Antický svět 

Města 
Etruská města sice ztratila ve své době svou velikost a moc, ale nezanikla a nezmizela úplně. Můžeme totiž díky archeologickým vykopávkám (např. ve Spině, Mise u Marzabotta nedaleko Boloně), omezeným novodobou zástavbou, nahlédnout přímo do jejich nitra a poznat něco z jejich historie. Samo založení města bylo pro Etrusky obřadem, při němž byla mj. nejdříve zjištěna z letu ptáků vůle bohů a určen střed města - mundus, v němž se střetávaly dvě hlavní osy - jedna vedoucí z východu na západ (lat. decumanus) a druhá ze severu na jih (lat. cardo). Nejstarší města měla ještě svůj půdorys nepravidelná . Až od 6. - 5. století př. n. l. města získávají pravidelný šachovnicový půdorys a síť pravoúhlých ulic. Města mívala pravděpodobně dlážděné ulice s chodníky i vlastní kanalizační síť. Etruská města byla zakládána s velkým ohledem na jejich bezpečnost, a tak je nacházíme na náhorních rovinách v blízkosti řek nebo jezer v několika kilometrové vzdálenosti od pobřeží (výjimkou Populonie). Strategická poloha měst umožňovala, že zpočátku nebývala města často opevněna (od 5. století př. n. l. dochází ke změně patrně pod vlivem nebezpečí vnitřního - jiná etruská města i vnějšího - Řím, Keltové). 

Etruské domy se sice nezachovaly, ale jejich vnitřní strukturu známe jednak díky hrobkám, které je napodobovaly, jednak díky Římanům, kteří převzali členění domu od Etrusků. Ústřední místností bylo atrium, po jehož stranách se nacházely další místnosti a které vedly do místnosti (tablinum) sloužící majiteli domu. Nábytku bychom v domech mnoho nenašli. Pro ukládání věcí sloužily truhlice, k sezení křesla, ke spánku zase lehátka, na nichž však Etruskové také v leže jedli. Největší výdaje ale byly vynakládány na řemeslnické umělecké výrobky jako svícny, ohřívadla, trojnožky atd. 

Oblékání 
Představy oblečení Etrusků nám dobře podávají sochy nebo malby v hrobech. Muži nosili především tebennu - krátký purpurový pláštík splývající z levého ramene - převzatou Římany a prodlouženou tebennu, kterou Římané nazývali tóga. Ženy se oblékaly do volně splývající lněné tuniky (často bohatě zřasené), přes níž byl přehozen bílý plášť s barevným lemem, a zdobili se šperky (spony, náramky, prsteny). Zvláštností etruských žen bylo, že disponovaly větší autoritou v rodině, mohly se více angažovat ve veřejném životě než Řekyně čí Římanky. Navštěvovaly veřejné hry (mnohdy značně násilné a kruté souboje zápasníků) a taneční představení, účastnily se hostin se svými muži. Tyto skutečnosti vedly u antických spisovatelů k rozšiřování vážných pochybností o jejich mravech a chování, které se ale v poslední době ukazují jako přehnané a místy i nesprávné. 

Nekropole 
Výborný pramen pro poznání života starých Etrusků pro nás představují jejich pohřební nekropole nedaleko měst (Tarquinie, Caere,...) čítající stovky hrobů. Jejich tvar se v průběhu doby měnil od šachtovitých hrobů s urnami v podobě domů, přes od 7. století př. n. l. se objevující tzv. tholy (kulová místnost z kvádrů nebo vytesaná se sarkofágem a zastřešená tzv. falešnou klenbou), tumuli (hrob obehnaný zídkou, nad níž je kuželovitě nahrnuta hlína). Od 6. století se objevuje i komorové hroby, tesané ve skalách na svazích. S blížícím se koncem letopočtu pak přibývá prostých žárových pohřbů. 

Etruské hrobky jsou pro nás důležité nejen svou architekturou, ale především svou bohatou uměleckou výzdobou a výbavou. V hrobkách se často nachází hlinění a kovové nádoby, šperky, běžné denní potřeby, zbraně,... Mnohé z nich jsou vyzdobeny a pojmenovány podle nástěnných maleb zobracujících denní život Etrusků (hrob S býky, S lvicemi, Se štíty,...). Můžeme tak vidět, jak žili, jedli, oblékali a bavili se, ale také, jak si představovali své bohy, hrdiny nebo se před námi objevují idylické (v 6. a 5. století př. n. l.) ale pro úpadkovou dobu (od 4. století) typické pochmurné představy hostin a slavností v posmrtném životě.

Náboženství a věštci 
Jako jiné starověké národy i Etrusky provázelo tedy náboženství celým životem osobním i veřejným. Nebylo činu či skutku, pro nějž by nezjišťovali vůli bohů. Snaha porozumět záměrům a vůli bohů dosáhla v Etrurii takové úrovně, že zdejší kněží prosluli uměním předpovídání budoucnosti a byli zváni i cizími národy. Sami však podléhali ve svých náboženských představách ohledně bohů a heróů (mnohdy přejatých) silnému vlivu řeckých mýtů a jiných italských kmenů. K objasnění představ etruského náboženství nám slouží obrazy zachycené na zrcadlech a ozdobných předmětech, písemné zprávy římských spisovatelů, modelech zvířecích jater sloužících při věštění, nástěnných malbách v hrobkách atd. 

Bohů měli Etruskové velké množství. V čele jejich pantheonu stále dvojice Tinia (bůh blesku, kterých měl mít tři druhy; ztotožněn s Diem či římským Jovem) a Turan (vládkyně nad vším živým; ztotožněna s Afroditou nebo římskou Venuší). Mnozí bohové byli spojeni s určitým městem (Perusie - bůh ohně Sethlans,...). O chrámech, které se téměř nedochovaly, toho mnoho nevíme. Byly převážně dvou nebo trojdílné a měly bohatou výzdobu (sochy hlavně z hlíny). 

Slávu si však Etruskové získali díky svému náboženskému učení nazývanému Římany Disciplina Etrusca, které je měli naučit sami bohové. Posvátné knihy se skládaly ze tří částí. V první se psalo o haruspicině = věštění z vnitřností zvířat (hlavně jater, případně srdce a plic; haruspik zkoumal např. barvu a tvar orgánu), ve druhé o vykládání významu blesků sesílaných bohy (kněz sledoval, odkud blesk přišel a kam směřoval, zjišťoval, který bůh a proč ho seslal, mohl odvrátit seslanou hrozbu atd.) a třetí část obsahovala předpisy pro zakládání měst a správu státu, zprávy o posmrtném životě aj. Římané obdivovali věštecké schopnosti Etrusků. Přeložili mnohé z posvátných knih do latiny, zvali věštce do Říma k věštbám důležitých událostí a za římských císařů se stali již pro Římany nepostradatelnými. Současně s tím však objevili i falešní věštci zneužívající důvěry lidí a např. Cicero sám jim nedůvěřoval. Jejich umění a důvěra lidu v ně ale přetrvala staletí. Ještě na konci 4. století n. l. jim neúspěšně zakazoval císař Konstantin pod trestem smrti činnost.

Etruské umění 
Jedním z prvních, kteří si uvědomili krásu, originalitu a vlastní skutečnost etruského umění, byl německý historik umění J. J. Winckelmann v 18. století. V 19. století však jeho názory převážil pohled, který bral etruské umění pouze jako napodobování řeckých vzorů a stavěl ho do stínu řeckého umění. Řecký vliv je sice, stejně jako působení východních orientálních národů, nepochybné, ale současně obsahuje etruské umění své typické rysy. Etruská výtvarná i sochařská díla se vyznačují smyslem pro realitu, propracovaností detailů a spojením s mýtickými a náboženskými představami. Malby se snaží zachytit osoby v pohybu a realisticky zobrazit jejich vzhled. 

Etruskové vynikali nejenom v malířství, vysoké umělecké úrovně dosáhli také v sochařství, (ať už při práci s hlínou, kamenem či kovem) jehož předními díly jsou Apollonova socha z Vejí (kolem r. 500 př. n. l.), Mars z Todi (kolem r. 500 př. n. l.), Kapitolská vlčice (konec 6. století př. n. l.) a další. Krásným zpracováním disponují též výrobky z hlíny (např. bucchero - černé nádoby s lesklým povrchem zdobené vypouklými motivy; vázy s černými figurami) nebo kovu (zrcadla s mytologickými motivy, zlaté šperky tvořené z tenkého drátu, tzv. filigránní práce, nebo granulací - drobná zlatá zrníčka se přitavovala k měděnému podkladu,...). 

Etruské umění procházelo během svého života několika fázemi také v souvislosti s tím, jak se v něm projevovali cizí vlivy a podněty: 
1) 8. století př. n. l. - vlivy starších italských a středomořských kultur doby železné. Keramika je zdobena jednoduchými geometrickými motivy. 
2) 7. - začátek 6. století př. n. l. - uplatňují se prvky a předměty typické pro východní země jako Egypt, Fénicie (zpracování slonoviny, architektura hrobek, zobrazování démonů,...). 
3) 6. - první polovina 5. století př. n. l. - zásah řeckých vlivů z center v Malé Asii a Attice. Do Etrurie se dostává nejen řecké zboží (především vázy) ale také samotní řemeslníci a umělci, jejichž díla jsou zpočátku napodobována po tématické i technické stránce. 
4) druhá polovina 5. století př. n. l. - určitý úpadek v etruském umění, který souvisí se zmenšováním etruské síly a moci. 
5) 4. století př. n. l.- obrození etruského umění za pomoci řeckého klasického umění. 
6) 3. a 2. století př. n. l. - uplatňování vzorů helénistického umění z řeckých států. 

Úroveň etruského umění ukazují nejen jednotlivá umělecká díla. Pro jeho vysokou hodnotu mluví už samotný fakt, že stálo u počátků umění římského. 

Seznam použité literatury: 
Prayon, Friedhelm: Etruskové. Praha 2002. 
Burian, Jan - Mouchová Bohumila: Záhadní Etruskové. Praha 1966. 
Keller, Werner: Etruskové. Praha 1974.