Antický svět 

Organizace: 
Podobně jako jízda ani námořnictvo nebylo silnou stránkou římské armády. K vytvoření válečného loďstva byli Římané prakticky donuceni za první z punských válek. Až do císařství neměl Řím stálou námořní flotilu - loďstvo se budovalo pro konkrétní námořní kampaně podle potřeby. První stálou flotilu založil až Octavianus Augustus za účelem ochrany námořních cest před piráty. Císařská flotila se skládala z 8 eskader rozmístěných strategicky od Lamanšského průlivu po Černé moře. Kotvily v Itálii (v Misenu na Raveně), v Galii (Colonia Octavionarum), Británii, Libyi, Alexandrii, Sýrii a Pontu. Loďstvo doplňovaly ještě dvě říční flotily na Rýně a Dunaji a jedna na Bodamském jezeře. Vrchním velitelem námořnictva byl za republiky stejně jako u pozemní armády konzul (consul), za císařství pak císař. Každé eskadře velel prefekt námořnictva (praefectus), každé lodi velel tzv. triárarchos, (či nauarchos) který byl srovnatelný s centurionem u pozemní armády a měl na starosti jak loď tak také každodenní výcvik veslařů, námořníků a vojáků na lodi. Posádku např. pětiřadé veslice tvořilo na 300 veslařů a asi 120 námořníků a vojáků (Polybios).V císařské armádě zpravidla sloužili neobčané a výsluhou (u námořnictva to bylo po 26 letech) po ukončení služby bylo římské občanství pro vysloužilce a jeho potomky podobně jako u služby v pomocných sborech (auxillie) na souši.

Taktika: 
V zásadě se taktika námořních flotil starověku příliš nelišila od vedení pozemních bitev. Loďstva se obvykle vyrovnala do bojových šiků různé šíře, hloubky i tvaru, aby se následně rozjela proti sobě a jednotlivé lodě se pokusily plavidla protivníka taranovat klounem nebo ostřelovat, zahákovat corvem a zajmout. Vedle přímých šiků se užívalo například i šiku tvaru půlměsíce, kdy se vysunutá křídla snažila objet a obklíčit protivníka, zatímco střed se snažil zadržet jeho přímý útok apod. Pro podobná námořní střetnutí se obvykle vybírala vhodná místa a klidné počasí bez vln. Většina střetů probíhala při pobřeží, takže bylo obvyklé snažit se zaujmout lepší postavení a tlačit protivníka k mělčině kde jeho lodi mohly buď uváznout nebo alespoň ztrácely nezbytný manévrovací prostor (Renatus). Také pro účinný útok klounem byl prostor nezbytný, protože loď potřebovala nabrat patřičnou rychlost, aby byl útok účinný. I na moři se vojevůdci snažili užívat nejrůznějších lstí (zvláště pokud si s ohledem na nepoměr sil nemohli dovolit přímý střet) - vlákat protivníka do pro něj nepřehledných nebo nevhodných míst jako byly mořské úžiny, kde mohl obtížně manévrovat nebo nemohl rozvinout plnou sílu své flotily. Podobné pobřežní úžiny, zátoky a průplavy se také hodily k umístění skrytých záloh, které se včas zapojily do bitvy a zaskočily protivníka (ostatně už tehdy to byla oblíbená taktika pirátů).

Konstrukce: 
Bitevní lodě: 
Základním typem římské válečné lodi byla galéra (liburna). Pojmenování římských lodí "liburna" vysvětluje F.V.Renatus ve svém Nárysu vojenského umění takto "Avšak když Augustus bojoval u Aktia a k jeho vítězství nad Antoniem přispěli největší měrou Liburnové, dokázala zkušenost té veliké bitvy, že Lodě Liburnů jsou lepší než ostatní. Proto od té doby budovali římští císaři svá loďstva podle jejich vzoru a označovali je i jejich jménem. Liburnia je část Dalmácie, která správně spadá pod obec Iader. Podle jejího vzoru se i dnes (4.st.n.l. - pozn. aut.) stavějí válečné lodi a nazývají se Liburny.". Ve skutečnosti Římané budovali válečné lodi a flotily již dávno před bitvou u Aktia - jejich prubířským kamenem se staly punské války, kde se střetli s námořní velmocí - Kartágem - přímo na jeho domácím poli. Má se za to, že své válečné lodě odvozovali Římané přímo od lodí řeckých nebo punských, neboť sami neměli do té doby velké námořní zkušenosti. Nejmenší veslice - liburny - měly pouze po jedné řadě vesel na každém boku. Větší pak po dvou a více řadách - objevují se plavidla až o šesti řadách vesel po každém boku a výjimečně i více. Nejobvyklejším typem válečné liburny byla loď o třech řadách vesel po každém boku - tzv. triréma (kde "réma" označuje jednu řadu vesel. Řecký výraz je triéra). Vedle různě velkých válečných lodí se objevují i menší čluny užívané např. k výzvědným účelům - Vegetius zmiňuje čluny kompletně nabarvené namodro, včetně lan a plachet, aby splývaly s mořskou hladinou. Ze stejného účelu byla i posádka oděna v modré oděvy. Britanové tyto čluny prý nazývali "malované". Menších člunů se však nepoužívalo jen k pozorovacím účelům - někdy se používaly i přímo v bitvě; např. za občanské války Caesara s Pompeiem vlákal Antonius v Brundisiu předstíraným útokem a ústupem do přístavu pět čtyřveslic Scribonia Libona, tam se na ně nečekaně vyhrnulo 60 Antoniových člunů, jedné lodi se pak zmocnily a ostatní zahnaly na útěk. 

Konstrukce: 
Lodě měly v poměru ke své šířce poměrně malý ponor a kýl, takže se hodily spíše pro plavbu v klidnějším Středozemním moři - v rozbouřeném moři vykazovaly špatnou stabilitu a často padaly za oběť bouřím celé flotily. Římané stejně jako jejich předchůdci znali a používali jednoduchou plachtu napnutou na jediném stěžni galéry - tato plachta ale neumožňovala složitější křižování, takže se používala pouze za příznivého větru a hlavní hnací silou byly především vesla. V boji se plachta svinovala nebo se stahoval i celý stěžeň. Za kormidlo sloužilo tzv. kormidelní veslo uchycené v držáku na zádi po boku lodi (tento systém se udržel až do středověku). Materiálem na stavbu lodí bylo pochopitelně dřevo - oblíbené bylo dřevo cypřiše, borovice nebo jedle. Římané také věnovali velkou pozornost i výběru vhodných stromů a době jeho kácení - Renatus radí, aby se "stromy určené na stavbu liburn kácely v době id patnáctého do dvaadvacátého dne měsíce, protože jenom dřevo poražené v těchto osmi dnech měsíce je dokonale odolné proti trouchnivění, kdežto stromy skácené v ostatních dnech jsou ještě téhož roku rozežrány červy a změní se v zetlelý prach". Ačkoli Renatus poněkud přehání - zřejmě tato empiricky získaná zkušenost souvisí s prouděním mízy ve stromech a tak na tom může něco být - podobně jako na radě že "nejvhodnější je kácet stromy po letním slunovratu, to je v měsíci červnu a srpnu, a kolem podzimní rovnodennosti až do 1. ledna. V těchto měsících se totiž netvoří míza a kmeny jsou sušší, a tím tvrdší". Takto získané nakácené dřevo se nechávalo zpravidla (nestavěly-li se lodě nakvap např. ve válce) vyschnout jednak v celých kládách a pak ještě znovu po rozřezání na prkna, jinak dřevo sesychalo, což mělo za následek že ztrácelo na objemu a kroutilo se. Trup lodě byl vytvořen z falcovaných, do sebe zapadajících prken (tedy nikoli klinkrováním jako u lodí mladších) spojených kováním a zesílených někdy i vrstvou olověných plátů. Pro sbíjení se používalo železných nebo dražších měděných hřebíků, které pod vodou pomaleji korodovaly. Vnitřní zpevňující kostra lodi se do trupu nesoucí vestavovala až následně - zpravidla také nesla palubu (menší lodě palubu neměly vůbec). Někdy se paluby lodí osazovaly nástavbou v podobě věží, aby z nich mohla posádka lépe ostřelovat protivníkovu palubu. Všechny tyto nástavby se ale při delší plavbě rozebíraly, protože, zvláště při horším počasí, vážně narušovaly stabilitu lodi.

Invazní plavidla: 
V některých případech stavěli Římané speciální lodě za přesně daným účelem - např. Caesar při prvním vylodění v Británii shledal, že obvyklá plavidla se k tomuto účelu z různých důvodů příliš nehodí (měly např. problémy s velkým ponorem) a proto nechal při své druhé výpravě do Británie vybudovat kromě 28 obvyklých válečných lodí také 600 těchto dopravních invazních plavidel, které sám popisuje slovy: "Jejich rozměry a tvar jim přesně udá. Aby se dalo na ně nakládat a na břeh je vytahovat, dá je stavět něco nižší, než jakých se obvykle u nás na moří užívá, a to tím spíše, že pro časté střídání odlivu a přílivu dosahuje tam - u Británie - vlnobití menší výše, jak uznal z vlastní zkušenosti; a také o něco širší, než jakých užíváme na ostatních mořích, aby mohl na nich přepravovat velké náklady a množství soumarů. Nařídí, aby všechny tyto lodi byly rychlé lodi veslové, k čemuž mnoho přispívá právě malá výška. Vše potřebné k jejich výstroji přikáže dopravovat z Hispánie" C.I.Caesar - Zápisky o válce Gallské.

Další plavidla: 
Podobně jako se osazovaly bitevní lodě nástavbou v podobě věží se někdy také vytvářely speciální plavidla - lodě nebo prámy, za účelem umístění podobných obléhacích staveb - obvykle vysokých, několikapatrových věží - používaly se při útoku na opevnění z moře nebo i při jeho obraně. Když za občanské války obléhal mladý Gnaeus Pompeius Caesarovu posádku v přístavním městě Oriku, zbudoval podobné konstrukce pro ochranu přístavu velitel místní posádky - legát Manius Acilius "Ten dovedl naše lodě do přístavu za městem, uvázal je k zemi, ústí přístavu zatarasil potopenou lodí a spojil s ní druhou loď nad touto druhou postavil věž, umístil ji právě u vchodu do přístavu, obsadil vojáky a uložil jim, aby ji chránili před každou neočekávanou příhodou" - pochopitelně nespal ani protivník a použil podobné techniky "...připlul k Oriku a tažným lanem a mnoha napjatými provazy vytáhl potopenou loď a na druhou loď, kterou tam postavil Acilius na stráž, zaútočil četnými loďmi, na nichž vztyčil stejně vysoké věže, aby v boji z vyššího místa mohl bez přestání nahrazovat vyčerpané bojovníky muži svěžími." C.I.Caesar - Zápisky o válce občanské.

Výzbroj: 
Metací stroje: 
Boj zpravidla začínal ještě dříve, než se lodi přiblížily na dosah corvu nebo klounu - jejich paluby byly osazeny metacími stroji různé konstrukce, např. catapultae (euthatonon). Více o strojích najdete v článku o římské obléhací technice. Vedle klasického střeliva jako byly šípy či jiné projektily mající za cíl mechanické poškození lodě nebo ničení živé síly protivníka se užívalo i čistě zápalných střel (byť klasický řecký oheň se stal obávanou zbraní až za Byzance) - šípů do katapult s hrotem omotaným koudelí napuštěnou v zápelném oleji, síře a asfaltu. Sextus I. Frontinus ve svých Válečných lstech uvádí příklad použití zápalných střel nápadně připomínajících zápalné lahve důvěrně známé pod označením "Molotovův koktejl" - posuďte ostatně sami "Gnaeius Scipio dal v jedné námořní bitvě vhodit na nepřátelské lodi amfory naplněné smolou a pryskyřicí, které působily škodu jednak už při házení sovu vahou, jednak tím že rozteklý obsah byl potravou pro oheň". Pokud se lodě přiblížily ještě více, došlo na střelbu z luků, praků a vrhání kopí. Velmi kuriózní střelivo zmiňuje již citovaný Frontinus ve spojení s králem Antiochem - jeho vojáci v námořní bitvě prý na nepřítele na radu Hannibala metali nádoby se zmijemi, aby polekali nepřátelské vojáky a rozptylovali je v boji.

Corvus: (havran) 
Jednou z hlavních zbraní římského loďstva byl tzv. havran (corvus), k jehož vynálezu došlo za První punské války. Kartágo bylo námořní velmoc se silnou, zkušenou a obávanou flotilou a Římané měli jen malé zkušenosti s námořním bojem - i své první lodě prakticky okopírovali od Řeků. Naproti tomu si byli jisti v boji z blízka, což se ale mohlo projevit až poté, co pronikli na protivníkovu loď. Tento problém se jim podařilo vyřešit právě havranem. To byly asi 8m dlouhé padací můstky opatřené nízkými bočnicemi, spouštěné pomocí kladky umístěné na vrcholu přibližně stejně vysokého stožáru - jeřábu. Můstek sám se skládal ze dvou částí - jedna byla upevněna pevně ke stožáru jeřábu asymetricky, tak aby sklopný můstek upevněný na jejím kratším konci na opačné straně stožáru vyvažovala. Celý komplex byl otočný kolem osy stožáru (takže umožňoval sklopit můstek dle potřeby na obou stranách) a za plavby se sklápěcí část můstku zdvihala a uvazovala vztyčená v horní poloze. V boji se Římané snažili přiblížit na dosah corvu, který pak prudce sklopili proti nepřátelské lodi. Zespodu byl corvus opatřen těžkým železným zobcem, který prorazil protivníkovu palubu, tak ji pevně zachytil, aby na ni mohli přeběhnout římští vojáci a v boji z blízka pobít nepřátelskou posádku. Jistou nevýhodou corvu bylo, že svou konstrukcí narušoval stabilitu lodě, což se mohlo projevit zejména v bouři.

Kloun: 
Dalším drtivým lodním prostředkem pro boj z blízka byl tzv. zobec či kloun umístěný na přídi lodě na čáře ponoru - loď hnaná silou vesel dokázala za dobrých podmínek prorazit klounem trup protivníkovy lodě a poslat ji tak ke dnu. Caesar popisuje v Zápiscích o válce občanské v trochu kuriózní příhodě drtivou sílu podobného útoku, když se střetl Decius Brutus s loďstvem Massilských "Také dvě trojveslice zpozorovaly loď Decia Bruta, dala se lehko poznat podle odznaku, a rozjely se na ni ze dvou stran. Brutus to však včas zahlédl a využil rychlosti své lodě tak obratně, že je o malou chvíli předjel. Nepřátelské lodě narazily do sebe v plné rychlosti s takovou prudkostí, že se obě srážkou těžce poškodily a jedna si dokonce urazila příď, takže se stala úplným vrakem." I z této příhody je zřejmé, že při bitevních manévrech těchto lodí velmi záleželo na zkušených a cvičených veslařích (výcvik ve veslování se prováděl i mimo boj), ale především na zkušenostech, odhadu a obratnosti kormidelníka.

Zbraně pro boj z blízka: 
Když se dostaly lodě na dosah, došlo na další zajímavé námořní zbraně - jednou z nich byl například tzv. asser - volně zavěšený trám na způsob kyvadla-beranidla opatřený kovovým hrotem, který se rozhoupal nad palubu protivníkovy lodě, aby tam zabíjel vojáky, rozrážel jejich štíty nebo i přímo poškozoval loď. Jiní vojáci užívali speciální zbraň-nástroj - tzv. falx - defakto srp upevněný na dlouhé dřevěné tyči sloužící k přetínání lan ráhnoví a plachet protivníkovy lodě. Od té doby, co se lodě dostaly na dostřel, stříleli lučištníci šípy, prakovníci metali z praků a fustiballů olověné kulky a vojáci metali kopí. Proto se také dbalo na kvalitní výzbroj vojáků hájících lodě (Renatus) - váha zbroje jim na palubě nepřekážela a střelecká příprava byla mnohem delší a tedy i ničivější než při pozemním střetu. Až když došlo k zahákování lodě pomocí háků nebo corvu, zaútočili vojáci přímo na palubu protivníkovy lodě. Mezitím se ale jiní vybraní muži vyzbrojeni tzv. bipennisem - dvoubřitou sekerou s širokými čepelemi pokoušeli dostat v malých člunech nepozorovaně k zádi protivníkovy lodě aby poškodili kormidlo - přeťali kormidelní úvazy nebo poškodili kormidelní veslo. Loď zbavená kormidla byla prakticky neovladatelná a bylo snadné ji zahákovat nebo taranovat klounem.

Navigace a plavba: 
Navigační zkušenosti Římanů vycházely ze zkušeností řeckých mořeplavců. Pro plavbu na moři měl velký význam vítr - přestože jeho využití nebylo ještě s primitivním plachtovím příliš účinné, mohl příznivý vítr ulehčit veslařům a urychlit plavbu stejně jako ji mohl nepříznivý vítr třeba i zcela znemožnit. Zkušený kapitán musel znát převládající směr větru v dané oblasti a v daném ročním období. Řekové a Římané rozlišovali na moři celkem dvanáct větrů podle dvanácti světových stran, kdy ke každému ze čtyř hlavních směrů náleží ještě dva postranní, takže dohromady tvoří pravidelnou větrnou růžici o 12 směrech - (v závorce je původní řecký výraz). Východní vítr - subsolanus (aféliotés) - napravo od něj vane euroborus (kaikiás) a nalevo vulturnus (euros). Jižní vítr - auster (notos) - napravo od něj vane albus notus (leukonotos) a nalevo corus (libonotos). Západní vítr - subvespertinus (zefyros) - napravo od něj vane africus (lips) a nalevo favonius (japyx). Severní vítr - septentrio (aparktiás) - napravo od něj vane circius (thraskiás) a nalevo aquilo (boreás). Velmi obávané byly bouře - přestože se Římané pohybovali převážně ve velkých řekách a zejména v klidnějším Středozemním moři, neumožňovala konstrukce jejich lodí vzdorovat dobře větším bouřím a vlnobití (vinu na tom z části měl i nízký ponor, mělký kýl a zdvižený corvus) - moře si tak vzalo nesrovnatelně více lodí, než kolik jich bylo potopeno v bitvách. Bouře často decimovaly celé flotily. Řekové věřili, že velké bouře přicházejí pravidelně v určité dny - taková bouře se nazývala cheimadzein - pokud přišla bouře před tímto stanoveným dnem, nazývali ji procheimadzein pokud po něm šlo o metacheimadzein. Stejně tak věřili že na příchod těchto bouří mají vliv některé hvězdy (souhvězdí) a planety, podobně jako má měsíc vliv na příliv a odliv. Pro odhad blížící se bouře sloužilo též pozorování - např. barvy měsíce - rudá barva předpovídala větry, namodralé deště a obě pak bouře (Renatus). Stejně tak se počasí odhadovalo z barvy a jasu vycházejícího slunce, chování ptáků a ryb a dalších ukazatelů. Bylo to důležité - v případě blížící se bouře bylo nezbytné vyhledat včas kryté útočiště. Již Řekové a po nich i Římané se na moři dokázali orientovat podle hvězd a slunce. Jistou antickou technickou zajímavostí usnadňující bezpečnou orientaci v noci byl maják na ostrově Faros nedaleko Alexandrie, vybudovaný přibližně v letech 280-246.př.n.l. údajně bohatým kupcem Sostratem z Knidu, aby pomáhal lodím vyhnout se písečným mělčinám v ústí Nilu. Měl tři patra, dosahoval výšky 140m a jeho světlo bylo možné spatřit údajně až ze vzdálenosti 56km.