Antický svět 

O později velmi slavném kmeni Franků se Římané dozvěděli poměrně dost pozdě. Ani spisovatelé píšící přímo o Germánii, tedy Plinius nebo Tacitus, se o Francích vůbec nezmiňují. A tak tomu mělo být v římských spisech až do roku 250, kdy se k nám donáší první zpráva o existenci kmene Franků, který koná nájezdy na Řím. První přímá zmínka v análech se váže dokonce až k roku 289. To, že Franky neznali římští historici však neznamená, že by byli Frankové nevýznamní, vždyť římští vojáci se s nimi už v šedesátých letech znali tak dobře, že známe jejich bojovou píseň, která opěvuje pobití tisíců Franků v neznámé bitvě. 

Významem slova Frank je něco smělý, bojovný, odvážný. Tento kmen žil na sever a východ od dolního toku Rýna, tedy v dnešním Nizozemsku a na severozápadě Německa. Z těchto území samozřejmě časem expandovali do dalších míst. Zajímavé je, že Frankové až do 6.století prakticky netvořili sjednocený kmen, ale byli volným, i když poměrně soudržným seskupením kmenů. Mám-li některé uvést, vyberu nejdůležitější: Usipetové, Brukterové, Sálové, Chamavové, Chattuarové, Tenkterové, Amsivarové,... Jádrem kmene byli možná na počátku Chamavové, aspoň tak soudíme podle počtu zmínek. 

Nové kmeny se samozřejmě řádně uvedly - o prvním opravdu velkém nájezdu, v němž měl prsty skoro jistě i Frankové máme zprávu z přelomu let 274 a 275. Tehdy barbaři vyplenili celou Galii a vypálili 115 měst. Frankové v té době podnikali také velmi odvážné námořní výpravy. Dostali se až do Hispánie a Afriky, kde si také zřídili pirátskou základnu, která existovala v letech 260 - 272. Při skromnějším výpravách podnikali na lodích po řekách nájezdy do nitra Galie ve stylu Vikingů. 

Vliv nového kmene samozřejmě rostl a první Frankové se dostávají do římských služeb. Většinou to však bylo na stranu různých uzurpátorů, díky čemuž se vztahy mezi Římem a Franky dostalo na dvě století do velmi zvláštní roviny plné přechodů od nepřátel nebo naopak zrad Říma. 

O osudu Franků ve čtvrtém století víme převážně z chvalozpěvů na císaře, což jsou pochopitelně značně nespolehlivé texty. Přesto z nich snad správně můžeme leccos odvodit. Třeba z chvalozpěvu na císaře Chlora se dozvídáme první jméno franckého krále, kterého měl právě Chlorus v boji porazit - jmenoval se Gennobaudus. Stejný císař začal Franky usazovat na říšském území. Jejich status byl poměrně podobný státu pozdějších foederátů, ale přibližně o stupeň nižší. Frankové se na římském území usazovali jako laetové, tedy poddaní s právem mít vlastní půdu a s povinností odvádět vojáky. Představenými těchto laetů byli ale Římané. 

Chlorův syn Konstantin Veliký již na počátku vlády skoncoval na mnoho let s franckou hrozbou, když roku 307 vpadl na jejich území, porazil je a na jejich území postavil pevnou čtvercovou pevnost Deutz. Své vítězství pak ještě potvrdil tím, že nechal dva francké prince hodit zvěři v Trevíru. Jako moudrý panovník, který bojuje o panství však Konstantin Franky zcela nepokořil a naopak přijal mnoho Franků do svých služeb. Časem tito bojovní válečníci dosáhli mnoha vysokých hodností a začali se přímo podílet na římských dějinách. 

Netrvalo dlouho a Řím měl prvního panovníka, který byl barbarského původu a, co je pro nás nyní zajímavější, byl skoro určitě z poloviny Frank. Je jím vzdorocísař Magnentius, který na nějaký čas ovládl většinu západní části říše. Rovněž jeden z jeho nástupců Silvanus byl z poloviny franckého původu. O osudu těchto dvou mužů si však více přečtěte v článku Radka Tumy Constantinovi synové. 

Za Apostaty se již tak dost velký vliv Franků ještě zvýšil a prestiž tohoto kmene přežila i jeho smrt. Francký náčelník Merobaudes tak například v letech 357 - 388 velel císařské pěchotě na západě, stal se dvakrát konzulem a měl jím být i potřetí, ale zemřel. Jeho příbuzný Bauto se stal také jednou konzulem (roku 385) a navíc byl vybrán za regenta císaře Valentiniana II., který na západě vládl v letech 383 - 392). Že si Bauto nevedl tak špatně můžeme usoudit i z toho, že na něj napsal chvalozpěv svatý Augustin. Bautova dcera pak byla provdána za císaře Arcadia. Dá se říct, že Bautova rodina po deset let ovládala Řím. Brzy měl však přijít soumrak Franků v římských službách... 

Klíčovou se pro nás stává bitva na řece Frigidu z roku 394. Tehdy se utkal pohanský císař Eugenius s křesťanským Theodosiem. I zde můžeme dokumentovat význam Franků v té době - Eugeniovu armádu vedl Frank Arbogast, zatímco východní jízdu měl vést další Frank Richomer, ten však zemřel a na jeho místo se kvůli smrti tohoto vojevůdce dostal později slavný Germán Stilicho. Každopádně Eugenius byl v bitvě poražen a Theodosius důsledným pokřesťanštěním říše zastavil postup Franků do předních pozic. 

Jistě jste si všimli, že přímo o kmeni Franků jsem dosud nenapsal skoro nic. Jediným důvodem je to, že o kmeni z té doby prakticky nic nevíme. Osobní úspěchy jednotlivců v římské správě neměly žádný vliv na život kmene, kterým navíc začali mnozí rození Frankové opovrhovat jako s barbarským. Zachovalo se nám na jednom hrobním nápisu toto heslo: "Francus ego civis, Romanus miles in armis" (Jsem franckým občanem a římským občanem ve zbrani), které dobře dokumentovalo život pořímštěných Franků. 

Z toho, co víme, však můžeme sepsat zhruba tento obraz francké aktivity ve čtvrtém století. Poté, co je Konstantin pokořil, si dlouho lízali rány a zdá se, že upadli do vzájemných sporů. Z nich dostali až kolem roku 350, kdy obnovili nájezdy do Galie, které vrcholily za doby místodržitelství pozdějšího císaře Apostaty na západě. Ten v bojích s Franky zvítězil, značně tyto barbary zpacifikoval a krátce poté přešel na římské území celý kmen Sálů, který se stal na nějakou dobu vůdčí složkou francké moci. 

Do dalších bojů se Frankové pustili po dvaceti letech, kdy vpadli do Galie, především do Belgie. Římané sice vpád zastavili úspěšnou bitvou v Silva Carbonaria, ale poté byli sami za odvetného vpádu poraženi Franky. Tímto v podstatě končí zprávy o kmeni Franků ve čtvrtém století. 

I v pátém století si nemůžeme stěžovat, že bychom se brodili hromadami záznamů o Francích. Je velice pravděpodobné, že se kmen neúčastnil velké invaze z přelomu let 406 a 407, která zcela vyplenila západní hranice říše. O něco později se Frankové rehabilitovali a podnikali nájezdy na Trevír, ale také máme zprávy, že bojovali s Římany proti Vandalům. Roku 440 Frankové konečně uspěli, dobyli Trevír a stali se nakrátko pány tohoto území. Pak však na toto území přijel s vojskem Aëtius, Franky porazil a svěřil jim možná obranu středního úseku Rýna proti jiným barbarům. 

Ani tím francké vývoje neskončily. Roku 450 útočí sálští Frankové na Arras, ale Aëtius je poráží u Vicus Helena. Z této doby se nám zachoval alespoň částečný první popis Franka. Vlasy měly mít sčesány do čela, oči mdlé a šedomodré. Oproti typické barbarské módě nosili pouze knír. Jejich typickou zbraní byla vrhací sekera, která po nich dostala jméno francisca. 

Blížíme se ke konci první části franckých dějin, doby před velkými králi. Ve veliké bitvě na Katalaunských polích stáli Frankové díky Aëtiovým vítězstvím povětšinou na římské straně. Jmenovitě bojovali spolu s Římany Sálští Frankové a jejich soukmenovci z Porýní. Naopak Attila zlákal do svých služeb kmen Brukterů, ale ani to mu nemohlo a bitvu prohrál. 

A více o vývoji Franků, kterému vévodí dva králové, kteří ovládli pro Franky Galii, tedy Childerich a Chlodvík, se dozvíte někdy v budoucnu v navazujícím článku.