Antický svět 

Tento článek se poněkud vymyká z řady článků, které se na Antice dosud vyskytují. Mnohem více se věnuje dějinám národa před příchodem Římanů, ale jelikož je židovská kultura jedním ze zdrojů současné kultury evropské, snad mi dáte za pravdu, že sestavit klasický článek by v tomto případě bylo nedobré. Proto vznikl text poněkud podrobnější. 

Český název "Židé" vznikl z latinského Judaei a ten zase z řeckého Iúdaioi. Podkladem tohoto jména je hebrejské jméno Jehúda, jež označovalo jeden z dvanácti izraelských kmenů, ten, jehož království přetrvalo panství ostatních kmenů. Od šestého století před n.l. se už název Židé považuje za společný všem izraelitům až podnes. 

První historická zmínka o Židech se nachází na nápisech faraóna Merenptaha z konce 13.století před n.l. a je poněkud neurčitá. Hovoří o lidu, který leží ladem a bez potomstva. Mohlo to narážet na absenci organizace těchto kmenů, které dosud neutvořily silný kmenový svaz. Židé byli zpočátku kočovníci, kteří se snad pokoušeli usadit v jižní Palestině, ale místní kmeny se jim bez větších potíží ubránily. Získání Palestiny umožnil až jeden z velkých migračních otřesů... 

Nedlouho před rokem 1200 před n.l. zasáhla východní Středomoří vlna přistěhovalců, kteří pocházeli pravděpodobně z jihovýchodní Evropy. Nájezdníci cestovali se vším, co měli, včetně žen a dětí, takže je místní usedlíci mohli spatřit na lodích nebo na mohutných vozech. Egypťané je nazvali "mořskými národy". Tažení bezprizorních se účastnili hlavně řečtí Dórové a národy, které jsou podobné Illyrům. Jeden proud těchto národů zničil mykénskou kulturu, jiný obsadil kulturně příbuznou Krétu, další vyvrátil říši Chetitů a vydal se do Egypta. Zde byly mořské národy roku 1197 před n.l. poraženy faraónem Ramessem III. a musely ustoupit. Egypt byl vítězstvím natolik oslaben, že jeho tlak v oblasti Palestiny načas pominul a do oblasti mohly pronikat nové kmeny. Využily toho hlavně dva... 

Prvním z nich se stali Filištíni, jeden z mořských národů. Ti obsadili - možná se souhlasem Egypta - jižní planinu země. Zde vytvořili pětici městských států (města Gaza, Aškalón, Ašdód, Akkarón a Gát), která nebezpečí jiných kmenů čelila společně a celou řadu samostatných státních útvarů malého významu. Druhým z těchto kmenů byli pochopitelně izraelité, které vedl Jozue (neboli Jehóšúa). Při popisu jejich vpádu se musíme zcela spolehnout na Bibli a současné výzkumy. Podle Bible se Izraelci nejprve dostali přes Jordán, dobyli Jericho, Bétel a Aj a s obyvateli Gabaónu uzavřeli smlouvu. V další etapě porazili spojené jihopalestinské krále a postupně dobyli jejich města. Pak se izraelská vojska otočila na sever a podmanila si okolí Genezaretského jezera. Přestože i po tomto úspěchu bylo v držení původních obyvatel stále mnoho území, mohl již Jozue dobytou zemi rozdělit mezi dvanáct izraelských kmenů. V konfrontaci s moderními výzkumy můžeme prohlásit, že prastaré město Jericho patrně Izraelci nedobyli, město Aj leželo v době jejich příchodu několik set let v troskách, takže se spokojme se zvoláním, že víme, že nic nevíme. Dnes se "dobytí" Palestiny Izraelci pokládá spíše za dlouhodobý proces, v jehož průběhu získávali původní kočovníci a pastevci převahu jen velmi pomalu a ne vždy zbraněmi. 

Období mezi dobytím Palestiny a zřízením jeruzalémského království se nazývá dobou soudců, podle těch, kteří vedli části Izraelců. Nebyli to samozřejmě jen soudci, slovo šófet znamená všeobecně vládu a má podobný základ jako kartaginské suffet, takže soudci byli také vojenskými veliteli. O době soudců píše Bible naprosto vykonstruované údaje hovořící o dvanácti soudcích, kteří vládli celkem 480 let. Ve skutečnosti mohla doba soudců trvat od roku 1200 do roku 1000 před n.l. 

Soudci byli podle tradice vybíráni ze zvlášť vynikajících lidí a byli voleni jen příležitostně, aby vedli lid v těžkých dobách. Ty přicházely poměrně často, neboť dřívější útočníci Izraelci se nyní stávali sami terčem útoků jiných kočovníků, hlavně Aramejců a Moábců. Když se zrovna nebránili, pokoušeli se Izraelci získat města, která se jim v Palestině dosud bránila. Soudce Barák porazil válečné vozy místních králů a získal kmeni nová území v úrodných údolích. Z téže doby pochází příběh o soudci Samsonovi a Dalile. 

Na sklonku doby soudců se vlády ujal Saul, kterého můžeme považovat za prvního z králů. Situace, ve které se Saul ujal soudcovství (někdy kolem roku 1020 před n.l.), byla katastrofální. Filištíni postupovali z pobřeží a vytlačovali Izraelce z úrodné půdy a nakonec dobyli město Sílo, které patrně bylo centrem židovského osídlení v té době. Celá existence státu byla vážně ohrožena a bylo uznáno, že je třeba zvolit svrchovaného vládce všech kmenů. Tím se stal Saul, který předtím se synem Jónatanem již Filištíny porazil. V čele sjednocených izraelských vojsk pak Filištíny zastavil. 

Saul se po vítězství mohl považovat za skutečného samovládce, ale ne zase moc nahlas. Izraelci totiž svoji zemi považovali za území pod nadvládou boha Jahveho, a proto případní nespokojenci snadno nacházeli podporu. Opozice si za svého favorita vybrala mladého pastýře Davida, který podle známého příběhu zabil v boji filištínského obra Goliáše kamenem z praku. David si ve vojsku vedl lépe než Saul a získal si brzy oblibu lidu i Saulova syna Jónatana. Saul se cítil sám, propadal depresím a pokusil se Davida odstranit. Ten však uprchl a shromáždil kolem sebe v horách skupinu podobných vyhnanců, kteří se dali do služeb Filištínů. 

Když se Filištíni rozhodli obnovit svůj nápor, odmítli k sobě přibrat Davidovu družinu. V bitvě pak porazili Saulovo vojsko v pohoří Gelboa a Saul spáchal sebevraždu. Pro Izraelce to byla přece jen velká ztráta, neboť Saul vyřešil takřka neřešitelné situace, ale doplatil na to, že pravomoc krále nebyla ještě vyřešena. 

David po Saulově smrti sice stále formálně podléhal Filištínům, ale začal si postupně budovat nezávislou základnu moci na jihu Palestiny, kde ho předáci Júdova kmene provolali svým králem. Nad většinou izraelských kmenů však vládl Saulův syn Íšbaal, kterého Bible v odporu před složkou jeho jména znamenající kananejské božstvo označuje jako Íšbošeta (muž hanby). Ten patrně neměl nijak velké schopnosti a nakonec byl zavražděn. Představitelé lidu se pak obrátili na Davida, který se tak stal králem spojených dvanácti izraelských kmenů. Králem nebývale úspěšným. 

Aby si David zajistil nezávislost, dobyl město Jeruzalém, které nepatřilo žádnému izraelskému kmeni, a vystavěl si zde hlavní město. Je třeba poznamenat, že Jeruzalém patřil tehdy k vůbec nejmenším izraelským městům, ale díky své výhodné poloze měl předpoklady k velkému růstu. David podnikl vojenskou reformu, v jejímž průběhu posílil izraelskou domobranu o placené žoldnéře cizích národností, kteří byli oddáni jen tomu, kdo jim platil - králi. Na vydržování vojska začal David vybírat daně. Kvůli výběru daní proběhlo sčítání lidu. A kvůli sčítání lidu vznikla jakási byrokracie. Za Davida také končí tradiční dělení Izraelců na dvanáct kmenů, veškerá moc se soustředila do rukou králi. A právě tento fakt znamenal velké plus v nastávajících bojích... 

David se totiž vrhl do expanzivní politiky, kterou mu umožnilo hlavně značné oslabení tradičních mocností po mohutných nájezdech kočovných kmenů. Několikrát porazil Filištíny a ti museli odejít zpět na území svých pěti městských států. Podařilo se mu podrobit menší národy v Zajordání a v okolí Mrtvého moře a porazil i vládce města Damašku. 

Vedle těchto jistě kladných rysů vlády prvního krále ani Bible nezatajuje několik vlastností méně kladných. David celkem bez skrupulí odstranil ze světa prakticky celé příbuzenstvo Saulovo. Rovněž způsob, jakým získal manželku se nedá označit za dvakrát férový - jejího muže úmyslně vyslal do smrtelné bojové oblasti a poté si ženu (Batšebu) přivlastnil. Z tohoto manželství vyšel i syn Šalamoun, který nastoupil po otci na královský trůn. 

Davidova vláda trvala snad oněch biblických 40 let, od roku 1000 do roku 960 před n.l. Za tuto dobu zbytky poraženého státu přeměnil ve velmoc, proti které si nedovolil vystoupit žádný soudný soupeř. Je zajímavé, že v Davidově království existovaly poměrně nepatrně sociální rozdíly - vykopávky z této doby ukazují, že většina domů se dala označit za stejně velké. David se stal ideálem židovského vládce a je jím dodnes. 

Po smrti energického a obratného Davida nastoupil po palácových intrikách na trůn Šalamoun. Ten vyplnil poslední otcovy pokyny a nechal povraždit lidi, kteří království škodili, ale David je z politických důvodů nemohl zlikvidovat. K tomu přidal i něco potencionálních nástupců trůnu a vynikajícího Davidova vojevůdce Jóaba. 

Tradice dává Šalamounovi rovněž 40 let vlády, které můžeme vymezit lety 961 - 922 před n.l. Král začal vládnout za mnohem lepších podmínek než jeho otec a stačilo mu jen dotáhnout do konce, co David začal. Kananejská města byla donucena platit tribut míru a přijmout na své hradby izraelské posádky. Není známo, že by Šalamoun vedl nějakou válku, některé části Davidovy říše se naopak odtrhly. Králi přesto zůstal čas na organizaci obchodů s městem Tyros, stavbu nového královského paláce a jeruzalémského chrámu, který v židovské víře hraje prim. Vedle těchto libůstek se Šalamoun takřka profesionálně zabýval svým harémem, který čítal 700 žen a dalších 300 souložnic 

Zahraniční situace asi naposled na dlouhá století Izraelcům přála. Egypt se sice opět sjednotil, ale dosud nezahájil výboje a žádná další okolní říše otřesy předchozích let nepřežila v útočení schopném stavu. Šalamounova vláda tedy zůstala v povědomí jako doba klidu a míru a pozdějším generacím se jeho doba zdála ještě zářivější, neboť tito lidé opět zažili těžké zmatky a války. A jeho moudrost ve vladaření nakonec vstoupila do obecného povědomí. Méně je asi známo, že Šalamoun sbíral přísloví a jeho sbírka tvoří základ biblické Knihy přísloví. 

Stejně jako po Davidově smrti i po úmrtí Šalamouna vystoupila na povrch otázka nástupnictví. V Jeruzalémě se považovalo za samozřejmé, že zemi dál povede člen Davidova rodu a vlády se zde ujal nejstarší syn Šalamouna Rechabeám. Izraelské kmeny naopak tvrdily, že oba králové byli uznáni shromážděním a sami ho také svolali. Rechabeám na sněmu potvrdil, že hodlá dále vyžadovat nucené práce jako jeho otec, čímž si podkopal půdu pod nohama a kmeny ho odmítly. Za krále si pak sněm zvolil Járobeáma, který za Šalamouna uprchl na protest proti systému nucených prací do Egypta. Tito králové vládli za značného vzájemného napětí. Jižní království kolem Jeruzaléma se nazývalo podle Davidova kmene Júdsko, kdežto severní část země nesla dál název Izrael. Hlavními městy byla sídla Jeruzalém a Síchem (odtud si Járobeám sídlo brzo přenesl do Panúelu v Zajordání a poté do Tirsy, na cestě do jordánského údolí). 

V severním, izraelském království, se kultura a patrně i výroba nalézaly na vyšším stupni pokročilosti. Nevýhodou se však stala otázka nástupnictví, neboť na severu si svoji moc zachoval sněm. Panovník se sice obyčejně snažil, aby po něm nastoupil jeho syn, ale dynastie, která by trvala déle než čtyři generace se v Izraeli nenašla. Z toho také vyplývalo, že země nebyla příliš centralizovaná. Naopak na jihu v Júdsku se král mohl pyšnit mnohem pevnějším postavením a Davidovi potomci se u moci udrželi až do konce království. Další výhodou bylo, že se král staral rovněž o chod náboženství, což se odráželo i na jeho popularitě. 

Klid v jižním království narušil už roku 918 před n.l. egyptský loupeživý nájezd faraóna Šešonka, který znamenal těžké materiální ztráty. Další vývoj již v obou královstvích poznamenaly vzájemné rozbroje i vnitřní napětí. V Izraeli tak například po Járobeámovi vládl krátce jeho syn Nádab. Ten však byl zavražděn a nahradil ho schopnější Baeša. Baešův syn Ela skončil stejně jako Nádab a nahradil ho velitel poloviny válečných vozů Zamri. Ze svého úspěchu se ale ani ten dlouho netěšil a po týdnu ho odstranil jiný vojevůdce Omri, který zemi konečně zajistil mír. Jeho nástupce Achab si zajistil dobré vztahy s Júdskem a jejich králem Jóšapatem a oba králové spolu dokonce bojovali proti Aramejcům. V tomto boji Achab padl. 

Další králové Izraele se pomalu dostávali pod vliv Asyřanů. Od roku 842 před n.l. jim platili velký tribut. Pak se jeden z velitelů vojska Jehú nechal prohlásit králem a v boji zabil i panovníka Júdska. Odstranění obou vládců mělo horší vliv na júdské království, kde se vlády zmocnila matka zabitého krále, která se rozhodla vyvraždit celý Davidův rod. To se jí sice zcela nepovedlo, ale přesto - v takřka stalinských čistkách - zlikvidovala elitu Júdska. Jediný přeživší člen rodu, Jehoáš, ji pak odstranil po šesti letech vlády (roku 837 před n.l.). Sám sice vládl jižní části Palestiny dlouho, ale nakonec ho roku 800 před n.l. odstranili vlastní služebníci. Na druhé straně Izrael profitoval z toho, že Asyřané zahájili ofensivu proti syrským městským státům, která dříve tlačila na Palestinu. Nyní se Syřané museli soustředit na obranu a Izrael zažil období klidu a rozmachu. Král Járobeám II. (vládl 786 - 746 před n.l.) dokonce dobyl Damašek. Bohužel svoje výboje namířil také do Júdska, kde vyloupil Jeruzalém. 

Toto období rozkvětu Izraele končí zhruba se smrtí Járobeáma II. Na vině úpadku, který zemi postihl, byli Asyřané, kteří po zkáze syrských měst zahájili dobyvačné tažení do Palestiny. V třicátých letech už král Pekach nemohl udržet Galileu a sám se dostal do asyrského zajetí. Jeho nástupce se sice pokoušel zajistit si pomoc Egypta, ale ten se tehdy nemohl postavit mocné Asýrii. Ta zakrátko obnovila svůj nápor a po tříletém obléhání dobyla roku 722 před n.l. izraelské hlavní město Samaří. Z království bylo deportováno skoro třicet tisíc osob do severní Sýrie. Rokem 721 před n.l. považujeme dějiny severního království Izrael za ukončené. 

Jižní království, Júdsko, bylo menší a chudší, a proto by teoreticky mělo podlehnout ještě snadněji než Izrael. Králové se urputně pokoušeli zajistit zemi lepší obranu a výsledky se skutečně dostavily v podobě moderních opevnění. Na jejich budování však měli obyvatelé Júdska málo času - nový nápor přišel ze severu roku 701 před n.l. Asyrský král vyplenil spoustu měst a porazil u Jeruzaléma vojsko, které proti němu poslali Egypťané, ale v případě Jeruzaléma se spokojil s obrovským výpalným, na které musely být obětovány i zlaté dveře Chrámu. Tažení možná ukončila epidemie, která mohla postihnout asyrské vojsko a výrazně ho oslabit. 

Po tomto vpádu se proti Asýrii spojila většina národů Palestiny a Egypt, takže se Júdsko mohlo na nějaký čas cítit bezpečněji a nehrozil mu bezprostřední zánik. Významnější postavou mezi králi byl Jóšíjáh (Joziáš). Ten využil politické situace a v průběhu své třicetileté vlády zemi vnitřně upevnil a obnovil výzdobu Chrámu. Za jeho vlády se asyrská říše ocitla v defensivě a roku 612 před n.l. Babylóňané a Médové zničili její hlavní město Ninive. Egypťané chtěli udržet mocenskou rovnováhu a táhli Asyřanům na pomoc, ale bylo již pozdě. Jóšíjáh se jim v průběhu jejich tažení postavil v boji, ale byl poražen a zabit. Júdsko se pak dostalo pod vliv Egypta, který dosadil i nového krále, jenž přijal jméno Jójakím. Jeho nástupce Jójakína zase dosadili Babylóňané, ale král se jim po čtvrt roce vzepřel. Babylónský král Nabuchodonosor však okamžitě oblehl Jeruzalém a 16.března 597 před n.l. jej dobyl. Jójakína zajal a poslal ho i s celým dvorem a dalšími 10 000 zajatci do Babylónu. 

Další král Sidkíjáh byl rovněž dosazen Babylóňany. I on se po deseti letech pokusil o vzpouru s podporou Egypta a také on byl poražen po rok a půl trvajícím obléhání. Králi se sice podařilo uprchnout, ale byl u Jericha zajat a později oslepen. Obyvatelé zničeného města, kteří boj přežili, byli přesídleni do Babylónu, k čemuž došlo asi roku 586 před n.l. Tímto rokem se uzavírají dějiny Júdska a nastává doba, kterou dějiny znají jako babylónské zajetí. Do tohoto města se totiž dostala politická, náboženská i řemeslná elita Izraelců, kromě těch, kteří stačili prchnout do Egypta. 

Vyhnanci se v Mezopotámii cítili pochopitelně velmi cize, neboť Palestina se od Mezopotámie diametrálně lišila. Přesto se však zdá, že většina dosáhla slušných životních podmínek a mnozí i značného blahobytu. Sesazený král Jójakín žil od roku 597 do roku 561 před n.l. v zajetí a poté byl při amnestii propuštěn na svobodu. Po náboženské stránce se vyhnancům dařilo dobře, neboť mohli Jahveho uctívat jako předtím. Pečlivě živená naděje na návrat do Palestiny svitla vyhnancům v průběhu vzestupu nové mocnosti - Persie. Ta pod vedením krále Kýra (persky Kúruš) zahájila rychlou mocenskou expanzi a roku 539 před n.l. již perská vojska získala Babylón. Zdá se, že vyhnanci na nic nečekali a snad už příštího roku se vrátili zpět do Palestiny. 

Peršané si z vděčných navrátilců vybudovali opěru své moci v oblasti. Byli nábožensky značně tolerantní, a tak jim nevadila ani židovská náboženská obroda (nyní již můžeme hovořit o Židech) spojená s výstavbou nového Chrámu v Jeruzalémě. Ten byl prý dokončen koncem zimy roku 515 před n.l., tedy po více než dvaceti letech. Perští místodržící sídlící v Samaří pak začali židovské aktivity v Jeruzalémě všelijak blokovat, aby se nepovznesl nad jejich sídlo. 

Největšími postavami této doby se stali dva muži, z nichž každý působil v jiné oblasti a o ani jednom toho moc nevíme. Jmenovali se Ezra a Nechemjá a první byl kněz, zatímco druhý královský dvořan. O dataci jejich působení se vedou pře, ale těmi se snad nemusíme zabývat. Stačí napsat, že Ezra obnovil někdy mezi roky 458 a 398 před n.l. tradiční bohoslužebný rituál a zavedl zákoník členů náboženské obce, zatímco Nechemjá řídil rekordně rychlou stavbu hradeb Jeruzaléma, nechal seškrtat dluhy, které měli chudí Židé u bohatých a nakonec vedl kampaň proti smíšeným sňatkům - to vše mezi roky 445 a 433 před n.l. 

O posledních letech perské nadvlády nad Palestinou toho moc nevíme, protože biblické líčení končí v nejlepším případě rokem 398 před n.l. a pravděpodobně ještě dřív. Josephus Flavius toho o tomto období také neříká mnoho a jeho zprávy jsou navíc poněkud zmatené. Je skoro jisté, že se Židé účastnili povstání proti Peršanům, která propukala v celé oblasti a byli za to perzekvováni. 

Nová dobyvatelská vlna přišla ze severozápadu, z Makedonie. Roku 333 před n.l. přitáhl Alexandr Veliký se svým vojskem do Palestiny a Židy osvobodil - nejen od Peršanů, ale na sedm let také od daní. Navíc mohli žít podle Zákona a ctít svého boha. Alexandr se postaral také o hospodářský růst Palestiny. Kromě toho založil v Egyptě město Alexandrii, kde nechal vybudovat celou židovskou čtvrť, a tak se Alexandrie stala největší diasporou (území obydlené Židy mimo Palestinu) na světě. Více však Židy ovlivnit nestačil - pokračoval ve své anabázi, na jejímž konci roku 323 před n.l. zemřel. 

Po jeho smrti se v průběhu sporů diadochů bojovalo také o držení Palestiny. Vítězem v tomto boji se stal generál a vládce Egypta Ptolemaios, který ponechal Židům všechna práva z doby Alexandra, i když některá území začal osídlovat Řeky a některá města dostala řecká jména. Židovská společnost nadále žila pod správou svého velekněze. Palestina se však ani pod Ptolemaiovci nestala na dlouho nějakou oázou míru, neboť tvořila nárazníkové území mezi Ptolemaiovci a Seleukovci. Ti se ze svého nového centra v Antiochii pokoušeli Egypt obrat o Palestinu a roku 217 před n.l. se jejich vojska dostala až na Sinaj, kde však byla u Rafie poražena. Nakonec však ve vleklé válce Seleukovci zvítězili a roku 197 před n.l. zemi dobyl Antiochos III. Ten si počínal moudře a Židům udělil různá privilegia, zvláště pak tradiční teokracii. Záhy se ale ocitl v boji s Římany, který prohrál, a při pokusu získat si loupeživým tažením prostředky na zaplacení válečné pokuty byl zabit. Jeho nástupce Seleukos IV. se pokoušel své finanční potíže zmírnit vyloupením jeruzalémského Chrámu, ale kněží zlato ukryli. Jeho nástupcem se stal Antiochos IV. Epifanés, který prováděl důslednou helenizační politiku. Tomuto vládci se už podařilo Chrám vyloupit a získal tak ohromnou částku 1800 talentů. Kromě toho roku 167 před n.l. vydal sérii dekretů, které měly zničit židovské náboženství. S nimi ovšem král těžce narazil. Židé povstali... 

Bezprostřední jiskrou, která zapálila oheň povstání byla událost, která se udála v městečku Módeín západně od Jeruzaléma. Kněz Mattatjáh tam zabil syrského úředníka a Žida, kteří jej nutili obětovat řeckým bohům. Mattatjáh se uchýlil spolu se svými pěti syny do hor. Pod vedením jednoho z nich, Júdy zvaného Makkabí, pak zahájili s hrstkou věrných boj proti seleukovské nadvládě. Toto povstání vešlo do historie jako povstání makabejských. 

Júdovi se podařilo ovládnout řadu menších měst a dvakrát porazit místní seleukovská vojska. Antiochos nemohl osobně zasáhnout, neboť válčil proti Parthům, a tak nakonec nabídl Židům vyjednávání. Židé dosáhli odvolání protižidovských dekretů (v prosinci 164 před n.l.), avšak Júda v odboji pokračoval, nyní již s cílem osvobodit celou Palestinu ze seleukovského vlivu. Tomu nahrála i smrt Antiocha IV., protože jeho nástupce Antiochos V. byl ochoten vyjednávat s Júdou, kterého mezitím Židé uznali za svého vůdce. Proti Antiochovi navíc povstal syn Seleuka IV., který tak krále dostal do svízelné situace. Antiochos vyslal po Palestiny vojsko, ale to bylo roku 160 před n.l. poraženo u Adasy severně od Jeruzaléma. 

Po tomto triumfu, který zemi fakticky osamostatnil, stihl ještě Júda uzavřít spojeneckou smlouvu s Římem, ale poté padl v boji se syrskou přesilou nedaleko Jeruzaléma. Psal se stále ještě rok 160 před n.l. Na místo velitele vojska nastoupil jeho bratr Jónatan, další bratr Šimon spravoval zemi. V seleukovském království mezitím docházelo k dalším zmatkům, kterých Židé obratně využili. Se souhlasem jednoho z pretendentů trůnu se roku 152 před n.l. stal Jónatan veleknězem Chrámu. O něco později se stal ještě oficiálním správcem seleukovské říše pro Júdsko. Toto spojení moci mu umožnilo obnovit expanzivní politiku, kterou chtěl upevnit své soukromé "království". Šimon dostal do správy přímořské oblasti Palestiny, které tak byly konečně osídleny Židy. 

Nad makabejskými bratry však brzo přestalo svítit slunce. Jónatana zajali a zavraždili v městě Jaffa a jeho nástupcem se stal poslední žijící z pětice bratří, Šimon. Ten se dočkal toho, o co se Júda a Jónatan snažili 25 let - uznání nezávislosti. Nedlouho poté však i Šimona stihl osud Jónatana - byl úkladně zavražděn v pevnosti Dóku. Novým vládcem se stal Šimonův syn Jan zvaný Hyrkános. Ten pokračoval ve výbojné politice, které se dařilo hlavně díky rozpadu moci v Sýrii. Dobyl několik měst a zasáhl proti Samaritánům, jejichž centrum Síchém vydal napospas svým žoldnéřům. Stejně dopadlo o dvacet let později Samaří. Tímto se napětí, které mezi Židy a Samaritány panovalo odjakživa, vyhrotilo v tvrdý a nemilosrdný zápas. Hyrkánovi se rovněž podařilo přinutit kmeny, které tehdy přišly do Idumeje, k přijetí židovství. 

Po smrti Jana Hyrkána roku 104 před n.l. se zmocnil vlády jeho syn Júda, který přijal jako panovník řecké jméno Aristobúlos. Byl to první příslušník hasmonovské dynastie, který přijal titul krále, avšak již za rok zemřel. Jeho vdova se provdala za jeho bratra Jannáje a dostala ho tak na trůn. Jannáj, řecky zvaný Alexandros, toužil ještě více než jeho předchůdci po rozšíření svého území, a to pomocí žoldnéřských armád. Jeho výboje sice trpěly častými neúspěchy, ale podařilo se mu dobýt významnou egyptskou základnu v Gaze. Alexandros celkem značně preferoval saducejský směr židovství, který patřil elitním vrstvám židovské teokracie, díky čemuž se situace v zemi nebezpečně vyostřila. Farizeové, příslušníci jedné z větví židovství, se rozhodli k vzpouře a pozvali si do země syrského panovníka Démetria III., který Alexandra porazil. Po tomto vítězství však farizeové dali od cizí pomoci ruce pryč a Alexandr se rozhodl, že se jim za "patriotismus" patřičně odmění - osm set představitelů farizejského směru bylo ukřižováno a jejich ženy a děti jim byly zabity před očima. A tak Alexandr přes jisté neúspěchy vládl klidně dál. Jeho říše nabyla prakticky stejné velikosti jako staré království za Davida. 

Když bojovný král v devětačtyřiceti letech roku 77 nebo 76 před n.l. zemřel, stala se královnou jeho o patnáct let starší vdova Alexandra. Ta se začala opírat o vzdělané farizejce, kteří měli autoritu u širokých vrstev. Úřad velekněze, který byl s vladařskou funkcí obyčejně spojen, musel vykonávat Alexandřin syn Hyrkán, neboť ženy se nemohly stát nejvyššími představitelkami židovské víry. Po smrti královny se vlády neujal skromný Hyrkán, ale jeho ambiciózní bratr Aristobúlos II. Ten bezpochyby hodlal sledovat expanzivní politiku svého otce, ale v té době již Římané přišli do Sýrie a začali ji okupovat. Roku 63 před n.l. přišly legie až do Palestiny. Vedl je slavný Pompeius, který potlačil veškerý odpor, dobyl Jeruzalém, na místo velekněze opět uvedl Hyrkána a do Říma poslal zajatce, kteří vytvořili základ pozdější velké židovské diaspory ve Věčném městě. Téměř stoletý boj o nezávislost byl ztracen. Místo rozhárané seleukovské říše ovládl Palestinu mocný Řím. 

O dalších osudech Palestiny jakožto římské provincie si přečtěte v článku Judaea, který navazuje na tento text přesně v okamžiku příchodu Římanů a končí až zánikem provincie v sedmém století n.l. 

A jelikož o dějiny Židů, kteří zůstali v Palestině, je na Antice už postaráno, můžeme svoji pozornost obrátit na ty, kdo svoji vlast z nějakých důvodů opustili a stali se členy některé z důležitých diaspor, které byly roztroušené po celém Impériu, ale nejen tam. Židy bychom našli také v Parthii, i jinde. 

Územím, kde se židovské diaspory rozšířily nejdříve, se stal Egypt. Tam přišli Židé ve větším množství někdy v šestém století před n.l. Prvním sídlem se jim stala osada, kterou dnes známe dobře jako Asuán a která nesla dříve jméno Sevén (Syéné). Populaci tvořili židovští žoldnéři ve službách vládců Egypta a jejich potomci po mnoho generací. Tito lidé nežili v žádné podstatné izolaci, jsou doloženy časté smíšené sňatky. Kolonie pak zanikla někdy po roce 399 před n.l., přičemž není zcela jasné, zda se Židé odstěhovali nebo byli pobiti. 

Další židé přišli do Egypta až za století, kdy se v Egyptě upevnila vláda Alexandrova generála Ptolemaia. Ten otevřel Židům cestu do centra své říše, tedy Alexandrie, kde začali židé brzy tvořit velmi významnou menšinu. Přijali bez problémů řečtinu, a to dokonce i při bohoslužbách. Někdy kolem roku 160 před n.l., kdy už Ptolemaiovci dávno ztratili Palestinu, povolili stavbu židovského chrámu v Leontopoli, což se prakticky rovnalo státnímu uznání židovství. 

Když pak Římané roku 30 před n.l. přivtělili Egypt do své říše, žilo zde již na milion Židů, většina z nich v Alexandrii. Zde zcela dominovali v jedné z pěti městských čtvrtí, v další tvořili nadpoloviční většinu obyvatel. Zabývali se řemesly nebo obchodem. Jejich nejvyšším představitelem v rámci země byl ethnarcha, který měl také pravomoc výběrčího daní. Soužití s alexandrijskými Řeky bylo často dost bouřlivé a k nejznámějším rozbrojům došlo za císaře Caliguly roku 38 n.l. Tehdy dva alexandrijští demagogové vyvolali pogromy, které si vyžádaly těžké oběti na obou stranách. Římský místodržící ze začátku pogromy podporoval, ale nakonec musel zasáhnout a oba demagogové skončili na popravišti. Caligula pak žádal umístění svých soch do židovských chrámu, což se Židům nelíbilo natolik, že poslali deputaci do Říma (účastnil se jí také Filón Alexandrijský). Caligula ovšem své sochy odmítl odstranit a prefekt Egypta doplatil na poselstvo životem, neboť se měl podle císaře více starat o šíření jeho kultu. Diaspora v Alexandrii se pak více či méně úspěšně rozvíjela až do roku 641, kdy město dobyli Arabové. Čtyřicet tisíc Židů bylo prý zabito, zbytek uprchl. 

Do řeckých oblastí v Malé Asii přicházeli Židé od třetího století před n.l. jako seleukovští žoldnéři. Za těmito muži přicházeli další a další, takže se záhy vytvořila silná diaspora. Do samotného pevninského Řecka přicházeli Židé zpravidla jako otroci, i když je většinou jejich pánové brzy propouštěli. Přistěhovalci osídlili většinu velkých řeckých měst a mnoho ostrovů (jako je Délos). Rozvoj osad pak zastavil příchod křesťanství v první polovině prvního století n.l. 

V Římě se Židé usazovali od konce druhého století před n.l. jako obchodníci. Římané, kteří chtěli udržet tradiční římské náboženství pak tyto i další východní přistěhovalce postihovali občas tvrdými sankcemi včetně nuceného odchodu z města. Židé se usazovali za řekou Tiberou, kde si stavěli také četné modlitebny. Své mrtvé pohřbívali do katakomb. Ze známých osobností se k Židům Cicero stavěl dost odmítavě, zatímco Caesara po jeho zavraždění Židé veřejně oplakávali, tak se k nim choval dobře. Augustus nedělal Židům problémy, Tiberius je vypověděl z Říma a 4000 mužů poslal bojovat na Sardinii proti banditům. A tak dále - život Židů byl v té době plný dobrodružství a plný zvratů. Postoj k nim byl určitě obojaký. Mnoho Římanů přitahovalo židovství pro jednoduchý kult a mravní přísnost; tisíce jiných zase Židy otevřeně opovrhovali a projevovali se i umělci (Horatius, Iuvenalis, do jisté míry Tacitus). 

V Galii a jiných oblastech západní Evropy se první Židé usazovali zhruba od přelomu letopočtu. Obývali velká města jako Massilii (Marseille), Arelate (Arles), Colonii Agrippinu (Kolín), Augustu Treverorum (Trevír) nebo Burdigalu (Bordeaux) a početně jich asi nebylo mnoho. Byli navíc izolováni křesťanstvím a není o nic mnoho zmínek. Germánští dobyvatelé oblasti, tedy hlavně Burgundi a Frankové, byli původně Židům nakloněni, ale později i oni přejali praxi násilných křtů. 

Na Pyrenejský poloostrov se Židé dostávali převážně ze severní Afriky. O jejich osadách toho moc známo není, avšak výnosy hodnostářů dávají tušit mnoho o postoji Hispánců k Židům. Různé sankce byly zavedeny velice brzo, dokonce ještě před masovým rozšířením křesťanství, a tak není divu, že Židé vítali Vizigóty jako své osvoboditele. I zde se ovem záhy vše změnilo - Vizigóti se roku 589 přidali ke katolictví a začali Židy podle známého scénáře perzekvovat. A tak, když roku 711 přišli přes Gibraltar Arabové, měli ve svých řadách židovské oddíly, které vítali jejich souvěrci s velkým nadšením. 

V Babylónii se Židé usadili již za dob svého vyhnanství a od té doby jejich diaspora nezanikla. Měli prý značné výhody včetně určité autonomie a za dob anarchie v Parthii jí také zneužívali. Za jednoho z takových období se dvojice židovských bratří zmocnila jednoho hradu na středním Tigridu a odtud vyjížděla na loupeživé nájezdy. Ty byly tak úspěšné, že jednoho z bratrů jmenoval parthský král správcem provincie, ale záhy skončili oba bratři nepřirozenou smrtí. Jejich muži se rozptýlili do diaspor v Ktésifontu a Seleukii. 

Parthští králové se k Židům chovali dost benevolentně. Vládce židovské komunity se nazýval exilarcha (původně samozřejmě réš gálútá, tedy "vládce zajatých") a měl podobná práva jako parthští správcové provincií, mohl si ponechávat část vybraných daní a vést vlastní dvůr. Tato dobrá situace se změnila, kdy Parthové podlehli roku 226 Peršanům. Sasánovská perská říše se tvrdě hlásila k odkazu své starší předchůdkyně a to včetně náboženství Zarathuštry. Prvních padesát let se ještě pronásledování neprojevovalo, neboť králové potřebovali židovskou pomoc a finance na války s Římem, ale poté byli Židé dost nekompromisně potlačováni. V pátém století se občas pronásledování zvrhlo do dost krutých forem. 

Přes všechna zmíněná pronásledování se Židé ve velkém počtu udrželi na celé řadě míst v Evropě, což se opravdu nedá nazvat jinak než polovičním zázrakem. A pogromy proti nim pak mohly přetrvat celý středověk a nezastavily se bohužel ani v naší době. Věřím, že jsme vám dvojicí podrobných článků o Židech poskytli o smutné historii Židů dostatek informací.