Antický svět 

Vojenské tábory: 
Standardní ležení římského vojska představoval vojenský tábor (castrum). Římané používali několik základních typů tábora - provizorní polní tábory, zimní tábory a stabilní tábory - pevnosti. V čase války na území nepřítele (ale v rámci výcviku též v mírových časech) bylo obvyklé, že i vojsko na pochodu, muselo-li zastavit a přenocovat byť jedinou noc, budovalo opevněné ležení - polní tábor. Za tímto účelem byl zpravidla vyslán průzkumný předvoj (zpravidla pod velením tribuna a několika centurionů), aby nalezl vhodné místo pro vybudování tábora - rozlohou, terénem a dostupností vodních zdrojů. Jakmile bylo takové místo vybráno, nastoupili zeměměřiči, tribun určil místo velitelského stanu jako střed tábora a od tohoto středu se pak pomocí jednoduchého zeměměřičského nástroje - tzv. gromy - rozkreslila pravoúhlá síť vymezující tábor. Typy vojenských táborů byly různé, často byly jeho tvar a další dispozice poplatné omezenému prostoru v terénu. Nejčastěji se vyskytuje typ pravoúhlý - obdélný, čtvercový a řidčeji i tvar jiný, jak popisuje Flavius Vegetius Renatus v první knize svého Nárysu vojenského umění (konec 4.st.n.l.) "Někdy je třeba vybudovat tábor čtvercový, někdy trojúhelníkový, jindy zase polokruhový, podle toho, co povaha místa vyžaduje nebo dovoluje" (Antické vojenské umění, 1977, str. 432). Pokud to prostor dovolil, býval za optimální považován tábor čtverhranný o velikosti odpovídající počtu dislokovaných legií (Polybios uvádí pro čtverec o hraně 300m pro dvě legie, tedy 10 000 mužů). Základem tábora bylo tzv. praetorium, kde stál velitelský stan - prostor praetoria zaujímal čtverec o hraně přibližně 60m. Praetorium tvořilo přirozené centrum tábora - v tomto bodě se křížily dvě hlavní cesty procházející táborem vždy ke dvěma protilehlým branám (portas) - via principalis procházela před praetoriem od jedné porta principalis k druhé, zatímco ji v místě praetoria křížila druhá cesta via praetoria vedoucí od porty decumana k portě praetoria (ta stála blíže praetoria - takže jeho umístění v táboře bylo asymetrické). Po stranách praetoria byla volná prostranství - quaestorium a forum - tedy jakési "náměstí" tábora. V okolí praetoria sídlily elitní jednotky (extraordinarii) - ve zbytku pak pěchota a jízda. Zeměměřiči tedy rozkreslili v terénu plán tábora a důležité body vyznačili praporky. Systém byl natolik propracovaný, že každá dílčí jednotka dokázala najít v táboře vždy své pevně dané místo, a to i v případě, že byli nuceni improvizovat pro nevhodný terén. Jakmile dorazilo vojsko na místo, uložily se v centru tábora odznaky legie, složila se zavazadla a vyčlenila se část vojáků (zpravidla jízda a část pěchoty), kteří zůstali v plné zbroji a střežili tábor, často šlo o vojáky, kteří požívali zvláštní výsady, např. že byli osvobozeni od některých fyzických prací. Doloženy jsou i případy, kdy přední šiky zadržovaly nepřítele a zadní šiky za nimi budovaly tábor, do kterého se pak celé vojsko stáhlo. Ostatní vojáci speciálními motykami vytrhali drny, vyhloubili příkop (fossa) a z vykopané zeminy navršili na jeho vnitřní straně násep (agger), který obložili vytrhanými drny a do jeho koruny zapustili kolovou hradbu, palisádu, čímž vznikl jednoduchý obranný systém tzv. vallum. F.V.Renatus popisuje takové opevnění následovně "...je vhodné opevnit tábor po celém obvodu řádným příkopem, který má být široký dvanáct stop a hluboký "pod čárou" (jak se odborně říká) devět stop. Nad ním se navrší násep z hlíny vyhloubené z příkopu do výšky čtyř stop. Tak toto opevnění docílí celkem 12 stop šířky a 13 stop výšky. Nahoře se do náspu zarazí silné kůly, které vojáci s sebou nosí za pochodu. Pro tyto právě popsané práce je záhodno mít vždy po ruce kopáče, rýče, pletené koše a jiné podobné nástroje." (Antické válečné umění, 1977, str. 433). Pokud v okolí nebyl dostatek stromů pro palisády, muselo vojsko nést kůly s sebou nebo si v nouzi vystačit s pouhým náspem a příkopem. Stěžejním místem obrany tábora byl vchod - provizorní tábory budované pouze pro přespání vojska neměly stabilní brány, ale pouze důmyslné průchody, které ztěžovaly vstup záhybem valů (agricola), přetažením valů přes sebe a vytvořením podélného vchodu (clavicula) nebo přehrazením přímého vstupu dalším vloženým příkopem s valem (tutulus). Po dobudování opevnění se celé vojsko s výjimkou průzkumných hlídek a lehkooděnců, kteří se uložili před branami nebo vyráželi za zásobováním, stáhlo dovnitř tábora a ubytovalo ve stanech. Základní stan bylo prosté "áčko" určené vždy pro 8 legionářů (tito legionáři i jinak tvořili nejmenší jednotku v legii - spolu spali, stravovali se a měli pro přepravu stanu a dalších společných věcí přidělen jeden dvoukolový vůz nebo jednu mulu). Důstojníci a velitel spali v pohodlnějších čtverhranných stanech, které se lišily od legionářských jednak pevnou dřevěnou kostrou (více tyčí), prostornými rozměry a výškou umožňující pohodlné stání. Stabilnější např. zimovací tábory se od provizorních lišily především mohutnějším a lépe provedeným fortifikačním systémem (legie zimovaly často na území nepřítele), prostý průchod ve valu nahrazovala již plnohodnotná brána, zpravidla krytá průchozí věží (turres), někdy též další věže na valech. Stany nahrazovaly pevnější stavby, popřípadě i stáje. Také provedení obléhacích táborů při delším obléhání bylo preciznější a podobné táborům zimním. Poslední kapitolou byly větší stabilní, pevné tábory - pevnosti (castella) budované např. na limitu na Rýně či Dunaji. Takovým táborem byl například Novaesius - Neussus na Rýně. Zděný tábor na ploše 450x650m tvořil prakticky malé samostatné vojenské město, ubikace důstojníků i vojáků již byly plně zděné. Vždy jedna centurie žila v jednom dlouhém domě o 10-11 místnostech po 8 lidech (tak jako v poli ve stanech). Jedna místnost zaujímala prostor kolem 4-5 čtverečních metrů, minimum soukromí, malé pohodlí - u sebe však měli vojáci jen své osobní věci, výstroj se zpravidla ukládala do zvláštní zbrojnice v domě. Centurioni měli vyhrazeny své vlastní místnosti v domě, důstojníci bydleli v prostornějších domech v mnohem vyšším pohodlí a soukromí. V táboře bylo dále tržiště, dílny, nemocnice, společné kuchyně a nezřídka též lázně s masážemi a tělocvičnami a amfiteátry zpříjemňující vojákům jejich volný čas. 

Život v táboře: 
Velitelem tábora (zpravidla se to vztahovalo na tábory stálé) byl tzv. praefectus castrorum. Byla to v zásadě nejvyšší hodnost, jaké se mohl zvláště znamenitý voják dožít - před tím se ovšem musel stát centuriem, následně centuriem primi pilem (první centurio, první kohorty podřízený přímo veliteli legie) a poté buď odešel s výsluhou do civilu nebo získal funkci velitele tábora (praefectus castrorum). Velitel tábora prakticky zajišťoval jeho chod, zásobování, technické zajištění - protože to ale nemohl dělat sám, měl k ruce další pomocníky - např. technické zajištění tábora, dílny pracující na výrobě a opravě zbraní nebo obléhacích strojích apod. zajišťoval praefectus fabrum. Život v táboře se řídil přesnými pravidly - základem bylo zajištění strážní služby - proto byly do kraje pravidelně vysílány průzkumné hlídky a na valech a v branách se střídaly stráže. Zvláštní zřetel byl brán na noční hlídku - během noci se hlídky střídaly celkem čtyřikrát v pravidelných intervalech, to následně sloužilo také k rozlišení času v noci - např. Gaius Iulius Caesar píše ve svých zápiscích o Válce občanské že "...před úsvitem, za čtvrté hlídky, vyrazí sám...s vojskem k boji pohotovým" (Caesar, 1972, str. 419). Protože bylo nutné zvláště v noci dbát zvýšené opatrnosti, rozdal tím pověřený tribun tessariům pro stráže destičky (tesseria) s hesly pro každou noční hlídku tvořenou vždy čtyřmi pěšáky a čtyřmi jezdci z každé centurie. Činnost nočních stráží kontrolovali pověření poddůstojníci - tzv. obchůzkáři (circumitores) a nesrovnalosti zapisovali. Pokud strážný usnul nebo opustil svévolně své stanoviště, hrozil mu až trest smrti. Vše se řídilo zvukovým signálem (na roh či polnici), jako ostatně i další hromadné činnosti v táboře v době války i míru, proto Renatus píše "...kdykoli tedy mají vyjít ven vojáci za nějakou prací, zazní trubky, kdykoli se mají dát do pohybu odznaky, rozezní se polní roh." nebo "...hlídky jsou zaváděny na svá místa na pokyn trubky, odváděny zvukem rohu." (Antické válečné umění, 1977, str. 456 a 477) Také opuštění tábora bylo tedy provázeno zvukovými signály - likvidace tábora probíhala celkem na trojí troubení - po prvním se sbalily stany (trubka), po druhém se naložila výstroj (trubka) a na třetí se vyrazilo z tábora (roh). Někdy se opuštěné tábory zanechávaly na místě a využívalo se jich při cestě zpět (zvláště stabilnější), jindy, když je bylo nutné opustit ve spěchu a hrozilo že jej využije nepřítel, se tábor zapálil. V míru byl hlavní náplní výcvik, ošetřování zbraní, údržba stavebních objektů apod. Mužstvo, které nebylo využito plněním vojenských povinností, bylo nasazováno např. na stavbu a opravu mostů, opravu silnic, veřejných budov atd. Armáda zabezpečovala vlastními silami i materiál lámáním kamene (Římané využívali pro trhání větších bloků kamene prudké střídání ohně a vody), pálením cihel, hašením vápna a kácením stromů. Působnost stálých táborů znamenala všestranný rozvoj pohraničních pásem a předznamenala jejich význam i v následujících staletích. 

Limes Romanus: 
Řím zpočátku neměl jasně vymezené severní ani východní hranice, protože dokud trvala jeho expanzní politika, posouvala se i hranice obsazeného území a před ní i hranice římského vlivu. Již Augustus byl ale nucen přehodnotit tuto expanzní politiku a orientovat se spíše na zcelení dříve obsazeného území a národů v jeden funkční romanizovaný celek. Musel tedy pomýšlet i na obranu tohoto území před vpádem barbarských kmenů zvenčí. Do té doby hájily pomyslné hranice pouze předsunuté vojenské tábory osazené pomocnými sbory a systém menších legionářských tvrzí. Roku 69 n.l. otřáslo Galií od Rýnu velké protiřímské povstání kmene Batavů, ke kterému se připojily také kmeny Frísů, Brukterů, Tenkterů, Ubiů a dalších, převážně germánských kmenů. Povstání ale nepodpořila gallská již romanizovaná nobilita a aristokracie, takže bylo potlačeno. Při tomto povstání však byla zničena většina stálých římských vojenských táborů (castella) - při jejich následné rekonstrukci byla vybudována celá řada nových pevností. To se stalo základem pozdějšího obranného systému. Císař Domitianus v letech 83-85 n.l. započal s výstavbou již souvislého systému opevnění (limes romanus). Na stavbě limitu dále pokračovali císaři Traianus, Hadrianus (za něhož dosáhl limes v řadě oblastí své konečné podoby) a Antoninus Pius. Severní - tzv. germánsko-raetský limit se opíral o přirozené hranice vymezené řekou Rýnem a Dunajem. Hornogermánský limit sledoval hranici danou Rýnem, v místě kde se do Rýna vlévá řeka Ahra se od něj odklání a pokračuje dále asi 500km přes Taunus, jižně od Giessenu, k Hanau na Mohanu. Mohan tvořil hranici k Miltenbergu - dále pokračoval k Lorchu u Stuttgartu. Odtud pak vedl již tzv. raetský limit k řece Dunaji. Osu limitu tvořila silnice probíhající podél celé vnitřní strany limitu, která umožňovala rychlé spojení s ohroženým místem. Tam kde netvořil přirozenou hranici vodní tok, muselo být přikročeno k jiné formě fortifikace - germánský limit byl budován v podobě příkopu (místy i několika pásem) a valu osazeným dřevěnou palisádou, zatímco raetský limit byl tvořen příkopem a převážně kamennou zdí. Obranná linie byla průběžně osazena signálními věžemi (turres), které si vzájemně předávaly signály pomocí ohně nebo dýmu a v pravidelné vzdálenosti rozmístěnými (na raetském limitu a Hadriánově valu asi 8-10km) legionářskými tábory (castrum). Ke sledování dění v barbariku sloužily také pevnůstky (burgi), někdy budované i v předpolí limitu, přímo v barbariku (strážní věže a pevnůstky limitu najdeme vyobrazené například na Trajánově sloupu, včetně dlouhé signální tyče s ohněm na vrcholu).Vlastní vojenskou ochranu limitu zajišťovaly zmíněné legionářské tábory (castra), které byly pomocí signalizačního systému neustále ve vzájemném kontaktu tak, aby vojáci mohli co nejrychleji vyrazit k ohroženému místu limitu. Část, původně převážně dřevěných, táborů dostala později stabilní podobu zděné pevnosti (castella). Obsazené germánské území uvnitř limitu bylo správně rozděleno na jednotlivé provincie - Germania inferior (dolní), Germania superior (horní), Belgica, Raetia a Noricum - germánské území ležící za limitem bylo označováno jako Svobodná Germánie (Germania libera). Limes romanum střežilo za císaře Nerona na Rýnu a na Dunaji celkem 13 legií a místní pomocné sbory (auxilliares). Po obsazení Británie a vytvoření stejnojmenné provincie byli nuceni Římané řešit stejný problém jako na pevnině - nepodařilo se jim totiž obsadit celé Britské ostrovy a ze strany skotských piktských kmenů hrozily neustálé vpády. Císař Hadrián proto nechal jižně od současné anglicko-skotské hranice v letech 122-128.n.l. vybudovat rozsáhlou hraniční fortifikaci, nesoucí jeho jméno - impozantní Hadriánův val. Val na své 120km dlouhé cestě od moře k moři protínal celý ostrov. Měl podobu příkopu a valu osazeného kamennou zdí, celkově dosahoval výšky až 5-6m. Byl osazený 160 strážními věžemi a podobně jako na pevnině po 8-10km rozmístěnými vojenskými tábory s posádkou čítající kolem 1000 mužů. Stálé vojenské tábory (castella) se v nových římských provinciích staly důležitým činitelem i pro civilní život. V jejich blízkosti se usidlovali provinciálové, v civilních táborových osadách se usidlovali i propuštění veteráni. Tábory šířily romanizaci a postupem času některé vytvořily spolu s civilními osadami základ, z něhož se vyvinula řada dnešních významných měst, např. Kolín nad Rýnem (Colonia Agrippina), Bonn (Bonna), Mohuč (Mogontiacum), Řezno (Castra Regina), Víděň (Vindobona), Budapešť (Aquincum) aj.