Antický svět 

Původ kmenů, které jako první nám známé osídlily Hispánii, je dodnes poměrně nejasný. Poprvé se tam noví osadníci objevili někdy okolo roku 1600 před n.l. Kmeny, které známe jako Ibery, přišli snad ze severu Afriky, ale spíše odněkud z jižní Evropy. Centrem jejich osídlení se pak stal pás krajiny od údolí řeky Guadalquivir, dále podél Středozemního moře až do Katalánska. Některé osady Iberů však byly nalezeny až ve Francii. Jako příslušníci typické středomořské kultury začali Iberové poměrně brzy obývat města. Tato tendence záhy zesílila natolik, že vznikají velká města s masivními hradbami ze zdiva a početnými baštami. 

Iberové pravděpodobně nebyli nějakým uvědomělým národem v moderním slova smyslu, spíše se domníváme, že šlo o širokou kmenovou skupinu bez velkého národního uvědomění. Vládli patrně králové, kteří si možná vytvořili i systém "feudálních" poddaných. Z králů je jménem znám král Culchus, který ve své době ovládal asi dvacítku měst v Andalusii. Zvláštní skupinou obyvatel byli válečníci. Ti byli svým vůdcům oddáni až na smrt, což udělalo na pozdější antické spisovatele obrovský dojem. Tato oddanost dostala název devotio iberica. 

Iberové si vytvořili vlastní písmo, i když později převzali jednodušší fénickou abecedu, kterou si upravili na místní poměry, takže měla 29 znaků. Původní abeceda nám dodnes skrývá mnoho tajemství a větší část nápisů je stále nerozluštěna. Jazyk Iberů pravděpodobně není indoevropský a dělí se na dvě poněkud odlišné větve - andaluskou a středomořskou. Jeden čas se za potomka jazyka Iberů považovala baskičtina, ale tato myšlenka byla nakonec opuštěna. 

V šestém století před n.l. se v Hispánii objevily nové kmeny keltského původu, které obsadily asi polovinu území poloostrova. S Ibery se do větších konfliktů nepouštěli a oba kmeny začaly velmi rychle splývat. Procesem asimilace tak vznikla keltiberská kultura i samotný kmen Keltiberů. Jelikož Keltové obývali spíše venkovská sídla, upadla iberská civilizace měst. Keltiberové se dali na pěstování obilí, oliv a vína. Umění, které mnoho prvků převzalo z fénického a řeckého umění, se však dále rozvíjelo. Sochaři dělali převážně lidské postavy z kamene nebo bronzu, častý je také motiv býků ne nepodobný kultu na Krétě. 

Dostáváme se do doby po první punské válce. Kartágo po ztrátách Sicílie a Sardinie v této válce hledá kolonie v jiných oblastech. Volba nakonec padla na Hispánii, kde se roku 237 před n.l. vyloďuje vojevůdce Hamilkar Barkas. Od Cádizu se Punové rychle dostali do centra poloostrova, a tak museli Keltiberové vyklidit jih a východ Hispánie a usadit se v méně hostinných oblastech na severu a západě. Keltiberové statečně bojovali o svou nezávislost a způsobili Kartagincům mnoho porážek a Hamilkarovi dokonce smrt. Punové začali Keltibery najímat do svých služeb, aby postavili nejlepší armádu, jakou kdy Kartágo mělo. Financování žoldnéřů nebyl také problém - hispánské doly zásobovaly své pány pohádkovým bohatstvím. 

Důležitou úlohu ve válce, která byla označena jako druhá punská válka, hrálo jedno z keltiberských měst - Saguntum. To si pěstovalo poměrně blízké vztahy k Římu, přestože patřilo do kartaginské sféry vlivu (obě velmoci si již předem Hispánii rozdělili, demarkační linii měla tvořit řeka Ebro neboli Iber). Hannibal, nový velitel kartaginských vojsk, si byl vědom, že tohoto potencionálního nepřítele musí odstranit, chce-li táhnout do Galie, Řím chtěl chránit svého spojence, a tak vznikla celá válka trvající 17 let. V jejím průběhu keltiberské kmeny bojovaly na obou stranách. Spojenci Kartága sice nejdříve zvítězili a zabili oba velitele římských vojsk, bratry Scipiony, ale nakonec byla Hispánie dobyta Římem a jeho spojenci roku 205 před n.l. 

Pro Keltibery to neznamenalo konec existence, to zdaleka ne. Je třeba si připomenout, že Římané byli zřídkakdy civilizací ničitelů. Začali se sice na poloostrově usazovat a postupně mírovou cestou zemi pořímšťovat, ale to přinášelo domorodcům spíše výhody. Mnozí z nich - zvláště v tomto prostoru - si však svobody a nezávislosti cenili víc než civilizačního pokroku, a tak se Římané v Hispánii museli neustále bát o své životy pod útoky Keltiberů z hor a náhorních plošin. 

Místní boje měly velká specifika, která nahrávala mnohem více domorodcům. Římané byli poráženi i vítězili. Vzpoury se mnohokrát opakovaly a nemá cenu zacházet do podrobností. Klid na téměř čtvrtstoletí zajistil otec bratří Gracchů, který moudrou směsicí vojenské síly a přátelského přístupu obnovil důvěru obyvatel v Řím. Ta se pomalu časem ztrácela - hlavně kvůli bezohlednému vykořisťování. 

V roce 154 nebo 153 před n.l. vypukla mezi Keltibery a Lusitany (obyvatelé dnešního Portugalska) nová vzpoura. Způsob římské správy se nezměnil ani po porážce kmenů. Lusitanové si pak našli geniálního vojevůdce pro partyzánské operace, ovčáka Viriathuse, který také spojil kmeny v pevnou koalici. S malými tlupami dobýval nová území a po pět let pronikal do římských provincií. Nepodařilo se mu však vyjednat dostatečně dobré mírové podmínky a nakonec byl díky dvojí zradě římského vojevůdce zavražděn v roce 140 před n.l. 

Keltiberové rovněž udatně bojovali. Jejich první centrum Segedu však brzy Římané dobyli a keltiberským sídlem se stala horská pevnost Numantia. Z této mohutné pevnosti odolávali povstalci římským útokům více než deset let. Nakonec ji roku 133 před n.l. dobylo šedesátitisícové římské vojsko pod velením Scipiona Aemailiana, muže, který také 13 let předtím definitivně zničil Kartágo. Boje trvající nějakých 85 let tak skončily a přinesly Římu zisk náhorní plošiny ve středním Španělsku, odkud se rekrutovali vynikající vojáci do pomocných jednotek. Přesto však hispánské tažení ukázalo mnoho slabin římského vojenského systému, které se pak řešily téměř sto let. 

Těchto sto let Keltiberové prožili v rytmu římských intrik, které doléhaly až do Hispánie, která se rovněž zmítala v občanských nepokojích. V sedmdesátých letech prvního století se moci v Hispánii chopil odbojný demokrat Quintus Sertorius, který poprvé kmeny fakticky odtrhl od nadvlády Říma. Sertorius po úspěchu své ignorace ústřední moci založil nové hlavní město Huesco. U Keltiberů byl velmi oblíben, neboť s nimi uměl skvěle jednat. Vodil s sebou údajně také posvátného jelena, který měl být známým duchem. Sertorius pak dokonce porazil Pompeia, ale pak byl svými Římany zrazen a zavražděn. Ještě Caesar za občanské války a Augustus měli mnoho co do činění s keltiberskou vzdorností, ale to už byly poslední záchvěvy politické samostatnosti. Za Augusta se celá Hispánie pevně začlenila do říše. 

V té době ještě byla keltiberská kultura živým pojmem a obyvatelé se vyhnuli pořímštění. Krátce po Sertoriově pádu se však začal projevovat římský vliv na všech částech společnosti, která se zkrátka začala podobat římské. Na venkově se však keltiberský duch udržel až do příchodu nových dobyvatel na začátku pátého století. Máme-li na druhou stranu sledovat, čím ovlivnili Keltiberové Řím, musíme zabrousit do vojenství. V prvé řadě jde o dodávky velkého množství kvalitních vojáků do auxilií a legií. A konečně římské kopí pilum prý konstrukčně vychází z domorodé zbraně zvané soliferrum. 

Kulturní vliv Říma pomalu a jistě destruoval samostatnou kulturu domorodých kmenů, které pak od druhého století n.l. můžeme jen těžko nazývat jinak než Římany. Dějiny pořímštělých Keltiberů se pak za ochrany Říma klidně vyvíjely až do pátého století, kdy vlna nových dobyvatelů (hlavně Vandalové a Vizigóti) Keltibery fakticky smetla. To však již smetla lid prakticky římský, který si sice zachoval jistá specifika, ale bylo jich málo a nalezli bychom je převážně na venkově. Proto ukončeme tuto kapitolu...