Antický svět 

Etruská kultura se vynořuje na scénu dějin velmi rychle. Během 8. století př. n. l. se v Etrurii, na pobřeží i ve vnitrozemí, objevují města s vyspělou kulturou a hospodářstvím. Podíl na tomto vzestupu měly nejen příhodné přírodní podmínky (podnebí), poloha Etrurie a její naleziště rud (železo, měď) či úrodná půda.

Velkou roli hrály kulturní a hospodářské vlivy jihoitalských řeckých měst, které dokázaly Etruskové, i přes otevřené nepřátelství v politických vztazích, nejen přijímat, ale také je dále rozvíjet. V etruských městech se objevovalo nejen řecké zboží (např. korintské vázy), které místní výrobci napodobovali, ale i sami řečtí řemeslníci. Také s Foiničany, hlavně s Kartágem, udržovali Etruskové rozsáhlé obchodní (a rovněž politické) styky. Kupovali od nich skleněné předměty, slonovinu, suroviny.

Řemesla
Etruskové však měli i sami co nabídnout. Jejich města, která prožívala rozmach v 7. a 6. století př. n. l., vyráběla a distribuovala pestrou nabídku zboží. Města jako Veje, Caere, Tarquinie, Populonie, Vetulonie a další produkovala hliněné zboží, vlněné látky, bronzové, železné nebo zlaté předměty,... Právě ve zpracování kovů dosáhli Etruskové mistrovství (např. zlaté šperky, zrcadla, trojnožky, ohřívadla atd.)

Přestože Itálie nemá příliš kovových rud, ty, které se zde vyskytují Etruskové hojně využívali. Mezi Populonií a Rusellami a hlavně na ostrově Ilva (Elba) se nejen povrchově intenzivně těžilo železo. Z naplavenin Pádu se získávalo zlato, u Populonie se dobýval také cín a stříbro. Spotřeba však byla velká a Etruskové museli rudy i dovážet - cín z Británie přes Galii, jantar z Baltu, zlato, stříbro, slonovinu,...

Obchod
Etruskové, jako skvělí námořníci, upřednostňovali námořní obchod, který se sám nabízel i díky vhodné poloze Itálie umožňující dobré spojení s Sicílií, Afrikou i Řeckem. Obchod se netýkal se jen luxusních předmětů, ale také věcí denní potřeby. Provozoval se převážně formou výměny zboží za zboží. Vlastní mince Etruskové dlouho neměli. Znali však řecké mince nebo používali jako platidel nezpracované kusy mědi. Od konce 6. století do 3. století př. n. l., také Etruskové razí své vlastní mince, ať již zlaté, stříbrné nebo bronzové. Když došlo v 5. století př. n. l. v rámci nové mezinárodní politické situace (expanze Kartága, posilování moci italských Řeků) k podlomení námořní moci Etrusků, museli hledat nové cesty a trhy pro své zboží. Svou pozornost tehdy obrátili na sever Evropy, kde se až v Dánsku, Anglii, Švédsku, Německu nebo i na našem území objevují etruské výrobky (kovové konvice se zobákovitou nálevkou,...).

Zemědělství
Také v zemědělství dosáhli Etruskové značné vyspělosti. Pěstovali různé druhy obilí, olivy, vinnou révu (obojí patrně převzato z Řecka). Úrodná, ale místy také dosti hornatá, Etrurie s občasným nedostatkem vody nebo naopak oblastmi pokrytými bažinami si vynucovala inženýrské zásahy do krajiny (stavby zavodňovacích a odvodňovacích kanálů). Většinu prací přitom vykonávali sami Etruskové, kteří pravděpodobně jako drobní rolníci vlastnili většinu půdy. Otroků nebylo příliš mnoho, rekrutovali se především z válečných zajatců z Itálie. Venkov samozřejmě netvořil jeden etnický proud - Etruskové, ale pestrá směsici mnoha italských kmenů - Latinů, Sabinů, Umbrů, Ligurů.

Stejnou situaci lze očekávat i ve městech, kde navíc působili i Řekové. Stejně jako v politických záležitostech tak i v hospodářství tvořily etruská města samostatné jednotky. Tyto skutečnosti zajisté přispěly k úpadku měst. Ten nenastal u všech stejně. Začíná se projevovat sice v 5. století př. n. l., ale některá města jako Populonie nebo Caere prožívají i ve 4. a 3. století př. n. l. hospodářský rozvoj. Ještě během 2.punské války byla některá etruská města (Populonie, Tarquinie, Arretium, Clusium,...) hospodářskou oporou Říma v boji proti Hannibalovi. Obecně však lze říci, že etruská města v průběhu staletí podléhají moci římské říše. Ta se soustředila na nově získané bohaté mimoitalské provincie, odkud dovážela potřebné zboží a navíc nehodlala ve svém sousedství trpět možná silná města ohrožující její moc. Etruská centra tak ztrácí mnoho ze své původní hospodářské a politické síly a stávají se mnohdy pouze zemědělskými středisky.

Seznam použité literatury: 
Prayon, Friedhelm: Etruskové. Praha 2002. 
Burian, Jan - Mouchová Bohumila: Záhadní Etruskové. Praha 1966. 
Keller, Werner: Etruskové. Praha 1974.