Antický svět 

Římská říše nese svůj název po své metropoli a Řím jako město skutečně plnil tuto roli bezmála tisíc let. Nové požadavky spojené s vojenským náporem barbarů po celém limitu a přesun vojenského centra říše směrem k Podunají a východním provinciím, si vyžádaly také přesun hlavního města. K tomuto směřoval vývoj už od poloviny třetího století, kdy se tisícileté oslavy říše roku 247 staly labutí písní Říma jako metropole světa. Vývoj pak vyvrcholil ve století čtvrtém, kdy se za obrovských nákladů postavilo nové hlavní město, které římskou říši reprezentovalo dalších tisíc let existence. Hovoříme o Constantinopoli, dnešním Istanbulu.

Constantinopolis není v žádném případě městem, které by vyrostlo na zelené louce, ba naopak navazuje na mnohem staší osídlení. Jako většina sídel v oblasti úžin vznikla v období řecké kolonizace, kdy místo u moře s výhodně položenou zátokou posloužilo jako vhodná lokalita pro megarskou osadu Byzántion. Ta byla založena snad v letech 671 - 662 nebo roku 657 před n.l. Její jméno má snad ilyrské nebo thrácké kořeny a sahá k osobnímu jménu Byzás, který měl být legendárním zakladatelem města.

Město mělo vynikající polohu, na které profitovalo. Obchodní zisky byly zaručeny tím, že Byzántion mohlo snadno blokovat přístupové cesty do Černého moře a také tím, že zátoka u města nabízela vynikající kotviště nabízející bezpečí lodím v jinak neklidném moři v okolí. Podobně i pozemní spojení mezi Evropou a Asií mohlo být nejsnadněji realizováno právě zde, kde je průliv nejužší. Zároveň toto umístění v sobě mělo jeden velký háček - právě tudy procházela také nesčetná vojenská tažení, takže město prošlo během svých dějin desítkami obléhání.

V římských časech se toho mnoho nezměnilo. Město změnilo název na latinské Byzantium, ubylo obléhání, ale na čirém ruchu místa se jinak nic nezměnilo. Císař Hadrianus zde vybudoval první akvadukt. Septimius Severus, který právě toto město tři roky obléhal, pak chtěl zničit a nakonec jej rozšířil, zahájil roku 203 zásadní přestavbu lokality s cílem nejen vybudovat římské město, ale kolem sedmi pahorků u Bosporu začít modelovat Řím samotný. Neklidné časy po smrti panovníka tento plán na více než století uložily k ledu, až je oživil císař Constantinus.

Constantinovi se podařilo porazit veškerou opozici, zničit Diocletianův koncept tetrarchie a stál před otázkou, kam bude situovat své hlavní město. O Římu nikdy neuvažoval, bylo to až příliš očividně město špatně strategicky položené, ekonomicky neplodné, disponující pouze přebytkem neproduktivního obyvatelstva, které navíc bylo zvyklé z nemalé části na to, že bude dostávat ekonomicky silně náročně výhody. Constantinus tedy hledal dále. Nicomedia v Malé Asii nabízela vše podstatné, ale tady už vládli jiní - císař chtěl něco svého, něco nového. Pohrával si s myšlenkou na obnovení Tróje, ale nakonec ji opustil a pustil se do díla na místě Byzantionu. Město pojmenoval Nova Roma, Nový Řím, ale tento název se nikdy neujal a obecně se mu říkalo Constantinovo město - Constantinopolis.

Město mělo pro Constantina vedle svých stabilních kladů ještě další plusy. V prvé řadě, po dokončení opevnění mohlo být snadno bráněno, neboť je z velké části obklopeno vodou a zátoka Zlatý roh mohla být navíc "uzamčena" ponorným řetězem, takže bylo nutné bránit jen relativně nevelký úsek hradeb. Vedle toho město leželo blízko klíčovým vojenským hranicím říše, totiž dunajské a eufratské a císař tak neztrácel čas dlouhým cestováním. Kladem mohl být také fakt, že Byzantium bylo dokonale odstřiženo od veškerých vlivných skupin ve státě a císař zde mohl vybudovat kompletně vlastní vizi

Vybudování nového města byla plánováno jako ve všech směrech impozantní. Náklady částečně pokryla ukořistěná pokladna Constantinova soka v boji o císařský trůn Licinia, větší část ale muselo pokrýt masivní zdanění východních provincií. Cílem bylo zastavět čtyřnásobně větší plochu, než jakou mělo staré Byzantium, samozřejmě ji učinit bránitelnou a hlavně krásnou a impozantní.  

Přestože Constantinus proslul jako první křesťanský císař, nové město bylo ve všech směrech nemilosrdně klasické, římské v každém směru. Disponovalo pravidelným půdorysem, hlavní třídy byly lemovány klasickými sochami velkých osobností (Alexandr,Caesar, Augustus, Diocletianus a pochopitelně i císař samotný). A pochopitelně se zde nacházely obří stavby, dávající městu statut císařské metropole. Ty se rodily dlouhou dobu, ještě dlouhá staletí po smrti Constantina vznikaly paláce a město se rozšiřovalo. Pro začátek však bylo základní postavit tři stavby - opevnění, sídelní katedrálu a palác - a pochopitelně město osadit obyvatelstvem a patřičným dvorem.

Jako všechny stavby v Constantinopoli i město samé se stavělo velmi rychle, rozhodně ve srovnání s dnešními konstrukcemi. Začalo se někdy na počátku roku 324 a 11.května 330 proběhla slavnost spojená se vstupem města do reálné existence. Samozřejmě takový postup prací s sebou nesl četné nedodělky a krádeže různých stavebních prvků ze všech koutů impéria, samozřejmě včetně uměleckých děl. Roku 332 císař vyhlásil, že stejně jako v Římě bude i nemajetné obyvatelstvo nové metropole dostávat jídlo zdarma, což nám pomáhá vyčíslit, že jen takových lidí už v Constantinopoli žilo osmdesát tisíc. A město se dále rychle rozšiřovalo.

Centrum nového města disponovalo pochopitelně velkou řadou dalších staveb různého určení a pochopitelně i běžných budov, nicméně zmiňme alespoň nejzásadnější stavby, které daly městu svoji siluetu a velikost. Dovolme si nyní krátkou odbočku a shlédněme stručné půlminutové video s rekonstrukcí hlavních pamětihodností města, než si je popíšeme v textu.

Centrem nového města bylo Augustaeum, náměstí v centru města obdobné Foru Romanu, kolem kterého byly situovány nejdůležitější a nejhonosnější budovy Constantinopole. Kolem Augustaea se tak nacházel obrovský hipodrom, lázně, palác a bazilika. Rovněž se zde nacházel Milion, monument, který sloužil jako počátek silnic východní říše a od něhož se počítaly všechny vzdálenosti. Z náměstí vycházela a vedla do něj v podstatě jen jedna ulice, známá jako Mese (Středová ulice). S hojnými kolonádami nabízela tato třída ideální prostoru pro procesí a průvody, přičemž po šesti stech metrech narazila tato ulice do Constantinova fóra, druhého nejdůležitějšího náměstí města. Mese dále pokračovala na Theodosiovo fórum a končila ve Zlaté bráně, dávaje tak městu nádhernou triumfální cestu pro úspěšné panovníky.  

Velký palác

Jižně od Augustaea ležel císařský palác, sídlo římských a později byzantských císařů až do jedenáctého století, kdy začali vládci preferovat komplex paláců v Blachernách a opuštěný palác začal fungovat jako vězení, než byl později otomanskými Turky zbořen a z větší části zastavěn mešitou sultána Ahmeda a přilehlými stavbami. Dnes je znám z vykopávek přibližně čtvrtiny celé rozlohy areálu.

Velký palác byl velkolepým sídlem komponovaným do svahu padajícího k moři, přičemž celkem se museli architekti vyrovnat s terénní vlnou o výšce 33 metrů. Vybudovali palác v pavilónovém stylu s celkovou plochou 19 000 metrů čtverečních, tedy cca tří fotbalových hřišť. Hlavní vchod do paláce vedl z Augustaea bronzovou branou (Chalké). Za ní se nacházely ubikace palácové gardy, dále imperiální rezidence v paláci Dafné, císařovy soukromé prostory nazývané dle tvaru Octagon a další prostory, které Constantinovi nástupci vytrvale rozšiřovali. Trůnní sál nesl název Chrysotriclinium, postaven byl ovšem až v šestém století patrně Justinem II. (vládl 565 - 578).   

Hipodrom

Přímo vedle Velkého paláce se nacházel hipodrom. Toto zařízení plnilo roli blízkou římskému Koloseu, nicméně hlavním účelem stavby byly zprostředkování koňských a vozatajských závodů širokým masám, jakkoliv se zde samozřejmě nevylučovaly ani jiné formy zábavy. Constantinus hipodrom zdědil po přestavbě Septimia Severa, musel jej ovšem zrenovovat a razantně rozšířit. Výsledný produkt byl asi 450 metrů dlouhý a 130 metrů široký, přičemž byl schopen pojmout okolo sta tisíc přihlížejících. Obrovský prostor byl vyplněn četnými sochami, mezi nimiž bychom našli například Lýsippova Hérakla nebo slavnou sochu Romula a Rema s vlčicí.

Nám se může zdát úloha hipodromu jako vedlejší, ale jeho uložení přímo v srdci města hned vedle sídelního paláce a katedrály mělo svůj smysl. Hipodrom byl sociálním centrem města a vozatajské závody se staly bezmála náboženstvím. Právě v důsledku rozmíšek vozatajských fanoušků konečně vzniklo i ničivé povstání Níká, které za Justiniana málem zničilo celé město a stálo životy třiceti tisíc lidí.

Rovněž hipodrom se dnešní doby dožil ve značně redukované podobě. Po jisté snaze bychom jeho zbytky našly v podobě náměstí sultána Ahmeda, ačkoliv závodní dráha se nachází asi dva metry pod úrovní současné dlažby. Samotný hipodrom zanikl zcela, zbytky sedadel nalezneme v istanbulských muzeích a čtveřici bronzových soch ukradli z místa Benátčané po čtvrté křížové výpravě a dovezli je do svého města, kde je lze spatřit. 

Zeuxippovy lázně

Další významnou budovou se vstupem z centrálního náměstí Augustaeum byly lázně, ne ovšem ledajaké, a proto jsou známy jako Zeuxippovy lázně. Ty opět vznikly za přestavby Septimia Severa a Constantinus je jen nechal honosně vyzdobit mozaikami a osmi desítkami soch. Ty představovaly tentokrát spíše osobnosti kulturního života, takže hosté si zde mohli zalaškovat například Homérem, Hésiodem, Platónem, Aristotelem, Démosthenem nebo Vergiliem, stejně jako se sochami bohů a polobohů.

Lázně stejně jako obecně v římské civilizaci byly nesmírně populární, možná proto, že se zde platilo nízké vstupné. Vedle koupání zde mohli návštěvníci pečovat o své tělo, cvičit a věnovat se dalším rekreačním aktivitám. Pokud mezi ně počítáte i sexuální aktivity, je nutné vás zklamat - ženy a muži se nemohli koupat spolu, ale museli navštěvovat buď oddělené prostory, nebo stejné prostory, ale v různých časech a na dodržování řádu dohlíželi placení dozorci. 

Zeuxippovy lázně postihl stejný osud jako většinu velkých staveb původní metropole, totiž byly zničeny. Tentokrát však příčinou nebyli Turci, ale již zmíněné povstání Níká, při kterém budova vyhořela do základů. Justinian nechal lázně obnovit, ale jejich cenná výzdoba byla pryč a lázně záhy zchátraly natolik, že poslední zpráva o jejich řádném fungování sahá do roku 713. Poté byly lázně opět konstruktivně využity jinak, částečně opět jako žalář, částečně jako dílna. Na místě Zeuxippových lázní ale nakonec vyrostly opět lázně, tentokrát s názvem Haseki Hürrem Sultan Hamamı s počátkem v roce 1556. Stojí dodnes. 

Hagia Sophia

Poslední dominantou města, které přiléhala k centrálnímu náměstí tentokrát od severní strany, byla bazilika. Jejímu vývoji a stavbě katedrály Hagia Sophia se věnujeme v samostatném článku.

Vedle těchto zřetelných centrálních dominant ve městě existovala řada dalších chrámů, lázní, systém akvaduktů o souhrnné délce 250 kilometrů, řada paláců, obytných čtvrtí, trhů, obchodních oblastí, doků, produkčních oblastí a dalších nezbytností velkého města, které ovšem nechejme bokem a soustřeďme se na poslední div Constantinopole - jeho hradby.

Hradby

Jestliže hradby můžeme jen stěží považovat za dominantu města, byly jeho nezbytnou součástí a to pochopitelně nezůstalo utajeno ani Constantinovi. Ten se s opevněním místa seznámil důkladně už za války s Liciniem, kdy místo obléhal. Jelikož město hodlal významně rozšířit a lokalita je z větší části obklopena vodou, nemohl navázat na stávající opevnění, ale musel jej posunout na západ skoro o tři kilometry. Vybudoval jednoduchou hradbu s věžemi v pravidelných rozestupech, která ničím nevynikala ze standardu doby. Na začátku pátého století pak město toto opevnění přerostlo a vzniklo předměstí Exakionion.

Tento fakt, porážka u Hadrianopole, hrozba vpádu nájezdníků od Dunaje a dynamika populačního vývoje vedla císaře Theodosia II. (408 - 450) ke stavbě dalších hradeb, sahajících další dva kilometry západně od constantinovských hradeb, které nebyly zbořeny, ale fungovaly přes četná poškození zemětřesením po většinu byzantské éry a definitivně zanikly snad až v devatenáctém století. Theodosiovy hradby představovaly ve finální podobě těžký kalibr opevňovacího umění.

Šlo v zásadě o dvojitou hradbu s vnitřním a vnějším opevněním v celkové délce asi 5,5 kilometru. Vnitřní hradba byla hlavní a pochopitelně vyšší než hradba vnější, měřila dvanáct metrů na výšku a asi 4,5 - 6 metrů na šířku, přičemž po jejím obvodu čnělo 96 věží s výškou 15 - 20 metrů, které byly umístěny v nepravidelných rozestupech v závislosti na míře předpokládaného ohrožení a terénu. Směrem k nepříteli se pak tyčila vnější hradba, o síle asi dva metry. Také tato hradba disponovala věžemi, které byly umístěny zhruba mezi věže vnitřní zdi s účelem podporovat je při obléhání. Tento zdvojený systém byl při odhodlané obraně dostatečnými silami naprosto nepřekonatelný, o čemž se přesvědčili četní nájezdníci během byzantské éry, ale nebylo to vše. Na nejohroženějším úseku vedla hradba dokonce trojitá, ačkoliv si nejsme jisti, kde přesně vedla (každopádně existovala u brány svatého Romana). A aby radostem obléhatelů bylo učiněno zcela zadosti, vybavili Byzantinci hradby také příkopem, který mohl být naplněn vodou (ačkoliv o užití vody nemáme přímé důkazy). Příkop byl dvacet metrů od vnější hradby, byl dvacet metrů široký a deset metrů hluboký - gigantické množství výkopových prací a také gigantická překážka, která byla pokořena až tři čtvrtě tisíciletí po dokončení a to navíc z nejslabší strany, od zátoky Zlatý roh.

Hradby byly pochopitelně vybaveny množstvím vstupních bran, z nichž nádherou měla ohromovat především Zlatá brána, používaná hlavně pro ceremoniální účely jako korunovace nebo triumfy, občas také pro vstup zvláštních hostí jako důkaz úcty (velmi zřídka) a občas také jako velmi silná vojenská pozice.

Z dalších bran si širší známost vydobyly dvě brány díky svému účinkování při obléhání roku 1453 a vynikající knize Miky Waltariho Pád Cařihradu. První z nich je brána svatého Romana, proti které stálo turecké obří dělo i většina dalších obléhacích děl a to kvůli tomu, že brána byla položená níže než okolní terén. Druhou pak Kerkoporta, kterou se měli první Turci dostat do města, ačkoliv se tato příhoda vůbec nemusí zakládat na pravdě. 

Vedle Theodosiánských hradeb doplňovala opevnění města soustava hradeb na mořském pobřeží, odkud se útok předpokládal méně a tomu odpovídala i kvalita a rozsah prací. Posledním kusem hradeb byly hradby v Blachernách, které spojovaly theodosiánské a mořské hradby s opevněním paláce, který zde později vznikl. 

Velké stavby tvořily každopádně jen malou část pozdně antické Constantinopole. V prvé řadě zde žili lidé a žilo jich zde obrovské množství, neboť město bylo nejlidnatějším na světě. Už tři desítky let po založení zde mělo žít 300 - 350 tisíc osob, což sice nelze srovnat s odhadovanou milionovou populací Říma na vrcholu, ale není to rozhodně málo. V době pádu západořímské říše žilo v Constantinopoli na půl milionu lidí a tato populace vydržela do zhruba třetiny sedmého století, kdy katastrofální vojenská situace Byzance a vynucené zrušení dodávek obilí z Egypta vedlo k masivnímu odlivu populace z města. V dalších stoletích pak populace města podléhala sinusoidě, přičemž na vrcholu v desátém století zde mohl žít až milion lidí. V době pádu Constantinopole zde však patrně nežilo o moc více než padesát tisíc osob a dnešní Istanbul čítá přes 14 milionů osob.

Constantinopolis je zřídkakdy viděným příkladem města založeného ve zcela ideální poloze, které prochází staletími stále v důležité formě. Tisíciletá tradice a kosmopolitismus lokace nelze dokázat asi lépe než tím, že jako jedno z mála tak vzdálených měst má vlastní český název odvozený z toponyma Císařův hrad - Cařihrad. Svojí velikostí a významem je v křesťanské civilizaci Evropy nedostižná, neboť větší města než Constantinopolis na svém vrcholu vznikla až v devatenáctém století. Je tak dokladem pokročilosti byzantské civilizace, že dokázala vybudovat, rozšiřovat, bránit a spravovat tak obrovské město.