Antický svět 

1. Úvod 

Každá země a každá doba má své objevitele a antické Řecko má tu výhodu, že skutky jejich objevitelů se mohly jako jedny z prvních dochovat do současnosti. Řečtí námořníci se ve Středozemním moři pohybovali vcelku rutinně, ostatně samotný fakt existence kolonizace širokého území ve středomořském prostoru Řeky už od osmého století před n.l. naznačuje jasně, že schopnosti mořeplavců překračovaly příbřežní oblasti a ostrovy v Iónském moři. 

Nejznámějším, i když zřejmě ne nejzcestovalejším, průzkumníkem moří a nových zemí, se stal Pýtheás, rodák z jihofrancouzského Marseille, které tehdy neslo jméno Massalia nebo Massilia. Jako o mnoha zajímavých rodácích turbulentního čtvrtého stoletího před n.l. nevíme ani o Pýtheovi osobně skoro nic. Netušíme ani v širokém rozptylu, kdy se narodil a kdy zemřel a spokojit se tak musíme se značným rozptylem narození v letech 380 - 350 před n.l. a smrti 310 - 285 před n.l. 

Rovněž další body Pýtheova života spíše odvozujeme, než abychom si jimi byli nějak jistí. Je zřejmé, že získal nemalé vzdělání v oblasti matematiky a navigace. Jak se zdá, dobře znal Aristotelovu práci s tematikou odhadu skutečného tvaru a rozměru Země (Aristoteles použil metodu známou jako odborný odhad a trefil se poměrně solidně), přičemž v helénském Řecku už vcelku panovala shoda, že Země je kulatá, jakkoliv Eratosthenovy přesné výpočty, metody a souřadnicový systém přišly až po Pýtheově smrti. 

Jako navigátor se Pýtheás musel seznámit s gnómonem a jeho funkcí pro znalost směřování pozorovatele - nynější více méně přesný odhad severu pomocí Polárky nebyl tehdy možný, zemská precese za více než dva tisíce let ušla kus cesty a Polárka tehdy na sever neukazovala. Gnómon nepatří zdaleka mezi řecké vynálezy, první dochovaný gnómon je 7000 let starý a pochází z německého Gnosecku, v dnešní Francii bychom našli severně od Nice skalní gnómon starý 4000 let, ale jako vědecký nástroj jej zavedli Babyloňané a do Řecka jej přivedl Miléťan Anaximandros. 

2. Pýtheova expedice 

Expedice, kterou se Pýtheás proslavil, nebyla tak úplně jeho podnikem, jako spíše podnikatelským záměrem, jak bychom dnes řekli. Výpravu totiž financovali obchodníci Massalie, aby prolomili kartaginský monopol pro dovoz anglického cínu, který byl nezbytný pro produkci bronzu, a snad i pro výzkum možnosti spojení trasy přes Atlantik do Baltského a nakonec Černého moře. Kartaginský monopol na obchod se zámořím měl jednoduchý důvod - právě Punové totiž ovládali oblast Héraklových sloupů (dnešní Gibraltar) a byli schopni zachytávat veškeré pokusy o prolomení tohoto stavu. 

Tímto se dostáváme k otázce datování výpravy. Běžně se datuje někam k roku 325 před n.l. a pobírá se jako podloudnická výprava s načerno natřenými loděmi a plavbou výhradně v noci. Logičtější však, už vzhledem k financování výpravy obchodníky, kteří jistě toužili po návratnosti a větší spolehlivosti investice, je období o něco pozdější, kdy byla kartaginská síla na moři buď podlomena, nebo odchýlena jinam. Tuto podmínku splňuje epocha války s další námořní mocností regionu, totiž sicilskými městy vedenými Syrakusami, která probíhala v letech 310 - 306 před n.l. Další možností pak je, že se Pýtheás vypravil nejdříve po zemi k oblasti atlantského břehu Galie, nejspíše někam do oblasti ústí Garonny nebo Loiry, kde si teprve postavil loď a vyrazil. 

Pýtheova loď se měla jmenovat Artemis a šlo o birému, tedy loď s jedním stěžněm a dvěma řadami vesel, jakkoliv spekulovat o dalších detailech asi není příliš možné, neboť birémy podobně jako trirémy čítaly řadu variant dle užití. O řeckých lodích se tradičně hovoří jako o neschopných plavby na širém moři, ale jde o tradiční klišé, které není pravdivé. Birémy i trirémy si s mořem dokázaly poradit celkem úspěšně (i když ztráty v bouřích patřily k rizikům povolání), jak ostatně dokládá příběh Pýtheovy plavby. 

Jakkoliv se Pýtheovo literární dílo s popisem trasy přímo nedochovalo, vychází z něj ve svých textech několik dalších, dochovaných autorů, od nichž je možné některé okamžiky plavby rekonstruovat. Strabón tak příkladně zmiňuje Pýtheův popis oblastí atlantského pobřeží dnešního Španělska a Portugalsko, což by indikovalo, že skutečně musel proplout Gibraltarem. Nebo tuto oblast navštívil při nějaké dřívější plavbě. Tak jako tak jisté je, že se Pýtheás dostal k přístavu Corbilo v ústí Loiry, odkud vyplul podél pobřeží dnešní Francie na sever, až se přiblížil k Bretani, kde narazil na ostrov Oxxisania, což je dnešní francouzský ostrůvek Quessant. Ten sloužil jako hlavní překladiště vyváženého cínu a vyznačoval se také jedním z největších přílivů na světě - šestnáctimetrový "skok" mezi přílivem a odlivem massilské námořníky překvapil a málem vedl ke zkáze lodi. 

Z Bretaně se Pýtheás přeplavil přes Keltské moře na západ, kde narazil na Belerium, dnešní jihozápadní výběžek Anglie Cornwall, který v té době produkoval značné množství cínu. Pýtheás byl z principu svého poslání právě na této oblasti silně zainteresován, nicméně zdá se, že civilizovanému Řekovi se poměry v Anglii příliš nepozdávaly. Každopádně zde navštívil cínové doly a poznal proces těžby a zpracování ceněného kovu. Místní obyvatelé jej přijali přátelsky a on po obyvatelích Cornwallu pojmenoval celý ostrov. Jelikož domorodci se označovali jako Malovaní nebo Tetovaní lidé, Pretani nebo Priteni, nazval celý ostrov Prettaniké, což Diodóros Sicilský později pozměnil na Pretannia. K dnešní Británii pak už dlouhá cesta není. 

Řečtí námořníci se na ostrovech dočkali vcelku příznivého přijetí. Není konečně také divu - museli být na mnoha místech opravdovou lokální raritou a na nějakou dobyvačnou nebo násilnou akci neměli úmysly ani lidi. Přesto však Řekové v Británii trpěli - snažili se vyměnit své víno za alternativní alkoholu neprosté nápoje, avšak všude jim bylo nabízeno jen pivo, které u středomořských národů nemělo nikdy moc šanci, a námořníci jím rovnou opovrhovali. Pýtheás po obeplutí Cornwallu pokračoval kolem Británie na sever, proplul Svatojiřským kanálem do Irského moře a pokračoval dále na sever podél západního pobřeží Anglie a později Skotska, přes ostrov Man a Hebridy, až doplul k severnímu výběžku Británie a téměř jistě navštívil i Orknejské ostrovy, které pojmenoval Orkas. Setkal se zde s hejnem obrovských ryb, které hlasitě vyfukovaly gejzíry vody, a právě tak se Řekové poprvé setkali s velrybami. Pýtheás se snažil čas od času opustit loď a udělat si trek po okolí, za čímž nelze vidět ani tak turistickou nebo folklorní posedlost, nýbrž spíše nutnost stále doplňovat zásoby. To bylo cestou na sever stále těžší a typickou středomořskou stravu nechali námořníci daleko za sebou. 

Zde se dostáváme k tomu, že Pýtheův popis cesty byl považován za výmysl a snad právě proto se nedochoval do dnešních časů. Mořeplavec totiž podobně jako o mnoho později Marco Polo vstoupil na pole neorané a popisoval věci, které sice opravdu existovaly a byly popsány věrně, ale pro čtenáře ve Středomoří byly zcela nad rámec jejich životních zkušeností. Proto byl v předchozím textu zmíněný příliv na Quessantu nebo příhoda s velrybami - věci pro lidi odkojené Středozemním mořem zcela neuchopitelné. A proto Pýtheovi málokdo věřil jak tyto skutky, tak i popis finální fáze jeho cesty, plavby na zmrzlý oceán a objev pevniny Thúlé. 

3. Thúlé 

Ostrov Thúlé se stal legendou na úrovni dalších bájných míst na úrovni Atlantidy nebo Šangri La - a síla jeho legendy rostla, když se ukázalo, že jiná Pýtheova pozorování byla přesná a pravdivá. Thúlé se dokonce propracovala až do nacistické doktríny, neboť právě odsud měli přijít Árijci do Evropy. Pýtheova Thúlé bylo pro Evropu zcela neznámou pevninou a řecký mořeplavec se o ni dozvěděl od skotských domorodců, takže zatoužil po návštěvě tohoto místa a kupodivu se mu vůli podařilo protlačit i přes posádku. Ostrov (?) se měl nacházet šest dní cesty od severních břehů ostrova Berrice, což snad bylo na Hebridech, snad na Shetlandech. Dalšími vodítky pro určení, kde vlastně Pýtheás a jeho muži byli, jsou v bodech následující: 

- námořníci byli pohoštěni nápojem z medu a chleba 

- lidé jsou živi z obilí, zeleniny, kořínků a lesních plodů 

- obilí se zde mlátí v domech a ne venku a to kvůli počasí; skladuje se v jámách proti mrazu 

- jsou zde bílé noci, Slunce zapadá jen na dvě nebo tři hodiny 

Otázka přesné lokace Thúlé zaměstnávala dlouhá staletí všechny, kdo na výpisky z Pýtheových cest narazili. Mezi nejvážnější kandidáty patřilo vždy pobřeží Skandinávie a Island, ovšem tipovány byly i Faerské ostrovy, Shetlandy, Grónsko, případně některý z ostrovů v Baltském moři. Asi nejvýraznějším vodítkem je informace, že slunce zapadalo jen na dvě nebo tři hodiny, protože informace o bílých nocích může vést k určení vcelku přesné zeměpisné šířky lokality. Skutečně, známý polárník Fridtjof Nansen vypočítal, že toto tvrzení odpovídá přibližně zeměpisné šířce 64°32´ - 65°31´ severní zeměpisné šířky, tedy nedaleko polárnímu kruhu v poměrně úzkém pásu. Otázkou ovšem je, zda Pýtheás zaznamenal délku skutečně nejkratší noci, nebo region navštívil až třeba koncem července nebo v srpnu, což by jeho výskyt posunulo dále na sever. 

Kam tedy Pýtheás doplul? Pokud máme odpovědět na základě vědecké práce, pak nezbývá, než říct - nevíme, nemáme dostatek informací. Z Pýtheova popisu, připomeňme ještě nedochovaného, jen převyprávěného, nevyplývá, zda z ostrova Berrice plul přímo na sever, nebo zda si zachovával nějaký jiný azimut. Teorie počítající s Islandem nevysvětlují přesvědčivě, kde se zde vzali lidé a zemědělská společnost. Naopak proti skandinávské teorii hovoří fakt, že Pýtheás hovořil o ostrově a popsal jeho okolní vody, příliš nesedí ani fakt, že mořské proudění směřuje od Orknejí spíše k Islandu. Zkrátka nevíme s jistotou. O Thúlé později mluvili i další antičtí spisovatelé, přičemž nejjasněji se o něm vyjádřil Prokópios z Kaisareje, který napsal, že dřívějším názvem Skandinávie bylo Thúlé a pocházejí odsud Gótové, spolu s informací, že ostrov je desetkrát větší než Británie. Ovšem Prokópios se už mohl odvolávat spíše na tradici než na reálné záznamy plavby a jeho výpověď tedy musíme opomenout. Ani prameny nám tedy v dnešní době nepomohou. 

Jak už bylo zmíněno, Pýtheás neskončil na Thúlé, ale pokračoval dále, snad s vizí, že narazí na konec světa, na kterém z antického pohledu už stejně dávno byl. Po dni plavby ale narazil na plovoucí led, který jej společně s hustou mlhou, která měla spojovat moře a vzduch v jedinou suspenzi, ve které se nedalo ani plout, ani jít, donutila konečně otočit kormidlo. Určitě doplul tak daleko na sever, jako málokdo, možná nikdo předtím a málokdo potom a dokázal o tom zanechat zprávu. 

4. Návrat 

Jestliže o Pýtheově cestě na sever máme jisté povědomí a tápeme jen ve finální etapě, o jeho zpáteční plavbě se vedou další spory spjaté s nedostatkem zpráv, které její trasu přemisťují od prostého obeplutí Británie z východu, až po výpravu k ústí Visly. Vedle cínu totiž měla výprava narazit také na zdroje jantaru, jakkoliv netušíme, zda to mělo být na pobřeží Severního nebo Baltského moře. 

Strabón každopádně zmiňuje, že Pýtheás popsal severní pobřeží toho, co je za Rýnem až po Skythii, což by odpovídalo popisu dnešního severoněmeckého a dánského pobřeží až zhruba po ústí řeky Visly. Plinius na druhou stranu mluví o tom, že Pýtheás popsal lid Germánie a navštívil ostrov Abalus, který se nachází den plavby od pobřeží a je obdařen jantarem. Pokud budeme konzervativní, přijmeme myšlenku, že Pýtheás narazil na ostrov Helgoland, Fríské ostrovy nebo Zeeland a severomořské pobřeží Německa nebo Holandska. Budeme-li otevření všemu, můžeme výskyt Pýthea posunout až někam do Kuronska nebo Gdaňské zátoky, kde byly nejhojnější naleziště jantaru. Tomu však brání jedna podstatná věc - Pýtheás z dochovaných zpráv zdá se, vůbec nezachytil Dánsko a dánské úžiny Skagerrak a Kattegat. Jejich popisy mohou být ztraceny, ale zdá se pravděpodobnější, že řecký mořeplavec jimi neproplul. Polybios dokonce podává zprávu o tom, že Pýtheás plul po severním pobřeží Evropy až k řece Tanais, ale to už je zcela zřetelný omyl - jednak to je geograficky nemožné, jednak je to nesmyslné. Možný výklad je ten, že Tanais, v řecké geografii tradičně Don, použil Pýtheás chybně pro některý ze severoněmeckých toků - ale pro který, to už můžeme jen hádat, snad Emži, Veseru nebo Labe. 

A nepanuje ani shoda, zda Pýtheás dorazil domů po svých už z Germánie, z dnešní jižní Francie, nebo zda obeplul Héraklovy sloupy a vrátil se loďmo, což by s naloženou lodí asi dávalo nejvíce smyslu. Jistě však domů dorazil a dorazil s nákladem, což bylo hlavní. 

Celá Pýtheova výprava je poněkud enigmatická. Nevíme, kde začala ani kde skončila, o jeho trase na cestě na sever jsme informováni relativně přesně, nicméně o cestě zpět už panují takřka totální rozpory, otázku lokalizace Thúlé nevyjímaje. A právě proto je asi Pýtheás tak zajímavý, neboť zkrátka každý z čtenářů si může jeho cestu představit úplně jinak. Na kouzlu neurčitého, které historici samozřejmě příliš nemilují, přidává celé věci ten fakt, že mořeplavcovo literární dílo se nedochovalo a existuje jen ve zmínkách jiných autorů, které mohou být nepochopené nebo špatně přepsané. Zkrátka meze se nekladou ničemu. 

Již několikrát jsme zde načali, že Pýtheás sepsal své zážitky do knihy, kterou současníci považovali za asi stejně věrohodnou, jako Milion Marca Pola (pro jistotu - tedy zcela nevěrohodnou). Strabón dokonce Pýthea tituluje jako arcipodvodníka a evidentně v tomto přesvědčení nebyl jediný. Takovou pověst si kniha, či spíše lodní deník nazvaný Peri tú Ókeanú (Na Oceánu) vybudoval ještě předtím, než padl za oběť požáru alexandrijské knihovny a zapomnění dalších věků. 

5. Závěr 

Na severní plavbu Pýthea z Massalie navázali, jak se zdá, až Vikingové Floki Vildegarson, který kolem roku 870 n.l. objevil Island, a Erik Thorvaldsson, objevitel Grónska (983). A západní Evropa si na výpravy v podobném duchu musela počkat ještě o více než půl tisíciletí déle, totiž na výpravu Willema Barentse hledajícího severovýchodní cestu do Pacifiku, a Henryho Hudsona, který naopak hledal cestu severozápadní.

Pýtheás z Massalie je takovou až cimrmanovskou postavičkou řeckých dějin. Nevíme o něm skoro nic jistého, spoustu věcí si musíme domýšlet, z jeho díla nezůstalo nic, ale přesto po něm zůstaly skutky, kterým se nevyrovnaly desítky dalších generací. Spolu s historickou hádankou, kam vlastně Pýtheás plul a doplul, to dává základ tomu, vytáhnout mořeplavce ze zapomnění. Snad i proto, že to vedle schopného mořeplavce a lídra byl také vynikající astronom - chápal vztah mezi fázemi Měsíce a přílivem a odlivem - a navigátor - například obvod Británie spočítal s chybou kolem 2,5%. 

A mimochodem, snad by bylo slušností seznámit čtenáře s osobním názorem na to, kde se Thúlé nachází. Věřím skandinávské stopě a okolí Trondheimu, snad i pod vlivem studie Institutu geodézie a geoinformatiky Technické univerzity v Berlíně, který našel vzorec chyb při nanášení souřadnic Ptolemaiových map - a při jejich opravě ostrov Thúlé našel přesně na místě ostrova Smøla, který leží na moři západně od Trondheimu. Vedle toho zmíním pravděpodobně existující vazby mezi Norskem a Skotskem, návaznost na trasu přes Shetlandy, kde Pýtheás nejspíše byl, existenci zemědělské společnosti i odpovídající zeměpisné koordinanty. Ale jak zmíněno, nechť si laskavý čtenář přebere dle své libosti, úvahy o lokalizaci Thúlé budou vědce i běžné lidi zaměstnávat další desítky a stovky let. 

Konečně sami posuďte na následujících mapách, kolik variací se na nich nachází:   

http://www.cndp.fr/archive-musagora/gaulois/images/18_Periple_Pytheas.jpg 

http://eu.greekreporter.com/files/Pytheas_Britain.jpg 

http://theuniverseandman.files.wordpress.com/2012/10/voyage-of-greek-explorer.gif 

Vybrané přístupné zdroje k rozšíření tématu: 

http://www.encyclopedia.com/topic/Pytheas.aspx 

http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%BDthe%C3%A1s_z_Massalie 

http://en.wikipedia.org/wiki/Pytheas 

http://www.ermeland.de/pytheas

http://en.metapedia.org/wiki/Pytheas