Antický svět 

Dareios se již svým původem poněkud lišil od klasického perského vládce, který se narodil jako syn krále a jako takový byl i vychován. Dareios, persky tedy spíše Dárajauš nebo Dárajavauš, však přišel na svět okolo roku 550 před n.l. do rodiny sice urozené, nikoliv však vládnoucí - perský král Kýros pocházel z jiného prostředí. Dareiovým otcem byl Hystaspés (persky Vištáspa), významný představitel perské aristokracie, snad satrapa (místodržící) Baktrie nebo Persidy. Praví se, že Kýros měl před smrtí sen, ve kterém viděl Dareia jako vládce světa, ale nic nenasvědčuje tomu, že by se Dareios nebo jeho rodina někdy projevili neloajálně. Jen tak si totiž lze vysvětlit, že nový perský král Kambýses si ponechal Dareia ve své blízkosti jako člena osobní gardy. V této roli Dareios sloužil při perském dobytí Egypta. Přestože se funkce kopiníka v gardě může jevit jako bezvýznamná a jako takovou ji prezentuje i Hérodotos, v reálu šlo o důležitý a prestižní post. Zkrátka Dareios sice nebyl královského původu, ale rozhodně nebyl také jedním z tisíců aristokratů v okolí krále.

To se mělo ukázat již záhy. Kambýses zemřel v červenci roku 522 před n.l. v Sýrii, údajně poté, co jej propíchl vlastní meč, o čemž si můžeme myslet leccos. Dareios se neznámo jak vyšvihl na generálský post v armádě, která ztratila svého vůdce. Je pravděpodobné, že právě tím, jak dobře si s udržením stavu armády Dareios v dalších týdnech vedl, se stal pretendentem trůnu. Ostatní perští vůdci jej mohli podceňovat, neboť neměl žádné příbuzenské pouto k vládnoucí dynastii, nicméně záhy se měla ukázat chyba v jejich úsudku - a síla Dareiovy osobnosti zvláště v dobách krize.  

Situace perské říše po Kambýsově smrti nebyla jednoduchá. Vládu v Persii držel Smerdis, což měl být Kambýsův bratr, který proti němu povstal po egyptském tažení. Problémem je ten fakt, že Smerdis byl v té době už patrně mrtev a je tedy možné, že někdo jen využil jeho jména. Oficiální perská (Dareiova) propaganda tvrdila, že tímto uzurpátorem byl mág Gaumáta.

Ať už byl novým vládcem skutečně Kýrův syn Smerdis nebo někdo, kdo se za něj jen vydával, jeho vláda neměla dlouhého trvání. Proti novému vládci se postavila šestice vlivných aristokratů včetně Dareiova otce. K této šestici se v září přidal Dareios, který také vedl 29.září 522 před n.l. palácový převrat, který měl proběhnout buď v Súsách nebo pevnosti Sikajauvatiš a měl osobně zabít vládce. Po krátké debatě jej ostatní vůdcové odboje akceptovali jako nového vládce perského impéria. Na 36 let převzal vládu silný a ambiciózní panovník. Své ambice ovšem musel na dlouho odložit stranu, neboť puč vyvolal razantní odpor v provinciích a v kruzích perské aristokracie, která se vyskytovala mimo původní šestku konspirátorů.

Prvním Dareiovým problémem se stalo poslední vzepětí Babylónie, která ztratila svoji nezávislost za Kýra a nyní, po sedmnácti letech, vycítila svoji šanci na obnovení svých pradávných pozic. Také zde se zvedl uzurpátor, prohlásil se za syna posledního krále Babylónu Nabonida a přijal jméno Nabukadnesar III., což mělo symbolickou hodnotu. Dareios měl k ruce zřejmě ještě armádu, která se vrátila z výpravy do Egypta, což se ukázalo jako výhoda. V prosinci se vydal k Tigridu, násilím si vynutil přechod a dobyl rozhodného vítězství. Následně se Peršané vydali k Babylónu a nedaleko od něj povstaleckou armádu dorazili, město bylo obsazeno vzápětí a Nabukadnesar III. zabit.

Pokud si Dareios myslel, že toto je jeho poslední problém, velmi se mýlil. Proti ilegitimnímu nástupci se zvedla ještě v prosinci a lednu téměř celá říše, celkem osm vůdců různých částí říše a Dareios se musel spolehnout na armádu a několik málo loajálních satrapů na východě říše, v Parthii, Baktrii a Arachosii. S těmito silami musel čelit řadě vzpour, z nichž největší byla rebelie Médů, které vedl Phraortes. Dareios měl s touto vzpourou problém zvláště proto, že srdcem jeho polní armády byli právě Médové, jejichž věrnost byla v takové pozici dost pochybná. K dalším vzpourám došlo v Súsách, velmi nebezpečnou vzpouru v Persii vedl Vahyazdata, povstali Arméni, povstal satrapa Lýdie Oroetus, povstali znovu Egypťané, povstali Skythové - všichni nezávisle na sobě. Proti Dareiovi se postavili dočasně i Parthové, jejichž satrapii vedl jeho vlastní otec. Opakovaly se vzpoury v Asýrii a Babylónu. Situace byla pro Dareia nepochybně kritická, nikoliv však beznadějná, pokud si udrží věrnost armády. Udržel, ačkoliv lidovou podporou se zrovna chlubit nemohl.

Klíčem k porážce všech povstání byla porážka Médie, jejíž centrální pozice a vojenská síla ji učinila cílem číslo jedna. Phraortes vybudoval zřejmě značnou vojenskou sílu, se kterou částečně opevnil průsmyky do svého panství, částečně podpořil vzpouru v Parthii. Dareiovi se na druhou stranu podařilo přes zimu izolovat od sebe vzpoury v Médii a Persii, když obsadil některé horské průsmyky a dokázal je proti Médům i udržet, když v bitvě ztratili na deset tisíc mužů.

Na jaře pak Dareios vedl dvě vojska proti hlavním povstalcům - do Médie a Persie. Vojsko proti Persii sestavil převážně z Médů a naopak armádu táhnoucí do Médie tvořili převážně Peršané a dobrovolníci ze západních oblastí. Král sám vytáhl z Babylónu do Médie a 8. května 521 před n.l. svedl u Kunduru rozhodnou bitvu, kterou drtivě ovládl. Phraortes přišel nejen o vládu nad centrální oblastí perské říše, ale také o uši, jazyk, nos a jedno oko, načež nepřišel o radosti ukřižování v Ekbatanách. Médské povstání a s ním spojená revolta v Sagartii byly uklidněny. Druhé vojsko mezitím zvítězilo v Persii a vydalo se uklidnit situaci také v Arménii, načež sám Dareios vytáhl také do Parthie a porazil tamní vzbouřence. Impérium bylo po půl roce odvážných bojů jeho.

Do konce roku svedl Dareios pro udržení svého impéria celkem devatenáct bitev, přičemž oficiálně z žádné z nich neodešel poražen. Na konci roku 521 před n.l. sice zůstávala některá střediska odporu nepokořena, ale šlo už o okrajové oblasti impéria a krize tak byla jednoznačně zažehnána. V dalších dvou letech byla uklidněna situace také v Lýdii a Skythii a tím občanská válka definitivně skončila. Dareios mohl konečně hledat uplatnění jinde.

V první řadě provedl reformu správního rozdělení říše. Ta byla již dříve rozdělena na satrapie, nyní jejich počet Dareios stanovil na dvacet a stanovil také pevně poplatky odváděné z té teré provincie, což byla s jistotou novinka. Provincie tak věděly, co od nich bude žádáno, což vedle plateb ve stříbře bylo například: Babylónie pět set eunuchů; Kilikie 360 bílých koní; Egypt musel krmit posádku 120 000 mužů; Médie 100 000 ovcí a 3000 koní a třeba Arménie 20 000 hříbat. K tomuto je ovšem třeba připočítat, aby nebyl snad svět zbytečně spravedlivý, že každá provincie vydržovala svého satrapu a ten dle své povahy mohl vysát své území i více než sám král. Satrapa Babylónie tak příkladně za sebe, svoji osobní stráž a doprovod vyložil čtyři sta talentů stříbra, což je astronomická částka.

Podobně byla pevně stanovena kvanta vojska, které jednotlivé provincie odváděly do královské armády. K pevnému výběru daní byla také stanovena jasně daná měna. Tu prezentovala v první řadě zlatá mince vzniklá snad jako napodobenina mincí lýdského krále Kroisa, která nesla název dárayaka neboli dareikos. Tato mince vznikla s velkou pravděpodobností někdy v letech 515 - 500 před n.l., kdy se Dareios etabloval ve zlatem bohaté Indii. Zlaté mince mohla razit jen královská mincovna, podružné stříbrné dareiky se razily i v provinciích. Obě mince si získaly širokou popularitu pro obchod a dnes jsou k nalezení třeba i v keltských sídlištích.

Dalším Dareiovým zájmem bylo zrychlení komunikačního systému v obrovské říši, jehož stav značně znesnadňoval správu území a usnadňoval separatistické tendence. Dareios tedy vybudoval systém udržovaných královských cest mezi hlavními centry říše a tyto cesty vybavil poštovním systémem, který mu umožňoval rychle dostávat zprávy a pružně na ně reagovat. Ve finále tak jeho "dálnice" Sardy - Súsy měřila 2700 kilometrů, disponovala 111 stanicemi na výměnu koní a bylo možno dopravit zprávu za šest dní - kosmická rychlost pro onu dobu.

V přímořských oblastech Fénicie pak začala vznikat komerční i válečná flotila. Zrychlení komunikací pak podpořilo dálkový obchod a přineslo další zisky královské pokladně, která mohla zprofesionalizovat byrokracii, která se do té doby řídila spíše na základech loupežné ekonomiky než čeho jiného. A usnadnilo to také samozřejmě další výboje, neboť Dareios se rozhodně o radosti perské okupace neváhal podělit s okolními národy.

První významný Dareiův výboj směřoval možná trochu překvapivě na východ, na území indických království a knížectví v dnešním Pákistánu a Pandžábu. Jakkoliv se to z dnešního hlediska může stát jako poněkud podivná priorita, je nutno přihlédnout v faktu, že v antice bylo indické území zemí zaslíbenou, s velkou hustotou populace, mohutnými zdroji drahých kovů a bujným obchodem. Navíc země měly daleko do sjednocení, což umožňovalo relativně nenáročnou expanzi od kmene ke kmeni. To znesnadňovala snad jediná věc - složitý příchod přes průsmyky Hindúkuše ve velkých nadmořských výškách. Dareios každopádně v průběhu několika let dobyl valnou část území Indie po břeh řeky Indus a zajistil ji tak perské říši. V jejím rámci zůstala efektivně zhruba do roku 380 před n.l., ačkoliv oficiálně stále byla její součástí, když ji dobyl Alexandr Veliký. Po dobytí části indického subkontinentu Dareios zastavil výboje a vrátil se do centrálních partií říše, přičemž pověřil řeckého mořeplavce Scylaka z Karyandy, který během třicetiměsíční plavby prozkoumal tok Indu, Indický oceán a Rudé moře až k Suezu, přičemž není vyloučeno, že se dostal i na Srí Lanku. A ve stejné době obeplouval Středomoří ze Sidonu až na Sicílii s podobnými cíli také Řek Democedes.

Další Dareiův výboj pak mířil proti Skythům, kteří v té době tvořili obrovskou kongesci kmenů žijících od Dunaje k Donu a u Černého moře. Peršané neměli na boje se Skythy nejlepší vzpomínky, právě oni zabili v bitvě Kýra a jakékoliv trestné výpravy narážely na stejný problém - nekonečný prostor stepí, kde nebylo co dobývat, koho porazit ani co sebrat, dokud se Skythové nerozhodli k bitvě. Dareios vytáhl do stepí v roce 513 před n.l. ve štědře rozložené kampani, která počítala se vším - a nedosáhla ničeho.

Dareios na začátku kampaně poprvé vkročil do Řecka, když si podřídil Thrácii, vybudoval (nucené) spojenecké svazky s Makedonií a zamířil na sever, k Dunaji, aby vedl válku na nepřátelském teritoriu. Jak si ovšem mnohokrát v historii ukázalo, dobýt jihoruské stepi není nic jednoduchého. Skythové spořádaně ustupovali za užití taktiky spálené země, což dělalo početné perské výpravě značné potíže a boje v malém měřítku spolu s únavou a hladem přinášely těžké ztráty. Dareios to nevydržel a vyzval skythského krále Idanthyrsa k tomu, aby bojoval, ale ten mu objasnil, že mohou ustupovat ještě velmi dlouho. Dareios nakonec kampaň po měsíci těžkých ztrát a nulových zisků vzdal na březích Oaru, kde nechal vybudovat osm pohraničních pevností. Kampaň ničeho významného nedosáhla proti Skythům, ale na druhou stranu zajistila Dareiovi most do Evropy a držení některých zemí západně od Helespontu.

Další Dareiovou starostí se pak měly stát řecké městské státečky v Malé Asii a následně i v celém řeckém prostoru. Ty spadaly do perského vlivu někdy od roku cca 540 před n.l., přičemž nadvláda Peršanů nad nimi byla spíše nominální než faktická. Realita byla taková, že Peršané státům mluvili do obsazení postů tyranů v jejich městských státech a kontrolovaly je z vnitrozemských Sard, ale jinak o dominanci nejde příliš mluvit. Právě v nespokojenosti s tím, jak a koho dosazovali Peršané do pozic tyranů, tkví hlavní důvod toho, co je známo jako iónská vzpoura, ačkoliv vedle Iónie postihla i další maloasijské a ostrovní oblasti s řeckým osídlením. Epicentrem bojů se stalo město Milétos.

Vzpouru rozdmýchal milétský tyran Aristagorás v zásadě z osobních příčin. Ve spojení s perským satrapou Sard Artafernem se totiž pokusil o dobytí Naxu, ale výprava selhala a postavení Aristagora se ocitlo v ohrožení. Milétský despota zareagoval tak, že vyvolal povstání proti Peršanům. Dareios se těchto tažení neúčastnil, nicméně šestiletá válka na západním konci impéria jej nemohla nechat netečným, zvlášť poté, co byly v roce 498 před n.l. vzbouřenci s podporou Athén a Eretrie vyrabovány Sardy. Praví se, že Dareios byl rozzuřený a třikrát denně mu měli dvořané připomínat, aby myslel na Athény.

Iónská vzpoura nakonec dohořela v roce 493 před n.l. pádem Milétu a podrobením dalších pobřežních měst. Dareios se nyní obrátil proti Athénám, které Ióny podporovali. Jelikož ale geografická poloha Athén znemožňovala přímý útok, bylo třeba dvou let přípravných tažení před samotnou invazí a poznání složitého světa vzájemné interakce stovek řeckých městských států. Vedle podpory Athén iónskému povstání patřilo mezi další důvody tažení také prostá expanzivní politika dosud mladé perské říše a jistá nevyhnutelnost střetu spočívala také v tom, že etnicky řecké obyvatelstvo bylo rozděleno na podrobená a nezávislá území, což v sobě skýtalo hrozbu integritě perské říše.

V první fázi si Dareios musel znovu vydobýt postavení na evropské pevnině, které ztratil někdy v mezidobí skythskou kampaní a rokem 492 před n.l. Vojevůdce a králův příbuzný Mardonius dostal pod své velení armádu i flotilu, překročil Helespont, podmanil si Thrákii a z Makedonie učinil klientský stát. Při tažení Chalkidikou však flotilu postihla katastrofa, když bouře u hory Athos měla zničit tři sta lodí a zabít 20 000 mužů posádek. Podobně i část pozemní armády utrpěla náznak porážky, když jeden z thráckých kmenů úspěšně přepadl tábor a zranil samotného Mardonia. Po této epizodě se flotila i pozemní vojsko stáhly opět za Helespont. Přestože kampaň probíhala neslavně, podařilo se jí vybudovat pozemní přístup do Řecka.

Další rok patřil diplomacii. Dareios předchozího roku naznačil své úmysly a nyní sondoval, které státy se mu postaví. Vyslal proto posly s žádostí o zemi a vodu (symboly podrobení) do všech městských států, kde se jim dostalo relativně vřelého přijetí - s výjimkou dvou měst, ovšem těch nejdůležitějších. V Athénách byli poslové souzeni a popraveni, zatímco ve Spartě byla žádost o zemi a vodu interpretována doslova a poslové byli vrženi do studny. Tak se dva úhlavní nepřátelé na řecké pevnině stali spojenci.

Roku 490 před n.l. se pak Dareios odhodlal k něčemu, co perská říše dosud nikdy neudělala - k invazi přes moře, za účelem zničení Athén a Eretrie. Sparta se dostala do vnitřních problémů a Peršané předpokládali, že tak Athény nepodpoří (tento předpoklad se nakonec vyplnil jen tak tak). Dareios vyslal flotilu, která měla čítat asi šest stovek lodí a podle moderních odhadů mohla nést asi 25000 mužů výsadkových sil, z toho jeden až tři tisíce mohla tvořit jízda. V čele loďstva stal admirál Dátis, zatímco vojsko vedl králův synovec Artafernes.

Flotila se přes Iónské moře nepřesunula jedním skokem, snad z obavy z podobné katastrofy, která postihla Mardonia dva roky předtím. Plížila se tedy přes Kykladské ostrovy, aby nejdříve napadla Eretriu na ostrově Euboia. Ta byla dobyta, ale Athéňané měli spoustu času na přípravu opevnění a sehnání ozbrojenců.

Jaký byl další plán Peršanů, není úplně jisté. Je možné, že se pokusili Athéňany překvapit náhlým útokem na město, ale to se nepodařilo a vylodili se proto na pláni Marathón, asi čtyřicet kilometrů od Athén. Pro početnější armádu to nebylo právě ideální místo k boji, neboť z pláně vedly jen dvě cesty a obě mohly být snadno zablokovány. Tak se také stalo, když se k perskému vojsku přiblížilo na deset tisíc Athéňanů a Platejců vedených Miltiadem. Nastal taktický šach dle prosté zásady kámen - nůžky - papír. Athéňané mohli zaútočit, pěchota soupeře pro ně nebyla výzvou, ale jejich hoplíté byli zranitelní jízdou. Jízda naopak byla zranitelná terénem, kde Athéňané stáli. Z dlouhodobého hlediska pat nemohl trvat dlouho, neboť Athéňanům se blížili na pomoc Sparťané a Peršané měli zásobovací základny o dost dále než Řekové. Proto by bylo logické, aby Athéňané počkali na Sparťany, dorovnali početní nevýhodu a pak společně zaútočili.

Ovšem stalo se něco jiného - po pěti dnech čekání zaútočili Athéňané sami. Snad nevydrželi čekání, snad na bojišti nebyla perská jízda, snad Athéňané dospěli k závěru, že soupeř se bojí a je toho třeba využít. A snad dospěli po nějaké šarvátce k závěru, že jejich hoplíté zkárka mají velkou převahu proti perské pěchotě. Každopádně zaútočili a za cenu ztráty dvou set mužů rozprášili celé perské vojsko, které se mimo 6400 padlých stáhlo na lodě. Dareiova výprava se ocitla v troskách. Druhého dne na bojiště dorazili Sparťané, kteří založili dějiny ultramaratonu, neboť ušli 220 kilometrů za tři dny.

Dareiova výprava tak skončila krachem. Pro Peršany byly ztráty v bitvě u Marathónu jen bodnutím, nicméně pro Řeky bylo vítězství něčím víc - znamením toho, že i jeden malý městský stát se může postavit agresorovi. Dareios ovšem porážku musel vnímat také jako prestižní záležitost, neboť celý život fungoval jako uzurpátor a takovým se porážky neodpouští. Začal proto mobilizovat celou říši pro gigantické tažení do Řecka s cílem dobýt ho celé a s tím, že výpravu povede on osobně. Než ale všechno dokončil, vypukla vzpoura v Egyptě a Dareios musel zdroje přesunout na jih. Než se to podařilo, v listopadu roku 486 před n.l. zemřel.

Dareios celý život bojoval s nelegitimitou vlastní vlády, proto se není co divit, že jeho sňatky mířily mezi ženské příslušnice Kýrovy dynastie. Vzal si dvě dcery Kýra Velikého, přičemž s první, Atossou, měl čtyři mužské potomky včetně nástupce Xerxa I. (ten nebyl z jeho synů nejstarší, ale byl nejstarší ze synů s Kýrovými dcerami) a s druhou, Artystone, další dva syny. V prostředí funkční polygamie to samozřejmě není kompletní výčet jeho potomků, musel se také sňatkem spojit s předními aristokratickými rody, ale pro obrázek je to myslím dostačující.  

Dareios také sdílel častou kratochvíli orientálních panovníků a budoval megalomanské stavby. Hlavní dvě stavby jeho věku jsou palác v Súsách a nové perské hlavní město Persepolis, samozřejmě vedle celé řady dalších mohutných projektů, jejichž cílem bylo hlavně rozšíření úrodné půdy a zrychlení komunikací.

Dareios I. byl velký panovník, který dokázal podržet a zesílit panovnickou moc, která se mu od počátku vlády vysmekávala z rukou. Jeho říše byla tou největší, kterou do té doby svět poznal a Dareios ji osobně také rozšířil o území v dnešním Pákistánu a také o Thrákii a severní Řecko. Přestože na západě utrpěl Dareios na konci své vlády debakl, kterým se v dějinách evropské civilizace proslavil, nešlo o neúspěch, který by měl říši tížit a který by jeho nástupce neměl být schopen napravit. Z nepřátel Řecka tak Dareios patří rozhodně k čelným osobnostem. 

Další průběh řecko - perských válek můžete sledovat v článku zde.

Mapu názvů perských krajů naleznete například zde.