Antický svět 

Kmen Venedů, nám určitě lépe známý jako Slované, je prastarého původu. Aspoň tak soudíme z toho, že pravděpodobně jich se týká krátký zápis Hérodota o národu Skythů oráčů, kteří obývali za jeho života ruské stepi. Pak ztrácíme stopu našich předků na celá dlouhá staletí. Až Tacitus se o nich zmiňuje a také Caesar nám o nich zanechal krátkou zmínku. Ani oni dva, ani Plinius a Ptolemaios však netušili, k jakému etniku vlastně tito barbaři patří a v podstatě je to ani moc nezajímalo. Žili totiž velmi daleko od Říma. Přesto však Římané nazvali Baltské moře Venedským zálivem, což svědčí o jisté známosti kmene. Je ovšem také docela dobře možné, že tito Venedové nemají s našimi předky vůbec nic nebo jen velmi málo společného. Moderní věda totiž ví o Slovanech v době vrcholu Říma asi stejně málo jako sami Římané a spíše ještě méně. 

Určitě to byl velmi početný kmen - nebo spíše kmenový svaz - který obýval obrovské území. O pravlasti Slovanů sice nevíme nic zcela jistého, ale je velmi pravděpodobné, že ležela na území ohraničeném řekami Vislou a horním Dněprem. Z tohoto místa se začali hýbat někdy počátkem šestého století v důsledku stěhování národů a přibývání obyvatelstva. A tehdy se o ně začali také zajímat ti, kdo odnesli jejich nápor - Byzantinci. 

"Podél strmých Alp (zřejmě myšleny Karpaty)... na levém svahu, co směřuje na sever, a to od pramenů Visly na nesmírných prostorách, se usadil početný kmen Venetů. I když se jejich jména teď mění podle různých rodů a sídlišť, nazývají se především Slovany a Anty. Slované žijí od města Noviedunum a jezera zvaného Mursinské až k Dněstru a na sever až po Vislu. Místo měst mají bažiny a lesy. Antové však, kteří jsou z nich nejzdatnější, tam, kde se Pontské moře zahýbá, rozprostírají se od Dněstru až po Dněpr..." 

Tuto, v podstatě jedinou hodnověrnou zprávu zachytil o Slovanech pozdně římský autor Jordanes v šestém století. Psal o situaci u Slovanů ve čtvrtém století a právě jeho zpráva je nám takřka jediným dokladem zjištění o pravlasti Slovanů. Vysvětleme si trochu zeměpisné údaje - Mursinské jezero je asi bažinatá oblast u ústí Drávy do Dunaje nebo Balaton, Noviedunum pak město ležící na Dunaji nebo Sávě. 

Jordanes také zanechává zajímavou zprávu, která se týká bojovnosti Slovanů. Původně prý nebyli bojovní, což ostatně tvrdila celá generace národních obrozenců o celé historii Slovanů. Když náčelník Ostrogótů Hermanarik ve třetí čtvrtině 4.století zdvihl zbraně proti Venedům, odmítali prý Slované proti němu použít zbraně, byť se na odpor stavěli. Není divu, že byli poraženi. To je asi poučilo a Jordanes si už stěžuje: "Nyní všude řádí..." Mýtus o holubičí povaze našich předků je tedy samozřejmě nesmyslný. 

Někdy kolem roku 550 Byzanc zaznamenala první vpády Slovanů na země na Balkáně, které nástupci řecko - římské kultury ovládali. Nejoblíbenějším cílem nájezdníků byly hlavně provincie Thracia a Illyricum. Útoky byly natolik úspěšné, že vedly k rozsáhlému usazování Slovanů po celém Balkáně. Ti byli k nalezení brzy v dnešním Rumunsku, Bulharsku, bývalé Jugoslávii a v osmdesátých letech si otevřeli cestu až na Peloponés. I v Maďarsku se pochopitelně usadili, ale zde byli časem převrstveni Avary a Maďary, takže jejich stopa v podstatě mizí. V Rumunsku a Bulharsku Slované zcela neovládli skladbu obyvatelstva a žili v jakési symbióze. I mimo Byzanc Slované mohutně postupovali a nakonec ovládli území od Volhy po Severní moře, od Hamburku po Bavorsko a zmíněný Peloponés. 

Už jen z výčtu těchto úspěchů si snadno odvodíme, že Slované rozhodně byli velmi dobří válečníci. A byl stejní jako celá jejich doba - tvrdí a krutí. Jedna příhoda, která to pěkně dokumentuje, se nám zachovala. Roku 550 Slované porazili Byzantince a jejich velitele Azbada zajali. Z kůže na zádech mu pak vyrobili řemeny a hodili velitele do ohně. Tehdejší doba viděla v krutosti velkou přednost, a tak Slované záhy začali vstupovat jako vyhledávaní žoldáci do byzantinských služeb. 

Slované však nebyli jen bojovníci. Zaznamenejme něco málo z jejich mírového života. Byli to především zemědělci, kteří půdu získávali pracným mýcením a žďářením lesů. Pěstovali převážně obiloviny a luštěniny. Dalším zdrojem potravy bylo pastevectví, rybolov a známé včelařství. Slovanští řemeslníci prosluli hlavně v kovářství, hrnčířství a tkalcovství. Naši předci byli ze začátku polyteisté (některé bohy jako třeba Peruna nebo Vesnu zná každý), ale pod vlivem Byzance přijímali křesťanství. Pracovními silami byli otroci z válek, ale ti žili poměrně volně v patriarchálním otroctví a odevzdávali pánům jen část úrody. 

Někdy v průběhu šestého století dochází k dělení Slovanů na několik větví. Nejčastěji se rozdělují na tři větve - Slovany západní, východní a jižní. Povězme si něco málo o jejich jednotlivých kulturách, byť se poněkud vzdalujeme z tématu naší Antiky. 

Jižní Slované opanovali dolní tok Dunaje a Balkán (kromě Albánie a větší části Řecka). Žili v blízkosti Byzance a právě tato říše ovlivnila významně původní slovanskou kulturu, která se podřídila vyspělejší kultuře řecké. Kromě přejímání uměleckých standardů přijali místní Slované i křesťanství a Byzanc je rozhodně nijak krutě nepotlačovala. 

Nejvýznamnějším ze států, které zde Slované vybudovali, je bulharská říše. Ta nebyla zcela čistě slovanská, neboť Slované v Bulharsku se smísili s Turkotatary, kteří dali národu také jméno (původní Slovany nazýváme Protobulhaři), přestože jich početně bylo méně a časem splynuli. Říše vznikla kolem roku 680 za vlády chána Asparucha, který sídlil v městě Pliska. Tento poměrně silný a stabilní útvar pak několikrát vážně ohrozil samu existenci Byzance, ale nakonec ji Byzantinci v jedenáctém století vyvrátil Basileios II. Bulgaroktonos (Bulharobijce). 

Kromě Bulharů patří mezi jižní větev Slovanů Slovinci, Chorvati, Srbové a Černohorci. Jejich říše jsou obyčejně velmi málo zmiňovány a nemá cenu se jejich historií blíže zabývat. 

Západní větev Slovanů známe jistě nejlépe (není-li mezi čtenáři nějaký rusofil). Kromě Slováků, Poláků, Lužických Srbů, Polabských a Pobaltských Slovanů k nim totiž řadíme také obyvatele české kotliny. Slované k nám přišli pravděpodobně Moravskou branou. Nebyli zdaleka prvními obyvateli dnešních Čech. V době železné u nás žili Keltové (hlavně kmeny Bojů a Kotínů), kteří i u nás stavěli svá sídliště známá jako oppida. Po nich přišli v prvním století germánské kmeny Markomanů a Kvádů, které bojovaly s Marcem Aureliem i jinými císaři. Až pak přišli v pátém nebo šestém století Slované a u nás se udržely až dodnes. 

K raným státním útvarům Slovanů u nás pak patří pro Čecha notoricky známá říše Sámova a Velká Morava. U té první, která měla existovat v letech 623 - 658 si nejsme jisti ani tím, jestli ležela v Čechách, a proto nechejme spekulací, kterým se může věnovat jiný web. I Velká Morava nám stále skrývá mnohé otázky, které čekají na zodpovězení. O otázce těchto dvou říší píše populárně a zároveň dosti fundovaně Miroslav Ivanov, jehož knihy na toto téma doporučuji případným zájemcům. Náročnější pak jistě ocení studie Dušana Třeštíka.

Stejné štěstí jako Slované u nás neměly zdaleka všechny kmeny západních Slovanů. Nejzápadnější Polabští Slované byli porobeni Němci, kterým to však trvalo několik století, a dnes přítomnost Slovanů v Německu připomíná již jen několik místních názvů (například slavný ostrov skvělých námořníků Rujana). Lužičtí Srbové sice dodnes přežili, ale ve velmi zmenšeném počtu. A zbytky Pobaltských Slovanů bychom museli hledat velmi dlouho, neboť ti podlehli tlaku německých vojenských řádů. 

Poslední větví je početně nejsilnější větev východních Slovanů. Ti se usazovali v rovinatých stepích Ruska a nejvíce bychom jich ze začátku našli kolem obchodní cesty, která vedla od Vikingů až do Černého moře. Vytvořili kulturu podobnou byzantské a začali expandovat. Brzy vznikla opevněná města jako Kyjev, Novgorod nebo Vladimír a jejich vládci začali bojovat o moc. Nejúspěšnějším se ukázal být Rurikovec Oleg Novgorodský, který spojil svou zemi s Kyjevem a vytvořil tak stabilní a mocný útvar známý jako Kyjevská Rus.