Antický svět 

1. Úvod

Spartské pozemní vojsko proslulo svojí neohrožeností a odvahou, která by jinde bývala považována za nepochopitelnou. V klasickém řeckém vojenství to ale byla právě osobní odvaha, která většinou spolu s výcvikem rozhodovala bitvy. Vojenské manévry se dlouho soustřeďovaly právě na liniová střetnutí, z nichž vyšel lépe ten, kdo déle vydržel na bojišti. Ovšem čtvrté století přineslo změnu a s ní upadla i spartská vojenská převaha na bojištích. Za přelomovou bývá v tomto směru považována bitva u Leukter.

Po peloponéské válce se jako vedoucí mocnost v Řecku etablovala Sparta, ale její hegemonie byla krátká a ostatní městské státy se jí snažily spojenými silami čelit, často navíc ve spojení s Persií. Přesto však Sparta dokázala držet Řecko v opratích téměř tři desetiletí, než se symbolem změny stala demokratická revoluce v Thébách, která na výsluní vynesla jména Pelopidás a Epameinóndás. A právě tito mužové stáli na počátku konce Sparty. Ta se sice nový režim v Thébách pokusila třikrát zničit, ale vždy neúspěšně. Čtvrté tažení mělo být jiné, překvapivé, rozhodující a hlavně – vítězné.

Překvapivé spartské tažení roku 371 před n.l. rozhodně bylo. Sparťané nepoužili klasickou invazní trasu, ale prošli nečekaně přes hory a než se Thébané stihli vzpamatovat, byli nepřátelé v Boiotii a obsadili pevnost Kreusis, kde získali také tucet thébských válečných lodí, které nestačily zvednout kotvy a odplout. Spartské vojsko pak pokračovalo v cestě na Théby a s nepřítelem, který mezitím stačil narychlo postavit vojsko, se setkal u obce Leuktra. 

2. Rozestavení vojsk a taktika

Spartské vojsko se skládalo z několika elementů. Tisícovku mužů tvořila jízda, další oddíly pak sestavili žoldnéřská vojska, spojenci Sparty, ale na bojišti se objevila také elita řeckých válčišť, spartští hoplíté, plnoprávní občané města, vychovávání jen a pouze pro válku. Celková síla spartské těžké pěchoty se odhaduje na deset tisíc mužů, z čehož však jen asi sedm set byli spartští hoplíté, zbytek tvořili spojenci. Celé vojsko bylo sešikováno dle klasického modelu, ve kterém se obě křídla podělila o polovinu jízdních sil, před hlavní síly pěchoty se postavili hloučky lehkooděnců a samotná hlavní síla, tedy těžká pěchota, se rozestavila do šiků o hloubce dvanáct řad. Tato formace nahradila archaickou formaci o hloubce osmi štítů a byla užívána v celém Řecku. Tedy…téměř v celém, jak záhy uvidíme.

Spartský král Kleombrotos I., velitel celé expedice, mohl vcelku oprávněně věřit, že tažení dosáhlo strategického překvapení a vojsko je dobře připraveno a dostatečně silné na to, aby v bitvě zvítězilo. Jeho bitevní plán byl pravděpodobně klasicky spartský – o triumf se měl postarat úder pravého křídla do čela a boku protivníkovy formace.

Proti jedenácti tisícům Sparťanům se postavilo šest až devět tisíc bojovníků Boiótského spolku vedeného samozřejmě Thébami. Vojsko bylo vzhledem k okolnostem svoláno patrně narychlo a vzhledem k tomu, že měl nepřítel početní převahu a ve svých řadách obávané Spartiates, trvalo dlouho již pouhé rozhodování, jestli svést rozhodující bitvu, nebo ustoupit a riskovat obléhání. Z šesti přítomných velitelů byli tři pro boj a tři proti. Pat přerušil až příjezd sedmého velitele, který hlasoval pro boj. Velitelem celého vojska byl Epameinóndás, který již dříve osvědčil, že umí čelit spartským vojskům. Svůj taktický um ukázal na výbornou právě na bojišti u Leukter.

Odmítl totiž klasickou formaci o síle osmi nebo dvanácti řad, ale vytvořil na levém křídle útvar o hloubce padesáti štítů. Tak se narodila taktika místní převahy, kterou předváděli v podstatě totožné podobě třeba i německá tanková vojska za druhé světové války při blitzkriegu. Předpoklad byl takový, že takto silné formaci nemůže odolat nic, co se jí postaví do cesty, pokud nebude manévrováním rozvrácena nebo obchvácena.

Tomu mělo zabránit bezprecedentní posílení ochrany křídla, tedy převedení veškeré jízdy o síle cca 1500 mužů na levé křídlo. Levé křídlo se tak stalo kladivem, které mělo zajistit vítězství. Otázkou však bylo, jak ošetřit zbytek vojska, tedy štít, který bude nutně slabší než silné levé křídlo. To mělo, jak zmíněno, padesát řad. Střed a pravé křídlo thébské formace čítalo řady o síle čtyř až osmi mužů.  

Také tohoto problému si byl Epameinóndás dobře vědom a nařídil prořídlým vojům seskupit se tak, aby jednotlivé šiky směrem doprava mířily směrem dál od bojiště. Vznikla tak loxé falanx, tedy česky kosý šik, kde silné levé křídlo stálo nejvíce vpředu, zatímco směrem ke křídlu pravému formace couvala dále od místa střetu. Předpoklad byl takový, že levé křídlo zajistí vítězství tak rychle, že nepřítel nestihne rozbít zbytek vojska na středu a pravém křídle, případně se s ním vůbec nestřetne. 

Jestliže elitním oddílem spartského vojska byli plnoprávní Spartiates zvláště pak královská garda tří set hippeis, podobnou funkci u Thébanů plnil Svatý oddíl, který čítal rovněž tři sta mužů. Ti byli vybíráni z dnešního pohledu poněkud zvláštní metodikou – šlo o 150 homosexuálních párů, které bojovaly s obzvláštním zápalem, oddaností a smyslem pro týmovou práci.

Otázkou zůstává, do jaké míry byl tento soubor taktických opatření zvolen z nutnosti nebo z možnosti. Morálka boiotského vojska totiž byla slabá, zvláště u spojeneckých vojáků. Thébané byli také přečísleni, snad v poměru dva ku třem, snad i více. Epameinóndás tak možná volil jediné možné řešení – umožnilo mu bitvu vybojovat s nejlépe připravenými oddíly a i s nevýhodnými počty vlastních bojovníků. Rozhodujícím se měl stát první úder, na druhý už nemusel být čas. Proto také Thébané posílili právě levé křídlo – úder směřoval na nepřátelské pravé křídlo, kde byly sdruženy elitní oddíly včetně spartského krále Kleombrota. Porážka těchto vojů by vedla k rozpadu celého vojska. Byl to riskantní podnik, ale mající velmi racionální základ.

Bitva

Samotná bitva byla krátká a krvavá a spartské straně dala díky střetu tradiční a nové taktiky hoplítských formací takřka nulovou šanci na úspěch, přes početní i morální převahu. Už samotný začátek byl pro Spartu nešťastný – lehkooděncům se podařilo překvapit thébský táborový personál, který využil Epameinondovy nabídky a opouštěl bojiště a rozehnat jej, ale pouze směrem do hlavních šiků boiotských vojsk, čímž je nechtěně posílily a navíc přesvědčily zbytek o tom, že není cesty zpět. Thébským vojskům rozhodně neměla chybět odvaha z řady těch zoufalých...

Následující fáze bitvy už se ale vyvíjely podle thébských not. Úvod samotné bitvy obstaral střet jízdních oddílů na levém křídle. Připomeňme si, že Epameinóndás právě sem přesunul veškerou svoji jízdu, zatímco Kleombrotos své oddíly rozdělil na polovice a jeho jízda byla o třetinu slabší již tak. Thébské oddíly tak snadno rozehnaly výrazně slabší spartskou jízdu.

Prchající jízda navíc patrně přerušila pokus o sparťanský útok, jehož cílem patrně bylo obchvatem přes křídlo vymanévrovat silnou thébskou formaci. Toto byla patrně Kleombrotova jediná šance na úspěch, kdy mohl využít větší šířky svých formací a obchvátit thébské křídlo předtím, než se rozjede jako parní válec. To se mu ovšem nepodařilo a naopak pokus o útok vedl k rozrušení řad spartských hoplítů a zvířený prach omezil výhled natolik, že bylo nemožné pozorovat v předstihu neobvyklou formaci, kterou sestavili Thébané. A to vše pak usnadnilo nevyhnutelné.

Thébská pěší masa se dala do pohybu – a ukázalo se, že válec vojáků o síle padesáti řad je naprosto nezastavitelný i pro dvanáct nejlepších řad bojovníků antického Řecka. Náraz obou křídel byl údajně velmi rychlý a spartské oddíly začaly neprodleně podléhat mase rivalů.  Kleombrotos a jeho spartská elita bojovali marnou bitvu. Náporu silné thébské kolony nemohli čelit a jejich křídlo se začalo rozpadat, ztráty rostly. Elita spartské armády nakonec podlehla, padali důstojníci i velitelé a nakonec byl smrtelně raněn samotný král, kterého z bitvy odnesla garda, tedy spíše její zbytky. Ve víru bitvy skončily čtyři stovky elitních spartských bojovníků a šest stovek dalších.

Byla však bitva rozhodnuta?

Na zbytku bojiště měla peloponéská vojska nadále silnou převahu a mohla diktovat bitvu a  porazit thébský střed a pravé křídlo, ale tyto oddíly se zatím vůbec nedostaly do vážnějšího boje, opět díky vynikajícímu bitevnímu plánu thébského vojevůdce. Když padla spartská elita, vůle zbytku vojska se zlomila a to opustilo bojiště. Ústup proběhl v relativním pořádku, což svědčí jednak o dobré morálce peloponéských vojsk, ale také o vyčerpání úderných složek thébských vojsk.

Skončila tak bitva, do které se aktivně zapojilo jen relativně málo mužů, a tomu odpovídaly také ztráty, které byly na rozhodující střet pozoruhodně nízké. Soudobý historik Xenofón odhaduje ztráty spartské na tisíc mužů, o thébských pak mlčí. Diodóros Sicilský pak odhaduje spartské ztráty na 4000 mužů a uvádí i thébské, které odhaduje na tři sta mužů. Tak jako tak, na bojišti zůstal výkvět spartské armády. To se však nestalo poprvé, horší byly důsledky politické.

Síla Sparty totiž byla vážně otřesena. S elitou armády rozprášenou na bojišti, četnými marnými pokusy o potlačení Théb a čerstvou porážkou u Leukter začala prestiž Sparty upadat. S upadající prestiží začali odpadat spojenci a klesala vojenská síla, což opět odvedlo další spojence. Pár let před Leuktrami vévodila Sparta celému Řecku a soupeřila s vlivem Persie. Pár let po popsané bitvě musela bránit dokonce obvod vlastního hlavního města a její vliv nesahal ani zdaleka na celý Peloponés. Takový byl hlavní důsledek bitvy u Leukter.

4. Závěr

Bitva u Leukter je de facto počátkem vojenské vědy, místem, kde se narodila vojenská taktika a strategie a místem, kde se o vítězství na bojišti začaly dělit nejen svaly a umění vojáků a menších jednotek, ale také mozky stratégů rozmisťující vojska po bojišti. Hegemonii na bojišti teď byla schopna udržet strana, která dovedla vybudovat válečný systém, kterým dokázala zvýraznit své výhody a omezit své nevýhody.

Samozřejmě podobná opatření nalezneme i v hlubší minulosti, například u Marathónu Athéňané posílili svá křídla na úkor středu a i samotný systém loxé falanx už Thébané použili v bitvě u Delia roku 424 před n.l., kdy vojevůdce Pagondás použil systém velmi podobný jako u Leuktry. Zde byl však celý systém použit v rozhodujícím střetu a s drtovými účinky pro celý tradiční městský stát. Řečtí vládci měli co studovat.

Leuktra založila vyšší ligu v oblasti plánování a taktiky a právě díky tomu, jak ji rozvinuli Thébané, dokázali později makedonští králové Filip a Alexandr dobýt východ – bez ohledu na to, že často bojovali ve významné početní nevýhodě. Přesto však aplikací různých opatření tuto nevýhodu eliminovat a následně bitvu rozhodnout – tak, jak se to podařilo třeba Alexandrovi Velikému u Gaugamély, který koncentrovaným úderem zničil stanoviště perského krále a získal jeho říši.

Bitva u Leukter neznamenala konec spartské vojenské síly, ale znamenala konec epochy, kdy Sparta neohroženě vládla. Sparta mohla nadále vítězit, ale mohla být také porážena a porážena také byla. Po Athénách tak padla i druhá řecká „supervelmoc“ a její místo, nedostatečně a nakrátko, zabraly Théby. Ovšem ten pravý vítěz a sjednotitel Řecka se v době bitvy u Leukter ještě neprobudil - budoucí král Makedonie Filip II. byl teprve dítětem.