Antický svět 

Kartágo je bez pochyb nejklíčovějším nepřítelem římských republikánských dějin. Severoafrické město bylo prvním skutečně velkým politickým oponentem Říma, které navíc přivedlo Řím na samý pokraj porážky. Právě boje s Kartaginci pomohly zocelit římský válečný systém natolik, že po porážce Kartága mohl během několika generací ovládnout celé Středomoří.

Počátky Kartága se datují ještě do doby, kdy vedoucí obchodní mocností Středomoří byla Fénície. Obyvatelé dnešního Libanonu byli vynikajícími mořeplavci a obchodníky, na čemž založili své skvělé bohatství. Právě obchod je také zavedl do západního Středomoří, kde se snažili hledat kovy jako cín a jiné. Na své výpravy si Féničané zakládali také obchodní stanice. Ty stávaly většinou na africkém břehu Středozemního moře, který byl obydlen přeci jen klidnějšími kmeny. První z takových kolonií vznikaly pravděpodobně už kolem roku 1100 před n.l. a jednou z prvních byl určitě starověký Gades, dnešní Cádiz (původní jméno Gadir znamená v jazyce Féničanů pevnost). O něco později vznikly kolonie v Maroku nebo známý přístav Utica. Pobřeží Sicílie bylo Féničany osídleno asi od osmého století před n.l.

Datum, kdy bylo založeno město Kart Hadašt (Nové Město), není přesně známo, pokud se nechceme řídit mýty. Starověké prameny se velmi liší, když hovoří o letech 1200 - 650 před n.l. V podstatě je však zřejmé, že Kartágo muselo být založeno nejpozději v polovině osmého století před n.l. a zřejmě i dříve. Nová kolonie ležela pochopitelně u zdroje pitné vody, ale dostala do vínku i některé další dary - lagunu, která byla nejen bohatá na ryby, ale také sloužila jako vynikající přístav; a kromě toho i polohu uprostřed Středozemního moře, která byla prostě ideální pro obchodní přepravu a obchod.

Kartágo bylo zpočátku závislé na své metropoli, kterou bylo centrum Fénicie, město Tyros. V šestém století před n.l. se však v Libanonu objevili Asyřané, kteří fénickou civilizaci podřídili své nadvládě. Kartágo sice zůstalo i nadále fakticky závislé na Tyru, ale založilo si vlastní obchodní flotilu, což byl významný krok k úplné nezávislosti. Návaznost na Fénicii je jasně viditelná i v otázkách jazyka a náboženství. Hlavním bohem byl Baal Hammon, který se uctíval i na Tyru. Tomuto bohu Kartaginci v dobách krize přinášeli jako oběti malé děti a jeho jméno i slavný vojevůdce Hannibal. 

Prvním vládcem Kartága, kterého známe jistě, byl Mago, který vládl okolo roku 550 před n.l. a považuje se za zakladatele celé vládnoucí dynastie. Mago dodal kartaginské zahraniční politice nový impuls a právě od jeho doby vystupuje Kartágo jako vedoucí vojenská mocnost fénických kolonií na západě. Na vlastní pěst zkusmo obsadilo ostrov Ibiza, který se stal první kolonií Kartága. Od té doby politická nezávislost města na Tyru vzrůstala, i když ekonomicky kolonie stále částečně závisela na své metropoli. 

Mago nebyl v podstatě žádným králem, jeho vláda by se asi dala nejlépe přirovnat k tyranům v Řecku. V Kartágu fungovala rada starších i lidový sněm. Proto je tajemstvím, proč právě Mago založil dynastii, která vládla po skoro dvě staletí. Je pravděpodobné, že při výběru vedoucího představitele hrála úlohu i náboženská hlediska, takže mohl být Mago zvolen jako jakýsi velekněz se světskými pravomocemi. Ten byl nejspíš volen jen na určitou dobu a musel pak usilovat o znovuzvolení. 

O Magonovi je známo, že uzavřel alianci s Etrusky proti Řekům, kteří ovládali jih Apeninského poloostrova. Ta vydržela na tehdejší dobu dost dlouho. Na území Říma přestala platit při vyhnání etruských králů, ale nejspíš hned roku 509 před n.l. uzavřeli Římané s Kartágem smlouvu vlastní. To už Magona vystřídal jeho syn Hasdrubal, který byl zvolen "tyranem" jedenáctkrát za sebou. Jeho nástupcem se pak stal Hamilkar, syn jeho bratra Hannona. Již tento přehled vás jistě přesvědčil, že Kartaginci neměli úžasnou představivost při tvorbě jmen (to ostatně Římané také ne) a s většinou jmen se setkáme ještě několikrát. 

Největšími a hlavně nejbezprostřednějšími nepřáteli Kartága byli v době dynastie Magonovců Řekové. Považuje se za možné, že Kartágo dokonce vstoupilo do aliance s perským králem Xerxem. Kampaň proti Řekům v Řecku i Itálii ve stejné roce 480 před n.l. by tomu napovídala. Podle starověkých historiků dokonce obě tažení vyvrcholila stejný den, bitvami u Thermopyl a Himéry. U Himéry (město na severu Sicílie) utrpěli Kartaginci děsivou porážku od Syrakus a Hamilkar padl. To znamenalo i konec spojenectví s Persií, pokud někdy nějaké existovalo. 

Po Hamilkarovi nastoupil roku 480 před n.l. jeho syn Hanno Mořeplavec, který vládl dalších čtyřicet let. Za jeho vlády došlo k rozvoji obchodu a právě Hanno dal vzniknout souvislému území na břehu Afriky, které přímo ovládali Kartaginci. Hanno také inicioval průzkum břehů Afriky až k Atlantiku, kde zakládal obchodní kolonie. Naopak se snažil distancovat od veškerých dalších bojů na Sicílii, což znamenalo nebývalou prosperitu a klid v celé zemi. 

Snad právě mír a růst bohatství za Hannona Mořeplavce vedl další generace k touze po dalších výbojích. Došlo k přestavbě vojenské moci Kartága. Za Hamilkarova vnuka Hanibala (opět syn bratra Hannona Mořeplavce), který vedl Kartágo od roku 410 před n.l., se rozpoutala další kampaň proti Sicílii. Roku 409 před n.l. se Hanibal vylodil na Sicílii, kde dosáhl úplného zničení města Selinus, které bylo spojencem Syrakus. První Hanibal dosáhl díky zničení tohoto města proslulosti, neboť krutost, se kterou nechal pobít tisíce zajatců, byla i tehdy nevídaná a pro kulturně vyspělé Řeky musela být naprosto děsivá. Hanibal se však dlouho z úspěchu radovat nemohl - při obléhání Agrigenta podlehl epidemii. 

Hanibalův bratranec Himilko (syn Hannona, vnuk Hamilkara) dosáhl úplné politické nadvlády v Kartágu a roku 396 před n.l. se nechal jmenovat králem. I on bojoval na Sicílii, kde mu protivníkem byl slavný syrakuský tyran Dionýsius. Ten Himilka právě roku 396 před n.l. rozdrtil a donutil ho uprchnout z ostrova bez armády, která byla zmasakrována vítěznými Řeky. Kartaginský vůdce pak spáchal sebevraždu. 

Tímto debaklem však dynastie ještě neskončila. Vlády se zmocnil další Mago, kterému se podařilo porazit vzpouru poddaných v Africe, která málem svrhla celou kartaginskou nadvládu. Mago sice nebyl příliš schopný vojevůdce, ale byl donucen válčit na Sicílii i v jižní Itálii, dokud roku 378 před n.l. nepadl v bitvě u Cronia v jižní Itálii. I on podlehl syrakuským vojskům. Po této porážce podepsaly Syrakusy s Kartágem mír. 

Neúspěchy vládců Kartága v této době s sebou přinesly i některé politické změny. Téměř absolutní moc vládců vzala za své, když se k moci začali dostávat stále bohatší kartaginští aristokraté, kteří byli zastoupeni v radě starších. Ta měla dříve spíše konzultační pravomoc, ale nyní začala bezprostředně ovlivňovat chod Kartága. Současně se do města začíná dostávat stále více řeckých vlivů a dochází k rychlé helenizaci. Dokonce i náboženství zažívá jisté změny - místo Baala je více uctívána bohyně Tanit. 

Po smrti Magona se vlády už neujal jeho syn Himilko, který zemřel prakticky ihned po jeho otci a to nejspíše na mor, čímž skončila celá dynastie. Další vládci sice měli teoreticky stejná práva jako jejich předchůdci, ale v praxi je zatlačila do pozadí rada starších. V případě, že se tyto dvě mocnosti nemohly na něčem dohodnout, rozhodoval lidový sněm. Nejvyšší soudní moc měl pak tribunál sto čtyř, který sdružoval nejvlivnější aristokraty. 

Po konci Magonovy dynastie vznikly v Kartágu dvě kliky. Aristokraté byli vedeni jistým Ešmuniatonem, zatímco strana vojenská podporovala Hannona Velikého, který působil jako vrchní velitel kartaginské armády. Hanno vydělával na obnovené válce se Syrakusami, která vyvolala v Kartágu vlnu nacionalismu a hrdosti na ozbrojené síly a jejich velitele. Hannonův protivník byl záhy poslán před soud a odsouzen jako zrádce. Boje na Sicílii byly dovedeny do konce, když syrakuský tyran a dlouholetý nepřítel Kartága Dionýsius roku 367 před n.l. zemřel. 

Po smrti tyrana se Syrakusy uchýlily ke spojenectví s jihoitalským Tarentem, které značně zvýšilo řeckou sílu v oblasti. Kartágo naopak podepsalo smlouvu o vzájemné pomoci se slábnoucími Etrusky. Takto posílené koalice se spolu nepustily do křížku, a tak mohl Hanno své výboje napřít jiným směrem - do Hispánie, Libye a Mauretánie. 

Hanno byl velmi mocný, ale přesto nebyl se svým postavením spokojen. Chtěl skoncovat s radou starších a to metodou velmi přímou - pokusil se o hromadnou vraždu všech členů. To se mu pochopitelně tak zcela nepovedlo, a tak se pokusil zorganizovat lidovou revoltu. I ta však selhala, a tak byl Hanno Veliký poslán na popraviště jako vlastizrádce. Jeho poprava byla prý děsivou podívanou a podobně jako on skončila i většina členů jeho rodiny. Je zvláštní, že u tak významné události neznáme datum, ale stalo se zřejmě někdy kolem roku 350 před n.l. 

Rovnováhu moci mezi aristokraty a armádou, kterou Hanno narušil, se podařilo po jeho smrti obnovit. Roku 345 před n.l. zahájili Kartaginci velkou ofensivu na Sicílii. Syrakusy po smrti Dionýsia ztratily svou bývalou moc a Kartágo plánovalo rozetnout gordický uzel na Sicílii jediným tažením. Vyslalo 50 000 pěšáků spolu s jízdou, vozataji, obléhacími stroji a velikou flotilou. Syrakusy však dostaly pomoc z Korinthu a tamní velitel Timoleón Kartagince vyhnal zpátky do moře. Velitel výpravy Mago raději spáchal sebevraždu, než aby doma čelil tribunálu sto čtyř, který by jej jistě odsoudil k smrti za selhání výpravy. 

Jako odpověď vyslali Kartaginci další dvě armády vedené muži se skutečně zavedenými jmény Hasdrubal a Hamilkar. Obě armády však utrpěly katastrofální porážku v bitvě u rozvodněné říčky Crimisu, kde sedmdesátitisícová kartaginská armáda podlehla dvanácti tisícům Řeků. Nejelitnější útvar kartaginské armády, "svatý prapor", který čítal tři tisíce šlechticů, byl úplně zničen. Tato porážka patří mezi vůbec nejhorší katastrofy, které Kartágo kdy potkaly. Hasdrubal byl pohnán před Tribunál sto čtyř a odsouzen k smrti, což představovalo více méně tradiční cestu vykonání "spravedlnosti" za porážku v boji. 

Děsivá katastrofa přinesla rehabilitaci rodině Hannona Velikého. Jeho syn Gisco, který žil v exilu, byl povolán zpět a získal titul "melek", což bychom mohli úspěšně přeložit jako král. Gisco uzavřel všeobecný mír, který znamenal růst obchodu a také výdělků Kartaginců, takže válečné škody byly rychle nahrazeny. Do země i nadále proudil helénský vliv, který přinesl technický i společenský pokrok. Následující léta pak trochu tonou ve tmě, kterou způsobuje do značné míry zvyk Kartaginců dávat jen několik málo jmen. 

Po Gisconovi se vlády ujal jako král jeho syn Hamilkar. Synovec Giscona, který se rovněž jmenoval Hamilkar, kolem roku 330 před n.l. podpořil nástup žoldnéřského velitele Agathokla na syrakuský trůn. Za tento čin byl pak tribunálem sto čtyř zbaven funkce; možná to ale bylo i proto, že se pokusil chopit se moci (se syrakuskou pomocí) v Kartágu samém. Král Hamilkar pak Agathokla roku 311 před n.l. konečně porazil v bitvě u Ecnomu. Agathoklés se pak naprosto překvapivě rozhodl nebránit zuby nehty samotné Syrakusy, ale se zbývajícími silami se přeplavil roku 310 před n.l. ke Kartágu. 

Kartaginci v panice jmenovali dva velitele armády - jedním byl pravděpodobně králův nepřítel a synovec v jedné osobě Bomilkar, druhým pak další z četných Hannonů. V následné bitvě Hanno brzy padl a Bomilkar musel uprchnout před Agathoklem z bojiště. Syrakuský velitel neměl dost sil na dobývání dobře opevněného Kartága, a tak se soustředil na loupeživé nájezdy. Kartaginský král Hamilkar, který celou dobu ležel v čele armády u Syrakus, byl v téže době během jednoho útoku zajat a umučen. 

Titul krále tak roku 309 před n.l. přešel na Bomilkara. Stejně jako Hanno Veliký mohl Bomilkar počítat s titulem vládce i vrchního velitele armády. Místo toho, aby se soustředil na nepřítele za hradbami, pokusil se Bomilkar o stejnou cestu jako jeho předek Hanno. I on se pokusil svrhnout Radu starších, ale té se zastal lid, který povstal proti králově nadvládě se zbraní v ruce. Bomilkar byl zajat a ukřižován. Tento poslední pokus o uchvácení moci znamenal formální konec kartaginské monarchie. Titul krále i nadále existoval, ale skutečnou moc třímala v rukou rada starších a generálové. 

Po konci Hannonovy dynastie se Rada starších rozhodla podniknout vojenskou reformu. Armádě měli dále velet tři velitelé, v té době (netradičně) Hanno, Himilko a Hasdrubal. Ti se měli postavit syrakuské armádě, která dobyla některá opevněná místa v okolí Kartága. Sám Agathoklés odjel zpět na Sicílii, aby zde bojoval proti Kartagincům, a zanechal vojsko pod vedením svých synů. Ti se záhy střetli s armádami třech kartaginských velitelů s utrpěli těžkou porážku, která opět přesunula boje na Sicílii. Syrakusy byly stále pod dohledem Kartaginců, kteří zablokovali také městský přístav. Osvobození přinesl až zásah etruských lodí roku 307 před n.l. Je pak jen přirozené, že Kartágo hledalo spojence jinde a našlo jej v Římě. Smlouva asi ujasňovala dělení případných územních zisků tak, že Řím by získal italské državy, zatímco Kartágo sicilské. Právě tato smlouva znamenala prakticky konec řeckých kolonií. I poslední zoufalý pokus, totiž prosba o pomoc k epirskému králi Pyrrhovi, vyšel naprázdno. Kartágo sice ztratilo skoro celou Sicílii kromě základny Lilybaeum, ale nakonec mohlo shrábnout tučný zisk v podobě většiny Sicílie. Řím se stal pánem Itálie. Přesto však Pyrrhovy války ukázaly, že aliance Říma a Kartága nepracuje dobře - oba spojenci byli rádi, když Pyrrhos zatlačil na kolegy a rozhodně se neměli ke vzájemné pomoci nebo dokonce ke koordinovaným akcím. Na konci Pyrrhových válek uzavřeli Kartaginci s epirským vládcem mír a aliance s Římem byla zrušena. 

Následující vývoj v Kartágu až po jeho zničení můžete v Antice vyhledat v sekci Římská republika, konkrétně v článcích První punská válka, Mezidobí v Římě a Kartágu, Druhá punská válka a Třetí punská válka. A nebo můžete pokračovat v čtení tohoto článku... 

Po Pyrrhových válkách byl Řím blízko tomu, co bychom dnes nejspíš nazvali konfederací italických kmenů, z nichž téměř každý měl s Římem podepsánu individuální spojeneckou smlouvu. Kartágo zatím pevně drželo své mateřské území na severu Afriky, ale také Baleáry, Sardinii, Korsiku a dvě třetiny Sicílie. Kromě toho kontrolovalo důležité obchodní stanice na pobřeží Atlantiku. Kartaginci byli určitě rozvinutějším národem díky svým obchodním stykům s celým Středomořím; Řím zůstával stále spíše zemědělskou mocností. Flotilu Římu poskytla spojenecká města z jižní Itálie. 

Vztahy Kartága a Říma se po zklamání ze spojenectví za Pyrrhových válek rychle zkalily a mohly vést jen k válce. Příčinou vypuknutí první punské války bylo území Sicílie. Po smrti Agathokla se jeho italičtí žoldnéři osamostatnili a ovládli město Messana (dnes Messina), které pak využívali jako základnu pro nájezdy. Byli známi jako Mamertini (synové Marsovi). Nový syrakuský tyran Hierón (vládl v letech 270 - 214 před n.l.) požádal Řím o pomoc a nabídl jim na oplátku kontrolu nad Messanou. Aby udrželi status quo v oblasti, vyslali Kartaginci na Sicílii flotilu pod velením admirála Hannona, která měla naopak poskytnout podporu Mamertinům. Zásah byl v podstatě úspěšný, ale přinesl něco trochu nečekaného - Mamertini začali cítit odpor ke kartaginským "okupačním silám" a požádali Řím o pomoc při jejich vyhnání. Jistě také zabrnkali na strunu společného italického původu a Řím, který navíc do konfliktu hnali jihoitalští spojenci, vyslal posádku Rhegia, aby okupovala Messanu. Hanno cítil malou naději na vítězství proti početnějším Římanům a stáhl své síly do Kartága, kde byl obratem ukřižován. Viz také článek Messanský incident. 

Hierón se cítil Římany zrazen a po okupaci Messany se přidal na stranu Kartága, ale po roce bojů přišel o většinu svého území a po zbytek života zůstal raději římským spojencem (zasáhl i do druhé punské války o padesát let později). 

Po tomto intermezzu se boje přenesly i na kartaginskou část Sicílie. Důvodem byla dezerce města Segesta, které přeběhlo k Římanům. Ti město přijali do svých řad. Jestli předtím Kartágo nevěnovalo konfliktu velkou pozornost, nyní muselo podniknout rozhodnou akci proti narušení svého teritoria. Vyslalo generála Hanibala v čele žoldnéřské armády, aby za každou cenu udržel druhé největší sicilské město Agrigentum. To však po sedmi měsících těžkých bojů padlo do římských rukou, ačkoliv Kartagincům se podařilo vyprostit většinu vojáků. 

Dopad tohoto vítězství byl dvojí. Kartaginci si uvědomili, že otevřená bitva asi nebude nejlepším způsobem, jak Římany porazit a sicilská města se jako na povel otočila ke Kartágu zády a přešla k Římu. Kartaginci přešli na taktiku ne nepodobnou partyzánskému válčení - útoky na malé skupiny vojáků a lodí, nájezdy na izolované posty. I když tento způsob boje nepatří k těm nejslavnějším, mohli se i Římané přesvědčit o jeho efektivitě - jejich postup byl zastaven a některá města se vrátila pod kartaginskou nadvládu. 

Ke Kartágu se přiklonilo štěstí i v pozemních bojích většího měřítka. V roce 259 před n.l. generál Hamilkar porazil Římany v bitvě u Paropu, kde ztratilo 3000 italických vojáků životy. Ale na druhou stranu se Kartágu přestalo dařit na moři. Řím vybudoval svou první velkou flotilu a vyslal ji na Sicílii. Zde se setkala s kartaginskou flotilou pod vedením téhož Hannibala, který neúspěšně hájil Agrigentum. I tentokrát utrpěl kartaginský vojevůdce porážku, když ztratil v bitvě u Mylae 50 lodí včetně lodi vlajkové. Kartaginská převaha na moři byla vážně narušena, což znamenalo i konec různým výsadkům na pobřeží Sicílie, které Římany velmi znepokojovaly. Hannibala sice podrželi politikové v Kartágu, ale postavili se proti němu jeho vlastní vojáci na Sardinii, kteří ho pro neschopnost ukřižovali. 

Roku 256 před n.l. pak Římané zahájili útok, který měl ukončit válku jediným odvážným úderem. Shromáždili 330 lodí a 40 000 mužů pod vedením konzula Regula u Ecnomu na Sicílii, aby je přeplavili na africké pobřeží. Kartaginci se o hrozbě dozvěděli a vyslali proti Římanům flotilu pod vedením dalšího Hannona a Hamilkara. Ti vyvinuli vynikající taktiku, díky které Kartaginci obklíčili střed římské sestavy. Manévry se však ukázaly natolik komplikovanými, že je ani Kartaginci nezvládli, narušili své řady a křídelní římské prorazili obklíčení. Zmatek v kartaginských řadách tak stál 100 lodí a samozřejmě i celou bitvu. 

Regulus se tak mohl v klidu vylodit v Africe a začít plenit venkov. V nouzi nejvyšší pomohli Kartágu sami Římané, kteří odvolali z Afriku většinu flotily (ta se po cestě většinou potopila v bouři) a 25 000 mužů pro válku na Sicílii. Regulus tak zůstal na nepřátelském území s 15 000 legionáři, což zdaleka nebylo ideální. I přesto však dokázal porazit kartaginskou armádu a přezimovat v Africe. 

Kartágo v té době mělo namále. Vedle bojů s Římany na Sicílii bylo ohroženo hlavní město a Libyjci a Numiďané toho využili ke vzpouře, která hrozila zhroucením celé říše. Regulus se nyní ujal mírových rozhovorů, ale jeho požadavky byly tak tvrdé, že Kartagince jen podpořil v jejich odporu (šlo o odstoupení všech ostrovů, zničení celé flotily a podřízení se Římu). Rozhovory ztroskotaly. 

Kartágo se rozhodlo, že Regula musí zničit. Za úkol to nedostal žádný Kartaginec, ale vynikající spartský velitel žoldnéřů Xanthippos, který zreorganizoval kartaginské vojsko a doplnil je těžkou pěchotou z řad řeckých žoldnéřů. V bitvě u řeky Bagradas roku 255 před n.l. pak sloni, početná jízda a řecká falanx překonali římské legie a z celého vojska uniklo jen asi 2000 mužů. Regulus sám byl zajat a popraven. 

Přes toto vítězství však Kartágo nebylo v nijak vynikajícím postavení. Africké državy byly prakticky zničeny při bojích a sicilská válka se nevyvíjela dobře. Roku 250 před n.l. tak byl vybrán nový vrchní velitel, který vstoupil do historie jako Hanno II. Veliký. Hanno poněkud překvapivě přiškrtil podporu válčícím generálům na Sicílii, což jim jistě nepomohlo. Nicméně o rok později dosáhl admirál Adherbal vynikajícího námořního vítězství u Drepana, když zničil 96 římských lodí. 

Přes tento úspěch ukázala kartaginská vláda a Hanno II. Veliký malé nadšení pro sicilskou válku. Vítězný Adherbal a generál Himilko, který se heroicky držel v dlouho obleženém Lilybaeu, byli oba odvoláni. V téže době Hanno vedl vítězné boje na Sahaře. Je zvláštní, že Římané v téže době také jakoby ztratili zájem o válku na Sicílii. Obě strany vysílaly do bojů spíše spojenecké síly a nevznikly žádné nové flotily. Jediný generál, který skutečně bojoval, byl Kartaginec Hamilkar Barkas, který trápil nájezdy italské pobřeží. Ještě o něm uslyšíme. 

Řím se nicméně postavil pomalu na nohy a zahájil poslední snahu o ukončení vleklé války. Finance Říma byly prakticky na dně, takže si na novou flotilu stát vynutil půjčku na bohatých občanech, kterou hodlal vrátit jen v případě vítězství. Flotila vedená Gaiem Lutatiem Catulem napadla kartaginské loďstvo u Aegatských ostrovů, když se snažilo dopravit zásoby obležené pevnosti Lilybaeum. Římanům se poslední risk vyplatil - zničili 120 lodí a Lilybaeum, přestože hrdinně bráněné, muselo bez potravin brzo padnout. 

Roku 241 před n.l. tak skončila první punská válka, která trvala 23 let. Jednání vedli Lutatius Catulus a Hamilkar Barkas a jako bezpochyby lepší diplomaté než svého času Regulus dospěli k uspokojivému míru. Kartágo se vzdalo svých sicilských držav (v té době pouze dvě města) a mělo zaplatit reparace nijak kosmické výše. Na druhou stranu si mohlo ponechat armádu a loďstvo v libovolné velikosti. 

Jestliže na porážky ve válkách si Kartágo do jisté míry muselo již dříve zvyknout, události, ke kterým došlo po první punské válce svojí mohutností málem smetly Kartágo do propadliště dějin. Vedle obligátních vzpour afrických rolníků, které vládu příliš neohrožovaly, totiž došlo k mnohem závažnější vzpouře. Konec války s Římem mimo jiné donutil Kartágo stáhnout své žoldnéře ze Sicílie a to v době, kdy jim vláda nemohla jednorázově zaplatit dlužný žold kvůli nutnosti platby reparací Římu. Kartaginská vláda obávající se výtržností přímo ve městě, poslala žoldnéře do tábora v městě Sicca Veneria (Le Kef). Velení tábora převzal Hanno II., který měl v úmyslu žoldnéře postupně vyplatit, ale události ho předběhly. Dvacet tisíc žoldnéřů se vzepřelo nepříliš ochotně platícím Kartagincům a vytáhlo ke Kartágu. 

Kartágo vyslalo vzbouřencům vstříc jako vyjednavače generála Giscona, který však byl zajat. V téže době se o žoldnéřské revoltě dozvědělo i vnitrozemí kartaginské říše a reakce byla blesková - povstali jak libyjští rolníci, tak i numidské kmeny a zdálo se, že se od Kartága odvrátila šťastná hvězda. Město bylo obleženo a nemělo naději na pomoc vlastními silami... 

Kartágo nakonec zachránily mocnosti, které s ním ještě velmi nedávno vedly válku - Řím a Syrakusy. Tato města sice obleženému konkurentovi nepomohla vojensky, ale zavázala se k účinnému hospodářskému embargu. Syrakusy také dodávaly do města potraviny a peníze. V téže době byl vrchního velení zbaven Hanno II. a nahradil ho zakladatel velké vojevůdcovské dynastie Hamilkar Barkas. Ten upevnil obranu hlavního města a pak udeřil na rebely u města Utica. Šest tisícovek jich v bitvě padlo. Zbylým dal Hamilkar milosrdnou volbu - buď měli vstoupit zpět do kartaginských služeb, nebo odejít domů. Tím se alespoň zčásti zbavil problému rabujících vojáků. Po porážce u Uticy také Numiďané opět vstoupili pod kartaginské prapory. 

Nicméně záhy se ukázalo, že i zdánlivě bezchybné vedení Hamilkara není stoprocentně úspěšné. Rebelové, kteří dosud bojovali, přitvrdili svůj přístup a popravili stále ještě vězněného Giscona. Co bylo ještě horší, proti metropoli se vzbouřila města Bizerta a Utica. Neúspěchy samozřejmě vyvolaly další politické boje v Kartágu. Aristokracie se snažila na místo vrchního velitele opět protlačit Hannona II. Hamilkar si však sňatkem s dcerou krále Bomilkara pojistil jeho podporu a o tom, kdo má velet vojskům měl rozhodnout lidový sněm. Ten dovolil vojákům, aby si vůdce vybrali sami. Samozřejmě sáhli po zkušeném vojákovi Hamilkarovi. Toto přenesení moci volby vrchního velitele vojska na armádu samotnou mělo značný dopad. Kartágo se v podstatě změnilo ve stát ovládaný dynastií vojenských velitelů Barkasů. 

Hamilkar si po uspořádání vnitřních poměrů znovu dal s elánem do války. Podařilo se mu nalákat velkou část vzbouřenců do pasti a zmasakrovat je. Jejich vůdci Spendius a Autarius byli podle starého dobrého zvyku ukřižováni. Tento úspěch asi Římany přesvědčil, že opět přišla doba anexí na účet Kartága, a tak převzali od kartaginských žoldnéřů vládu na Sardinii. Kartágo, které v téže době stále ještě bojovalo se žoldnéři, se nemohlo bránit. 

Hamilkar do roku 238 před n.l. definitivně uhasil rebelii a pokořil zpět také Libyi. S pomocí lidu se mu také podařilo definitivně zbavit moci vůdce aristokracie Hannona II. Hlavním orgánem Kartága se stal lidový sněm, který volil dva vůdce státu (suffetové, obdoba konzulů). Vojenská nadvláda Hamilkara zůstala nezpochybnitelná a generál samozřejmě získal veliký vliv na chod města. Jestliže v politice se mu v této době dařilo, s vojenskými úspěchy to už tak růžové nebylo. Hamilkar se pokusil znovu obsadit Sardinii, kam ještě Římané ani neposlali posádku, ale pod hrozbou otevřené války s Římem musel ustoupit. Musel souhlasit s věčným odstoupením Sardinie a další finanční pokutě. Po návratu z tohoto tažení se odehrála jedna z nejslavnějších scén starověku - malý chlapec Hannibal Barkas, syn Hamilkara, slibuje Římu pomstu. 

Pád tradičních kartaginských území ve Středozemí a nemožnost jejich znovudobytí vedla Hamilkara k tomu, že začal budovat nové pilíře punské moci v Hispánii, která tehdy byla pod nejednotnou vládou tamních kmenových vůdců a disponovala velkým nerostným bohatstvím. Výchozími body invaze se stala stará fénická města na pobřeží Hispánie, zvláště pak Gades (Cádiz), odkud se Hamilkar pokoušel získat kontrolu nad okolím řeky Guadalquivir. To se mu podařilo asi roku 235 před n.l. a mohl tak základy vlastnímu panství - všechna území mimo Afriku měla totiž od té doby v podstatě patřit armádě a jejímu vojevůdci. Hamilkar Barka pak odrazil útoky okolních kmenů a získal bohatá naleziště stříbra. Později ke svému panství postupně připojoval fénická města i s okolními kmeny, díky čemuž brzy získal kontrolu nad celým jihem Hispánie. Římané sice vyslali vyšetřovací komisi, která měla zkontrolovat oprávněnost Hamilkarova postupu, ale starý lišák si věděl rady. Řekl Římanům, že nová území usnadní platbu reparací a římský senát neměl námitek. 

Dosavadní lehkost postupu vzala za své, když se Hamilkar pokusil dobýt vnitrozemí Hispánie. Keltiberští horalové kladli tuhý odpor. Roku 229 před n.l. se pak Hamilkar nechal překvapit mnohem silnější armádou, byl v boji poražen, později ještě napaden při přechodu řeky a s mnoha vojáky se utopil ve vodách řeky Júcar. Nicméně tato děsivá porážka stála na počátku dalších vítězství. 

Vojáci po smrti Hamilkara zvolili novým vojenským velitelem jeho zetě a pobočníka Hasdrubala Barku. Byl to spíše politik než tvrdý voják a spíše než na výboje myslel na to, že si ho sami domorodci zvolí svým vojevůdcem. Ostatně jistě i proto si vzal hispánskou manželku. Vedle toho věnoval Hasdrubal toho času státní správě - sám byl vlastně nezávislý na Kartágu a také se dával zobrazovat jako král s korunou. Založil velký město a velký obchodní a válečný přístav v městě Carthago Nova (v překladu nápaditě Nové Nové Město, dnes Cartagena). 

Kartaginské postavení v Hispánii uznali roku 226 před n.l. i Římané, když smlouvou nechali Punům Hispánii až po tok řeky Iberus (Ebro). Římané nebyli tak samozřejmě tak velkorysí, ale zapletli se do války v Předalpské Galii a chtěli si zajistit klid od výbojných Barků. Menší vadou na smlouvě pak bylo postavení města Saguntum, které sice leželo jižně od Ebro, ale mělo s Římem podepsanou spojeneckou smlouvou. Nicméně tehdy ještě asi nikdo netušil, jak bude Saguntum osudným pro Řím i Kartágo. Hasdrubal tento problém nijak vojensky neřešil, vše zůstalo klidné. Snad jen jeho smrt ne. Byl zavražděn nejspíše roku 221 před n.l. domorodcem, který chtěl pomstít svého ukřižovaného náčelníka. 

I po smrti Hasdrubala dostalo vojsko možnost dosadit si nového vůdce a i tentokrát sáhlo do rodiny Barků. Jejím vyvoleným se stal syn Hamilkara Hannibal, kterému na Antice rovněž věnujeme jeden článek. Řekněme si proto jen krátce, že se narodil roku 247 před n.l. a v 26 letech dosedl na v podstatě rodinný trůn v Hispánii. Pokud jeho otec byl vynikající generál a Hasdrubal talentovaný politik, Hannibalova největší přednost byla v tom, že dokázal inspirovat a vést své vojáky do skvěle promyšlených bitev. Rovněž jako politik převyšoval současníky. Už od dětství byl se svými bratry a také významnými vojevůdci Hasdrubalem a Magonem vychováván k trpké nenávisti k Římu. 

Hannibal pravděpodobně od počátku bral Hispánii jen jako první krok na cestě do Říma. Dobře věděl, že vyzvat Řím je věc pro odvážné - dokonalý vojenský stroj s velikými potencionálními zálohami a čtyřikrát větší flotilou než mělo Kartágo. Tento stroj však měl jednu vadu - obranu proti Kartágu soustředil na ostrovy, kde probíhala první punská válka, zatímco zadní vrátka jejich říše, totiž Alpy, byly jak ukázaly nájezdy Galů dobře napadnutelné. Od Galů také Hannibal čekal pomoc při doplňování vojska, stejně jako od italických kmenů, kde doufal v rivalitu a nesvornost. Zde se však jeho jinak vynikající předpoklad nesplnil. 

Hannibal musel při případném útoku proti Římu nejdříve vyčistit svůj týl, kde stálo právě městečko Saguntum. Hannibalovi se také záhy ukázala záminka. Sám byl jakýmsi králem keltiberských kmenů s povinností je soudit a chránit je. Jeden z těchto kmenů se dostal do sporů se Saguntem a Hannibal měl důvod roku 219 před n.l. zahájit svoji dlouhou kampaň proti Římu obležením Sagunta. Nutno dodat, že pro kartaginského generála to asi moc povzbuzující začátek nebyl. Obléhání městečka odkázaného na vlastní síly trvalo celých osm měsíců tvrdých bojů, až potom Saguntum padlo a bylo vypáleno s obyvateli povražděnými. Řím mezitím váhal, co provést, a nechal svého spojence na holičkách. Nakonec se rozhodl vypravit posly do Kartága. Ti měli za úkol uzavřít mír nebo válku podle postoje Kartaginců. S Hannibalem v čele armády však nebyl mír možný. Začala druhá punská válka. 

Hannibal spěchal, musel udělat první krok než Římané napadnou Afriku. Proto na jaře 218 před n.l. soustředil 102 000 vojáků do Nového Kartága a vyrazil na sever. Po přechodu Iberu se mu postavili domorodci spojení s Římem, kteří mu způsobili těžké ztráty. Hannibal se ke všeobecnému překvapení nezdržoval obléháním měst v cestě a mířil do Galie, kam už ale dorazil s poloviční armádou. Zde ho přivítali protiřímsky naladění Keltové a také první římské jednotky, které pluly do Hispánie. Po přechodu řeky Rhône už ale musel opět bojovat - nejen s nepřáteli, ale také s počasím, neboť Hannibal se rozhodl překvapit Římany tím, že vpadne do Itálie přes Alpy ze severu. Pro tisíce jeho afrických vojáků to znamenalo smrt, přestože tehdejší klima v Alpách bylo příznivější než dnes. Přes Alpy došel Hannibal údajně s 20 000 pěšáky, 6000 jezdci a třemi slony. 

Přesto se tento riskantní podnik rovnal obrovskému vítězství - Hannibal stál na italské půdě proti překvapeným Římanům, připraven udeřit do samého srdce římské republiky. V prosinci 218 před n.l .porazil silnější římskou armádu u Trebie a vybojoval si další postup. Krátce poté kartaginský vojevůdce ztratil během postupu v bažinách u řeky Po nejen další vojáky ale také oko, díky čemuž ho římská propaganda titulovala Kyklop. Hannibala to zřejmě nevyvedlo z duševní rovnováhy a v červnu 217 před n.l. brilantně rozdrtil Římany v bitvě u Trasimenského jezera.

Válka se také odehrávala na jiných místech a to hlavně v Hispánii, kde Kartaginci několikrát podlehli silám bratrů Scipionů, což způsobilo, že Hannibal nemohl dostat žádnou pomoc. 

Hannibal po vítězství u Trasimene vpochodoval do Kampánie, aby naplnil zásoby. Římané byli na jistou vystrašeni porážkami a za diktátora si zvolili Fabia Maxima. Ten zvolil nepopulární taktiku vyhýbání se boji, která však nejspíš umožnila Římu přežít. Posiloval posádky měst, napadal menší oddíly a partyzánskou válkou získával Římu čas. 

Další rok však už Římané chtěli zažít definitivní vítězství v římském stylu, a proto zvolili do čela republiky válkychtivé konzuly Terentia Varra a Aemilia Paula. Ti vyhlásili mobilizaci a získali armádu o osmi legiích, která početně Hannibala převyšovala dvakrát. Obě vojska se setkala u Cannae poblíž řeky Aufidus v srpnu 216 před n.l. Hannibal dokázal vynikajícím manévrováním Římany zcela vyšachovat a podstatnou část jejich armády obklíčit a zničit. Aemilius Paulus úspěšně napodobil svého německého jmenovce od Stalingradu Friedricha a skončil v kotli. 

Římané nyní stáli na pokraji totálního krachu. Ztratili za tři roky už třetí armádu, většinu svých vycvičených legionářů. Přestože velká města byla před Puny v podstatě v bezpečí, většina venkova už nepatřila Římu. Významné město Capua změnilo strany. Došlo i na změny v zahraniční situaci - v Syrakusách zemřel Hieron a vlády se ujal Hieronymus, který přešel ke Kartágu. Tamtéž se uchýlil makedonský král Filip V. Hannibalův bratr Mago přivezl do Hispánie posily, aby zničil tamní římský vpád. A konečně pětadvacetitisícová armáda římského generála Postumia byla rozprášena v severní Itálii Galy. S Římem to roku 215 před n.l. vypadalo opravdu velice špatně a Hannibal stál na vrcholu moci. 

Očekávaná rána z milosti mířící přímo do Říma však nikdy nepřišla. Římané opět vsadili na Fabia Maxima, který znovu opatrností uchránil Řím od katastrofy, když nedovolil Hannibalovi svést rozhodnou bitvu, která by asi Řím vyřídila totálně. Hannibal se sice snažil alespoň získat pořádný přístav, aby mohl dostat nutné posily, ale ani to se mu nepodařilo, když zpevněné obrany odolaly punskému vojsku, které ukázalo, že opevněná města jsou jejich Achillovou patou. A Hannibal, odříznutý od zásob a čerstvých sil, se dostával do patu, který mu nemohl pomoci. 

Zatím na moři probíhala snaha Makedonců a Kartaginců o zlomení římské námořní hegemonie, avšak ani Makedonci ani admirál Bomilkar nedokázali skoro nic. Hannibal sice roku 212 před n.l. získal Tarentum, ale tamní římská citadela se udržela a znemožnila použití tolik potřebného přístavu. Situace byla zkrátka typicky patová - Římané nemohli vyhrát bitvu a Kartaginci nemohli dobýt pevné body, i když se o to snažili a jednou také přitáhli - spíše demonstračně - k Římu. Odtud také slavný pokřik Hanibal ante portas (Hanibal před branami). 

Rok 211 před n.l. znamenal změnu na vedlejších frontách. Na Sicílii Říman Marcellus dobyl Syrakusy a získal je zpět pod římskou moc. Naproti tomu v Hispánii byli oba Scipionové odděleně od sebe poraženi a oba také zahynuli. To mohlo pro Hannibala být velmi důležité, neboť by se mohlo obnovit pozemní spojení s Hispánií. Římané to dobře věděli a místo rozprášené armády poslali na Iberský poloostrov nové legie vedené Corneliem Scipionem. Tento mladý vojevůdce hned roku 209 před n.l. překvapivým útokem dobyl Nové Kartágo. To znamenalo výrazný pokles Kartága v oblasti a Scipio zdědil po Kartagincích (přímo po Hannibalovi) funkci kmenového krále Keltiberů. 

V Itálii se situace také vyvíjela špatně. Tarentum se vrátilo k Římu a Hannibal se opevnil v Kalábrii, odkud nevycházel. Jeho armáda přestala představovat bezprostřední nebezpečí pro Řím. Hannibal čekal na pomoc zvenčí. 

Měl ji dostat od svého bratra Hasdrubala. Ten bojoval v Hispánii, ale roku 208 před n.l. stejně překvapivě jako bratr vytáhl do Galie a přes Alpy do Itálie. Kdyby se obě vojska Kartaginců spojila, nemohlo by je už asi nic zastavit, vždyť Řím se spojenci už odolával deset let cizí armádě ve své domovině a byl válkou vyčerpán. Spojenci si také přáli mír a bylo možné uvažovat o přeběhnutí. 

Hannibal se nějak o příchodu bratra dozvěděl a vyšel mu vstříc na sever. Hasdrubalovi však pochodovala naproti i jiná armáda - Římané vedení Claudiem Neronem. Ti Hasdrubala rozdrtili v bitvě u řeky Metaurus a jeho hlavu hodili do Hannibalova tábora. Punský vojevůdce nepronásledován zmizel v Kalábrii. Ale vítězství se od něj stále více odklánělo. V Hispánii zvítězil roku 206 před n.l. Scipio v bitvě u Ilipy, čímž dokončil dobývání Hispánie. O dva roky později se tentýž generál vylodil v Africe, kde začal po dvou vítězstvích nad tamní kartaginskou armádu vedenou Hasdrubalem (synem Giscona) ohrožovat základy punské moci. Numiďané, základ punské jízdy, nyní odpadli a pod Masinissou přešli k římským legiím. 

Hannibal se nyní vypravil zpátky do Afriky, kterou neviděl dobrých dvacet let, do města, které mu v jeho úkolu moc nepomohlo. Přesto se ujal velení nad zbytky kartaginské armády a pokusil se s ní dobýt dalšího zázračného vítězství, nicméně jeho sázka na válečnou štěstěnu nevyšla a z bitvy u Zamy vyšel poražen. Porážka znamenala faktický konec války, po které Kartágo definitivně ztratilo status supervelmoci a stalo se de facto klientským územím Říma. Její námořnictvo prakticky přestalo existovat, hispánská území byla ztracena a od města se odtrhla Numidie pod Masinissou. Nicméně Kartágu zůstaly africké kolonie, které však musely pokrýt astronomické reparace Římu. 

Kartágo mělo po porážce problémy nejen s vnější politikou, ale také s vnitřním stavem. Mnoho přirozených vůdců města padlo ve válce a aristokracie byla zkorumpovaná a neoblíbená. A tak se do vedení města dostal blíže neznámým způsobem mnohokrát vítězný generál Hannibal. Roku 196 před n.l. byl zapřísáhlý nepřítel Říma zvolen jedním ze dvou suffetů, tedy oněch obdob konzulů. Jeho kolega byl podle všeho buď jeho spojenec, nebo přímo loutka. 

Hannibal zahájil svoji kariéru správního úředníka velkolepou demokratizací nejdůležitějších úřadů. Ty měly být voleny lidovým sněmem a aristokracie ztratila výlučný vliv na finance státu a většinu soudů. Hannibal také nařídil revizi starých válečných účtů a dospěl k (možná smyšleným) závěrům o velkolepě korupci. Tu Hannibal potrestal chytře - nařídil ztrátu nahradit. Aristokraté se pod mečem vzdávali svého jmění a přestali být vážnými politickými soupeři. Alespoň v Kartágu... 

Zhrzení boháči uprchli do Říma, kde si senátu stěžovali na Hannibala , který měl plánovat spiknutí proti Římu. Senát se prosbě vrhl vstříc, neboť doufal v konečný pád nenáviděného vojevůdce a dobře vládnoucího suffeta a to i přesto, že se za Hannibala postavil svojí řečí Scipio, který doporučil nedůvěřovat punským zrádcům. Senát však vyslal do Kartága tři senátory s posláním stížnost prošetřit. Hannibal tušící brzký pokus o převrat a své odstranění, se rozhodl nečekat v Kartágu a uprchl k seleukovskému králi Antiochovi III., který právě vedl kampaň proti Římu v Asii. Psal se rok 195 před n.l., šestadvacátý rok Hannibalova boje proti Římu a dvaapadesátý rok jeho života. Stal se vojenským poradcem syrského monarchy, ale po jeho porážkách v letech 191 - 189 před n.l. - Hannibal na nich neměl žádnou vinu - musel znovu utéct do exilu. Za poslední útočiště si zvolil Bithýnii, kde král Prusiás používal jeho rady, dokud ho nemusel předat Římanům. Hannibal se před zatčením zachránil sebevraždou jedem, což se stalo nejspíše roku 183 před n.l. 

Zdálo by se, že s koncem Hannibala zmizí důvod nenávisti Říma proti Kartágu, ale nestalo se tak. Důvodem sporů se tentokrát stala Numidie, což bylo území chráněné Římem. Tamní král Masinissa.si byl své chráněné pozice dobře vědom a zneužíval ji. Jeho jezdci podnikali nájezdy na kartaginské území a Kartágo se ze strachu před římskou reakcí nemohlo bránit. Stížnosti byly marné, protože nenávist senátorů zdaleka nevyprchala vítězstvím a zlomením moci kdysi hrdého města. Masinissa své nájezdy v průběhu mnoha desetiletí své vlády stále prohluboval a začal strkat prsty i do politiky v Kartágu. Zde se jeho spojenec Hannibal zvaný Špaček pokoušel prosadit sjednocení Numidie a Kartága. Činnost Hannibala Špačka však byla protivná lidem zvyklým Numidii poroučet a těch byla stále většina. Numidský spojenec byl roku 155 před n.l. vypovězen. 

Blížíme se k závěrečné kapitole existence Kartága jako římského nepřítele, k době třetí punské války. Důvody, které vedly Řím k jejímu rozpoutání, jsou poněkud nejasné. Rozhodně nemohl Je možné, že Řím byl stále jednoduše podezřívavý ohledně vývoje v Africe a nechtěl zopakovat punský růst po porážce v první válce. Řím se mohl bát někoho ctižádostivého, kdo mohl sahat po moci. A konečně se mohl obávat, že se města chopí radikálové. Nicméně i jim muselo být zcela jasné, že Kartágo nepředstavuje žádnou ofenzivní vojenskou hrozbu. 

Třetí punská válka vlastně začala, když celá desetiletí napjaté vztahy Kartága a Numidie přerostly ve válku, což se stalo roku 150 před n.l. Oba státy spolu svedly dvě bitvy u města Oroscopa. Boje skončily katastrofou pro Kartagince, jejichž vyhladovělá armáda se vzdala, ale byla stejně pobita Numiďany. To však nebylo vše. Válka v Africe přesvědčila válkychtivé senátory vedené Catonem, že je třeba Kartágo shodit ze sedla. Senát vyhodnotil kartaginské chování jako porušení mírové smlouvy. 

Zoufalí Kartaginci poslali do Říma delegaci s omluvou, ale to už byla na cestě vojenská výprava proti Kartágu vedená oběma konzuly na rok 149 před n.l. Římané přistáli v městě Utica, které znovu odpadlo od Kartága, a vydali se k samotné africké metropoli. Kartaginci byli rozhodnuti udělat vše, aby se vyhnuli válce, dokonce Římanům odevzdali všechny zbraně, ale konzulové oznámili, že Kartágo má být zničeno a obyvatelé musejí odejít. Ti se však vzepřeli a napsali poslední, nesmírně hrdinskou kapitolu svých samostatných dějin. 

Kartaginci v čase před útokem legií zuřivě dozbrojovali, aby nahradili zbraně předané Římanům. Konzul Manius Manilius zanedlouho zaútočil, ale byl odražen, a tak zahájil obléhání. V dalším roce války se Římané pokusili dobýt okolní města věrná Kartága, ale jejich snaha se naprosto nesetkala s úspěchem. Římané pak ztratili trpělivost a dalším konzulem zvolili Scipiona Aemiliana, který se osvědčil jako schopný a inteligentní voják. O situaci Římanů svědčí nejlépe asi to, že přišel právě včas, aby vyprostil z punského obklíčení svého předchůdce v konzulském úřadu. 

Okamžitě po jeho příchodu se situace začala rapidně měnit. Mimo Kartágo začaly punské armády ochabovat a přímo ve městě se římské obléhací práce nebezpečně přiblížily hradbám. Římané dokonce navršili hráz u ústí přístavu, aby zabránili dodávkám po moři do bránícího se města. Zoufalí Kartaginci sice ještě dokázali prokopat kanál z vojenských doků, ale ten definitivně odřízlo římské námořnictvo. Dodávky z moře byly přerušeny a co bylo ještě horší, Scipio Aemilianus na přelomu let 147 a 146 před n.l. porazil také poslední punské armády mimo hradby města, čímž utnul také zásobování z venkova. 

Vyhladovělé a tříletým bojem vyčerpané město mělo být konečně dobyto na jaře roku 146 před n.l. Tehdy desetitisíce legionářů překonaly hradby a dostaly se do města, kde se jim ovšem stále stavěli do cesty Kartaginci. Posledních 50 000 obyvatel města uteklo do okolí hradu Byrsa a z této citadely kladli zuřivý odpor v pouličním boji dalších šest dnů. Po šesti dnech se však už naprosto nedostávalo ničeho a odpor začal ochabovat. Mnoho Kartaginců se zachovalo po vzoru manželky velitele obrany Hasdrubala, která i s dětmi skočila do plamenů. Ostatní, kteří přežili děsivá jatka, se drželi příkladu Hasdrubala samotného a pokořili se. 

Posledními, kdo bojovali proti vítězným legionářům byli...Římané! Okolo devíti set římských dezertérů velmi dobře vědělo, že je žádné slitování od svých bývalých spolubojovníků nemůže čekat, a proto kladli zuřivý odpor ještě poté, co padl hrad Byrsa. Dezertéři se nakonec zavřeli v chrámu Ešmuna a v této pevnosti dále bojovali, doufajíce nějak v zachránění. Když padla poslední naděje na útěk, zapálili chrám a sami v něm uhořeli. 

Dalších sedmnáct dní trvalo strašné plenění Kartága, které mělo splnit rozkazy, které Scipio Aemilianus v Římě dostal - v Kartágu neměl zůstat kámen na kameni, půda měla pak být rozryta a posypána solí. Římané se opravdu činili, vrstva popela sahá do výše dvou metrů. Přesto to však nebyla labutí píseň bývalý královny moří... 

Římané totiž již roku 122 před n.l. Kartágo obnovili. Město ze začátku spíše živořilo, ale Caesar a Augustus jej obnovili v plné velikosti. Brzy plnilo Kartágo opět funkci centra Afriky, za křesťanských dob se stalo po Římu největším městem západu a sídlem biskupa. Roku 439 Kartágo dobyli Geiserichovi Vandalové, o sto let později je získal byzantský vojevůdce Belisar po bitvě u Desátého milníku, přičemž prvnímu z nich sloužilo Kartágo za sídlo. Když roku 626 Konstantinopolis svírali nepřátelé, uvažoval basileus Hérakleios o přeložení svého sídla právě do Kartága. Arabové města dobyli roku 697 po tuhém boji a zřídili na jeho místě město Tunis. Zde zemřel například francouzský král Ludvík IX. Svatý na své křížové výpravě. Tunis je pak dodnes hlavním městem Tuniska.