římském období považoval Plútarchos za nutné dokazovat na několika stranách svého dialogu O lásce, že dívky jsou celkem vzato právě tak schopné vzbudit vášnivý cit jako chlapci!

Řecká obec, a dokonce i Athény v době Periklově byla vždy "mužským klubem”, "uzavřeným mužským prostředím”, které bylo zapovězené druhému pohlaví a mohla se v ní vášnivá příchylnost muže (erastés) k dvanáctiletému až osmnáctiletému jinochovi (erómenos) stát inspiračním zdrojem. V případě, že si nějaký muž všiml nápadně hezkého chlapce, tak mu začal prokazovat pozornost. V případě, že to chlapci bylo po vůli a přilnul k němu, vytvořil se mezi nimi důvěrný vztah, který mohl samozřejmě zůstat naprosto v rovině intelektuální a čisté, ale zřejmě se často vyvinul jiným směrem. Taková přátelství byla samozřejmě velice podnětné jak pro staršího muže, který si přál chránit a vzdělávat svého erómena, tak ale také pro mladšího, který byl naplněn obdivem ke svému erastovi. Takový je aspoň ideál " pedagogické pederastie”, jak se definoval ve starověku: "Neboť láska, dotkne-li se krásné a mladé duše, vede přátelstvím nakonec k dokonalosti.

A jak se k těmto přátelství stavěl městský stát? Pokud bylo takové přátelství bez tělesného erotického vztahu, morálka tehdejší společnosti ho schvalovala a považovala jej za vhodný doplněk výchovy. V případě, že muži různého věku žili celé dny spolu, odděleni od žen, docházelo v mnoha společnostech k homosexuálnímu vztahu. Zákonem byl takový vztah v řeckých obcích zakázán, a pokud by došlo ke znásilnění jinocha, sotva by se muž vyhnul přísnému trestu. Bylo ale samozřejmé, že stoupenci pederastie tvrdili, že jejich přátelství k mladým chlapcům má pouze výchovný cíl a pojí je k nim pouze čisté přátelství. Přesto máme mnoho důkazů o tom, že pederastie byla velmi běžnou záležitostí. Dostatek informací nám poskytují např. Platónovy dialogy. Plutarchos ve svém díle O lásce píše: "Láska k hochům popírá smyslnou rozkoš, ale činí tak jen ze studu a strachu: potřebuje jakéhosi pláštíku, aby se mohla stýkat s krásnou a mládím. Tou záminkou je jí tedy přátelství a ctnost. I posypává se prachem, koupe se ve studené vodě, obrací oči k nebi a hlásá navenek - z obavy před zákonem - , že má jen filozofické zájmy a že si vede rozvážně. V noci pak, když nastane ticho, žeň sladká kyne v nestřežené samotě.”

Samozřejmě důsledkem tohoto mužského chování se v některých částech řeckého světa objevovaly vedle mužských klubů také kluby ženské. Naproti mužské homosexualitě se objevoval tzv. sapfismus. Nejznámější z historie byly tzv. kluby na ostrově Lesbu, kde jeden z nich vedla básnířka Sapfó, která byla zároveň vychovatelkou. Řídila jakýsi "dívčí pensionát”, ve kterém mohlo docházet také k navázání erotických vztahů mezi učitelkami a žákyněmi. Z Athén o něčem takovém nemáme (kromě některých vázových scén, které ale pravděpodobně pochází spíše ze soukromí) doklady. 

Původ pederastie je vzhledem k chabému pramennému základu složité vystopovat, v homérovských eposech o ní není ani slechu. První zmínka tak pochází z Kréty z přibližně poloviny sedmého století před n.l. a původně šlo patrně o jistý rituální vstup do dospělého života. Starší muž si vybral mladíka a spolu s ním a přáteli se po dobu dvou měsíců toulal po venkově, lovil a hodoval. Po návratu dostal mladík vojenské roucho, pohár a vola. Toho obětoval Diovi a následovala opět sláva, ze které se mladík vyklubal jako „kleinos“, tedy slavný, což ho mělo vyprovázet do dospělého života. Je zřejmé, že nešlo právě o zábavu chudiny, jako spíše o aristokratickou záležitost spojenou s rituálním uvedením mezi dospělé.

Přesto tento zvyk téměř jistě odráží podobné rituální vstupy do života v kmenových společnostech na pevnině. Cílem nebyl primárně homosexuální sexuální styk, ale šlo spíše o poučení do života, pravou zkoušku připravenosti na dospělost v životních situacích. Jako takovou ji můžeme vystopovat až do mínojské doby, snad až do sedmnáctého století před naším letopočtem.

Podobný model soužití staršího a mladšího muže se následně rozšířil do Řecka a v pátém století před n.l., tedy v nejlepších dobách klasického Řecka, už byl běžným zvykem v celé řadě obcí. Měl své dobré zvyky a jistý dvorský nádech, který bychom čekali spíše od rytířských románů nebo děl červené knihovny. Starší muž měl tak v podstatě za povinnost svého mladšího idola veřejně velebit a nahánět jej, povinností mladšího zase bylo ho bez ohledu na skutečné city veřejně odhánět, než mu nakonec podlehl. V mezidobí se měl mladší hoch přesvědčit, že city staršího nejsou předstírané a že jej nechce využít jen jako sexuální oběť, což by bylo vnímáno jako velmi ponižující.

Starší muž ve vztahu plnil roli mentora, instruktora a vzdělavatele mladšího milence, samozřejmě fungoval také jako platitel útrat a tak podobně, jeho úlohou bylo totiž hocha nejen vychovat, ale také jej vychvalovat a uctívat. Vztah fungoval také jako pouto a jako rozšíření bližších vztahů mimo vlastní rodinu. Řekové zpravidla věřili, že láska mezi dvěma muži naučí toho mladšího kulturním a občanským hodnotám, stejně jako kuráži a orientaci v životě, přičemž láska mezi dvěma muži byla vnímána jako nadřazená všem ostatním druhům lásky.

Mladší muž samozřejmě měl mít svého erasta v úctě a vážnosti. V antickém Řecku neplatilo žádné paradigma ohledně věku, kdy mohl vzniknout vztah mezi dvěma muži, ale jako tolerovaná spodní hranice je uváděno dvanáct let a vztah pak trval do doby, než se hoch stal mužem, tedy přibližně do jeho sedmnácti let nebo později. Takový vztah byl u většiny Řeků opakovatelný jen jednou za život, pouze ve východních oblastech bylo tolerováno, že starší muž postupně vychoval více mladíků.

Pederastie nebyla čistě řeckým vynálezem, ale podobný model můžeme vysledovat ve stejné době i u Keltů a Thráků. Rovněž Peršané pěstovali homosexuální vztahy s chlapci, často kastráty, ačkoliv řečtí spisovatelé tuto praxi odsuzovali a stavěli tuto čistě sexuální formu pederastie do protikladu s řeckou praxí, která byla mnohem více platonická a romantická.

Pederastie v jednotlivých městských státech – Sparta

Jednotlivé městské státy formalizovaly pederastii v různých časových intervalech a v drobných nuancích. Jako první ji asi přijala Sparta, i když zde vyloženě nešlo o sexuální lásku, ale jednoznačně primárně o pedagogickou roli staršího muže ve společnosti, kde ženy byly de facto ignorovány. Xenofón ve svém díle nazývá možné sexuální vztahy jako zvrácené a na úrovni incestu, i když se tím nevylučuje, že by k nim nedocházelo.

Od dvanácti let se také začala více projevovat náklonnost starších mužů. "V tomto věku se už také povolovalo, aby mezi dětmi a dospělými vznikly ony milostné, ne-li tělesné vztahy, kterou jsou, jak se zdá, nutným průvodním jevem v životě společně žijících mladých mužů, izolovaných od ostatních lidí. Zákon i veřejné mínění je dovolovaly, ale zároveň jim ukládaly jisté meze, které lze určit jen nesnadno. Mezi milencem a chlapcem, kterého dospělý svou volbou vyznamenal, se vytvořila těsná vzájemná náklonnost. Milenec mu byl zároveň ochráncem i vzorem a tato tak zvláštní citová pouta, se kterými se setkáváme i u jiných dórských národů, vedla k soupeření, které dále přispívalo k rozvinutí válečnických ctností.” 

Je tedy pravděpodobné, že Xenofón psal spíše idealistický a moralistní spis, který s reálnou morálkou měl máloco do činění a k fyzické homosexualitě docházelo, snad i poměrně běžně. Konečně v prostředí, kde byly ženy až do třicítky z mužského života do značné míry vyfiltrovány, by to bylo i logické.

Pederastie v jednotlivých městských státech – Athény

Athénská polis přijímala pederastii postupně, neboť přicházela z aristokratických kruhů a ty konkrétně v Athénách ne vždy určovaly společenské trendy. Přesto však už v šestém století můžeme homosexuální vztahy v Athénách doložit a to nejenom z historického líčení, ale také z nálezů váz s velmi typickými malbami. Příchod demokracie na konci šestého století neměl za důsledek vymizení pederastie, ale naopak jeho rozšíření do větších skupin obyvatelstva.

Pederastie se v Athénách asi rozšířila naplno a nabízela až vcelku humorné výstupy. Praxe totiž byla v Athénách poněkud volnější, než například v upjaté Spartě, jejíž výchova se jednoznačně soustředila na výrobu válečníků. Život v Athénách tak probíhal především v lázních a cvičebních prostorách, kde byli mladí chlapci potenciálními nápadníky obsypáni natolik, že někteří rodiče posílali jako doprovod otrockou stráž, aby se vyhnuli obtěžování.

Metody byly patrně dost přímé a poptávka jasně překračovala nabídku. O ty nejhezčí chlapce se tak vedla doslova pouliční válka, nápadníci jim spali před domy, aby ukázali svoji oddanost, psali milostné verše a recitovali je. Pokud chtěl muž mladíka svést, používal podle vyobrazení na vázách tzv. „gesto nahoře a dole“, tedy jednou rukou jej chytil za tvář, zatímco druhou se jej snažil sexuálně stimulovat.

Byl-li mladík sveden, probíhalo to dle výše zmíněného vzorce, než dosáhl dospělosti. Poté pederastický vztah skončil, ale pokračoval celoživotním přátelstvím.

O tom, že šlo o celospolečenský fenomén, svědčí také množství zákonů, které se problematice věnují, jak se zdá, tak s nevelkým úspěchem, přičemž některé datujeme až do doby Solóna. Jeden zákon tak upravoval otevírací dobu ve školách, tak aby učitelé nemohli zneužívat svého privilegovaného přístupu k mládeži a aby zavírali školy před západem slunce. Všichni muži pod čtyřicet pak měli přímo zakázáno chodit do škol a to dokonce pod trestem smrti, pochopitelně mimo vyhrazený personál. 

Vztah mezi dvěma dospělými muži

Pederastie byl pouze jedním z modelů soužití dvou mužů, rozhodně tím slavnějším, rozhodně však ne jediným. Populární model soužití dvou dospělých mužů měl svůj velký vzor v hrdinech trójské války Achillovi a Patroklovi, jakkoliv Homér nepopisoval jejich vztah jako sexuální a přestože tradičně je jako slavnější vnímán Achilles, Patrokles byl podle zobrazení s vousem starší.

Na druhou stranu, vzájemné soužití dvou mužů podobného postavení ve společenském žebříčku bylo k vidění zřídkakdy. Od muže se totiž čekala aktivní role, kterou po dosažení dvacátého roku v pederastickém vztahu snadno přebíral směrem k mladšímu a pasivnějšímu chlapci. V případě dvou dospělých mužů však jeden z nich nutně přebíral roli pasivní a právě ten nesl silné stigma toho, že se chová jako žena. Řekové si pro takového pasivního člověka našli termín kinaidoi s pejorativním nádechem a takoví se stávali terčem posměchu, například Aristofanés je často používal ve svých komediích v paruce a s podprsenkou.

Ne vždy tomu samozřejmě tak bylo, pravděpodobně nejslavnějším homosexuálním vztahem vrstevníků, který nese všechny známky vyrovnanosti a vzájemné oddanosti, je vztah Alexandra Velikého a Héfaistióna. Když Héfaistión zemřel na nemoc, Alexandr jej nechal vyhlásit polobohem a poté se psychicky zhroutil, snad i dočasně zešílel.

Homosexualita a vojenské útvary

Homosexualita a vojenská tažení byla v tolerantním Řecku patrně zcela běžná. Pokud ji pojmeme v kontextu pederastie, měla celou řadu výhod, které jsou zcela zřejmé a nezpochybnitelné. Starší muž mladšího vojensky vzdělával, což byla služba k nezaplacení, pokud dotyčný neměl vojenský základ. Oba dva se také chránili navzájem, což v tradičně individuálně pojatém válečnictví starověkého Řecka znamenalo významný plus. Dalším kladem byl také faktor morálky, kdy se oba muži snažili ohromit druhého heroismem a máme skutečně dochováno několik příhod individuálního hrdinství motivovaného prostě snahou ohromit partnera.

Toho si povšiml například Platón v dialogu Symposium, kde popsal vliv vztahu na statečnost v boji. Na druhou stranu se našli také spisovatelé, kteří na věc měli opačný názor. Xenofón homosexualitou rozhodně nepohrdal, ale stavěl se proti tomu bojovat s eromenem vedle sebe v bitvě, neboť takový muž měl být tak silnou osobností, aby ohromil kdekoliv na bojišti, ne se jen planě předváděl před milencem. 

Jedna z teorií také hovoří o tom, že pederastie, potažmo homosexuální vztahy mezi dvěma dospělými muži, mají svůj kořen v tradiční společnosti dórských kmenů, kde takové vztahy fungovaly běžné na válečných taženích jako forma „vojenského kamarádství“ a odsud se měly rozšířit i mezi ostatní Řeky.

Svatý oddíl

Nejslavnějším takovým oddílem, který spoléhal na spolupráci erasta a eromena, byl thébský Svatý oddíl, který se tradičně vyskytoval v síle tří set mužů, tedy sto padesáti homosexuálních dvojic. Opět vzhledem k faktu, že disponujeme relativně chabým počtem alespoň částečně soudobých zpráv, musíme řešit řadu otazníků. Idea celého oddílu je však jasná – muži, kteří si vzájemně byli partnery, budou mnohem efektivněji bojovat, aby zachránili před zraněním či smrtí svého partnera, případně se před ním ukázali hrdinstvím v boji. Prosté, ale fungovalo to.

První z nich leží u data vzniku jednotky. Tradičně je udáván rok 379 nebo 378 před n.l., tedy doba, kdy se Théby osvobodily od Sparty a započaly cestu k vlastní hegemonii. V té době oddíl jistě existoval, ale je otázkou, zda nešlo jen o obnovení praporu v podobě, v jaké mohl existovat již dříve. Hérodotos i Thukydides totiž explicitně píší o vybraných thébských útvarech o síle tří set mužů, které bojovaly u Platají, respektive u Delia. Podobně také nevíme a antické zdroje se zde rozcházejí, zda oddíl založil Epameinóndás nebo Gorgidás.

Tak jako tak, jisté je, že v době thébské hegemonie šlo o oddíl osobně vybraných mužských dvojic, přičemž nebyla důležitá jejich společenská situace a stav, nýbrž schopnosti a oddanost. Sto padesát dvojic pak bylo svázáno posvátnými přísahami k bohu Erotovi, byly si silně oddány a jak se praví, preferovaly slavnou smrt před nečestným životem. Už jen to z nich muselo dělat obávanou sílu, neboť morálka byla klíčem k vítězství v antickém válečnictví. Šlo navíc o muže v nejlepších letech, také zde si nejsme zcela jisti, ale do Svatého oddílu se vstupovalo kolem dvacítky a muži z něj byli vyřazováni jako veteráni kolem třicátého roku života, pokud se toho dožili.

Svatý oddíl prošel všemi významnými thébskými taženími, vyznamenal se v bitvě u Leukter, ale u Chaeroneje byl zlikvidován, když na rozdíl od zbytku thébských vojsk odmítl opustit bojiště a pokračoval v boji i v době, kdy byl obklíčen a v beznadějné situaci. Svatý oddíl tak byl zmasakrován makedonskými sarissami, jak píše Plútarchos a přestal existovat. Na místě památníku bitvy bylo nalezeno 254 kosterních pozůstatků, s největší pravděpodobností posledních příslušníků Svatého oddílu včetně velitele Theagena.

Homosexualita v reálu

Výše popsané řádky mají jednu takovou drobnou nevýhodu – vychází totiž z textů a pramenů, které si mohou fungování vztahu dvou mužů idealizovat, případně upravovat do podoby, která byla společensky akceptovatelná nebo široce tolerovaná. Pojmenovali jsme to pedagogický vztah. Je ovšem pravděpodobné, že realita fungovala trochu vlastní cestou. Jak je tedy možné, že většina zdrojů zdůrazňuje stránku pedagogickou a etickou, zatímco zcela opomíjí nebo zapovídá stránku erotickou?

Odpověď snad můžeme najít v tom, že dvě nejvýznamnější soudobá díla, která psala o homosexualitě a její výchovné roli, zkrátka přebrala roli mluvčích jinak širšího názorového a skutkového proudu. Jde o díle Platóna a Xenofóna v pasážích, kde připomínali život a ideály jejich učitele Sokrata.

Sokrates je Platónem popisován je ne zcela příčetný ve vztahu k chlapcům. Sokrates měl prostě ten dar ve společnosti krásných chlapců ztrácet hlavu a průběžně se zamilovávat a to až manicky. Co mu pomáhalo chovat se normálně, byla filozofie, takže jeho myšlenky byly vlastně jen zoufalým únikem před chtíčem. Podobně svého mistra popisuje také Xenofón.

Sokrates měl tvrdit, že láska je fyzická a duševní. Fyzická, soustředěná na tělo chlapce a duševní, která představovala vyšší, ale žádanou metu. Ta měla nabízet pochopení a získání absolutní krásy. Vzděláním a uvedením do života byla tato láska nadřazena všem ostatním druhům lásky, o vztazích k ženám vůbec nemluvě.

Je nutno dodat, že právě Sokratova mánie k chlapcům ho stála život, když byl  roku 399 před n.l. popraven za kažení mládeže. Je to trochu záhadné obvinění, protože v Athénách za myšlenky hrdelní trest nehrozil, ale je docela dobře možné, že i sami Sokratovi spoluobčané prostě nepochopili, jakou že to lásku má na mysli. Ta duševní sice nikomu neublížila, ale stála filozofa život. Platón pak ve svých dialozích celý život očišťoval Sokratovu památku a stále zdůrazňoval, že filozof nemyslel lásku fyzickou, což dotáhl tak daleko, že ve svých pozdních dílech zapovídal tělesný kontakt jako celek.

Sokrates a Platón tak stanovili ideál, který se literárně přenášel do dalších generací, přejali jej Římané a od nich Evropa, byť její vztah k homosexualitě doznal s příchodem křesťanství úplné otočky. Lze však prakticky s jistotou říct, že tento ideál nebyl obecně dodržován vždy a všude, ba je možné, že šlo spíše i minoritní pojetí.

Homosexuální vztahy totiž existovaly, jako existovaly dávno před vznikem řecké civilizace a jako existují i dnes, i ve fyzické podobě. Nemáme samozřejmě dochovanou žádnou řeckou Kámasútru, nicméně můžeme vycházet například z řady poměrně pregnantně vypovídajících maleb na vázách z pátého století a je jistě jen škoda, že se později přešlo na vázy kovové a tedy nedochovatelné do našich časů. Máme dochovány záznamy o řadě mužských dvojic, které spolu dokonce i bydlely. Podobně velký počet zákazů, zákonných norem a odsuzujících zmínek v literatuře hovoří zcela jistě pro fakt, že homosexualita nabízela i hojnou fyzickou náplň.

Zkrátka v případě homosexuality můžeme předikovat velké množství pokrytectví mezi morálkou hlásanou literáty a každodenním životem. Na druhou stranu stačilo to, aby „řeckou morálku“ odsoudili Římané (a někteří jí sami propadli) a proklínali křesťané (s tímž výsledkem). Trochu to připomíná viktoriánskou Anglii, kde intelektuálové také hromadně odsuzovali věci, které byly ve společnosti běžné – a antické Řecko postrádá někoho typu Oscara Wilda, který by postavil společnosti.

Řecká homosexualita byla tedy obecně schvalovaná, někde i podporovaná, obecně a veřejně prováděná, hluboce ovlivnila celou antickou epochu…a rozhodně ne ve všech případech se sestávala jen z dobrých rad do života.  

Z vázových vyobrazení a dalších zdrojů můžeme vyčíst některé detaily intimního života, které bychom ve filozofických dílech hledali marně. Oblíbenou částí chlapeckého těla byla stehna, na která se odvolává často milostná poezie doby. Z váz pak můžeme vyčíst značnou zálibu v interkrurálním sexu, tedy ve styku mezi sevřená stehna, který zachovával chlapci čest podstatně více než styk anální. Ten asi nebyl příliš populární a podobně jako orální sex byl vyhrazen pro spíše pro ty nejubožejší – otroky a prostituty. Penetrativní sex byl spíše odsuzován, neboť prý mohl chlapce poznamenat natolik, že by v dalších letech mohl ztratit aktivní pudy a „zženštět“.

Řecký postoj k sexualitě a lásce obecně je pak pozoruhodný nejvíce svojí asymetričností – ženy v tomto ohledu prostě nebyly brány příliš vážně.