Antický svět 

Jsou v dějinách každého státu nebo národa vždy místa, která jsou historicky poněkud hluchá. Každý člověk se zájmem o historii je informován o existenci řecko-perských válek, zná Perikla a tuší, jak se odehrála peloponéská válka. Stejně tak není tajemstvím existence Filipa Makedonského a jeho syna Alexandra zná jistě každý.

Ovšem o dějích, které se udály právě v mezidobí mezi peloponéskou válkou a postupem Filipa Makedonského do Řecka, toho víme málo jistě všichni. Přesto i tato chaotická sedm desetiletí dlouhá etapa řeckých dějin zaslouží zmínku, neboť dějiny je třeba pojímat komplexně a konečně i tato doba zplodila velké učence, politiky i vojevůdce.

Spartská hegemonie

Peloponéská válka skončila po více než čtvrtstoletí bojů vítězstvím spartské armády a loďstva nad athénskými soky a jejich spojenci. Pro Spartu se tak otevírala velká výzva v podobě ovládnutí řeckého prostoru a Sparťané skutečně udělali mnohé, aby se stali hegemony Helady. Jak už to ovšem bývá, pro válečnický národ je nejnáročnější dobou epocha míru.

Ukazuje to také množství dochovaných záznamů z doby, jejichž počet je až spartsky skoupý. Xenofón, Thukydides, Hérodotos a Plútarchos, to je celý seznam mužů píšících podrobněji o Spartě. Ani jeden z těchto mužů Sparťan nebyl a my tak čelíme tomu, že se snažíme popsat něco, co bylo popsáno jen zvenčí a nezřídka s velkým časovým odstupem. Přesto se o to pokusme.

Sparťané po válce museli jako první věc řešit otázku, co s poraženými Athéňany a jejich městem. Přestože zvláště spojenci Sparty (Théby, Korinth,...) žádali zničení města, to bylo nakonec ušetřeno a rozvaleny byly jen Dlouhé zdi a opevnění přístavu Piraeus. I to sice znamenalo, že Athény při případném obléhání nemohou spoléhat na zásobování zvenčí a bude snadné je vyhladovět, ale bylo to lepší než zkáza. Aby to Athéňané neměli jednoduché, dostali přikázáno povolat z exilu politické vyhnance. Ti převzali vládu nad městem natolik urputně, že vstoupili do dějin pod označením „Třicet tyranů“, což o jejich prospěšnosti městu hovoří asi jasně. Byla to doba osobní msty, oligarchie v nejhrubším provedení, doba, která prospěla jedinému -. spojila Athéňany proti tomuto režimu. 

Podobně i další okupovaná města dostala vládu na podobném principu, nejčastěji pak dekarchii (tedy vládu deseti vybraných osob), které předsedal spartský vojenský velitel vybavený posádkou. Takoví lidé drželi v podstatě neomezenou moc nad městem a je zřejmé, že celý systém byl značně náchylný ke klientelismu a korupci…a samozřejmě také k nestabilitě. Náklonnost takových mužů pak častěji směřovala k Lýsandrovi jako ke Spartě a ten tak začal být obviňován z toho, že si buduje vlastní impérium, byť asi neprávem.

Lýsandros byl právě pro mnohá obvinění spojená se zneužitím moci záhy vyhnán a jeho dekarchie oficiálně ztratily politickou podporu Sparty, ale k moci se vrátil roku 399 před n.l., kdy se vlády ujal jako jeden z dvojice současně vládnoucích králů Agésiláos II., kterému již dříve Lýsandros sloužil coby mentor. 

Agésilaos se stal jedním z dvojice spartských králů až někdy kolem čtyřicítky, když byl syn jeho právě zemřelého bratra Ágida II. zbaven nástupnictví pro podezření, že je nemanželský. Přestože trpěl tím, že měl jednu nohu kratší než druhou, šlo o velmi dobrého vojáka s kvalitní spartskou výchovou, jehož obraz zachoval jeho dobrý přítel, historik Xenofón. Agésilaos vládl skoro čtyřicet let a zemřel až někdy kolem roku 360 před n.l. ve svých čtyřiaosmdesáti, přičemž celou zmíněnou dobu byl hnacím motorem činů ve Spartě. 

Již v době nástupu Agésilaa se odehrávala válka, která stála na počátku spartského konce. Sparta se totiž rozhodla využít rozkolu v perské královské rodině po smrti Dareia II. a podpořili pretendenta trůnu, Kýra. Ten sice v rozhodující bitvě zvítězil, ale také v ní padl, čímž jeho triumf ztratil smysl. Řecké posily se pak musely vracet slavným Pochodem deseti tisíc za velkých ztrát.

Porážka Kýra znamenala pro Spartu zlobu nového krále Artaxerxa. Ten vyvolal proti Spartě tažení, během kterého se štěstí přelévalo na obě strany. Ágesiláos se pokusil rozhodnout pozemním tažením do nitra perské říše, ale záhy byl z Malé Asie odvolán, aby čelil nové, větší hrozbě. Proti hegemonii Sparty se vzbouřili obyvatelé Athén, Théb, Korinthu, Argu a řady dalších měst. Vypukla válka známá jako korintská, ve které stála aliance řeckých měst podporovaná Persií proti Spartě a jejím spojencům. Řecké síly v Malé Asii nakonec utrpěly těžkou porážku v námořní bitvě u Knidu, která je stála nadvládu nad Egejským mořem, a řecké maloasijské obce na ni doplatily svobodou, kterou tak pracně získaly v řecko – perských válkách.

Korintská válka byla další hořkou pilulkou pro řecký svět. Trvala devět let (395 – 386 před n.l.). Začala Agésiláovým bleskovým pochodem zpět do Řecka přes Makedonii a Thesálii, aby mohl, posílen spartským vojskem, a dalšími posilami svést bitvu u Koroneie. Tu sice fakticky vyhrál, ale utrpěl těžké ztráty a sám byl raněn, takže nemohl vítězství využít. V následujících střetech padl v boji proti Thébám Lýsandros a záhy poté došlo k výše zmíněné námořní katastrofě u Knidu.

Po sérii nedobrých výsledků se Sparta opět zvedla – dokázala zpustošit korintské území i Piraeus, ale žádné rozhodující vítězství se jí nepodařilo, takže válku ukončil až kompromisní Antalkidův mír. Ten zprostředkovával perský král Artaxerxés a podle toho také vypadal. Jeho cílem totiž bylo zakonzervovat perské zisky v Malé Asii a egejské oblasti a oslabit mocenská centra v pevninském Řecku tak, aby nemohla znovu Persii konkurovat.

Antalkidův mír byl ostudný, jeden historik jej dokonce popisuje jako nejostudnější událost v historii řeckého národa. Persii totiž opět po sto letech dokázala jednat z pozice síly a pevninské řecké státy hodily zájmy iónských Řeků prakticky přes palubu. Jednota z doby perských válek byla pryč, Sparta ztratila vliv v Malé Asii, Athénám zase byly anulovány námořní zisky v egejské oblasti. Začalo vznikat mocenské vakuum, chránící perský stát před invazí ze západu a vrhající Řecko do chaosu. A Antalkidův mír nevedl k míru ani v pevninském Řecku. Dojednaný politický kompromis totiž nevyhovoval nikomu, a tak byla svedena další válka, která měla rozhodnout o hegemonii nad řeckou pevninou

Šlo o válku boiótskou. Ta vypukla asi roku 378 před n.l. v reakci na to, že v Thébách byl svržen prospartský režim. První dvě trestné expedice vedl král Ágesiláos, který ovšem poté těžce onemocněl, což ho vyřadilo skoro na deset let z veškerého válečného dění. Sparta poté čelila alianci Théb a Athén neúspěšně, když byla několikrát poražena na souši i na moři, byť nikdy rozhodujícím způsobem. Roku 375 před n.l. byl krátce obnoven mír, ale trval jen několik měsíců. Koalice Athén a Théb se začala hroutit, když Théby obsadily Plataeu a uprchlíci získali azyl v Athénách a stali se hlasitou obviňující stranou. Téměř všechna řecká města následně podepsala mír na principu status quo, s výjimkou Sparty a Théb, které se neshodly na tom, zda má být rozpuštěn boiótský spolek a kdo všechno má být jeho členem. Jejich spor se musel rozhodnout bitvou.

K té došlo 6. července 371 před n.l. u Leuktry. Jelikož tento konflikt budeme popisovat v samostatném článku, spokojme se zatím pouze se sdělením, že spartské vojsko sice mělo početní převahu, ale revoluční užití kosého šiku thébskými silami vedlo k těžké porážce spartského vojska a smrti krále Kleombrota. Spartská hegemonie byla u konce a byla nahrazena thébskou. Konec Sparty jako mocenského centra to však zdaleka neznamenalo, Sparta dále výrazně hovořila do bojů v Řecku, ale už nikdy se nestala lídrem na pevnině ani na moři. Mocenské centrum se začalo vychylovat směrem k severu Řecka. 

Navazující článek: Thébská hegemonie