Antický svět 

Kmenový svaz Alanů pochází ze střední části Asie, což je země stepí a rozsáhlých náhorních plošin. První zmínky o nich padají u západních autorů v polovině prvního století n.l., podrobněji o nich píše poněkud překvapivě historik židovských válek Josephus Flavius. I čínské kroniky zrod nového kmene zaregistrovaly a situují ho na břeh Kaspického moře. 

Už počátku označuje název Alanové obyvatele značného území. Antičtí historici jako Cassius Dio nebo Ammianus Marcellinus tento nový svaz kmenů dávají do souvislosti s dřívějšími kmeny Sauromatů a Massagetů, slavný zeměpisec Ptolemaios je nazýval Alanoskythy. 

Pravděpodobně byli Alanové svazem mnoha převážně kočovných kmenů, které se dřív počítaly k výše zmíněným kmenům Sauromatů a Massagetů. Ammianus Marcellinus píše, že alanské kmeny jen velmi pomalu přijaly jednotné označení Alanové. Je tedy poměrně dost pravděpodobně, že na Kavkaze mohly žít kmeny, které později tvořily základ alanského svazu po celá staletí. 

V prvním století začíná také expanze Alanů. Ti podmaněné kmeny nevyhlazovali, ale nutili je ke vstupu do kmenového svazu, což mělo za následek jeho poměrně pestré rasové složení. Údajně neznali otroctví. Jejich ženy měly zcela podřadné postavení, bývaly zabity po mužově smrti a pohřbeny společně s ním. Co se jazyků týče, hovořili Alanové hlavně íránskými dialekty, ale některé kmeny (například Sindhové) mluvili kavkazskými nářečími. Základem kmene se postupem času stal kmen Aorsů. 

Alani byli podle antických popisů vysocí světlovlasí válečníci, krutí a pohybliví, kteří způsobem svého života připomínali Huny. Naopak Číňané psali, že žijí usedle. Tento nesoulad se dá vysvětlit opět značnou různorodostí alanského svazu, který čítal sice většinu kmenů kočovných, ale některých z nich - asi spíše východní kmeny - pravděpodobně žily i usedle. Nálezy z Kubáně nám pak říkají, že některé kmeny žily i polokočovně. Archeologům se podařilo odkrýt právě v jižním Rusku několik alanských hradišť, jejich obilné jámy, keramiku nebo žernovy. 

Jízdní i pěší útvary Alanů se staly brzy postrachem celého okolí. Své nájezdy mířili Alanové hlavně na Zakavkazsko, Írán a Přední Asii, kde se jejich dlouhé železné meče staly synonymem hrůzy. Ovšem ani dunajské hranice Říma nebyly před Alany bezpečné - už v prvním století se u této hraniční řeky objevují první oddíly Alanů, nejsou však zatím velkým nebezpečím. 

To se mění na konci zlaté doby římské říše. Antoninus Pius už s nimi vedl válku a jeho nástupce Marcus Aurelius v tom musel pokračovat, neboť Alanové vstoupili do protiřímského spolku barbarských kmenů, který Aurelius porazil za obrovských obětí v markomanských válkách. Ani v dalších desetiletích jejich občasné vpády neustávají, roku 242 poráží kmenový svaz římskou armádu Gordiana III. u Phillippopole v Thrákii. 

Ve čtvrtém století již stále více na západ pronikající Alanové zamíchali i rasovým složením obyvatel černomořské oblasti. Při této příležitosti je ovšem vhodné poznamenat, že většina Alanů stále ještě žila daleko v jižním Rusku a římská říše měla štěstí, že jim tam pravděpodobně moc věcí nechybělo. Řím z nich měl dokonce jistý prospěch, neboť udržovali průchodné karavanní trasy z východu. 

Právě v okamžiku, kdy se Alanové začali spojovat s velmi bohatou černomořskou kulturou, napadl je nepřítel, kterému neodolali. Nájezdy Hunů začali už ve třetím století, ale úspěchu docílily až později. Hunové porazili zakaspické Alany, překročili Ural a Volhu, vtrhli odtud na území západních Alanů (těm se říkalo Tanaové podle názvu hraniční řeky Don - Tanais) a ve víru obrovského vyvražďování Alany porobili. Větší část jich pak musela vstoupit do hunského svazu, z východních Alanů se udrželi nemnozí jen na hřbetech Kavkazu a na stepích Těreku. Ze západní větve Alanů se stali nedobrovolní kočovníci po Evropě a Africe, kteří postupem času zkřížili zbraně snad se všemi ostatními barbary i Římany a postupně vymizeli, neboť si novou domovinu nenašli.