Antický svět 

Šang Jang a vzestup moci

V období válčících států největší rozmach zaznamenal státČchin. Pokusme se podrobněji zmapovat proč. Za panování vládce Siao Kunga přišel do země ze sousedního státu Wej zchudlý šlechtic Šang Jang. Byl přijat do služby a postupně se vypracoval až na post hlavního ministra (asi 360 př.n.l.). V této funkci začal uskutečňovat ideu všemocného státu. Podkladem k tomu byla bezmezná podřízenost občanů potřebám státu na základě legistické ideologie. Legismus(legalismus) hlásal právo jako nejvyšší potřebu státu, která zajistí spravedlnost a řád v říši. "I špatný zákon je lepší než žádné zákony..." Právě zákony měly posílit centrální moc, důsledně kontrolovat úřednictvo, omezit korupci a udržovat pořádek i v běžném životě obyvatel (ovšem výhradně ve prospěch státu). K jejich naplňování sloužila komplikovaná soustava odměn a trestů. Odměny zahrnovaly především různé druhy povýšení a příděly půdy. Tresty různé typy mučení a poprav, včetně tak neobvyklých a krutých jako roztrhání těla mezi rozjetými vozy, uvaření v kotli či vylamování žeber. Šang Jang dále rozdělil obyvatelstvo do skupin po pěti až deseti rodinách, jejichž všichni členové za sebe vzájemně ručili. Pokud byl tedy někdo ze skupiny uznán vinným ze zločinu a odsouzen k smrti, poprava stihla i všechny ostatní, kteří o zločinu věděli a ihned ho nenahlásili. Tak se posílila role státu na úkor rodiny. Dále rozdělil území do 31 krajů, které spravovali úředníci jmenovaní z hlavního města (centralizace moci) a hospodářský impulz poskytl systém zavlažovacích prací, umělých kanálů a reforma zemědělství, která zahrnovala rozdělení půdy rolníkům a právo s ní disponovat. Na případné nespokojence a kritiky Šang Jang myslel též a připravil několik variant řešení, od vyhnanství či nucených prací po vězení a popravy. Díky těmto reformám podpořeným tradiční expanzivní politikou se Čchin stal vedle státu Čchu nejmocnějším v regionu a situace se začala dramatizovat.

Ostatních státy již nepochybovaly, že síla těchto dvou značně převládla a k zachování vlastní existence sloužila buďto aliance s Čchin nebo s Čchu. Ti se oba rovněž snažili o získání spojenců, kteří mohli zvrátit nerozhodný poměr, a v Podnebesí se začala odehrávat dlouhá a vyčerpávající hra s diplomaty a poradci. Schopný diplomat v té době mohl z bezvýznamné pozice ze dne na den udělat vynikající kariéru, na jiného při smolném dnu čekalo v cizím státě mučení a smrt. Množství členů královských rodin strávili od útlého věku život jako rukojmí u cizího dvora, intriky, výhružky a smlouvání byly na denním pořádku. Ačkoli nakonec Šang Jang upadl v nemilost a byl zabit, nastartoval v Čchin růst nezbytný k závěrečnému náporu. 

Lu Pu-wej a posun vpřed

Ten sice ještě plných sto let nepřišel (převaha nad ostatními nedosáhla potřebného stupně), ale pak okolo roku 260 př.n.l došlo k významnému posunu. Tehdy se jistému Lu Pu-wejovi chytrou lstí podařilo prosadit Čchinského mladého prince I-žena (v té době rukojmího ve státě Čao) za následníka trůnu. Že šlo o opravdu husarský kousek dokládá skutečnost, že I-žen byl jedním z dvaceti synů korunního prince Siao-wena, a to ještě od jeho druhé manželky. Lu Pu-wej tedy využil faktu, že mladá milovaná první manželka prince byla dosud bezdětná, a přesvědčil ji o výhodách adopce I-žena. Ta na návrh přistoupila, i Siao-wen přijal změnu až překvapivě radostně a dokonce hned jmenoval I-žena svým nástupcem. Kalkulace tedy vyšly a když se I-žen již jako Jing C´-čchu chopil vlády (změna jména byla po nástupu na trůn pravidlem), nezapomněl na Lu Pu-wejovi služby bez kterých by asi zestárl v Čao, a jmenoval ho vévodou z Wen-sinu a hlavním ministrem. V té době se události daly do pohybu. Čchu obsadil malý státeček Lu, Čchin kontroval zabráním stejně bezvýznamného Čou a Jing C´-čchuovi se narodil syn Jing Čeng.

Jing Čeng, Li S´ a dokončení snah

Roku 247 př.n.l. Jing C´-čchu zemřel a zemi přebral do správy, než mladý Jing Čeng dospěje, Lu Pu-wej. Někdy v té době se obratnému a ctižádostivému úředníčkovi jménem Li S’ podařilo dostat do Lu Pu-wejovi družiny a započal tak svou závratnou kariéru. Za své služby byl povýšen až do osobní stráže mladého prince a začal ho ovlivňovat svými plány na konečné sjednocení Podnebesí pod Čchinskou nadvládou. Když Jing Čeng dosáhl dospělosti, jako první potřeboval pro nerušené uskutečňování svých záměrů zbavit hlavního ministra vlivu. Záminku mu poskytl ministrův chráněnec Lao Aj a jeho všeobecně odsuzované milenecké avantýry s královnou matkou. Lao Aj se sice pokusil bránit, vyvolal vzpouru, ale nakonec se dočkal exemplární popravy a krátce na to byl Lu Pu-wej zbaven svých funkcí a odeslán se všemi svými přívrženci do vyhnanství. Li S´a Jing Čeng měli volné ruce.

Nastal čas důkladně rozklížit poměry v ostatních státech před vlastním vojenským zásahem. Diplomaté a agenti z Čchin začali podplácet cizí hodnostáře, přesvědčovat je o nevyhnutelnosti sjednoceni a snažili se zabránit koalici Čchu a Čao - největších protivníků. Proti Čao vypravil roku 229 př.n.l. Jing Čeng poněkud předčasně armádu, která byla opakovaně poražena, a proto radši uzavřel mír, a rychle zaútočil na malý stát Chan(1), vklíněný mezi rivaly. Do dvou lete h ovládl a poté obrátil svou pozornost znovu na Čao(2). Tentokrát generálové nezaváhali. Ostatní státy si uvědomily, že se mílovými kroky blíží i jejich konfrontace, a přišly na řadu všechny varianty jak zaskočit a oslabit Čchiny, včetně atentátů na panovníka. 

Ten nejvýznamnější se odehrál roku 227 př.n.l., kdy princ zJen skrze své poradce přiměl bývalého Čchinského generála, nyní vyhnance Fan Ju-čchia (na jehož hlavu byla v Čchin vypsána odměna) k sebevraždě. Fan, jenž přišel o celou rodinu i majetek, odešel ze světa dobrovolně. Byl zlomený, bez prostředků a vědomí, že jeho hlava poslouží pomstě, mu usnadnilo rozhodování. Princ poté najal proslulého mistra meče jménem Ťing Kche a ten se měl pokusit dostat k Jing Čengovi a zavraždit ho. První část plánu se vydařila. Jing Čeng byl potěšen jak generálovou hlavou, tak mapou Jenských území, na které měla být demonstrována údajná svolnost Jenů k anexi, a přijal ho. Když ale Ťing Kche klečel před králem a mapu stočenou do role rozprostíral, objevila se na jejím konci dýka. Jednou rukou chytil Jing Čenga za rukáv, druhou sebral dýku a bodl. Král ucuknul vzad, vytrhl se a v panické hrůze prchal kolem sloupoví po zasedací síni. Hodnostáři byli zaskočeni a naprázdno křičeli na svých místech, a vojáci stáli venku, jelikož dovnitř mohli jen na výslovný příkaz krále. Ten ale zmatkoval a ve svém slavnostním rouchu běhal s vrahem v zádech sem a tam. Nakonec se nějakým zázrakem vzpamatoval a podařilo se mu svým mečem Ťing Kcheho probodnout. Osud Jenu byl zpečetěn.

Nedlouho po této události přišel rozkaz generálu Wang Ťienovi, aby plnou silou zaútočil, armáda překročila hranice a během 5ti let se stal Jen(3) součástí říše. Mezitím vojska pokořila i Wej(4) a Jing Čeng usoudil, že dozrál čas porazit starobylé a mocné Čchu. Zde přišla (podobně jako v případě Čao) opět jedna z mála králových chyb, kdy uvěřil tvrzení mladého ambiciózního generála Li Sina, že potře Čchu pouze s 240 tisíci vojáky. Myšlenka zajímavá, provedení horší. Vojáci byli rozdrceni proslulým Čchuským vojevůdcem Siang Jenem. Jing Čeng se poté s omluvou obrátil na svého osvědčeného Wang Ťiena a tentokrát armáda o síle 600000 vojáků nedala Čchu(5) šanci. Poslední stát Čchi(6) přestal existovat po obratném strategickém obchvatu z nečekané strany a v roce 221 př.n.l.se kruh uzavřel. Sjednocení bylo dokončeno. Jing Čeng přijal titulprvní svrchovaný císař Čchinů (Čchin Š´chuang-ti).

(Na závěr bych upozornil, že o tomto období s důrazem na slavný atentát pojednává film Jing Siung (Hrdina, Hero), který jistě mnozí viděli. Z předchozích odstavců je zřejmé, že se jeho historická přesnost zúžila snad jen na osoby Jing Čenga a atentátníka. Všechno ostatní je jinak, samozřejmě podřízeno vizuálnímu zážitku. Recenze a názory diváků často kritizovaly onu hlavní myšlenku filmu - obětování jedince pro blaho státu. Tu ale musím označit za fakt s velkým F, měla základ v legistické ideologii a tudíž je bezpředmětné ji dávat do souvislostí s úlitbami komunistické straně).

Literatura: 

Fairbank, John F.: Dějiny Číny

Malina Jaroslav: První císař

Scarpari Maurizio: Starověká Čína

Shaughnessy, Edward L.: Čína, země nebeského draka

www.uglychinese.org