Antický svět 

V článku První Seleukovci jsme dynastii seleukovských vládců opustili v roce 223 před n.l., kdy zemřel násilnou smrtí Seleukos III. Keraunos. Říše se nenacházela v dobrém stavu a postupně ztrácela území, která k impériu připojil zakladatel dynastie, Seleukos I. Říše se měla ještě nakrátko vzchopit a právě brzká smrt Seleuka III. připravila trůn pro jeho bratra Antiocha III., který měl říši opět povznést a nést přízvisko Megas – Veliký. 

Antiochos III. Veliký (222 – 187 před n.l.)

Antiochos se narodil kolem roku 241 před n.l. jako syn Seleuka II. Jeho původní jméno mohlo být snad původně jiné, ale když se na prahu dospělosti ujímal osiřelého trůnu, nastoupil coby Antiochos, toho jména v dynastii již třetí.

Antiochos získal trůn sice věhlasný, ale značně prohlodaný. Seleukovská říše ztrácela pozice v Malé Asii, od říše se odtrhly východní provincie, vznikl základ parthské říše a krátce po jeho nástupu se vzbouřily klíčové provincie Media a Persis. V této situaci Antiochos poněkud překvapivě zaútočil na Ptolemaiovce, namísto toho, aby si pohlídal vlastní území. Ptolemaiovci útok hravě odrazili a velitelé, kteří byli vysláni dobýt Médii a Persidu, byli těžce poraženi také. Nepříliš slavný začátek vlády mladého vladaře.

O rok později už Antiochos na východ vytáhl osobně, rebely porazil a připojil také nedávno odtrženou oblast Malé Médie. Ve svých dvaceti se také zbavil dohledu ministra Hermeia, naopak dost prostoru dostal generál Zeuxis, makedonský velitel, který Antiocha provázel po zbytek života.

Přestože se roku 220 před n.l. proti centru vzbouřil Antiochův příbuzný Achaeus, který chránil seleukovské zájmy v Malé Asii, Antiochos opět vzpouru jaksi vynechal ze svého prostoru a opět vytáhl na jih proti Ptolemaiovcům. Toto tažení vstoupilo do dějin coby čtvrtá syrská válka.

Antiochos svoji vladařskou filozofii založil na ambiciózním projektu obnovy říše v hranicích zakladatele Seleuka. S ohledem na to, že centrum říše se nacházelo už v Sýrii, byli Ptolemaiovci nejbližšími soupeři a ovládnutí východní pobřeží Středozemního moře nutností. Navíc tomu nahrávala i situace – Ptolemaiovci rozhodně také nesílili, také v nedávné době nastoupil nový panovník, ale ten záhy upadl do spleti dvorských intrik a rostla nespokojenost s kvalitou vlády. Antiochos tedy roku 219 před n.l. udeřil.

Záhy ovládl nárazníkové pásmo a začal dobývat města ve Fénícii, mezi jinými padla i obávaná pevnost Tyros. Ve Fénícii však Antiochos strávil mnoho času, přes rok čekal na to, že Ptolemaiovci kapitulují a vzdají se území mimo vlastní Egypt. Ti mezitím sesbírali síly a postavili se Seleukovcům v gigantické bitvě u Raphie (217 před n.l.), ve které Antiochos prohrál. Byla to sice porážka, ale kvůli slabému postupu Ptolemaia IV. to nebyla katastrofa, v jakou se Raphia mohla snadno změnit. Antiochos si při mírovém vyrovnání dokonce připsal lehké územní zisky.

Antiochos následně opakoval svůj předešlý postup a po porážce na jihu se obrátil proti vnitřním separatistům. V kampani, která trvala od roku 216 do roku 213 před n.l. potlačil Achaea a nechal ho popravit, čímž obnovil seleukovskou nadvládu nad centrální oblastí Malé Asie. O rok později pak začal svoji pozornost stáčet na východ. Nejdříve si poddal arménského vládce Xerxa, načež roku 209 před n.l. udeřil na partskou říši, jejíž král Arsakés II., který nastoupil jen dva roky předtím, tlaku neodolal, opustil hlavní město a hledal spásu v řídce osídlené Hyrkánii, kde zažádal o mír. Antiochos kapitulaci přijal a učinil z Parthie poddanský stát či se o to spíše pokusil, protože na faktickou kontrolu východních provincií jednoduše neměl dost sil.

Antiochos se úspěchem v Parthii při svém tažení na východ nezastavil, konečně i Seleukos mířil dál na východ a Antiochos se mu chtěl vyrovnat a připojit znovu provincie, které říše v posledních sedmi desítkách let ztratila. Tím pádem se musel dostat do Indie a předtím projít divokou Baktrií, kterou tehdy ovládal první vládce řecko – baktrijského království Euthydemus, spoléhající na tradičně silnou a divokou baktrijskou jízdu. Antiochos dokázal zvítězit v bitvě na řece Arios (208 před n.l., dnešní řeka Hari v Afghánistánu), ale při následném obléhání hlavního města Baktry neuspěl a vyjednal po dvou letech kompromisní mír.

Antiocha nyní začal tlačit čas. Byl na východě už příliš dlouho a na západě se kupily problémy, které vyžadovaly vládcovu přítomnost. Poslední okázalé gesto si však Antiochos ani tak nenechal ujít. Překročil Hindúkuš, setkal se s vládcem indické říše obdržel na 150 slonů a poté se vrátil zpět do Sýrie. To už se psal rok 205 před n.l. a Antiochos na východě strávil čtyři roky. Nakrátko upevnil seleukovskou moc na východě, ale jeho přítomnost byla příliš krátká a nárazová na to, aby šlo o trvalý úspěch. Přišel čas dokončit práci, kterou na jihu započal o patnáct let dříve. Selukovská říše sesbírala síly a otevřela roku 202 před n.l. pátou syrskou válku.

Situace byla příhodnější než v kampani, která skončila porážkou u Raphie. Ptolemaios IV. zemřel roku 204 před n.l. a zanechal po sobě syna v dětském věku. O regentství se sváděly tuhé boje, přičemž ale žádný z regentů nevydržel na výsluní dlouho a do bojů zasahovala i alexandrijská lůza. Navíc se silně projevovaly separatistické tendence domorodých Egypťanů, kteří získali vojenskou sílu právě v bojích u Raphie. Ptolemaiovský Egypt se stával pomalu troskou, která začala být více a víc závislá na pomoci Říma, který si nepřál, aby jí na východě vyrostl nový silný soupeř v podobě spojené helenistické říše. 

Kampaň se pro Seleukovce opět vyvíjela dobře. Antiochos udeřil na jih a postupně dobyl pobřeží Středozemního moře a Judeu. Rozhodující střet se odehrál roku 198 před n.l. u pramenů řeky Jordán v bitvě u Pania. V ní Antiochos odčinil porážku u Raphie a porazil Ptolemaiovce. Detaily bitvy nejsou sice přesně známé, ale zdá se, že klíčovým faktorem bitvy se stalo užití raných katafraktů, tedy těžké jízdy, která porazila egyptská křídla a následně porazila i pěchotu v centru úderem do týla.

Vítězství u Pania bylo triumfem, ale také počátkem konce seleukovské říše. Do hry se totiž vložil Řím, obávající se omezení nebo zastavení nezbytných dodávek obilí z Egypta. Antiochos sice neměl v úmyslu táhnout do samotného Egypta, takže římská intervence vyšla naprázdno, ale jistá pachuť musela zůstat a projevila se jen o pár let později.

Antiochos tak do roku 198 před n.l. dobyl zbývající ptolemaiovská území v Sýrii a obrátil pozornost na zbývající državy egyptských faraónů v Malé Asii. Ptolemaios V. musel vzhledem k domácí situaci hledat rychlé řešení, takže roku 195 před n.l. uzavřel mír, který se vzdal celé Sýrie. Bylo to velké Antiochovo vítězství.

Seleukovský vládce pak pokračoval ve své kampani dobytím Ptolemaiovci opuštěných měst v Malé Asii a krátce se objevil také v Thrákii, tedy již v Evropě. To opět vzbudilo pozornost římské republiky, která se obávala spojení moci Antigonovců v Makedonii a Seleukovců v Asii, což by v době krátce po druhé punské válce mohlo být dalším smrtelným ohrožením republiky. V té době už byla roztržka s Římem nevyhnutelná, což Antiochos podtrhl tím, že na svůj dvůr přijal kartaginského velitele…a hned toho nejslavnějšího, Hanibala.

V této pozici vpadl roku 192 před n.l. s desetitisícovou, tedy nikterak velkou armádou do Řecka, kde se dočkal vcelku kladného přijetí, ale nezískal významnou podporu ani makedonských Antigonovců ani Aetolské ligy, takže diplomaticky šlo o selhání již od začátku. Římané už byli připraveni a postavili se mu roku 191 před n.l. na slavném bojišti u Thermopyl s dvakrát tak silnou armádou. Římské legie zcela rozdrtily Seleukovu expediční armádu, když sám král musel hledat spásu v útěku a patřil k nemnoha, kterým se to podařilo. Antiochos tak ztratil Řecko, ale mělo být hůř.  

Římané totiž nezůstali na řecké půdě, ale ustupujícího Antiocha pronásledovali přes Egejské moře do Asie. Velení se po Maniovi Aciliovi Glabrovi ujal Scipio Asiaticus, starší bratr Scipiona Africana, který se kampaně též účastnil v pozici šedé eminence. Římská flotila nejdříve dvakrát porazila syrské námořnictvo pod Hanibalovým velením, načež se hlavní síly Říma a Seleukovců střetly v bitvě u Magnesie (190 před n.l.). V těžké bitvě nakonec Antiochos podlehl, jako mnohé helénské armády předtím, římským legiím. Kampaň skončila, přišel čas počítat ztráty a hledat příčiny porážky.

Římská protikampaň tak slavila úspěch. Výhodou Říma byl fakt, že v této době nehledal žádnou půdu a nemířil k anexi, vlastní území bylo příliš daleko. Seleukos proti tomu měl ambiciózní a dobyvačné politické cíle, které proti němu poštvali menší vládce v Malé Asii i Řecku.

Vedle toho, že Antiochova kampaň byla politicky nepřipravená a do Řecka přišel s nedostatečným počtem mužů, nedisponoval ani tak silnou flotilou, aby mohl zajistit stabilní přísun. Zkrátka se zdá, že na sklonku života Antiocha opustila rozvaha a pustil se do dobrodružství, které muselo skončit fiaskem a zničilo většinu toho, co v životě vykonal.

Smlouva z Apameie (188 před n.l.), která zakončila Antiochovo řecké dobrodružství, byla trpkým účtem. Musel zaplatit gigantické odškodné a ztratil území v Malé Asii až po pohoří Taurus, odkud to bylo do hlavního města seleukovské říše v Antiochii, co by kamenem dohodil. Odškodné bylo tak obrovské, že vládce musel vykrádat chrámy, aby obnos získal a to rozhodně nepatřil k chudým panovníkům. A co bylo neméně důležité, jeho armáda ležela v troskách, stejně jako prestiž seleukovského impéria. A seleukovské říše byla na prestiži panovníka vzhledem ke své rozloze velmi závislá. Ukázalo se to záhy.

Po porážce u Magnesie opět odpadla většina východních provincií. Antiochos se odhodlal k dalšímu tažení na východ, kterým by obnovil svoji autoritu, ale při tažení náhle zemřel při plenění Belova chrámu v Persii. Psal se rok 187 před n.l., Antiochovi bylo asi čtyřiapadesát a měl za sebou 36 let na trůně. Byl to velký panovník, ale svůj poslední střet prostě špatně odhadl a oslabil tak svoji říši v rozhodující chvíli její existence. Jeho potomci se pak v turbulentní době ocitli bez peněz a zkušeného vojska a nemohli si poradit.

Na závěr drobná vsuvka - Antiochos za svého života možná nebyl nazýván Veliký, ale jde o špatný výklad titulatury babylónských králů, tedy velekrálů nebo králů králů. 

Seleukos IV. Filopator (187 – 175 před n.l.)

Antiochos Veliký zanechal několik synů. Nejstarší z nich, Antiochos Mladší, jeho spoluvládce, zemřel ještě před svým otcem, k velkému zármutku celé rodiny. Vlády se tak ujal druhorozený Seleukos IV. Ten už opět ovládal jen jádro seleukovské říše, které nyní čítalo Sýrii, nedávno dobytou Judeu, maloasijskou Kilikii, Mezopotámii, Babylonii, Médii a Persii.

Seleukos musel bojovat s finančními těžkostmi, které zdědil po neúspěšné poslední válce svého otce. Počínal si přitom stejně vybraně jako jeho otec – mimo jiné vyplundroval také poklad jeruzalémského Chrámu. Vyslanec a ministr financí Heliodorus, který měl poklad shromáždit, po návratu pravděpodobně Seleuka zavraždil a sám se nakrátko ujal trůnu.

Antiochos IV. Epifanés (175 – 164 před n.l.)  

Po smrti Seleuka IV. se právoplatným dědicem stal žijící Seleukův syn Démétrios, ale ten se nacházel v zajetí v Římě. Jelikož říše čelila uzurpaci, vedl tažení za obnovou vlády mladší bratr Antiochos IV., který původně nesl jméno Mithridatés – a sám tak de facto trůn uzurpoval, oficiálně ve prospěch mladšího syna Seleuka IV., kterého nechal později zavraždit.

Je mimochodem zajímavé alespoň krátce navštívit rodinu Antiocha IV. Ten měl za ženu svoji sestru Laodiku, stejně jako ji měl za ženu jeho starší bratr Seleukos IV. a před ním i nejstarší potomek Antiocha Velikého, Antiochos Mladší. Tato zvláštní forma incestního manželství nepochybně inspirovaná Egyptem se nevyskytla naposledy.

Nyní již ke skutkům tohoto vládce. Ptolemaiovský Egypt udolal v minulých letech separatistický stát domorodých Egypťanů v Horním Egyptě a znovu začal působit činnost, která mohla vést k posílení jeho přítomnosti. Antiochos se rozhodl nečekat na zesílení Egypta a udeřil sám v tažení, které známe také jako šestou syrskou válku. Šlo o triumfální jízdu Seleukovců. Antoichos IV. velmi záhy dobyl významnou válečnou základnu Pelúsium a záhy ovládl většinu měst v deltě Nilu, s výjimkou Alexandrie, která se ubránila obležení díky tomu, že se Antiochovi nepodařilo přerušit komunikace vedocí do města. Ptolemaiovci poslali na pomoc do Říma, který v té době dokončoval ničení veškeré makedonské vojenské síly bitvou u Pydny. A dali tak základ jedné ze slavných příhod antiky.

Římané neposlali žádnou vojenskou sílu, přijel jen prokonzul Gaius Popilius Laenas, který se Antiochovu vojsku postavil na cestě do Alexandrie. Oba muži se znali z Říma, dokonce to byli přátelé, ale Laenas se zachoval jako tvrdý Říman. Předal králi nótu, že má opustit Egypt a Kypr. Antiochos si vyžádal čas na rozmyšlenou, ale Laenas kolem něj holí namaloval kruh v písku a žádal vyjádření dříve, než král kruh opustí. Antiochos po chvilce váhání slíbil splnit římské požadavky. Jistě dobře pamatoval, jak dopadla poslední konfrontace obou mocností. Šestá syrská válka skončila.

Ovšem války Antiocha skončit ještě neměly. Zdrojem trablů se stala Judea. Za králova tažení v Egyptě se zde rozkřikla zpráva, že vládce je mrtev. Toho využil vyhnaný velekněz jeruzalémského Chrámu Iáson a násilím si vzal svůj stolec od Antiochem dosazeného velekněze Menelaa. Antiochos po návratu město dobyl zpět, Menelaa vrátil na jeho post a popravil mnoho židů. Aby zabránil dalším takovým radovánkám, rozhodl se vsadit na helenizované Řeky jako nositele moci v oblasti. Zakázal židovský ritus a nastolil povinné uctívání Dia, což bylo samozřejmě pro ortodoxní židy zcela mimo diskuzi. Vypuklo povstání Makabejských. O jeho průběhu na Antice píšeme v článku Židé, proto snad stačí říci, že povstání bylo nakonec z větší části úspěšně a židovská část Judeje se odtrhla od seleukovského impéria.

Antiochos se jak vidno realizoval hlavně na západě a toho využili Parthové na východě, aby roku 167 před n.l. dobyli město Herat, čímž přerušili obchodní trasu s Indií a rozdělili tak po sto šedesáti letech helenizovaný svět vedví. Antiochos se pokusil situaci napravit a vytáhl do pole, ale roku 164 před n.l. při tažení zemřel na nemoc.

Antiochos V. Eupator (163 – 161 před n.l.)

Synovi Antiocha IV. bylo patrně devět, když mu zemřel otec a on se ujal trůnu. Nějakou dobu se jeho regent Lysias pokoušel vyřešit situaci v Judeji, ale nedosáhl ničeho podstatného. Po dvou letech se ze zajetí v Římě konečně vrátil Démétrios I., Antiochos V. byl opuštěn a jako jedenáctiletý zavražděn.

Démétrios I. Sótér (161 – 150 před n.l.)

Démétrios byl synem Seleuka IV., za jehož vlády odešel do Říma coby rukojmí. Po otcově smrti nebyl připuštěn jeho návrat, stejně jako po smrti Antiocha IV. Teprve až roku 161 před n.l. se Démétriovi, kterému bylo 24 let, podařilo uprchnout a v domovině byl přivítán jako pravý vládce. Antiochos V. i jeho regent byli zavražděni a opomíjený dědic se ujal trůnu.

Démétriova vláda začala sérií vojenských úspěchů. Roku 160 před n.l. porazil Júdu Makabejského v bitvě a zabil jej, k velkému žalu židů. Ještě v témže roce se mu podařilo zabránit odtržení Babylónie a Médie porážkou uzurpátora Tímarcha a konečně úspěchy si připsal také v Kappadokii. Sjednotil tím a upevnil seleukovskou říši, což už se nemělo mockrát podařit. 

Pak ovšem začaly převažovat neúspěchy. Objevil se chlapec Alexander Balas, který měl být synem Antiocha IV. Jeho věc podpořili židé, Egypťané a další vzbouřenci, načež v rozhodující bitvě roku 150 Démétrios podlehl a byl zabit. Zanechal tři syny.

Alexander Balas (150 – 145 před n.l.)

Alexander pocházel ze Smyrny a byl prostého původu, přesto byl na popud bratra uzurpátora Tímarcha jmenován králem a získal podporu Říma, židů i Ptolemaiovců. Díky tomu se ujal trůnu, ale byl velmi závislý na podpoře z Egypta. Když se od něho začali odvracet přívrženci, odešel od něho i Ptolemaios VI. a naopak proti němu vytáhl do pole. Alexander svedl s Ptolemaiem bitvu u Antiochie, ve které byl Alexander poražen a na útěku zavražděn. Ovšem také Ptolemaios byl smrtelně raněn a zemřel krátce po bitvě. Tyto tři dny byly jedinou dobou od Alexandra Velikého, kdy Egypt a Sýrie sdílely stejného vládce.

Démétrios II. Nikátor (145 – 139 před n.l.)

Démétrios II. byl nejstarším synem Démétria I. Vlády se ujal jako mladý a popularitu ztratil už tím, že jej na trůn instalovali Egypťané. Vedle toho svoji moc založil na žoldnéřských oddílech, které se živily drancováním na vlastním území. Když tyto oddíly masakrovaly obyvatele Antiochie, vypukla vzpoura, kterou ve jménu malého Antiocha VI. vedl Tryphon. Dosáhl úspěchu, Démétrios opustil město a usídlil se v Seleukii na Tigridu. Sice se pokusil říši opět spojit, ale neúspěšně.

Roku 139 před n.l. se musel vypravit proti agresivním Parthům. Zpočátku slavil úspěch, ale nakonec byl poražen a dokonce zajat. Parthský král Mithridatés I. jej nezabil, ale držel jej v čestném exilu u Kaspického moře. Odtud se dvakrát pokusil uprchnout a pokaždé marně…

Antiochos VII. Sidetes (138 – 129 před n.l.)

Antiochos VII. byl bratrem Démétria, po jehož zajetí zdědil nejen vládu, ale také jeho manželku Kleopatru Theu. Podařilo se mu dobýt zpět Antiochii a sjednotit znovu říši, dokázal také porazit židy a zároveň jim ukázat takový respekt, že mu udělili titul dobrodince a pomocné oddíly do dalších válek.

Antiochos VII. pak sesbíral velkou armádu, poslední skutečně zajímavou vojenskou sílu, kterou seleukovská říše představila. S mohutnými silami vyrazil proti Parthům, dvakrát je porazil a zabil i krále Mithridata, čímž obnovil seleukovskou moc v Mezopotámii, Babylónii a Médii. Poté rozpustil své muže do zimních ležení.

Nový parthský král Phraates II. však nelenil a vyvolal vzpoury v Médii a do pole poslal i v zimě také vojsko. Antiochos se jen s malým oddílem vydal podpořit jedno z měst, kde vypukla vzpoura, ale na pochodu byl překvapen mnohem větším parthským oddílem a v boji padl. Zahynul tak poslední významný seleukovský panovník. Parthové po smrti králi znovu dobyli území, která nedávno ztratili a seleukovské říše se zmenšila jen na území v Sýrii a jejím okolí.    

Démétrios II. Nikátor (129 – 126 před n.l.) – druhá vláda

V době, kdy Parthové válčili s Antiochem VII. a prohrávali, jako jedno z gest odporu propustili Démétria na svobodu. Doufali v bratrovražednou válku obou, ale přepočítali se – bratři se nikdy nepotkali. Antiochos padl a než se to Parthové dozvěděli, byl už Démétrios v bezpečí. Převzal trůn i svoji bývalou manželku, ale ve vládě si počínal stejně neúspěšně, jako při první pokusu. Nakonec byl zajat, mučen a zabit poté, co ho opustila i vlastní manželka, která po jeho smrti čtyři roky uzurpovala vládu.  

Rozpad a pád seleukovské říše

Byl to symbolický konec poslední významné generace Seleukovců, která měla ještě ambice udržovat moc nad tak vzdálenými oblastmi, jako je dnešní Irán. Následující generace už neměly síly ovlivňovat o moc více, než dění v Sýrii a vzhledem k hojnému rozrodu Seleukovců docházelo stále častěji k uzurpacím, bratrovraždám a podobným radovánkám, které vzhledem k nulovému významu panovníků není nutné popisovat.

Úpadek seleukovské říše nebyl způsoben jen vnitřními rozpory, ale také vnějšími faktory – tlakem židů, Arménů, Parthů a ve finále Římanů, kteří už opustili svoji politiku přítomnosti v Malé Asii a dali se do přímých anexí, zvláště po vítězství ve válce s pontským králem Mithridatem. Sousední seleukovská říše pro ně nepředstavovala mocenskou hrozbu, ale stávala se stále otravnějším zdrojem nestability. Původně snad měla Sýrie sloužit jako nárazníkové pásmo, v jaké se nakonec vyvinula Arménie. Když ale Pompeius dobýval helenistický východ, rozhodl se se seleukovskou říši úplně skoncovat. Stalo se roku 63 před n.l. a Sýrie se transformovala v římskou provincii.

Seleukovská říše tak po zhruba čtvrt tisíciletí své existence zanikla. Zanechala po sobě obrovské kulturní dědictví sahající od Judeje po Indii, které v dalších staletích sloužilo jako bojiště mezi Římany a říšemi Parthů a Peršanů.