Antický svět 

Opakem báječně mužné obrovitosti dórského Parthenónu je attický, téměř žensky elegantní Erechtheion. 

Jeho architektu, pravděpodobně Mnésiklovi, se podařilo vyřešit těžký problém, vyplývající z nerovností terénu a množstvím zde uctívaných božstev. Proto Erechtheión nebyl chrámem, zasvěceným jen nějakému kultu jednoho boha, nýbrž nejposvátnějším místem celé Akropole, domem četných božstev a hrobem mytických panovníků předhistorických Athén. Mnésiklés dokázal navzájem všechny tyto prvky spojit tak obratně, že vzniklo dílo mimořádného souladu a architektonické krásy. 

Na tomto posvátném místě byli uctíváni Gaia (matka Země) a Hefaistos, Athéna a Poseidon. Zde žil a byl pochován Erechtheus, 19 který si podrobil Eleusis, který přinesl do Athén kulturu a později byl přirovnáván k Poseidonovi. Jako už Kekrops, byl i Erechtheus zobrazován od pasu s hadím tělem, aby tím bylo zdůrazněno, že byl na půdě Attiky zrozeným hrdinou. Ostatně podle legendy byl synem Gainým, která jej svěřila do výchovy Athéně. V Erechtheionu stála kultovní socha Athény, vyřezaná ze dřeva olivovníku (xoanon), o níž se říkalo, že přišla z nebe. Zde také přebýval posvátný had. Kromě toho tam byly posvátné hroby Kekropse a Pandrososy, živitelky Erechtheovy. 

Zřízení tohoto památníku patřilo do celkového plánu Periklem navrhovaného obnovení Akropole a bylo zahájeno r. 421 př. Kr., brzy po míru Níkiově. Potom během tažení na Sicilii bylo přerušeno a pak až r. 406 dovedeno do konce stavitelem Filoklem. 

Vnější tvar této pravoúhlé budovy s četnými zvláštnostmi není přesně znám, protože mnohé části byly v 6.stol. během jejího přebudování na kostel zbořeny. V každém případě je jisté, že východní portikus se šesti štíhlými iónskými sloupy o výšce 6,80 m byl vstupem do chrámu Athény Polias. Poslední sloup vpravo se nyní nachází v Britském muzeu. Nad sloupy se táhne vlys na z tmavého mramoru z Eleusis, na němž jsou umístěny reliefy z bílého mramoru Několik málo zachovaných kusů však nedovoluje rozeznat zobrazené téma. V celle se nacházela velice stará socha Athény ze dřeva olivovníku, posvátného stromu této bohyně. Proto se také říkalo, že nebyla zhotovena lidskou rukou, nýbrž že přišla z nebe, aby poctila město Kekropsovo. Během obřadů panathénají byl kultovní obraz pokrýván posvátným závojem, který utkaly arhephoroi. Před obrazem bohyně hořel věčný oheň v pozlacené lampě, kam se čerstvý olej doléval jen jednou za rok. Vznikající kouř byl odváděn bronzovou palmou. Všechny tyto věci byly dílem Kallimachovým, který byl proslulý svou snahou po dokonalosti a pozorností, kterou věnoval všem detailům. 

Chrámová cella nebyla spojena se západní částí stavby, zasvěcené Poseidonu-Erechtheovi. Tam se vstupovalo ze severní strany budovy nádhernými propylajemi v iónském stylu. Tato část, vlivem terénních podmínek, ležela o 3 metry níže než Athénin chrám, a byla rozdělena do dvou částí: východní, zasvěcené kultu Poseidona - Erechthea s oltáři Héfaista a hrdiny Búta, zatímco ve spodní části se nacházela krypta, o jejímž účelu se ještě neví. Možná tu byl chován posvátný had, jemuž tam jednou měsíčně byly přinášeny dary. Západní část měla předsíň, vedoucí k cisterně. V té je Erechtheovo "slané moře", totiž brakická voda, která vytryskla na místě, kde Poseidón udeřil do země svým trojzubcem. Pausanius vypráví, že za jižního větru bylo slyšet šplouchání vln. 

Co ale nejvíce přitahuje pozornost, je vnější vzhled chrámu, skládajícího se ze dvou sloupů na každé straně a čtyř sloupů v průčelí. Kdekoliv zrak spočine, bez přestání musí obdivovat krásu architektonických ozdob: bohaté zdobení iónských sloupů, střechy, stropu a především mohutné dveře, ozdobené rosetami a palmetami (ve starověku bylo všechno ještě polychromováno, s doplňky z pozlaceného kovu). To všechno přispělo k tomu, že severní průčelí Erechtheionu se stalo nejcennějším klenotem attické architektury, dosahující na konci 5. stol. př. Kr. svého vrcholu. Ve střeše se nachází otvor, který nebyl zakrýván, neboť podle jedné pověsti jej způsobil Zeus svým bleskem, podle jiné verze Poseidon svým trojzubcem během jedné ze svých rozepří s Athénou. A skutečně, na podlaze na příslušném místě jsou vidět tři prohlubně, které mohly zanechat hroty trojzubce. Sem přinášeli věřící bohaté nápojové oběti. 

Vpravo od průčelí nacházejí se dveře do kaple nymfy Pandrósy, místa, kde Pallas věnovala městu Athénám svůj dar: olivovník. Strom, který dnes vidíme, byl na začátku našeho století zasazen na tomtéž místě, kde stál původní, který shořel při perském vpádu. Nejpůvodnější a nejobdivuhodnější architektonický výtvor je síň panen s korami 20 na jižní straně proti Parthenónu. Jsou to proslulé karyatidy, které své pojmenování dostaly v římské době, asi proto, že připomínaly krásu dívek z města Karyai v Lakónii, předvádějící kultovní tance k poctě Artemidině. 

Karyatidy nesou na hlavách koš, zdobený tradičním iónským kyma, na nichž spočívá střecha průčelí. Jsou oděny rouchem, sahajícím až k nohám, a ač na podstavcích pevně spočívají, propůjčuje jim pohyb zcela lehce pokrčené nohy takový půvab a eleganci, že se zdá, jako by váhu jimi nesené střechy ani necítily. Působí dojmem, jako by byly všechny stejné, přesto při pozornějším pohledu jsou patrné osobité zvláštnosti každé z nich. Jedna má proděravělé ušní lalůčky, jiná účes. Ale vlasy spadají všem volně na ramena, aby posílily krk, nejslabší místo soch. Jejich ruce nebyly nalezeny, ale předpokládá se, že v jedné držely šat a v druhé nějaký atribut. 

Druhou sochu zleva odcizil lord Elgin a byla nahrazena sádrovým odlitkem. Její absence rozčilovala Athéňany do té míry, že dědečkové vyprávěli vnoučatům pohádku o karyatidách, které v noci pláčou pro ztracenou sestru. Dnes je všech šest karyatid Erechtheionu nahrazeno kopiemi. Originály jsou uloženy v akropolském muzeu, aby byly ochráněny před poškozením znečištěným vzduchem. Nápad, nahradit sloupy sochami koré, není nový: známe je z pokladnice sifnosských v Delfách. Není ale jasné, proč byly použity právě v této části budovy. Patrně to nějak souvisí s Kekropsem, jehož hrob se tu nacházel. 

Přes všechny proměny v průběhu staletí (křesťany přeměněno na kostel, latinci na palác, tureckým velitelem posádky na harém) zachovalo se dílo v poměrně dobrém stavu až do roku 1827, kdy bylo při ostřelování z větší části zničeno.