Antický svět 

Signa militaria: 
Máme-li věřit tradici, první římskou korouhví měla být otep slámy na oštěpu. Římské vojenské odznaky (signa militara) měly v první řadě obrovský psychologický význam, jako znak jednotky, dále i jako způsob vydávání vizuálních signálů na bojišti. Ztráta odznaků byla pokládána za potupu, mnohdy byly vrhány do největší bitevní řady, aby se jednotka povzbudila k útoku. Znakem legie byl orel (aquila), jako pták Jupiterův, původně stříbřený a zlacený (za Caesara) v císařské době býval již pouze pozlacený. Jeho nosič (aquilifer) byl v čele pochodující legie, případně stál v první řadě bitevní sestavy. Ztratit vlastního orla bylo potupné, získat orla protivníka se vysoce cenilo - anonymní pokračovatel Caesarův ve válce Hispánské popisuje, jak po bitvě u Mundy, kde Caesar na hlavu porazil vojsko Gnaea Pompeia mladšího "Ukořistili jsme všech třináct orlů, mnoho jiných vojenských odznaků, ba i Pompeiovy vojevůdcovské svazky prutů" (Caesar - Válečné paměti, 1972, str. 573). V táboře byl uchováván ve zvláštní svatyni či oltáři hned vedle principia. Orel byl pod ochranou I. kohorty. Legie byly číslovány a dostávaly svá jména, buď byla odvozena od císaře, který je založil nebo od místa, odkud se rekrutovaly. Číslování nebylo průběžné, dokonce stejné číslo měly dvě nebo tři legie, to bylo způsobeno rozštěpením vojska v občanských válkách. Zásadou bylo neobnovovat čísla legií, které byly zničeny, či za trest rozpuštěny, proto se již nesetkáme s legiemi XVII, XVIII a XIX, které byly zničeny Arminiem v Teutoburském lese. Signa byla odznakem kohort a manipulů. Znakem manipulu byla otevřená dlaň (manus), znakem kohorty byl buď drak na žerdi (draconarium) či věnec s hrotem oštěpu nebo s malým štítem. Odznakem jezdectva, pomocných sborů (auxillie) a odloučeně dislokovaných jednotek byl čtvercový praporec (vexillum) upevněný na žerdi symetricky na příčném břevnu. Všechna signa se nosila upevněna na různě dlouhé žerdi tak, aby je bylo dobře vidět a usnadňovaly vojákům orientaci - žerď měla spodní konec zahrocený, takže se dala zarazit do země. 

Odměny a vyznamenání: 
Za příkladnou službu a statečnost byly udělovány nejrůznější odměny. Vedle jednorázových peněžních odměn to bylo např. trvalé zvýšení platu (dvojnásobný či trojnásobný žold), osvobození od obecných vojenských služeb, věcné dary - kůň, zbroj, prsten atd. Cennější, i když spíše čestnou odměnou, byla pak různá vojenská vyznamenání. Mezi nejcennější vyznamenání, udělovaná zpravidla za příkladnou statečnost, patřily různé čestné ozdoby hlavy - věnce či koruny (corona). Věnec z trávy (corona obsidionalis) mohl získat ten, kdo osvobodil obležené město. Občanský věnec (corona cicica) - věnec z dubového listí mohl získat ten, kdo v boji zachránil římského občana. Stylizovaná koruna ve tvaru hradby (corona muralis) náležela tomu z vojáků, kdo první vkročil na hradby obléhaného města. Podobně stylizovaná byla též koruna určená tomu, kdo první překonal valy vojenského tábora nepřítele (corona vallaris). Při službě v námořnictvu bylo možné získat také čestnou korunu za ukořistění nepřátelské lodě (corona navalis). Ne každý legionář měl ale nárok na všechna tato vyznamenání - corona obsidionalis byla celkem logicky určena pouze vrchnímu veliteli, podobně jako coronu navalis mohl získat pouze konsul. Za císařství pak ani coronu muralis či vallaris nemohl získat voják s hodností nižší než centurion. Ostatním vojákům byly tedy udělovány nejrůznější medaile (phaleare - za císařství často s portréty císaře nebo různých božstev), náramky (armillae) či náhrdelníky (torques) - bývalo zvykem připínat si je při zvláštních příležitostech na uniformu do zvláštního rámu. Centurion mohl získat všechna vyznamenání určená vojákům (medaile aj.), navíc ještě coronu vallaris, murralis a starší či zvláště zasloužilí centurioni pak i zlatý věnec (corona aurea - někdy i dva) nebo kopí bez hrotu (hasta pura). Mladý tribun mohl získat jako čestnou odměnu kopí bez hrotu (hasta pura) či zlatý věnec (corona aurea), jako starší tribun pak až dva zlaté věnce, dvě stříbrná kopí bez hrotu nebo dva malé zlaté praporky (vexilla), legáti totéž, ale měli nárok až na trojí vyznamenání, místodržící provincie a konsulovi důstojníci dokonce čtyři. 
Nejvýznamnějším okamžikem kariéry vojevůdce byl den, kdy konal svůj triumfální průvod. V době republiky bylo třeba, aby byl svými jednotkami na bojišti provolán imperátorem (titul imperátor byl pouze čestný a vítěznému vojevůdci jej udělovalo přímo jeho vojsko, za občanských válek měl Řím i několik imperátorů najednou), pak se musel s žádostí o triumf obrátit na senát. Triumf sám byl impozantní průvod, ve kterém šli vítězní vojáci, vozy s kořistí, alegorická vozidla s výjevy z tažení, osvobození římští občané a zajatci. Vojevůdce jel na triumfátorském voze. Nižší formou slavnostního průvodu byla ovace, skromnější průvod, vojevůdce jel pouze na koni. Od Augusta bylo právo slavit triumf vyhrazeno jen pro císařskou rodinu, nebylo to proto, že by císař žárlil na své vojevůdce, ale z prostého důvodu, aby držel na uzdě agresivitu svých ctižádostivých velitelů, neboť již nechtěl rozšiřovat hranice říše. 

Tresty: 
Kromě odměn a poct pomáhaly formovat morálku a disciplínu římských legií také tresty. Mezi nejmírnější tresty vojáka patřil úder holí od nespokojeného centuriona. Mezi mírnější tresty pak patřila také degradace, odejmutí dříve získaných výsad, exemplární tělesné tresty nebo potupné propuštění. Za vážnější přestupky jako byla například dezerce nebo opuštění strážního stanoviště býval udělován trest smrti. Ten byl zpravidla veřejně vyhlášený na fóru a provedený ukamenováním (fustuarium) nebo ubitím holemi na stanoveném místě, zpravidla vně tábora - F.V.Renatus píše o vyvádění provinilců branou "porta decumana" ven z tábora na místo potrestání. Pokud provinilec náhodou přežil kamenování nebo bití holí, byl ponechán vně tábora, neošetřený svému osudu. Vedle toho se objevují i tresty stětí apod. Pokud dezertovala v průběhu bitvy celá jednotka, zpravidla velitel nepotrestal smrtí všechny muže, ale volil jiný tvrdý exemplární trest - decimaci. Jednotka nastoupila před legii a každý náhodně vylosovaný desátý muž byl popraven. Ostatním byly uloženy nižší tresty - např. místo pšenice dostávali příděl ječmene, museli tábořit vně valů tábora a to tak dlouho, dokud svou pohanu neodčinili. Pokud se bouřila celá legie, mohl ji vojevůdce či později císař zcela rozpustit - číslo rozpuštěné legie (stejně jako legie zničené) již nikdy nebylo jiné jednotce přiděleno.