Antický svět 

Vestin chrám - Tempio di Vesta - tyčící se na jih od Via Sacra, kde náměstí Fóra stoupá k Palatinu, je nejantičtějším z římských chrámů, i když jeho dnešní podoba pochází z poslední přestavby, kterou roku 191 nechala pro-vést Julia Domna, manželka Septimia Severa. Už původně měl po vzoru nejstarších obydlí okrouhlý půdorys, dole a nahoře s otvory k odvádění kouře. Tvoří jej mramorem obložená kobka na okrouhlém pódiu o průměru 15 m, obklopená dvaceti korintskými sloupy, do které se vstupovalo po schodech, směřujících k východu. Kónická střecha měla otvor k úniku kouře. Uvnitř nebyla žádná náboženská socha, uctívanou bohyní byl samotný posvátný oheň, uchovávaný Vestálkami v tomto chrámu nejvyššího významu jako symbol věčnosti Říma. Oheň se každého roku v březnu slavnostně obnovoval.

V nejtajnějším místě chrámu byly uchovávány posvátné předměty, které nesměl spatřit žádný muž, mezi nimi palladium, zpodobení Minervy, které měl z Tróje přivézt Aeneas, aby se stalo zárukou věčnosti Říma. Uctívání Vesty, bohyně domácího krbu, sahá do nejstarších období Říma. Podle pověsti byla vlastní matkou Romula a Rema možná jedna z Vestálek (hlídaček věčného ohně). Podle řím-ského historika Livia, vestálské kněžky s úkolem opatrovat chrám ustanovil král Numa Pompi-lius a kromě financování státem jim zaručil řadu dalších výhod.